Říkáte dětem, že je máte rádi?

@normalnimatka Já taky teď jako dospělá nemám pocit, že bych v sobě měla nějaké trauma, že mi to doma neříkali. A jako dítě jsem taky brala, že takhle je to normální, že tohle se neříká . Ale opravdu si pamatuju, že když jsem to pak viděla někde jinde, píchlo mě u srdce, že naši se mnou tak hezky nemluví. Teď když se na to dívám z pohledu rodiče, tak jsem celé to dětství měla pocit, že na pocitech a názorech nás dětí nezáleží. Neprobírali s námi naše starosti a trápení, protože dětské starosti jsou přece tak malicherné. A mám s tím problém dodneška, se někde ozvat, prosadit se, protože někde v sobě pořád mám, že můj názor nikoho nezajímá a že ti druzí mají vždycky pravdu.... Zkrátka myslím, že mi naši měli dodat trochu více sebevědomí a že ta pitomá slova, jako mám tě rád a jsem na tebe hrdý, by je fakt nezabila a mě strašně potěšila 🙂

@not_blond s tím co píšeš vlastně souhlasím. A tím, že jsem to neslyšela, tak mám i problém říct to jinde nahlas. A vím, že s tím má problém i mnoho mužů. Raději třeba uvaří, poklidi než aby řekli, že mají rádi nebo milují. Jinak samozřejmě dětem říkám neustálé, že je miluju a ne jen tím, že bych jim to pořád opakovala, ale objetím, pusou, mazlením...

Jasně. Nejen před spaním, ale i jindy během dne.

@1eso1 To já taky ne, my spíš jsme hodně kontaktní, takže se hodně mazlíme a pořád tak na ně sahám, nebo jim čechrám vlasy 🙂 Ale hodně jim vyjadřuju podporu, za každou maličkost je chválím, pořád jim říkám, že můžou dosáhnout všeho co chtějí, pokud to chtějí opravdu hodně a takové ty motivační kecy 🙂 Teď jsem ale četla zase názor, že tohle přehnané chválení vede k tomu, že děti mají nereálné představy o svých schopnostech a pak když jsou konfrontovány s nějakými výsledky, tak se sesypou. A na tom asi něco bude. Je těžké najít tu správnou míru.

@not_blond tak v tom kontaktu jsme na tom stejně. Taky se snažím děti hodně chválit, ale je pravda, že najít tu zlatou střední cestu je hrozně těžké. Hranice je tenká. Když dítě budu chválit málo nebo vůbec, vyroste z něj člověk, který nemá téměř žádné sebevědomí a bude si nechávat do života od všech mluvit a naopak, opačný problém...

@1eso1 ano Rikam. Mě to říkáno nebylo nebo si to nepamatuji, ale čím jistě že mi to máma řekla před dvěma lety a že sem byla hodně překvapená.
Říkám to malé protože to tak cítím. Neříkám to pravidelně, ale když to říct chci a kdy to cítím. Stejně tak chlapovi taky říkám miluji tě ve chvíli kdy to tak cítím. Ne každý den 3x denně

@not_blond S tim chvalenim se to taky nesmi noc prehanet ve stylu, jaky treba vedou mnohe babicky: "no ty jsi sikulka, ty tak krasne papas", pritom dite drzi lzici jak prase kost, ryze je vsude kolem, ale jen proto, ze dvouletak ji sam a vse, tak je to strasna sikulka a je nutne ho chvalit do nebes. Nase tchyne by se pro deti rozdala, ale nekdy tady to prehnany chvaleni, kdy to podle me zrovna neni na miste, jen tim chce dosahnout sveho, se mi taky dost nelíbí.

@ninive211 Tak já už mám větší děti, spíš jim pořád vštěpuju, že můžou dosáhnout všeho, co bude chtít. Což taky není úplně pravda. Na některé činnosti zkrátka píle nestačí, pokud nemáš dáno shůry. A je to prostě pořád o tom, že jako rodiče napravujeme chyby svých rodičů a mnohy často do extrémů, čím vytváříme zase nové, svoje chyby 🙂 Naši mě vůbec nic nenaučili co se týče nějakého sportu. Táta byl po úrazu invalidní a mamka bohužel trochu pohodlná a když jsem jako dospívající řekla, hele pojedu s holkama na hory, nebo na vodu, tak vždycky následovalo, neblázni, vždyt to neumíš, něco si uděláš apod. A fakt tím trpím, že nic neumím a že jsem takový posera. Takže na svoje děti aplikuji uplně opačný přístup, všechno dokážeš, všechno si zkus, všechno se nauč, abys nebyla lama jako já 🙂 A že ti to nejde, nevadí, půjde ti to a budeš nejlepší 😀

Říkáme, často. Vždy je i obejmu a je to tak krásné, když pak přijde mladší syn a obejme mě a pošeptá, že mě má tak moc rád. Starší to říká málokdy, chytil stydlivost🙂 V naší rodině to praktikovala moje mamka, říkala nám hodně, že nás má rád, od táty jsem to snad nikdy neslyšela. Ještě máme rituál, pusa na dobrou noc🙂

@1eso1 je fakt, že použiju větu -jsem na tebe hrdá/pyšná.Když se povede těžká písemka, uklidili si krásně pokojík, mladší se naučil napsat své jméno atd.a vážně mi nepřišlo, že to je jak kopie amerického filmu. Říkám to také manželovi, kdy nám doma udělal podlahu, ušel brutální túru, kde já bych umřela už v základně:DD

@not_blond s tím dalším máš určitě pravdu. naši byli naštěstí dost moudrý, a hlavně máma byla dost citová,t akže s tím ostatním jsem problém neměla, myslim si🙂 asi i proto nemám pocit, že bych tím strádala. věděla jsem (dodnes vim), že můžu přijít s malicherným nebo "malicherným" problémem, důvěru u nás budovali, názory je zajímali atd. takže si stojim za tím, že na těch konkrétních větách "mám tě rád" a "jsem na tebe pyšná" fakt nezáleží. je to umělý. záleží na celým kontextu komunikace a vztahu;)

o usa... je to na jinou dlouho diskuzi, ale není to zavádějící. myslim si, že celkově ta kultura není zdaleka tak citová, jak se prezentuje, jak se povrchně říká. ty slova jsou právě ten příklad... maj plnou hubu pindů, ale skoro nikoho nenapadne, že by to dítě třeba ocenilo, kdyby s ním máma byla doma. a ne, o sociálním systému to opravdu v kontextu zrovna usa vůbec není.

@not_blond Jo tak tak jak to podavas, mi to teda fakt prijde jako extrem a vychovavas si doma budouci namistrovane machyrky, co si budou myslet, ze jsou mistri sveta a jsou ve vsem jednicky. Uplne mi to pripomnelo prave ty zminovane americke filmy. Ono sebevedomi je hezka vec, ale nesmi se to zas s nim prehanet. V dnesni dobe zvlast lidi mladsi 30 let, tj.narozeni po revoluci a vychovani jinak nez my, starsi rocniky, jsou sebevedomi plny, nosanky nahoru, ale pritom nemaj na co...

@1eso1 s tou svojí reakcí na not_blond, víš, ono to je ale hodně o tom, jakej má člověk nějakej ten "jazyk lásky"... a to se často v rodině naučíš a kopíruješ to dál, ale ten jazyk taky můžeš mít jinej. a není to až tak o tom, že by se to ty lidi jako špatně naučili, že neříkali doma mám tě rád. ale jsou i jiný způsoby dávání lásky najevo, a toje individuální. doporučju knížku "Pět jazyků lásky". protože tady přemejšlíš o tom, jestli bys měla dětem říkat to a to, aby se necejtili nemilovaný. ale ono je dobrý mít na paměti všech těch pět způsobů, a dávat to najevo všema způsobama, protože u dětí tak nějak ještě moc nevíš, jakej je jejich dominantní způsob dávání i chápání lásky🙂 mě by třeba fakt nechávalo chladnou, av lastně by mě to spíš sralo, kdyby chlap měl plnou hubu toho, jak mě miluje, ale přitom by pro mě nic nechtěl udělat - to je zas opačnej pohled otho, co píšeš vlastně🙂 mi to i připomíná různý ty násilníky, byť jdu do extrému. taky tvrděj, jak ženu milujou, a vzápětí jí klidně jednu ubalej:D vim, že míchám jabka s hruškama. jen myšlenky... a mrkni na tu knížku🙂 je i díl, co se týče dětí, ale ten mi přišel teda mnohem míň zajímavej. v zásadě je potřeba vědět jen ten základ, kterej se opakuje.

@not_blond to určitě, všeho moc škodí. na chválu pozor. hezky to vysvětluje třeba Naomi Aldort. já ke chvále jsem spíš dost zdrženlivá, a vlastně možná až moc, že si říkám, aby ty děti po tý trošce chvály úplně nelačnili:D takže když je opravdu za co, tak chválim, a snažim se konkrétně, jako věta "ty si šikulka" - jak píše
@ninive211 , to se mi otvírá kudla v kapse, když to říká tchýně na každou sračku dítěi. ty ses vyčůral, no ty seš ale šikulka! a řekne to během tý návštěvy asi 20x na podobně nijaký věci. přijde mi, že si ho tím i trošku "kupuje". ona vůbec ta generace našich rodičů to má dost divně postavený ze svý doby, často... dítě se nesmí moc nosit a mazlit, aby nebylo rozmazlený, ale šikulkuje se na každou hovadinu:D

takže nejen, že dítě má od sebe pak třeba přehnaný očekávání - a pak je zklamanej, když zjistí, že realita je jinde, ale má to i prozaičtější škodění. třeba to, že dítě učíš celkově soudit věci a sebe na základě toho, co si o tom/něm myslej druhý. je to hrozně brzdící a taky se na naší (a na všech předtím) generaci rodiče s tímhle pěkně podepsali. někdo neumí až do dospělosti žít pořádně svůj život, protože se pořád ohlíží na ostatní. neumí najít, co vlastně od života chce, natož si za tím jít, když to není úplně to, co okolí adoruje. mám kolem sebe pár fakt dost smutnejch případů, který přesně podle tohohle modu jedou, a přijde mi to fakt jako dost velká životní tragédie. jsou vlastně celej život nešťastný.
a to teda samozřejmě netvrdim, že tím, že svoje děti chválíš, že je do tohohle ženeš:D ale zas to je jen myšlenka, kam to tak trošku nenápadně spěje, a záleží pak na konkrétním člověku, jak se to v něm snoubí s jeho povahou a jinejma zkušenostma, a tak je dobrý to mít na paměti a snažit se to nějakou zdravou rovnováhu🙂

Já to v dětství nikdy neslyšela a tak moc jsem p potom toužila. Synovi to říkám stále, každý den určitě. Je to pro mě důležité. A stejně to budu dělat i s dcerou.

Jak tu čtu ty různý postoje k chválení a projevování hrdosti a uznání dítěti, řekla bych, že aby tím nezparchantelo se dá celkem jednoduše osefovat pravidly vyjadřování těchhle citů a postojů. Nechvalit manipulativne když dostanete dítě tam, kde ho chcete mít, ale ve chvíli, kdy to opravdu cítíte v té které chvíli. A nemluvit obecně, ale ze subjektivní pozice. Neříkám: jsi výjimečná, ale "pro mě jsi výjimečná" atd. Já sama za sebe mám potřebu takový věci říkat, protože je prostě cítím, obvykle na to musí být klid, vhodná situace a atmosféra, panč taky nerada zaměňuji "akci za kecy", tj. láska se v rutinním běhu všedního dne dá vyjádřit i jinak, než slovy

@normalnimatka no já hlavně tím, že jsem na ně sama mám ty obavy trochu jinačí. Abych to nepřehnala s láskou nebo naopak, ale to už je na jiné téma.

@ninive211 jn, souhlas. ikdyž teda já porevoluční dítě jsem, a žádnej přehnaně sebevědomej člověk ze mě fakt není, a vůbec si myslim, že sebevědomí je hodně daný už povahou samotnou, a pak se formuje výchovou. ono ta socialistická výchova byla v mnoha směrech dost blbá a poznamenávající. teď spíš tak vyšlapáváme teprv nějaký cestičky. rozhodně to není tak, že člověk narozenej po revoluci najednou dostal pocit, že všecko může... :D doba tomu trošku nahrává, že je větší svoboda, ale to je dost relativní, beztak každej ty možnosti nemá stejný, atp.

@1eso1 osobně to vidim tak, že s láskou se to nedá nikdy přehnat🙂 rozmazlovat je něco jinýho.

@normalnimatka Tech pet jaxyku lasky mam stazeno ve ctecce, Cetla jsem uz ty Deti a pet jazyku lasky a prijde mi to dost jasny a pochopitelny...a ocividne nasi ani jeden nemel primarni jazyk lasky slova, ale skutky, pro ne bylo a je vyjadrenim lasky, ze treba nas vzali na vylet, koupili zmrzlinu, mohli jsme vystudovat VS, aniz bysme si za to museli cokoliv platit, hradili nam stravu, MHD, ucebnice...proto pisu, ze vim, ze nasi nas radi meli a maji, jen to davali najevo "jinak", ja zas mam asi jazyk lasky spis ten citovy, je pro me i dost dulezite objeti, vyjdreni uznani, oceneni..kdyz jsem to cetla, tak se mi prave oteviraly stare rany(i jsem si u toho pobrecela, jak to bylo silny) -"ano, PRESNE tohle jsem zrejme jako mala potrebovala a nasi to nedelali"

@normalnimatka Spíš tak jsem to myslela. Zatím se snažím jim to nějak jinak nekompenzovat. Nechci jim koupit všechno, co si řeknou jenom proto, že jsou to vlastně "chudáci". To v žádném případě. Na druhou stranu na ně být přehnaně přísná, aby mi někdo nevycetl, že jsem je špatně vychovala...

@ninive211 rozumim... to je samozřejmě smutný. ale věřme, že naši rodiče dělali vždycky to nejlepší, co uměli. a je dobrý se o tohle zajímat a otevírat ty starý rány kvůli tomu, abychom jim uměli odpustit a mít je rádi, ale taky abychom věděli, jakejch chyb se chceme vyvarovat u našich dětí. a zprzníme je pak zase jiným nevědomým způsobem🙂)))

nemyslím, že je to důležité, ale myslím, že tím člověk nic nezkazí 🙂 Já to dětem říkám často a ráda 😀 jsou to velcí tulivci, takže když přihrnou a pověsí se mi kolem krku, tak jím říkám, že jsou mé lásky ušaté/zlobivé/milované/doplň co chceš😂 Syn kolikrát přijde a řekne, že "maminko, já tě tááák miluju", tak mu klidně řeknu, že ho taky moc miluju. Ale že bych to pronášela s nějakým přehnaným pátosem, to nee.

@1eso1 říkáme si téměř denně, že se milujeme. Když syn ráno odchází do školy, tak mi kolikrát sám u dveří říká: ahoj, mami, miluji Tě. Já mu to říkám kdykoli jindy nebo také to ráno. S dcerou si to zase říkáme večer před spaním..a ona vždy dodává....a miluji i tatínka, bráchu a sebe 🙂

@normalnimatka Tak urcite to nejde zobecnit, ze vsichni lidi narozeni po 89,jsou prehnane sbevedomi, to vubec, ale celkove podil tech prehnane sebevedomych a namachrovanych je vyssi nez v predchozich generacich. Je to dano i vy ojem spolecnosti, taky za prvbi republiky se cenila skromnost, servilnost a u holek "sedavej panenko v koute...",sebevedome zeny to mely myslim vcelku tezke, byly povazovane za feministky, revolucionarky apod. Jen jsem si prave vzpomnela na rozhovor s jednim, vlastne vice podnikateli a vetsina se shodla na tom, ze dnesni mladi jsou sebevedomi hodne, po skole bez praxe nakraci do firmy, ohani se online kurzy a tremi jazyky a cekaji, ze si z nich kazdy sedne na prdel.

Ad chvaleni: Holky chvalim hodne, rikam jim, ze jsou sikovne a nepouzivam fraze typu "tys to rozbila, tobe se to nepovedlo..."
Myslim, ze chvalit se ma i za male drobnosti. Ne okazale, ale treba jen rici, ze tohle se jim povedlo, ze je to fajn, mezi reci pohladit, nebo tak... Proste aby deti vedely, ze jejich uspechy a sikovnost vidim, vnimam a mam z ni radost.

@ninive211 Kazda generace zehra na tu predchozi. Kdyby byla stoprocentni pravda to, co kazda generace soudi o te nasledujici, uz by nase civilizace davno zanikla. Neni to pravda, lide se chovaji plus minus porad stejne, jen se meni prostredi a technologicke vymozenosti.

@1eso1 Hele když matka řeší, jestli je dobrá matka, tak většinou dobrá matka je. Už jenom tím, že o sobě a svých dětech přemýšlí. Já mám v okolí ženské, které nejsou podle mého soudu moc dobré mámy a ty to neřeší nikdy, vůbec nepochybují o tom, že to dělají správně 🙂 Myslím, že projevy lásky určitě nic zkazit nemůžeš, pokud nebudeš každý den před školou plakat, že se loučíte 🙂

@not_blond na tom asi něco bude. Díky za uklidnění 😃

@sudylichozrout přéééésně můj názor, díky za něj. Úplně brunátním při těch sdílenejch blábolech, jak my jsme měli skákací gumu a walkmana a tím jsme snad byli nějak lepší? 😀 my jsme místo tabletu koukali na bednu a naše babičky pindaly úplně stejně. A že jsme byli pořád venku? A co jsme dělali? Většinou samé průsery 🙂 rodiče nás vykopli ven a my zevlovali u popelnic, sídlištní klasika. Já bydlím na pražském sídláku a vidím party děti venku pořád. Kamkoli vyrazíš s dětmi ven, na hřiště, do parku, na sjezdovku, na led, do bazénu, všude jsou mrtě dětí. A to, že někdo nechá hnít dítě u mobilu už je věc inteligence jeho rodičů, ne generační problém...... Takže si taky rozhodně nemyslím, že by dnešní třicátníci byla nějaká namyšlená hovada. Naopak, myslím, že mladí dnes vnímají úplně jinak hodnotu peněz, investují do cestování, do zážitků, než do hromadění majetku, zajímají se o ekologii, za většinou veřejně prospěšných projektů stojí mladí lidé.