Chceme žít s dětmi po svém - každý říká "to nejde"

Ahoj holky,
to co teď budu psát, tak bych normálně nepovažovala za jakýkoliv problém, zasmála se tomu, hodila to za hlavu. Ale asi se ve mně nějak rozvířily těhotenské hormony :D
Čekáme s manželem první dítě - nějaký čas jsme na něj čekali, moc se těšíme. Oba jsme tak trochu dobrodruzi, každou chvíli se pouštíme do nějakých šíleností, milujeme výzvy a překážky. Jsme zvyklí neustále slyšet "to nejde", "takhle se to nedělá", "to nedáte".... No vždycky to jde a vždycky to dáme :D Tyhle řeči jsme slyšeli když jsme si koupili stařičký karavan a plánovali s ním projet jižní Evropu (bez problému 🙂 ), když jsme se rozhodli postavit dům, když jsme se rozhodli vylézt na Jebel Toubkal.... Když jsme si na začátku mého těhotenství rezervovali dovolenou v Nízkých Tatrách - opět tu bylo "a co tam budete dělat, ve 26 tt už to na žádné túry není" - dovolenou máme za sebou a zvládla jsem to na jedničku 🙂
Většinou se všem protestům smějeme a házíme to za hlavu a děláme si vše po svém.
A teď k tomu, co mě včera totálně semlelo. Byli jsme na krátké návštěvě u známých, jsou to fakt spíš známí, vídáme se párkrát do roka, manžel s nimi dříve více kamarádil, ale jejich cesty se dost rozešly. Mají dvě malé děti. A celou návštěvu jsme od nich poslouchali řeči, co nás všechno čeká, až se mrňous narodí. "No to si nemyslete, žádné dovolené a výlety, s dítětem je to nemožné", "kupte si pořádné auto, víte kolik věcí dítě potřebuje?" "no však vy začnete žít jinak, ony vás děti naučí..."
Proč mě to semlelo? My nikoho jiného s malými dětmi neznáme, nemáme žádné jiné známé, natož kamarády, kteří by měli děti, respektive my nejsme tak úplně společenští a navíc podnikáme takové věci, které by v našem okolí nikdo dělat nechtěl, takže to děláme stejně sami.
Život s dítětem (potažmo pak s dvěma dětmi) - já vím, že plno věcí bude jinak, ale já si prostě nemyslím, že to je něco, co nás musí navždy uvěznit doma, zavalit náš dům kravinama a žít jen chozením na hříště a nákupy v supermarketu.
Vyrostla jsem v rodině, kde víceméně děti nebyly omezením - naši nás odmala vláčeli všude možně - na hory, na kolo, na lyže, na koncerty.... a se ségrou jsme měli krásné dětství...
Když jsem večer v posteli říkala manželovi, jak mě ta návštěva uvrhla do stavu zoufalství, koukal na mě jako na blázna, že oni jsou přece úplně jiní než my, že můžu být v klidu, my si uděláme všechno tak, aby to vyhovovalo nám. Vím že to tak je, ale přesto - tím, jak o dětech nic nevím, tak mě občas provází taková nejistota, co a jak bude, jak to zvládneme atd.
Když to tak po sobě čtu, uvědomuju si, že je to blbost, prostě my jsme my a nedá se to s nikým srovnávat, ale stejně asi potřebuju utěšit :D