Chceme žít s dětmi po svém - každý říká "to nejde"
Ahoj holky,
to co teď budu psát, tak bych normálně nepovažovala za jakýkoliv problém, zasmála se tomu, hodila to za hlavu. Ale asi se ve mně nějak rozvířily těhotenské hormony :D
Čekáme s manželem první dítě - nějaký čas jsme na něj čekali, moc se těšíme. Oba jsme tak trochu dobrodruzi, každou chvíli se pouštíme do nějakých šíleností, milujeme výzvy a překážky. Jsme zvyklí neustále slyšet "to nejde", "takhle se to nedělá", "to nedáte".... No vždycky to jde a vždycky to dáme :D Tyhle řeči jsme slyšeli když jsme si koupili stařičký karavan a plánovali s ním projet jižní Evropu (bez problému 🙂 ), když jsme se rozhodli postavit dům, když jsme se rozhodli vylézt na Jebel Toubkal.... Když jsme si na začátku mého těhotenství rezervovali dovolenou v Nízkých Tatrách - opět tu bylo "a co tam budete dělat, ve 26 tt už to na žádné túry není" - dovolenou máme za sebou a zvládla jsem to na jedničku 🙂
Většinou se všem protestům smějeme a házíme to za hlavu a děláme si vše po svém.
A teď k tomu, co mě včera totálně semlelo. Byli jsme na krátké návštěvě u známých, jsou to fakt spíš známí, vídáme se párkrát do roka, manžel s nimi dříve více kamarádil, ale jejich cesty se dost rozešly. Mají dvě malé děti. A celou návštěvu jsme od nich poslouchali řeči, co nás všechno čeká, až se mrňous narodí. "No to si nemyslete, žádné dovolené a výlety, s dítětem je to nemožné", "kupte si pořádné auto, víte kolik věcí dítě potřebuje?" "no však vy začnete žít jinak, ony vás děti naučí..."
Proč mě to semlelo? My nikoho jiného s malými dětmi neznáme, nemáme žádné jiné známé, natož kamarády, kteří by měli děti, respektive my nejsme tak úplně společenští a navíc podnikáme takové věci, které by v našem okolí nikdo dělat nechtěl, takže to děláme stejně sami.
Život s dítětem (potažmo pak s dvěma dětmi) - já vím, že plno věcí bude jinak, ale já si prostě nemyslím, že to je něco, co nás musí navždy uvěznit doma, zavalit náš dům kravinama a žít jen chozením na hříště a nákupy v supermarketu.
Vyrostla jsem v rodině, kde víceméně děti nebyly omezením - naši nás odmala vláčeli všude možně - na hory, na kolo, na lyže, na koncerty.... a se ségrou jsme měli krásné dětství...
Když jsem večer v posteli říkala manželovi, jak mě ta návštěva uvrhla do stavu zoufalství, koukal na mě jako na blázna, že oni jsou přece úplně jiní než my, že můžu být v klidu, my si uděláme všechno tak, aby to vyhovovalo nám. Vím že to tak je, ale přesto - tím, jak o dětech nic nevím, tak mě občas provází taková nejistota, co a jak bude, jak to zvládneme atd.
Když to tak po sobě čtu, uvědomuju si, že je to blbost, prostě my jsme my a nedá se to s nikým srovnávat, ale stejně asi potřebuju utěšit :D
@michaela_2 jake dite si udelas takove to mas 😀 jj to je presny
Heleď, asi takhle. Jaký si to uděláš, takový to máš. K tomu cestování třeba. Za tři týdnu se naší dceři narodí druhé dítě. Na první týden v září mají zaplacenou dovolenou k moři. 🙂 Včera byla ve Františkových lázních vlakem a celé odpoledne jezdila s prvorozenou na tobogánu. Nebo já, jednou jsem si koupila dopoledne dovolenou, zabalila vnučku a večer téhož dne jsme už seděly u večeře na Korfu. Tyhle řeči nemusíš brát vážně, když se chce, tak to jde.
Já se dost bála, že s narozením dítěte skončí všechna zábava. Brečela jsem, že to bude konec světa. Prvních pár měsíců jsme byli doma, já pobitá s nervama v kýblu. Byla jsem ráda, že žijeme. Pak jsme se začali zabíhat, našli si svůj režim a obnovili všechno. Synovi jsou dva a půl roku, projel s námi půlku Evropy. Manžel byl z počátku nervózní, ale naše dítě je cestovatel a od malička zvládá přesuny skvěle. Autem i letadlem, miluje vlak i autobus. Uvidíš, jaké bude vaše miminko.
Když nebudeš vědět, že to nejde, tak to půjde 😉 Pořiď si šátek a můžete jet znovu do Tater. Nebudu sem vypisovat, kde všude jsme s dětmi byli, normálně jezdíme na dovči i po ČR. Samozřejmě už nic nebude jako dřív, to je ti jasné, ale zase v něčem to bude krásnější ❤️
Co jsme teda omezili s dětmi my, tak je jídlo v restauraci, to si člověk moc neužije, tak nám přišlo zbytečné za to utrácet. Ale bez toho se dá žít.
Hlavně se obrň do budoucna, každou chvíli budeš něco takového poslouchat - o režimu, krmení, nošení, ...
@journals Moc děkuju za tvůj příspěvek. Asi jsi mě dokonale pochopila, dost jsem se ve tvých větách našla 🙂 díky a ať to pořád šlape, tak jako dosud 🙂
Ještě trochu z jiného soudku. Slyšela jsem už: když nedáš dítěti odstranit nosní mandli, bude nedochůdče, pořád nemocná, vyrostla mi z ní krásná , zdravá holka, nemůžeš jí nechat píchnou náušnice dřív než po očkování, měla je od čtvrtého dne po narození, nedovolí Ti, aby měla kroužky, to by si utrhla ucho, měla kroužky od začátku a uši má obě a těch prognóz, co nevyšly už bylo.
@malinkaelinka Děti vydrží všech co si s nimi rodiče troufnou podnikat. Ba mnohem víc 😉 Akorát je na rodičích co s dětmi zvládnou, je to o "něco" náročnější než bez závazků 😅 Ale pokud má matka (z mé zkušenosti, vyplašená prvomatka) podporu v parnerovi, tak se i s dětmi dá dělat téměř cokoli. Ano něco nejde tak jak jste byli zvyklí, musíte se přizpůsobovat potřebám miminka, ale to má jedinou potřebu: Být s maminkou, spokojenou maminkou, dostat najíst a to je vše. My jezdili s dětma na vandry pod širák hned po šestinedělí (s první v únoru). Jako napoprvé jsem měla strach, byla jsem vyplašená, nevěděla jsem co všechno zbalit... ale s podporou manžela jsem to zvládla a rychle si zvykla. S druhým už ani pro mne nebyl problém jet s manželam a s dětmi na týden na vodu do Polska úplně mimo civilizaci, když mu bylo asi 7 měsíců (dvouleťačka samozřejmě jela taky)
Musis to prizpusobit tomu,kam jedes,samozrejme. My taky planujeme pod stan,ale.kdyz vim,ze druhe dite neposedi,utika,tak nic takoveho ted nema smysl a zase beru vic ohled na ty deti,nez na sve tuzby a potreby cestovat kdovikam. Ja jsem zastance toho se detem venovat poradne, dat jim ten rezim a vychovu. Na trajdani po svete je casu dost na deti bez plen a samoobsluzne,tot jen muj nazor. Uprimne,my dame dve dovolene za rok, manzel ma narocnou praci,takze my spis sednem do auta a jezdime po okoli. Starsiho bavi hriste,lode... Nikdy jsme nepochopila,proc si lidi vozi kojence na hory, batolata na vodni cundry. To bych je radsi dala nekam na hlidani a uzila si to sama s partnerem, stejne se pro nej musi najit hlidani tak i tak. Ten kojenec s vami lyzovat nebude...
Uff musím říct, že mě to snad už přešlo :D Připomíná mi to situaci před 4 lety, když jsme se rozhodli si postavit dům vlastníma rukama. Každý v tom hledal problém. Že to nedáme fyzicky, finančně, že se kvůli tomu rozhádáme, rozejdeme, že nám dojdou peníze a co pak s nedodělaným domem... těch lidí, co by nás podpořili, bylo hodně málo. Ano, nebylo to jednoduché. Ale dům stojí, zkolaudovaný, my bydlíme a je nám blaze 🙂 A teď pro změnu slýcháme "Vy se máte, že máte svůj dům...." a bla bla bla.... ano máme se, protože jsme tomu něco obětovali (hodně obětovali) a prostě šli do toho....
Ako cakat, ze dieta ti vobec nezmeni zivot - to je blbost. Trebars mam mat o 5 minut meeting z prace, alebo sa potrebujem ucit a moje dieta sa akurat necakane zobudi a chce sa zabavat. Uz nemozem len tak hocikedy "vypadnut"..
Ale nikdy som si nic nerobila z toho, jak mi ludia hovorili, co jak nepojde a ze "dieta ma nauci". Richard nemal ani 4 mesiace, ked sme s nim leteli prvykrat, uz spal v stane, kazdy vikend sme prec, lietame pravidelne, cestujeme autom dlhe presuny, cez vikende a predlzene vikendy ma hold Richard iny rezim - niekedy cely den nenaspi nic a to cez tyzden moje 7.5 mesacne mimi spi pocas dna aj 6 hodin. My sme prisposobili dietatu zivot samozrejme, ale zaroven som sa mu nepoddala, nie som proste otrok svojho dietata. Samozrejme, v lete ideme do Bosny a Ciernej hory a nebudeme chodit na 10 hodinove tury, nepojdeme na rafting, ale normalne prisposobime potreby malemu a zaroven si uzijeme. V zime, ked bude Richardovi nieco cez rok ideme do USA. Proste nikde nie je napisane, ze s dietatom musis sediet doma na zadku, max sa valat pri jazera, ale zase je hlupost predpokladat, ze "nic sa nezmeni".
Inak ja som bola v tehotenstve v 7. mesiaci na 10 dni na poznavacke po Taliansku a prechodila som v pohode kazdy den aj 20 km. Ved rob to na co sa citis. Ja som bola aktivna cele tehotenstvo, jazdila som na bicykli, neraz som letela, uzila som si leto, aj turistiku v Tatrach.. A citila som sa paradne, verim ze aj vdaka dobrej strave a pohybu.
Chi, to je zajímavá diskuze 🙂 Život se změní, to je jasné. Do jak velké míry, to bohužel nikdo předem neodhadneme. Spoustu věcí ovlivnit můžeš. Když budeš mít pohodové děcko, které nebude mít problém se změnami, nechá tě vyspat a nebude mít žádné zdravotní problémy, můžeš si ho celkem snadno přizpůsobit svému životnímu rytmu. Když budeš mít náročnější, nespavé a uplakané dítě, nedejbože s nějakým handicapem, budeš muset život přizpůsobit ty jemu.... Nemá cenu propadat depresím, ale taky by ses měla připravit na variantu, že všechno nemusí jít podle tvých představ. Předpokládám, když jste si dítě tak přáli, tak jste asi připraveni a ochotní změnit svůj život, jinak jste přece mohli zůstat samy dva a žít svobodný život, plný zábavy a dobrodružství..... Já s dětmi doma nesedím, ale rozhodně volný čas a cestování přizpůsobujeme jim. Myslím, že by to tak mělo být, když se člověk svobodně rozhodl mít děti. A jelikož jsem je měla ještě před 30, věřím, že až trochu povyrostou zbyde mi ještě dost mládí a sil na to, realizovat věci, které prozatím nemůžu 🙂
@malinkaelinka všechno jde když se chce. Někteří se přizpůsobují dítěti (nebo dětem), někteří nechají přizpůsobit dítě rodině. Ano některé věci se třeba změní nebo upraví, ale jak už bylo napsáno, hlavně se z toho neposrat 😂 když jsem čekala dcerku tak k nám jezdili známý a ty mi furt strkali na klín nebo na ruku kluka se slovy :Jen trenuj a zvykej si. Já to nesnasela 😠 prostě za tyhle kecy, jsem skoro vyhazovala z baráku 😂 všichni mi cpali, jak se mám šetřit a odpočívat, ale já nejsem z těch co dokáže sedět doma na prdeli a cumet na bednu. Já pořád někde lítala, vozila domu nábytek co doma chyběl atd. Dovolenou jsme byli v kempu, chodili všude možně a dělali co nás napadlo. Byla jsem tehdy na začátku 6 měsíce. Když se pak malá narodila tak jsem, jako prvorodicka, byla na švestku 😂 ale věděla jsem prd jak s tím prckem zacházet, nevěděla jsem co po mě chce, že furt jeci atd. Já teda tehdy bojovala s kojením, ale po 2 měsících, jsem to vzdala. Malá přestala pořád brečet, protože se nadlabla (skončili jsme na um) a byla spokojené dítě a já s ní mohla konečně na delší dobu mimo barák. A najednou jsem se ke všemu vrátila a našla si i pár nových koníčků.
Takže ano něco se změní, něco upraví a něco získáš. Ale vždycky se dá něco udělat. U nás se toho moc nezměnilo. Jak říkal můj táta, voják se stará, voják má.
Takže pokud vaši známý to mají tak jak vám cpali, je to jejich problém, protože oni to tak asi chtěli. Vy to chcete jinak, tak si to tak udělejte a na kecy se vykasli. Teď se hlavně těš a držím palce
😄😄chacha to mi připomíná když jsme čekali první miminko,prý nám skončí život 😁😁no neskončil a to máme nakonec děti 5,nejsme tedy zadní cestovatelé ani milionáři a 5deti uz mírně omezuje,nicméně je to o prioritách,jedno dítě je sranda,nejen že můžete vše a ještě si to mnohem víc užijete,úplně to hoďte za hlavu.,chytré řeči jiných co jsou nešťastný jak si to v životě zařídili a snaží se to pokazit i ostatním,ignorovat
I tady píšou lidí nesmysly,nenechte se tím ovlivnit,dítěti je dobre tam.kde má rodiče a hlavně mámu,často.jsou děti nespave a uplakaného právě z vystresovaný ho rodičů co jsou plni předsudků a vše přenáší na dítě,když budete v pohodě třeba i na cestě karavanem do světa,bude v pohodě i mimco
@malinkaelinka Nakonec budes prekvapena, ze treba neco bys s ditetem i mohla a sama nebudes chtit. Ono cestovani je fakt jiny potom. Vic starosti, uprostred muzea ti dite zacne rvat, v letadle ho budes imrvere zabavovat a uspavat a budes KO. Prebalovat na zemi na spinavejch zachodech na letisti, prevlikat posrany dite v minikabince letadla. To je neco z mala, co sme zazili. Ono nektery matky toto nemaji zapotrebi 😃 Treba ti to za to bude stat jako nam.
Opravdu se mi líbí, jak se tady neustále opakuje, jaký si to udeláš, takový to máš 😀 máme dvě děti a asi jsme si teda každé udělali jinak. Se synem jsme mohli dělat, co jsme chtěli. Nijak jsme se nemuseli omezovat. Ale mladší měla reflux a do toho na spaní a kojení potřebovala klid. V kočáru i v nosítku spala maximálně půl hodiny, pak se probudila a řev, protože jí to nestačilo. Doma v klidu vydržela spát dvě hodiny a probudila se spokojená. Takže spíš hodně záleží na dítěti. Ale zase vždyť tak strašně rychle rostou, že nevidím jako tak velký problém se třeba na rok na dva přizpůsobit dítěti, když to potřebuje
Podle mě, cestování s miminkem hodně záleží na tom, zda muže usnout kdekoliv. Někdo to umí od narození, někdo ne. Tak se náladte na to, ze se vám narodí takové hodně dobře špici miminko🙂 My jsme s cestováním museli s prvním dítětem přibrzdit, ale vím, ze to je jen na par let, s druhým možná to bude jinak - uvidime.
Ono je to totiž jak v těch diskuzích o chlapech, kteří doma nic nedělaj. Ty, co s dětmi sedi doma a za vrchol aktivit považují cestu do parku a na písek a všechno ostatní je hróózný problém, ty ti budou tvrdit, že tak je normální a co bys jako chtěla. Stejně jako ty, co dělají uklizečky a kuchařky a vrchol angažování muže je vyhození špinavého prádla do koše, ti budou říkat, že žádnej chlap dima nic nedělá a že je to normální. Sice to obě skupiny štve, ale to popírání, že to tak být nemusí, to je taková mentální obrana.
Já mám vypozorováno (ale netvrdím že je to evidence based a že je to vždycky), že nejhorší těhotenství a nejnáročnější miminka mají ty holky, u kterých bych to dopředu přesně čekala, ty co tak obecně mají schopnost řešit hodinu banální problém a pod ten stan by nejely samy, protože zima a komáři a kdesi cosi. Já od začátku, když jsem každem sestřičce, co jsem potkala na chodbě musela znovu zopakovat, že ano, budu těhotná chodit do práce, protože jsem jenom těhotná, nemám choleru. A taky jsem měla pohodový těhotenství, který jsem prolezla po kopcích (naposledy převýšeni dva kilometry ve 28. Týdnu). A když jsem se oklepala z porodu (fyzicky za půl hodiny, nekecám, psychicky za dva měsíce, ale to bylo spíš dané kojením), začala jsem s dcerou chodit. Nejsou to tůry, ale denně dáme 6-7 kilometrů buď v kočárku nebo v šátku, už zase začínáme obrážet vrcholy českeho středohoří a podobně. Ale já prostě nežila tím, co se všechno může pokazit a co by kdyby. Když byly Áně tři měsíce, měla jsem přednášet na kurzu, měla jsem domluveného dědu a děda vypadl den předem, tak jsem prostě Áňu navázala a šly jsme. A protože jsem nečekala problém, nebyl, poslouchala moje dvouhodinový plkání o zástavě oběhu, chvílema spala a bez jediného zakňourání. Tak se hlavně neděs předem 😉
no, hele víšco... chápu, jak to myslíš. ale je to jeden úhel pohledu, nebo jen jakoby do jistý míry máš pravdu. je možný, že si budete moct dovolit "žít po svým" a vysmát se všemu, co vám kdo řek...ale neuvědomuješ si jednu věc...že fakt chtě nechtě HODNĚ záleží na tom, jaký máš děti.... protože se ti můžou narodit takový, s kterejma ty různý věci opravdu prostě nepůjdou. tím nechci strašit. ale je to prostě realita. a kdo tvrdí, že všecko s dětma jde, jen se mu narodily přizpůsobivý děti. to píšu úplně v obecný rovině. a samozřejmě je to o konkrétnostech a pak taky o tom, co jste schopný zkousnout kvůli něčemu, nebo jak jste k dítěti úzkostlivý třeba. (jo a mluvim teda hlavně o těch nejmenších dětech). může bejt dítě nesnášející cestu autem, který ji celou prořve. může nesnášet cestování jako takový - změna známýho prostředí atd., může bejt milion jinejch věcí.... který třeba i nějak nakonec udělat jdou, ale vlastně ti to za to jako přestane stát, aby bylo dítě v nepohodě, aby se rovnalo zpátky já nevim jak dlouho apod., a radši si na pár let dáš např. s cestováním pauzu.
já jen, že se úplně nevyplácí bejt dopředu "chytrej", jak to bude, a jak se vás nebude týkat to, co se týká druhejch. ty děti tě pak můžou velmi rychle vycvičit tak, že se pak blbě snáší to, že se ty představy, nebo přesvědčení nenaplněj.
ale přeju vám, aby to bylo podle vašich představ;)
ale jinak chápu, že tě ty kecy strašící negativní vytáčej. taky to nesnášim. "počkej, až bude tohle a tohle..se z toho poserete"... "to vás taky čeká!" by si měli lidi strčit za klobouk. na druhou stranu, hodně z těch věcí se bohužel fakt plní. ale nezajímá mě to dopředu. budu to řešit, až to nastane. bude to, jak to bude prostě a nazdar.
ale jelikož máme náročňáka, pro kterýho bylo a je problém všecko možný, co pro ostatní děti není, jsem už dopředu nastartovaná, že tohle bude určitě problém. je to blbej přístup, ale nějak se tomu nejde ubránit. ale je fakt, že si kvůli tomu odpustim mnohý věci (o který tolik nestojim), protože jít do toho pro mě znamená větší stres, než to risknout a čekat, co nastane. mně tak nějak úplně stačí běžnej život a věci, co absolvovat musíš, nebo hodně chceš. i to je slušný dobrodrůžo:D
@normalnimatka my nemáme žádné konkrétní představy, ale prostě si nemyslím, že tím, že si pořídím dítě, se můj život scvrkne na cestu do supermarketu a na hřiště. TAdy se pořád propírá to cestování, ale o to tolik nejde, já prostě jen odmítám přijmout myšlenku, že "něco končí". Naopak to vidím pozitivně, že něco začíná a proto si to dítě pořizujeme. Jasně, mimčo můžou trápit koliky a já budu první měsíce šťastná za dvě hodinky spánku v kuse. Ale já v tom prostě odmítám vidět nějaké utrpení, pro mě je to další etapa života. Vždycky je v životě něco, čemu se člověk musí přizpůsobit, ať to byla moje škola, manželova škola, úrazy, nemoci, stavba domu, smrt blízkého, stěhování se na vesnici, pořízení psa... všechno jsou to věci, které nás nějakým způsobem formovaly a posouvaly dál. My jsme s manželem tým, baví nás se prokousávat vším možným, milujeme náročné výzvy - každá taková nás někam posune - nová práce, náročné překážkové závody, překonání handicapu.... A my bereme dítě nejen jako další výzvu, se kterou je potřeba se popasovat, ale i jako novou etapu života. Strašně se těším, až mu budu moct číst své oblíbené knížky, budeme se dívat na oblíbené pohádky, vyprávět různé příběhy, až ho naučíme jezdit na kole, až budeme lítat po zahradě i s naší čubou. Já v tom prostě odmítám vidět negativní věci, ano samozřejmě, je plno věcí, které jsou náročné, ale není právě to hezké se přes to náročné dostat? Ano bude plakat kvůli zoubkům - ale není to prima, že mu ten zoubek nakonec vyroste a bude moct baštit nová jídla? Ano posere se v nejméně vhodnou dobu, ale lepší než aby měl neprůchodná střeva, ne? A tak dále, a tak dále....
Jaký si to uděláš takový to máš 🙂.
S dítětem třeba budete muset slevit z nároku ( asi s měsíčním dítětem nepolezete na Everest 🙂 )
Dlouhé túry se dají, koukni ja ergonomická nosítka. Nebo budete muset vybrat cestu vhodnou s kočárkem.
Nic není problém, vždy vse dá najít řešení 🙂.
"A to nejde" většinou nakopne a všem ukážete že to jde
@normalnimatka Souhlas s tím cestováním autem. U nás to tak bylo, dcera opravdu nenáviděla cestování. Jecela a ječela. Kdybych se k ni nenakláněla a nekojila ji během jízdy, tak nepojedeme nikam. Ale i tak jsme jezdili, sice jsme teda byli nervózní už před cestou, ale dobrý 🙂 A dokonce jsme jeli i do Chorvatska.
@malinkaelinka tak je to fajn, že to vidíš takhle pozitivně. protože jsi prostě celkově pozitivnějc naladěná. ne každej má to štěstí. a snad ti to naladění vydrží i pak, při případnejch utrpeníčkách:D
@malinkaelinka ahojky, helejt, tim se vubec netrap. Kazdy to ma tak, jak chce, takze to, co ti rikali znami, vubec neber za bernou minci 🙂 Taky jsme zdatni vyletnici, kam to nejde s kocarem, jde to s nositkem 🙂 Nas rezim je hodne uvolneny, kdyz je chut, zdrzime se venku s holkama klidne do noci, jde o prd 🙂
Delejte vse tak, jak jste byli zvykli a casem uvidite, co bude miminku vyhovovat a co budete muset trochu zmenit 🙂
@malinkaelinka Dítě je něco trochu jiného, protože od něj nemůžeš odejít. Když se nepohodneš s chlapem, v konečném důsledku můžete jít od sebe. když ti nesedne škola, práce, vždycky můžeš odejít. S dítětem to není takhle. To se pro mě změnilo hodně, protože najednou prostě MUSÍŠ. A i když nechceš a i když už nemůžeš, tak musíš dvakrát tolik. A nevíš, kdy to bude mít konce, kor s prvním dítětem. Člověk si neumí představit, jaký to bude, až bude mít tříleťáka. Jak dlouho to bude trvat, než se konečně vyspí. Má pocit, že se nevyspí nikdy. Samozřejmě s pozitivní myslí to dotáhneš nejdál, samozřejmě je to krásný mít dítě, budeš ho milovat tak moc, jako nikoho a nic předtím. Ale realisticky je třeba připravit se na to, že tam bude spousta té negace. Že si třeba sáhneš na dno (takový, jakýho se ti ani nesnilo). Že tě samotnou překvapí tvé vlastní pocity. Ale jak sama píšeš, to je život, nějak se to zvládne, časem je líp a líp. Na kecy ostatních, jak to budete mít, zvysoka kašli. Ale vyvaruj se toho samýho, prostě člověk neví, dokud v tom není.
To bude dobrý, uvidíš. 🙂 My jsme se starší, když byla mimčo byli taky hodně akční. Po šestinedělí jsme jeli na Šumavu (sice jsme chodili jenom trasy vhodné pro kočárek, protože šátek pro mě tenkrát byl ještě španělská vesnice), ale i tak jsme si to užili. V jejím roce jsme jeli na čtrnáct dní do Jeseníků. Od rána do večera jsme byli venku, malá se nosila v krosničce a bylo to super. Chodili jsme s ní i do muzeí, na výstavy (teda bez průvodce, aby nerušila, to jsme zkusili jednou a nikdy více ...). Vzali jsme ji snad všude - rozhledny, zříceniny, hrady, bazén, bunkry, vlaky (asi snad jenom v kině jsme nebyli). S mladším jsem objevila nosení v šátku a rozhodně doporučuji každému. 🙂 Dokud kojíš a to miminko potřebuje akorát mléko, mámu a plínu, tak se dá vzít kamkoliv. S druhým jsme ale víc doma - starší chodí do školky, bývá často nemocná a volný čas nám zabírá rekonstrukce. Je víc zvyklý na svůj klid a stereotyp. Je klidnější dítě, než sestra. Těžko říct, jestli povahou nebo tím, že má s náma větší klid.