Jak se vypořádat s neustálou závislostí dítěte?

Musíš to asi jen vydržet, možná to potrvá tak tři dny. Bude hodně plakat, ale zjistí, že i když u něj nejsi, tak ho chráníš a může mít v tobě pocit jistoty. Takže i to spaní bych zkusila bez něj. Neboj, bude to náročné, ale může se to změnit.

záchod bych utnula. Soukromí pro Tebe i pro něj, s případnou dopomocí na zavolání. Jinak ráno, když chce za Tebou, tak ať jde. Žádné vyvolávání z postele nebo odjinud, ať dojdeš. Když chce být s Tebou, tak ale musí za Tebe on. Totéž to pořvávání, to jsem utnula u dětí, že pořád na mě něco řvaly nahoru do patra, když jsem tam je vyběhla se převléct nebo s něčím. Vždycky jen řeknu, jestli to počká, než přijdu, že nesnáším řvaní. Taky to pochopily. U toho uspávání, asi musíš jen vydržet, než pochopí, že ses pro tuto variantu ukládání definitivně rozhodla a neustoupíš.

V tomhletom věku “nemám tě rád” znamená nelíbí se mi to, takže v klidu a pevně zopakovat “chápu, že bys to chtěl jinak, že se ti nelíbí, že jdu pryč, teď už to tak bude” a nabídka nějaké hry, až se vykaká, volba ať třeba vybere mezi dvěma aktivitami apod. Co mi přijde v pohodě je společné spaní v pokoji, to měly dcery, no o dost déle.

@anonym_autor nechapu lidi,co udělaji dítě a potom jim je na obtíž.Že si chce hrát,nechce spinkat samo,chce si povidat...Bože bože.🙈🤮🤮🤮 .A poté píší na diskuze...

Pořídit si dítě neznamená stát se otrokem 😉

Musí to být velmi náročné. Chce to uvědomit si, že mít rád neznamená dělat výhradně to, co chce druhý a následně to vysvětlit synovi. Přesně jak píše @lv , říct mu na větu, že ho nemáš ráda, že ho naopak ráda máš, chápeš, že se mu to nelíbí, ale bude to tak a tak a z toho pak neustoupit. I za cenu řevu, pokud se tak rozhodneš. Je vidět, že umí být samostatný, netrpí bez tebe. Podle toho, co píšeš, si zvykl na pokusy o vydírání, pokud něco chce a upřímně, to není do života to nejlepší. Chce to nastavit jiný způsob komunikace, jinak se to bude v životě těžko přeučovat.

@anonym_01fc1f jenomže já nepíšu nikdy že mi je na obtíž. Popisuju situaci jak to funguje. Ono kdyby jsi řešila každých 10 minut nějaký hysterický záchvat kvůli tomu že se jdeš v*****, nebo že si jdeš jenom uvařit kafe... A takhle celý den. Tak by si o tom taky možná přemýšlela jinak. Kdyby to bylo jednou za čas neřeknu, ale když je to 50x denně tak je to prostě problém. A světe div se já jsem taky člověk a potřebuji se třeba vyspat abych měla energii na to starat se o pětileté dítě plus další děti. Takže ticho, když nechodíš v mých botách 👌🏻 To by se mi to taky kecalo kdybych tohle nezažívala dennodenně.

Já mám taky extrémního závislaka, a to mu bude 8 let. Spí pořád semnou, je pořád semnou. Ale na záchod teda ne. Záchod a sprcha, to je moje soukromí. Všeho s mírou. 🫡

@anonym_autor můj syn byl taky takový. Vyžadoval abych ho krmila, oblékala, abych s ním byla na wc, abych ho uspávala. Mne to trochu vadilo, ale spíš mi vadily pohrdavé komentáře okolí jak je to hrozne a ja nevim co. Časem to přerostlo přes pro me únosnou mez a řekla jsem dost. Chtělo to to moje pevné rozhodnuti. A neustupovat. Začátky byly těžké. Časté scény, hysteraky, vše mu trvalo pětkrát tak dlouho ale nepolevila jsem. Ted je to cca čtyři měsíce a posun neskutečný. Zpětně to vidím jako svoji chybu, ze jsem mu lásku vyjadřovala nesprávně. Takže pevný rad, neustoupit i za cenu scén, stat si za svým ALE vždy mit otevřenou náruč a být laskavy. Nebo se o to aspoň snažit.

@anonym_01fc1f Nejlepší jsou ti, co mají blbé reakce jako anonym 😂 To o dost věcech vypovídá...

Pro autorku - nastavit pravidla a vydržet. Já své děti miluju, ale jsem macecha a potrebuji i svůj klid a čas na sebe, rozhodně není dobré dětem obětovat vše. Takže vysvětlit, že na záchod chodíme sami, že když byl menší a potřeboval pomoc, tak to šlo, ale teď někde u záchodu už nesedíme a nehrajeme slovní fotbal. Řvaní nepomůže apod. Bude to ze začátku asi peklo, ale nedá se...

Upřímně co sis zasela, to sklizis. (Já třeba zase sklízím neúspěch v jiné rodičovské disciplíně). Byt rodičem neznamená být sluhou sveho dítěte. Teď je potřeba důslednost a výdržet. Na řvaní bych nereagovala, vysvětlila bych, že pokud bude řvát neexistuje, že bych na to reagovala. Pokud něco chce ať za tebou přijde. Uspávání - přečetla bych pohádku a odcházím. Pokud hodlá u uspávání mluvit, odcházím. Jsou věci ve kterých se má dítě přizpůsobovat rodiči a ne rodič dítěti.

Starší syn to má taky tak, pochopila jsem, že jeho jazykem lásky je pozornost. A co není 100% pozornost, je podle něj nulová pozornost. Taky je extrémně společenský, chodil rád do skolky i teď do školy, nemá problém spát u babičky klidně týden během prázdnin. Ale jakmile je se mnou, potřebuje, abych si ji všímala. Není rád sám v pokoji, i během dne, tak je vlastně pořád někde okolo mě. S věkem se už naučil, že si hraje sám, ale ne sám v místnosti.
V průběhu času jsme si nastavili komunikaci tak, abych si došla na WC, nebo si udělala kafe a nebyl z toho hysterak. Mně dodává sílu to, že vidím, jak je pak samostatný ve společnosti, nebojí se zeptat, něco si zjistit atd. Mladší dcera zase potřebuje fyzický kontakt, když ji má dostatek, nemá problém odejít k sobě do pokojíku a tam si hodinu hrát.
Beru to tak, že každý to má jinak, osamostatňují se v průběhu času. Neberu to, že jsme otrokem, možná to je tím, že to není a nebylo až tak extrémní jako u vás, to nedokážu posoudit.

Nějak nechápu ten přístup, že když dítě řve, tak to vyřeším tak, že si ji nevšímám... Vždyť taková situace má spoustu řešení, nemusím dítě nutné ignorovat, abych ji naučila, že jsou i lepší komunikační kanály než řev.
Doporučuji Vlaďku Bartákovou, která moc hezky mluví o tom, jak se vyvíjí dětský mozek a jak se dají takové situace řešit.

Tohle zní děsivě a jeblo by mě, mít doma takového tyránka sorry 😉
Předně si musíš uvědomit, že dítě na trůn nepatří. Pak z tvého příspěvku hodně cítím, že tvé dítě neučíš, že máš nějaké hranice, které ono musí respektovat. I máma má právo být chvíli nerušená, být sama..
Zkus střední cestu. Chce- li blízkost, dej mu ji, dosyť mu touhu po tom tě cítit...ale na tebou určený čas. Předem mu sděl, že potom odejdeš a opravdu to udělej. Dej mu tam místo tebe nějakého plyšáčka, panáčka a sděl mu, že ho za tebe pomazlí a bude s ním. Vysvětli mu, že ho miluješ a proto si ráno potřebuješ udělat kafíčko, dodá ti to fúru energie, aby ses mu mohla věnovat 😁a mohla zařídit jiné věci. Vysvětlovat a neustupovat. Ty jsi rodič, ty určuje režim a nastavení.
Se hrou na záchodě...začla bych vysvětlovat, že kakat sám umí každý velký kluk a že mu pomůžeš naučit se kakat sám. Že si s ním hru zahraješ ( třeba 10 kol/ slov..nevím o co jde) a pak to zkusí sám...a chválit a chválit 🙂..nebo bych zajela pouštění pohádky při kakání ..

Nepřijde mi, že tohle je závislost na rodiči. Tohle je závislost na společnosti. Je jedináček? Jestli jo, je to těžší. Ale i jedináček se musí naučit, že nemůže furt na někom "viset", protože tím prostě nakonec vyčerpá i toho největšího extroverta a budou před ním všichni utíkat a "odstrkovat ho". Takže čím dřív se to začne učit, tím líp.
Vybrala bych si jednu věc, která ti nejvíc vadí. A změnila ji. Tak, jak vyhovuje tobě. A trvala na tom, že to teď bude takhle, protože ty to tak potřebuješ. Protože i ty jsi člověk a máš svoje potřeby. Není to o tom, že nemáš ráda dítě, ale že máš ráda sebe - že musíš mít ráda především sebe. Když dítě řekne "nemám tě rád", řekni mu na to "vím, že se ti nelíbí, co teď (ne)dělám, ale musí to tak být. Já tě mám ráda stále - i když ty děláš něco, co se mi nelíbí... takže... opravdu nemáš rád mě, nebo se ti nelíbí, že si nechci hrát na záchodě?" ... ať se přeučí ten výkřik "nemám tě rád" - naučí se uvědomovat si, proč věci říká. To je mimochodem naprosto zásadní lekce do budoucích vztahů. A dítě ji nezvládne na poprvé, ale postupně se ji naučí.
Až dobře zvládnete tuhle první změnu, nemusí být tolik striktní. Půjde z ní zase v mimořádné situaci ustoupit ("ano, máme rozehranou hru a ty nutně musíš na velkou, tak když je to hra, co jde hrát přes dveře, budeme v ní pokračovat i na WC" - například. Ale už ne "na WC si vždycky hrajeme" ale "normální je na WC chodit sám. Byly dobré podmínky to udělat tak, jak to máš rád, ta můžeme udělat vyjímku, ale normální je být na WC sám.")
A až budetete v téhle fázi s první změnou, vezměte druhou situaci ... a tak dál a tak dál.
Nepředpokládám, že změníte všechno. Některé věci třeba zjistíte, že vám vadili v součtu se spoustou dalších, ale samostatně nevadí. Jiné třeba vymizí samy. Ale prostě začněte postupně.

Já tam nevidím, co se děje, když tenhle hysterák chytí - jak ty reaguješ? U většiny věcí přeci není problém, aby za tebou přišel -viz. když si jdeš dělat kafe. Ve spoustě věcí mi to připomíná starší dceru (necelých 6 let) ve vztahu k tatínkovi. Ale zároveň se tím nenecháváme ovládat, i přesto že to vynucuje brekem či "pokusy o manipulaci".

Divala ses na symptomy hypersenzitivnich deti?

@anonym_01fc1f vidím, že máš spousty empatie přímo na rozdávání. Zejména hezky podpořenou blicimi smajlíky a tou opicí.

Já zase upřímně nechápu, proč by nemohl rodič říct mám toho dost, když je to náročný. Proč ? Protože chtěl dítě...

Tyjo tak s tim uspavanim to mam taky tak a uprimne me desi, ze to takuze byt jeste v 5 letech! 🫣 Dceri je 3 a pul a to nekonecne uspavani uz nedavam - v 8 ji zazenu do postele, ale nemuzu odtamtud odejit driv jak v pul 10. Padam na hubu, protoze se tim padem temer nikdy nedostanu do postele pred pulnoci.
Kdyz uspava nekdo jiny, vetsinou je to lepsi - prectou pohadku, chvilku si popovidaji a ona pak v klidu lezi dokud neusne, i sama. Ale jakmile tam jsem ja, nasleduje hodina a pul vydirani. Prectu pohadku a polud neusne pri pohadce, pokracuje "bud tu se mnou", a "pisnicku" (a pak dalsi a dalsi, pak napit, vycurat, jinyho plysaka, prikrejt/neprikrejt) a hlavne "nejdi" (kdyz vysvetluju, ze musim jit umyt nadobi, povesit pradlo, nachystat druhy dceri svacinu do skoly a treba se i sama vysprchovat, abych taky mohla jit spat). Opakovane vysvetluju, ona prikyvuje ze chape, ale jakmile se rozloucim a zvednu, drzi me krecovite za ruku a rve. 😫

@amenophus abych se tomuhle vyhla chodím "spát" s dětmi. Mladšímu je pět a je to taky přísavka, navíc vyspaný ze školky. Do postele zaháním kluky kolem deváté a už jsem rovnou umytá a nachystaná i já. Jak usnou (ten mladší klidně kolem desáté), tak už jen na telefonu dodělám co je třeba, čtu si nebo si uděláme čas na sebe s manželem a jdu spát.
Pokud mě čeká po uspávání něco nedodělaného, jsem nervózní, přenesu to na dítě a... začarovaný kruh.

@eviicka no me ceka neco nedodelaneho pri uspavani porad. Tak je.mozne, ze ta moje nervozita v tom hraje roli...zacarovany kruh, fakt...