Jak zvládnout rozmazlené chování pětiletého syna?
Ahoj. Jsem si vědoma, že za to, co tu chci napsat si můžu především já sama. Takže až mě někdo budete chtít pranýřovat, není potřeba. To mi nepomůže. Chtěla bych touto cestou skutečně moc požádat vás, kdo si zavařil jako já a našel cestu jak z toho a jak dostat svoji ratolest do mezí normálu.
Synovi je pět let, dceři dvanáct. Oba (troufnu si říct) vychovávám stejně. Jenže... Zatímco u dcery se mi (zatím) srdce na dlani, hromady obejmutí, otevřená náruč, naslouchání potřeb, strachů atd. vyplatilo a jsme krom dcery a mámy také hodně kamarádky se vzájemným respektem, syn mi už teď velmi intenzivně ukazuje, že on je tady tím,kdo bude nastavovat pravidla. Vynucuje si věci a svoje neustálým vztekánim, rozčilováním se, nadáváním apod. Ne, že bych v rámci zachování klidu mezi ním a mnou vyhovovala jeho požadavkům. Právě naopak. Zkrátka jak ty na mě,tak já na tebe, ale příšerně mě to jednak psychicky vysiluje a samozřejmě jsem v šoku z toho,co jsem si zařídila.
Od malička chovaný,do dneška s ním minimálně čekám v posteli, než usně, protože říká, že se bojí, v noci s ním chodím na záchod... Dělám to, protože nechci, aby mu bylo nepříjemně,ale to co předvádí mi trochu říká, že je něco hodně blbě...
Prosím vás,jste tu někdo, kdo máte takovou zkušenost a uměl jste z toho najít cestu ven?
Díky moc a pranýře kdyžtak asi ne 😉. Jak vidno, trestá mě moje vlastní krev 😁
Nemyslim si, ze si ho rozmaznala tym, ze s nim zaspavas, chodis s nim v noci na zachod, objimas ho a pocuvas jeho potreby. Bude to skor o povahe deti. Dcera bola zrejme bezproblemova a syn bude narocnejsi na vychovu. Urcite si nic nevycitaj. Treba mu nastavovat hranice a byt pevna vo svojich rozhodnutiach.
No jo, někdo se narodí s povahou Holubice a jiný gremlina. Nastav mu pevný hranice, ač je to vyčerpávající, protože to bude pořád zkoušet.
Mám tu samou zkušenost, gremlin nám těžce přerůstal přes hlavu. O pár let později, kdy jsem opravdu brečívala vysílením, je z něj super chlápek, se kterým už dohody fungují.
Nejhorší je vytrvat a neustoupit.
Za sebe doporučím knihy a přednášky Šárky Mikové s Teorií typů. Jsou tam rozebrány různé povahy a temperamenty a hlavně jejich potřeby, kvůli kterým se chovají, jak se chovají. Může ti to pomoct zjistit, co syna vede a proč to projevuje tímto způsobem (a taky to často rodiče "problémových" dětí uklidní v tom, že zjistí, že to není jejich chyba) 😉
@sussi0623 hele já jsem rodič, který nejede žádné alternativní výchovy. Samozřejmě své děti miluji, dělám vše ať jsou šťastné atd, ale dcera byla a je dítě které chceš, ikdyz teď puberta, s ni trochu mává, ale furt v mezích. Syna vychovávám stejně a je to jak přes kopírák a evidentně budu muset i ja trošku přitvrdit, protože taky vnímám, ze takto ne. On neni zlý, naopak je velmi empatický, chytrý, převyšuje své kamarády, ale umí být taky dost tvrdohlavý a čekáme ustoupím. Takže já si myslím, ze ti kluci jsou proste jiní, a ta pevnější ruka je asi potřeba no.
Stejnym pristupem se nic nevyresi, kluci maji tu svou hlavinku poskladanou jinak…taky mam holku a kluka, dcera se blizi k 12 letum a syn je 7 lety, denne tancuju v minovem poli balancovani mezi jejich potrebami, pohledem na svet okolo sebe, syn hodne zkousi hranice a je to podle me prirozene. S dcerou se da a vzdy dalo dohodnout, syn je naopak nerizena strela , jak rikam uz na svet prisel jako anarchista - prekotnym porodem doma.
@sussi0623 moje nejstarší dcera je to samé. Vynucuje si a chce všechno. Platí u ní pravidlo podej prst a utrhnu ti celou ruku. Jakmile ji chce člověk vyjít vstříc nebo v něčem ustoupit, je s ní pak k nevydržení a vynucuje si jen víc a víc. Chodíme s ní do poradny kvůli jiným věcem teda, ale psycholog říkal, že máme být prostě neústupní. Ať se klidně válí po zemi, ať řve hodinu v kuse, že něco chce ( a to opravdu dělá a nepřeháním, vydrží hodinu řvát u mých nohou), ale nepolevit a snažit se zůstat v klidu. Jakmile člověk začne řvát, dostává se na stejnou úroveň emocí a je to už jen boj kdo z koho. Dát jasně najevo, že mě nerozhodí a že si ničeho nepomůže. Časem to snad pochopí prý. 😃
@sussi0623 když na mě huláká a řve po mě, normálně jí v klidu řeknu, že se mnou takto mluvit nebude a ať odejde pryč z místnosti, jestli se chce takto chovat ke mě. Pokud neodejde a dál huláká nebo na mě je hnusná, vezmu jí do náruče a odnesou jí do pokojíčku. Většinou se pak uklidní. Většinou, jednou taky vylomila dveře od skříně, protože je v záchvatu agresivní a kopala do otevřených dveří. 🤦 Musela odevzdat kasičku s penězi, které si šetřila na nějakého předřazeného plyšáka, co viděla ve školce.
No... A mozna to vubec neni o stylu vychovy. Mamka vzdycky tvrdila, ze na me nemusela byt tak tvrda jak na sestru, proroze s ni to proste po dobrym neslo. Jenze s odstupem jako dospela vnimam akorat to, ze jeji pohled na efektivnost tvrde prisnosti je velmi zkresleny. Neslo to ani po zlym. Prave naopak, slo to jeste hur. Scena, rev, trest, pravidla... A udelala to zase. Bez ohledu na miru prisnosti. Spise naopak citlivostba vysvetleni, v tech nekolika pripadech co pamatuju, vedlo k drivejsimu/lepsimu "uposlechnuti" (ona teda uplne neposlechla nikdy, ale tohle realne vedlo k lepsimu vysledku v ramci moznosti). Jenom máma se tou tvrdosti vyklidnila protoze reagovala tak, jak okoli ocekavalo a trest byl viditelný. Sestra ma dle vseho ADHD, ale nikdy nebyla oficialne diagnostikovana, mamka nechtela jiny pristup a "aby to nemela v papirech". Dodnes veri, ze toto a prisna vychova z ni udelala relativne schopneho pouzitelneho cloveka. Ja treba dodnes verim, ze je to jeden z faktoru, proc se leci s HPO a neustale s necim bojuje. 🤷🏻♀️ Tim chci rict, ze to mozna delas lip nez myslis a vetsi prisnost a "tradicni ceska vychova" by mohla mit horsi výsledky.
Stejnym pristupem se nic nevyresi, kluci maji tu svou hlavinku poskladanou jinak…taky mam holku a kluka, dcera se blizi k 12 letum a syn je 7 lety, denne tancuju v minovem poli balancovani mezi jejich potrebami, pohledem na svet okolo sebe, syn hodne zkousi hranice a je to podle me prirozene. S dcerou se da a vzdy dalo dohodnout, syn je naopak nerizena strela , jak rikam uz na svet prisel jako anarchista - prekotnym porodem doma.
@jannym pohlavím to rozhodně nebude. S holkou může být úplně stejně těžké pořízení jako s klukem, stejně tak může být kluk za odměnu. U nás v okolí jsou spíš hodnější chlapečci než holčičky. 🙂 Moje dcera taky sabotovala všechno už v těhotenství. Na všech ultrazvukových vyšetření se vždycky otáčela přesně naopak, než bylo potřeba, druhý screening se dělal na 2x, sondy skopávala nebo se uhýbala a ztráceli se ozvy. Každou kontrolu jsem tam seděla kvůli tomu přes hodinu a ještě byla potermínová, abych si to řádně užila. Na svět se jí nechtělo, vyvolávání selhalo a od akutního příchodu na svět v tom jen pokračuje. Den co den už 6 let. 😂😂😂
Nezdá se mi, že něco z toho, co píše, by byla nějaká extra rozmazlenost, která zaslouží pranýřování. Tak hold ho uspáváš a doprovázíš na záchod. Některé děti mají v tom věku ještě pleny a spí u rodičů v posteli až do deseti. Myslím, že je to každého věc. On to asi potřebuje a Ty mu to chceš dopřát, tak to tak děláš. Jestli Ti to nevyhovuje, tak to změň. Ale samozřejmě to bude chtít pevnost a důslednost, to zase ano. A souhlasím, každé dítě chce jiný přístup. Já mám doma starší spořádanou a empatickou dceru a mladší tvrdohlavého syna. Takže s dcerou jsem se učila, jak nějak přistupovat k dětem všeobecně a se synem začínám znovu od začátku, jako kdybych měla první dítě. Kolikrát žasnou i ve školce, on se prostě sekne a hotovo. Doma pak chytá amoky, kdy řádí jako tajfun a je mu všechno jedno, neplatí snad nic. Já se tak nějak snažím být důsledná, zároveň se snažit pochopit, co by potřeboval, abych tomu předešla. Tím chci říct, že jak se říká, že každé dítě je jiné, tak opravdu je. Obávám se, že spravedlnost v tomto nelze.
@jannym pohlavím to rozhodně nebude. S holkou může být úplně stejně těžké pořízení jako s klukem, stejně tak může být kluk za odměnu. U nás v okolí jsou spíš hodnější chlapečci než holčičky. 🙂 Moje dcera taky sabotovala všechno už v těhotenství. Na všech ultrazvukových vyšetření se vždycky otáčela přesně naopak, než bylo potřeba, druhý screening se dělal na 2x, sondy skopávala nebo se uhýbala a ztráceli se ozvy. Každou kontrolu jsem tam seděla kvůli tomu přes hodinu a ještě byla potermínová, abych si to řádně užila. Na svět se jí nechtělo, vyvolávání selhalo a od akutního příchodu na svět v tom jen pokračuje. Den co den už 6 let. 😂😂😂
@cherie24 dcera je hodne vztekla, ale domluva s ni je mozna, je snazsi ji presvedcit ke kooperativnimu jednani, se synem je to horsi mimo jine proto ze ma VD, ale jasne ze hodne dela povaha, ale presto si myslim, ze kluci preci jen prirozene vice testuji hranice a je tezsi je od toho nejak odradit…
Ahoj, mám to skoro stejně, dcera 11 let klidná, mírná povaha, skoro nebylo třeba nějak " vychovávat" prostě je od přírody empatická, přátelská, citlivá, pohodová. Bude teď v pubertě, tak se to asi změní, ale jinak ok. A syn 6 let? Pravý opak, divoký, hlučný, vzteklý, vyřvává.si, co chce a dokud není po jeho, testuje hranice, jak může. Musí mít hodně fyzických aktivit, aby se vybil, jinak se nudí a vymýšlí blbosti. Jeho výchovu přirovnávám k jízdě na divokém koni, kde se zoufale snažím držet uzdu a nespadnout 😃 takže není to výchovou, hodně je to o vrozené povaze. Také, jak už tu bylo zmíněno, doporučuji Šárku Mikovou a Teorii typů. Opravdu na každé dítě platí jiný přístup. Na dceru laskavý, klidný, popovídat si...na syna hlavně držet hranice, kterých je jen málo tedy, ale o to víc na jich trvat, jinak nechat ho být hodně venku, v bandě dětí, potřebuje interakce, vztahy, je extrovertní hodně. Nic si nepokazila, láskyplnou péčí určitě ne! Ale drž hranice, a koukni na Teorii typů, držím palce, bude dobře!
Za sebe doporučím knihy a přednášky Šárky Mikové s Teorií typů. Jsou tam rozebrány různé povahy a temperamenty a hlavně jejich potřeby, kvůli kterým se chovají, jak se chovají. Může ti to pomoct zjistit, co syna vede a proč to projevuje tímto způsobem (a taky to často rodiče "problémových" dětí uklidní v tom, že zjistí, že to není jejich chyba) 😉
@monny3 Taky to hodně využívám 🙂 Dcera je ISFJ a syn ENTP 😀 Musím na ně úplně jinak, pokud chci docílit stejnou věc. Kluk taky pořád zkouší hranice, nevěří hned tomu, co se mu řekne, a chce to sám vyzkoušet úplně opačně (aneb moje nejčastější věta "nesahej na to" se vždy setká s automatickou reakcí, že na to okamžitě sáhne). Dceři vše klidně, prakticky vysvětlím, ona mi to hned odsouhlasí a drží se toho. Zase je citlivější a nesmím ranit její city, tvrdě na ni neplatí. U syna musím naopak nechat testosteron v bezpečných chvílích vybujet a v kritických chvílích ho držet na uzdě a dát mu úkol jako "challenge". Nějaké sáhodlouhé vysvětlování by nebral (jedině by to vzal jako pobídku k tomu, aby nad tím přemýšlet, proč to nejde jinak). Musím z toho udělat trochu zábavu a "zaonačit to", nesmím ze sebe udělat poraženého (jinak by toho využil). Ale taky ho mazlím a podobně, to on rád. Prostě na oba dva zvlášť mám úplně jiný přístupy.
@monny3 Taky to hodně využívám 🙂 Dcera je ISFJ a syn ENTP 😀 Musím na ně úplně jinak, pokud chci docílit stejnou věc. Kluk taky pořád zkouší hranice, nevěří hned tomu, co se mu řekne, a chce to sám vyzkoušet úplně opačně (aneb moje nejčastější věta "nesahej na to" se vždy setká s automatickou reakcí, že na to okamžitě sáhne). Dceři vše klidně, prakticky vysvětlím, ona mi to hned odsouhlasí a drží se toho. Zase je citlivější a nesmím ranit její city, tvrdě na ni neplatí. U syna musím naopak nechat testosteron v bezpečných chvílích vybujet a v kritických chvílích ho držet na uzdě a dát mu úkol jako "challenge". Nějaké sáhodlouhé vysvětlování by nebral (jedině by to vzal jako pobídku k tomu, aby nad tím přemýšlet, proč to nejde jinak). Musím z toho udělat trochu zábavu a "zaonačit to", nesmím ze sebe udělat poraženého (jinak by toho využil). Ale taky ho mazlím a podobně, to on rád. Prostě na oba dva zvlášť mám úplně jiný přístupy.
@daasqua tyjo, jako bys popisovala moje děti 😊 a mě teda taky, jsem isfj.
@daasqua tyjo, jako bys popisovala moje děti 😊 a mě teda taky, jsem isfj.
@neomenia Já jsem INTJ a manžel ENTP (stejně jako syn a tchán), takže tam už jsem měla nějakou průpravu 😀 Všichni tři jsou takoví "testeři" (vlastně i povoláním), hledají chyby a skulinky a jak to dělat jinak. Pravidla berou jen na to, aby pak názorně ukázali, že jsou špatně nastavená, plus jsou velmi tvůrčí. Když byly synovi dva roky, jedl třeba těstoviny malým stativem (tripodem) od foťáku 😀 To dcera si vše nachystá, tak jak to má být, upozorňuje na nedodržování pravidel a sama je většinou dost poslušná. Já jak jsem napůl s nimi (I--J a -NT-), tak je dovedu většinou oba pochopit a vést. Ale syn je složitější, to jo 😀
Slyšela jsi někdy o teorii typů? Tam bys možná leccos pochopila...
@sussi0623 Buď připravena dělat věci krok za krokem a vždycky si vyhraď pár minut. Když se zlobí, klekni si k němu, chyť ho za obě ruce a řekni: „Dobře, teď takhle zůstaneme, dokud se neuklidníme. No tak, dýchej: Nádech... a výdech...“ A dejte mu opravdu čas, aby dokřičel, až dokud nezačne klidně dýchat. Po pár dnech ho to rychleji omrzí a rychleji se sklidní.
Stejně tak s jeho strachy v noci. Jen krok za krokem. Nech
dveře otevřené, zůstaň na židli ve dveřích. „Vidíš, zlato? Jsem tady a hlídám dveře.“
Další noc buď vedle dveří, mimo jeho dohled. Když zakričí, zakrič zpátky, Ano, jsem tady, brou noc...Další noc buď v jiné místnosti.
Každé dítě je jiné. Taky jsem si myslela, že stejným přístupem ke všem budu vlastně "spravedlivá", ale ono to tak není. Někdo potřebuje jasné hranice, někdo spíš vlídné provázení, někdo je citlivý, bázlivý, jiný potřebuje vlastními bolestnými zkušenostmi zjistit, co může a co ne. Takže ano, dát i synovi pocit bezpečí a lásky, ale přemýšlet u toho, co ještě potřebuje? Proč se vlastně vzteká? Protože na sebe chce upoutat pozornost? Stále dokola zjišťovat, jestli opravdu nepovolíš? (a fakt nepovolíš?) Frustruje ho, že je o tolik mladší, tedy nezvládne a nemůže to vše, co starší sestra? (tohle jsem třeba zažila u nás, neustálou snahu vyrovnat se výrazně starším sourozencům) Jak mu ukázat, že jiné chování se vyplatí víc? Myslím, že to děláš dobře v tom, že nad tím přemýšlíš a chceš se mu přiblížit. Teď ještě zjistit, na co bude skutečně reagovat a co na něj bude fungovat. Uvědom si, že je to člověk s jiným nastavením, je očividně akčnější, impulzivnější. Napadá mě, jak je na tom s povahou a přístupem k synovi manžel? Je možným se inspirovat třeba u něj? Jinak přeji hodně sil a trpělivosti, tohle potřebuje každá maminka a maminky akčních, křicích a vztekacích dětí obzvlášť🙂 Nejde to přehlušit větším křikem a vztekem, i když to k tomu někdy svádí, je právě potřeba mnohem více trpělivosti, abys mu ukázala, že křikem a vztekem v životě ničeho nedosáhne. Posilovat ty situace, kdy to aspoň zkusí jinak.