Máte dvě děti a přesto pohodu v rodině?

@me_druhe_ja za měsíc mi bude 36. Ale každopádně já třeba mám kamarádky co mají i 4 děti. A trochu mám podezření, že by i řekly, že vlastně všechno zvládají a tak. Ale já vím, že to tak není. Že vždy něco trpí. Ta co na to má tak má uklízečku a pak má doma snesitelně uklizeno, tj fajn. Ta co na to nemá, tak má doma binec no. Ale jí to neva, takže tohle odpadá. Manželství si docela drží obě ALE pak je tu ta část péče o děti. A to mají každá jinak. Ta jedna na děti vlastně trochu peče. Sice s nimi ten čas tráví, ne že ne, tvoří a tak. Ale pro mě to třeba není tak kvalitní čas jako mohu věnovat jednomu dítěti - logicky. Ono to prostě jinak nejde. Když máte 1 objem času, tak ho buď dáte celý jednomu dítěti a nebo to musíte rozdělit. Věřím, že jsou zastánci toho rozdělování protože to děti zase trochu jinak "zoceluje" nebo učí se dělit nebo tak něco. Já ale tenhle zastánce úplně nejsem... A ta druhá se teda víc snaží fakt se věnovat všem a dělat pro všechny všechno. A díky tomu je prostě vyřízená. Už se to projevuje nejen psychicky ale i fyzicky. Takže ta má zaručeně spokojenější děti, které mají více naplněné pohárky té péče. Ale ona je hotová a čas nemá nikdy na nic. Ta první zase má mnohem více času na sebe, je spokojenější, víc v pohodě atd. ale zase to trochu odnesou ty děti.

Takže pak je otázka co je správně no. Každý to má podle mě položené jinak a já sama nevím, jak bych to pojala já a jestli bych dokázala najít nějaký střed.

@95newmommy2020 přesně tak to mám taky. Jsem takhle strašně spokojená. Užívám si, když mám ten čas pro sebe - ale i s jedním ho není mnoho. Babičku sice jednu máme ale chodí normálně do práce a dítě až teď kolem těch 3,5 let je schopné s ní trávit pár hodin beze mne. Ale nikoli přes noc nebo nedejbože několik dní v kuse. To nechce. Takže moje švagrová má sice 2 ale pravidelně to první posílá na víkend k našim. A to se prostě nám zatím nestalo a nevím, jestli nebo kdy stane. A naši bydlí asi hodinu autem od nás, takže to ani není úplně tak, že bych jim kdykoli strčila dítě a šla k doktorovi. Protože to bych se sakra najezdila. Takže si spíš vše plánuji aby bylo dítě ve školce a nebo manžel doma. A prostě pravdou je, že dokud bylo dítě úplně malé, tak jsem někam chodila zcela minimálně. Byla doba kdy prostě nechtělo být ani jen s tatínkem. Takže jo, šla jsem jednou za rok na gyndu. Ale třeba k zubaři jsem se dostala až teď po 3 letech (ale taky se mi tam nechtělo no). Ke kadeřnici taky po 3 letech. Tak teď je to fajn.

A co je pohoda? Někdo je ve stresu z jednoho dítěte, někdo říká, že je happy s pěti kousky. Jaký si to uděláš... Záleží na povaze rodičů, finančních možnostech a v neposlední řadě na dětech samotných. Nemám ráda ohánění se dobou dávno minulou, ale občas mám dojem, že jsme jako lidi zlenivěli a hrozně zpohodlněli, ustupovat a upozaďovat vlastní potřeby se nám nechce ani s ohledem, že je to jen na krátko.

to je právě to: ani jedno není správně, ani jedno není špatně. Ona totiž neexistuje žádná zaručeně správná cesta v mateřství. Ani jedna ta tvá kamarádka to nedělá špatně. Prostě fakt záleží na vždy na té dané rodině, matce. Pro mě osobně je taky těžké dělit čas mezi děti. I když jsou věkově blízko, mají odlišné zájmy: syn chce furt číst a ta zase malovat nebo stavět. Taky bych se občas potřebovala rozpůlit a nebo skáču od jednoho k druhému a pak mě může prasknout hlava. 😀 taky mám kamarádku, co má děti dvě a je úplně vysmata a v pohodě: má perfektně uklizeno doma, uvařeno, když děti spí, tak pohoda u televize. Ona tohle všechno dělá, když jsou děti vzhůru. Sama říkala, že si s nima vůbec nehraje, netvoří....je to její cesta a vůbec to není špatně. Já osobně bych to takhle nechtěla.
A jak by to dopadlo kdybys ty měla dvě děti nikdy dopředu vědět nebudeš. Pokud fakt ze srdce necítíš, že to druhé opravdu chceš, nech si jedináčka. A když třeba za rok, dva zmenis názor: ještě ti furt nebude 40 takže cajk 😀

@mourovatakocka ano máš pravdu, dřív převážně ženy výrazně upozadovaly samy sebe, svůj život, svoji kariéru a své záliby na úkor rodiny. Jinak by se jim dostalo společenskeho odsouzení. Naštěstí dnes je doba jiná a pokud chce žena žádné nebo jedno dítě, protože chce i nadále pracovat/věnovat se sama sobě atp, tak může a většina lidí to neřeší. Stejně jako tak může mít děti 10 a zasvětit svůj život rodině. Je super, že narozdíl od dob minulých máme my ženy na výběr🙂

Já jsem s druhým taky dlouho otálela, ne ze bych vyloženě nechtěla ale věděla jsem ze je nechci mít jako “schodky” po sobě (2,3 roky). Když šel syn do školky, měl 2,5 roku a já sem se vrátila do práce, byla jsme zástup za mateřskou na 3 roky. Od začátku jsme měla naplánované, ze otěhotnět zhruba tak, aby mi to vyšlo na mateřskou zhruba tak jak mi konci smlouva… tedy rozdíl mezi dětmi 5 let… syn už byl samostatný, měl to na jednu stranu vyhovovalo, ale druhé jsem nevylucovala. Dopadlo to tak, ze jsme otěhotněla téměř úplně přesně jak jsme si naplánovala, tehotenstvi ovšem skončilo jako zamlkle, potratem. Pak jsem za pár mesicu otěhotněla znovu (shodou okolnosti paní která se měla vracet z RD měla zdravotní problémy takže jsem “mohla”zůstat v práci dele, tehotenstvi dopadlo bohužel úplně stejne - zamlkle, potrat… od te doby jsme se marně snažili cca 2 roky, já už se naděje na druhé téměř vzdala, samozrejme jsme to zkouseli pořad dal, ale už jsem se na přestala upínat a smířila se s tím, ze syn bude jedinacek… a teď jsem tehotna, termín mam v červenci 😍. Rozdíl mezi dětmi bude 8 let, syn se neskutečně tesi na brachu (neustale si prát sourozence, je velmi společensky a dost trpěl tím, ze je jedinacek), tehotenstvi se mnou prožívá snad víc než manžel 😂😂😍. Věřím tomu, ze i přes věkový rozdíl budou mít hezky vztah, syn je takový opatrovatel, je hodně citlivý a už se moc tesi až bude brachu všechno učit a pomáhat mi. Nebude to ale takové to klasické sourozenecke hraní si spolu, ale na druhou stranu znam v okolí plno lidi, kteří mají sourozence s rozdílem 2,3,4 roky a stejne si děti nerozumí, nevyhraji si spolu apod…🤷‍♀️

@95newmommy2020 Né, já jsem Anna, těší mě 😜

Začátky jsou extrémně těžké, na hranici únosnosti, miminko třeba stále pláče, nikdo neví proč, starší dítě žárlí, dožaduje se pozornost, zhorší se ve škole, protože se s ním nemůžeš učit, vypadáš hrozně, protože nemáš ani minutu na sebe. A když jo, tak jen chvilku a jednou za tři dny.... Takhle je to určitě první dva roky, co se mladší narodí. Je to celkem opruz, do toho výčitky, že se staršímu nevěnuješ, únava psychická i fyzická a do toho se tvářit, jak je vše skvělé a jak je to přesně to, co jste chtěli. Pak se to zlomí a je to lepší a lepší.

Jediny co nesnasim tak jsou rana kdyz vodim deti do skolky a ja jdu do prace (deti 4 a 6 let), rana jsou otresny, protoze vecne nestihame 😂😂 jinak bych rekla, ze pohodu mam. Obe deti kdyz byli miminka tak nastesti nebyli narocny (byli to zlaticka), no a ted jsou to partaci a bez sebe ani ranu 🙂

Jako už teď máš dost velký věkový rozdíl..za mě je k žití dítě, až je z něj trochu člověk, tak od 4-5 let, až nemusíš neustále řešit proč brečí, kde se snaží spáchat sebevraždu nebo něco zlikvidovat, vydrží chvíli u činnosti, někam rozumně dojde atd. Do toho přidej, že budeš neustále ladit činnosti (před)školáka a batolete a až druhé dostane trochu rozum, budou se nonstop rvát a hádat, tak to prostě chodí i v nejvíc idylických rodinách. Na druhou stranu, už můžeš říct - jděte si hrát, nebudeš mít nonstop za zadkem to jedno osamocené dítě. Takže narovinu, pohodu nebudeš mít ještě hodně let, na druhou stranu, do budoucna asi lepší řešení než pořád skákat kolem jedináčka. 🤔

@prejeta_zaba tj možna ono. Já tuto zkusenost nemam. Bracha je o 4r mladsi a hráli jsme si minimálně. Jak jsem mohla, tak jsem si vybrala kamarádky. Nemyslim si, ze bych jako jedináček byvala byla osamela. Mela jsem vzdy hodne kamaradek. Bracha mi hrozně štval, otravoval a nejvic mě štvalo když musel někam se mnou. Ano, neříkám, že jsme si nikdy nehráli ale když pohlédnu do minulosti, tak nemám pocit, že bych se bez něj neobešla.

@lucka662006 díky za upřímnou odpovéď ❤️

@me_druhe_ja jj asi to tak je. Pořád si říkám, že bych po tom druhém měla toužit stejně jako po tom prvním. A tak to opravdu není.

Pohoda to není.

My mame deti od sebe 7 let,chteli jsme rozestup min 5 let a vice. Syna jsme si krasne uzili,rada na to obdobi výletu, cteni knizek,hrani her,celkove pohody vzpominam. Obcas byl i na vikend nebo o prázdninách u babicky,takze jsme meli s manzelem i cas pro sebe. Vubec se ti nedivin,ze to tak vnimas. Deti 2-3roky po sobe jsem nikdy nechtela.Oba jsme ale vzdycky chteli 2 deti. Ted mame k 9 letemu synovi 2,5 letou dceru,jsem za ni moc šťastná,ale je to náročné. Kdyz byla dcerka miminko,tak to bylo jeste fajn,ale od tech 2 let se uz začíná vice prosazovat, obdobi vzdoru je narocne,navic syn ji postuchuje,kdyz jsou v pokoji sami (i kdyz ji ma teda hrozně rad,tuli se spolu,cte ji pohadky,zpiva),takze ja musim resit spory mezi nimi. 2 deti jsou proste obrovský rozdíl. Taky zalezi fakt na povaze,ja jsem trochu stresar no 🙂. Ale vseobecne se rika,ze v pozdějším veku lide spis lituji,ze druhe dite nebo celkove dite nemeli nez ze maji..kamaradka ma deti od sebe 10 let a nedávno mi rikala,ze myslela,ze to bude pohoda,ale neni..akorat musi řešit zase jine veci (skola,uceni,krouzky,)ale porad ma deti 2. Zase syn je fakt stastny,ze ma sestru,je to u nas doma i takove veselejsi...a divocejsi 😀

Já myslím, že my pohodu máme. Holky jsou tedy blízko u sebe, jsou mezi nimi 2 roky. Dnes mají 4 a 6 a hrajou si 90% času spolu. Chodí do jedné školky, baví je podobné věci. Narozdíl od známých, kteří mají jedinacka a ten zas 90% času chodí za rodičema, ať si s ním jde někdo hrat.
Podle mě druhé dítě zapadne do rodiny rychleji jednoduseji než to první. V prvním roce obou děti jsem asi do divadla nechodila, ale v tom druhém už ano. Dnes mám i krasne nehty, kadeřníka, chodím plavat, do sauny, na masáže.. K tomu práci na plný úvazek.
Jinak souhlasím s tím, že lidi většinou lituji, že si další dítě neporidili spíš než toho, že ho měli. Já si navíc myslím, že na nákupy, masáže a kadeřníky a uklizenou domacnost bude času ještě hodně, ale v padesáti už si další dítě neporidim.
Tím nechci říct, že mít jedinacka je špatné, jen bych úplně netvrdila, že je to jediná cesta jak mi doma pohodu.

V pubertě pohoda? 😀 Relativně nejvíc je to v poho teď tak asi poslední rok, dva, když je jim 9 a 6,5. Ze začátku byla tězká pohoda ten mladší, ale to zas bylo k nevydržela s tou starší kvůli její povaze. Kolem jejích 4-5 jsem měla xkrát denně chuť jí přerazit věčně afektový záchvaty vzteku nebo jen jiných citovych výlevů. Každé dítě je originál a nelze říct, jaké to bude se dvěma...

Mám čtyřletého syna a ani ne roční holčičku a kromě prvních pár týdnů v šestinedělí to byla a je pohoda. Zrovna jsme se vrátili z dovči v Kodani, kterou jsme si moc užili 🙂. Měla jsem stejný pocity, jako popisuješ, ale nechala jsem se manželem ukecat a teď chci dokonce třetí dítě :D.
Ale mám hlídací prarodiče, finanční stabilitu, velký dům a hlavně skvělého partnera, který krom kojení zastane kolem dětí a domácnosti cokoli. Bez toho bych do více dětí nešla.

Mám děti ve věku 5, 7 a mimino a řekla bych, že je to fajn. Úplně pohodou bych to nenazvala, ale žádná hrůza. Nejhorší mi to přišlo z žádného dítěte na první díťě. To byla teda pro mě darda, ty další už prostě jen přibyly.
Náročné období bylo v batolecím věku prostředního, když se začal prosazovat. Teď už si spolu vyhrajou, mají společné zájmy, kamarády. Vypustím je na zahradu a nevím o nich. Jako taky se hádají a perou se, ale už se s nima dá normálně domluvit. Svůj život mám též. Kadeřníka, kafe s kámoškama, volný čas taky zvládám, nakupování oblečení též. Ale to není o počtu dětí, ale schopném manželovi - jako jestli "hlídá" jedno nebo tři děti je už jedno.
Že by si děti stěžovaly, že na ně nemám čas, jsem si nevšimla. Chaos a binec doma máme tak normálně, ale děti se teda i dost už zapojujou s úklidem apod.
Ty bys měla pohodu v tom, že starší dítě by dopoledne mohlo být už ve školce, tak bys měla čas jen na mimčo.
Že si kámošky stěžují na děti beru jako takový "evergrýn" konverzací mezi dětnými kamarády.

Z tebe cítím,že asi spíš nechceš než chces.
Já mám mezi dětmi 2 roky 7 měsíců ( snažili jsme se celkem 2 roky z toho).
A ano umějí se hádat a prát o hračky,ale když se pak obejmou,chvíli si spolu hrají. to za mě za to stojí.
Ano ,když je doma jen mladší,mám tu větší klid a ticho,ale taky batole ,co se nudí a je mi v patách.

Z tvého příspěvku cítím, že druhé spíš nechce, než chceš. Že bys na to spíš kývla kvůli manželovi. Ale je potřeba, abyste se na tom shodli oba, že chcete, s tím, že za mě by přece jen důležitější roli v rozhodování, zda druhé dítě ano či ne, měla mít žena. Ta dítě bude nosit 9 měsíců v břiše, ta ho bude rodit, ta s ním bude min. x měsíců, spíš let doma, pečovat o něj,..

Zrovna se valím v posteli s třeťátkem,taková pohoda😁 dvě starší děti v zařízení.... ticho, klid... pochopitelně, až se večer vrátí,bude po tichu, ale přes den můžeš mít pohodu i se třemi, když si to v hlavě dovolíš 😉

Upřímně, na to odpověď není. I zmíněné kamarádky 4 dětí to zvládají, jen tobě se to nemusí zdát. Prostě úhel pohledu. Jestli se na druhé dítě necítíš, nechoď do toho. Na dítě potřebují být dva a ne jeden a druhý dotlačený.

Já mám dvě. Na téměř přesně 3 roky od sebe. První byla extrémně náročné dítě. Prvních 5 měsíců neustálého řevu, nošení, utěšování. I samotný porod byl dost komplikovaný. Dlouho jsem druhé nechtěla, ale potom se to převážilo. Navíc manžel je jedináček a nechtěl, aby dcera byla samotná, protože to zažil.
Těhotenství nuda, porod stylu "jsem si odskočila, dvakrát zatlačila a bylo". Prostě úplně jinak než poprvé. Mladší byla od malička spavá, hodná, pohodová. Spousta času na starší, i když pocity opomíjení byly.
Ono je to všechno o nastavení. Výlety byly, všechno se stíhalo, postupně si to sedlo. Za sebe můžu říct, že to pohoda byla. Čas na sebe, na partnera, apod. byl. Hůř bylo v momentě, kdy už byly obě v zařízeních. Stíhat, no prostě "time management" na vteřinu 😀 Pak si to sedlo a nakonec se vypravují a řeší samy. Teď už je to nuda největší.

Zda je mít 2 děti pohoda nebo ne ještě nevím, dám vědět za 3 měsíce, až to druhé porodím :D

Nicméně přidám svou úvahu, jsem v podobném věku jako ty a taky rozhodnutí zda mít nebo nemít druhé dítě (zda se o něj vůbec snažit) bylo pro mě osobně velmi náročné.

Důvody proti: S dcerkou už byla docela domluva, nechtělo se mi do dalšího těhotenství (to mě vysloveně otravuje, nemám ráda ten stav a to ani kdy mi "nic není"), obavy jak budu zvládat těhotenství + batole a následně miminko + větší batole/předškolačku. Dalších několik let doma nebo na velmi zkráceném úvazku. Omezení v cestování.

ALE jsou tu i důvody pro. V žádném případě jsem nechtěla větší rozdíl než 3 roky mezi dětmi, jsem s bráchou od sebe 4,5 a to už bylo moc. Taky mě stejně jako tebe trochu tlačil věk. Nechci, aby byla dcera bez sourozence, je velmi společenská a dost by ji chyběl už za pár let. Ať si každý říká co chce, jedináčci jsou více rozmazlené než děti se sourozenci, což je logické, protože rodiče dávají všechnu svou lásku jednomu jedinému dítěti, což osobně nepovažuju vůbec za zdravé a přirozené. V neposlední řadě myšlenka mít "pouze" jedináčka mi není globálně moc sympatická. A taky mě strašně psychicky vyčerpávalo to rozhodování zda druhé ano nebo ne. Původně jsme chtěli rozdíl 2 roky, ale téměř na rok jsem dostala od lékařů stopku na další snažení (zdravotní důvodu), brala jsem to i jako čas navíc se rozhodnout a vůbec mi ten čas navíc nijak nepomohl - po tomto téměř roce jsem byla co se týče rozhodování ano/ne paradoxně ještě více nerozhodná.

Nakonec jsem to udělala jako se skokem do ledové vody - prostě zavřeš oči a skočíš :D Takže čekáme druhé, za 3 měsíce mám termín. Obavy samozřejmě mám a samozřejmě nevím, zda toho budu nebo nebudu litovat. Ale s první dcerou jsem měla v těhu úplně stejné pocity a miluju ji nejvíce na světě a rozhodně nelituju, že ji mám.

Neznám situace, jak některé holky píšou, že se kvůli dítěti nedostaly 3 roky ke kadeřníkovi nebo nebyly s partnerem na večeři sami dva. U partnera považuju za samozřejmost že "pohlídá" vlastní dítě na pár hodin, než si maminka skočí s kámoškou na kafe nebo na vlasy. Snažila jsem se svoje rituály dodržovat, pravda občas pomohly babičky s hlídáním. Dušení hygiena matky je dle mého základ rodiny.

Finální rozhodnutí je samozřejmě na tobě 🙂