Jak najít štěstí ve stagnujícím vztahu?
V poslední době si kladu otázku. Za čí štěstí jsme zodpovědní? Je naše štěstí důležitější než štěstí blízkých? A můžeme vůbec předjímat a rozhodovat o jejich štěstí?
Co když člověk žije mnoho let ve vztahu a jako vařená žába si nevšímá, že vlastně není spokojený. Sem tam nespokojenost vystrčí růžky, ale nic velkýho. Však máš děti, muže, nebije vás, nechodí do hospody, nikde není svět jen ideální...sice nestojí o společně strávený čas s dětmi, žádné společné výlety, aktivity, vlastně se o děti skoro nezajímá, nikdy je nevzal, aby spolu něco zažily nebo abys sis odpočinula, už dávno tě nepolíbil, nevzal za ruku, neobejmul, něha nula, jen sex, který tě vlastně už ni netěší...ale dohromady není zlý. Jsou horší. A pořád se umíte zasmát, večer si nalijete víno a sednete, jen témata postupně mizí. Nezajímají ho už moc tvoje problémy, hlavně mu nebreč, když tě něco trápí. Když budeš dělat všechno „správně“, jak občas řekne, bude v pohodě.
A jednoho dne otevřeš oči a zjistíš, že vůbec nevíš, kde to jsi a jak ses sem dostala. Ten chlap, se kterým to bylo dřív tak fajn, je najednou úplně cizí. Stává se mrzutým, všichni jsou pro něj blbci. Nevoní ti, už ti nejsou příjemné dotyky, už ti ani nevadí, když s tebou nemluví. Rozhlídneš se a vidíš, že jsi ve vztahu, který sice není úplně patologický….ale je...žádný. Nechceš takhle žít napořád, ale zároveň to už ani nechceš řešit. Ale taky si uvědomuješ, že nejsi bez viny. Sem tam přijdou lepší chvíle, kdy je to vlastně fajn, nějak to plyne a ty si tyhle myšlenky vyčítáš, ale pak zase propad, kdy ti dojde, proč ty myšlenky přichází. A tak se v tom meleš. Ani ryba, ani rak. Když ses ještě snažila mluvit, nikam to nevedlo. On problém nemá, když bude mít klid, bude v pohodě, nechce nic řešit, nebude o ničem mluvit jak debil, nepotřebuje mluvit! Nepotřebuje se měnit, jestli něco chceš, změňte se vy. Jenže pak zase přijde to světlejší období a pochyby, co to máš za myšlenky.
A co teď….?
Nechat to hnít? Odejít? Nechci radu, jen se zamýšlím, jak je to s tím štěstím. Nikdy jsi nechtěla rozbít rodinu. Pořád tě to děsí. Že ublížíš dětem. Že ublížíš jemu, protože on asi vážně netuší, že to vidíš takhle. Ale chceš být taky šťastná a už víš, že popíráním sebe sama toho nedosáhneš. Už to nechceš ani řešit, protože to nikdy nikam nevedlo, jen ti bylo hůř. Hrát si na jakž takž fungující rodinu…? Nebo upřednostnit svoje štěstí i s rizikem, že druzí nebudou šťastní. A budeš tak vůbec šťastná ty?
@evik19 tak kdyz (jak pises) chce manzel s tebou zustat za kazdou cenu, je to idealni cas na to mu rict, co ti vadi, ne? Bude mit snahu na tom zapracovat, aby o tebe a o rodinnou pohodu neprisel. Pokud ne, tak v tom pripade o to vsechno moc nestoji. Ja bych mu rekla, co mas na srdci a uvidis, jak se k tomu postavi.
@marimanta Bude to chtít odbourat tu myšlenku, že pokud vztah skončí, že je to selhání. Není to selhání, prostě to patří k životu. Občas mi přijde život na Zemi jako nějaký úchylný systém, aby ses posunula na vyšší úroveň, musíš projít krizí. Něco odbouráš a přijde nová výzva. Kdybys zůstala a ten vztah se nepodařilo obnovit, tak to bude peklo, hnití za živa a stejně by to bylo rozbité, jen bys mohla říct, my jsme to vydrželi.
Jestli se zdravotně hroutíš, tělo ti dává signál, holka tudy ne, něco změň.
@dasasa1 Nemyslím si, že je to týrání, jen se ten vztah vyhrotil, oba prochází krizí. Marimanta bude muset znovu najít sama sebe, přestat si vyčítat, že to není podle jejich představ a že to možná "rozbije". Respektive nerozbije, rozbité už to je. Teď se oba hecnou a nějak to spraví, nebo do toho řízne a vyhodí to. Bude se muset naučit pečovat o svoje potřeby i přes to, že manžel asi zkusí, roli oběti, lítost, vyčítání, křik. To je jen reakce malého dítěte, pro něj je to těžké, protože ta situace je těžká, ale Marimanta žádným způsobe nedokáže zajistit, aby on byl v pohodě. On si sám musí projít svým vývojem a patří k tomu i to, že se dostane na dno a dostane od Marimanty tvrdou reakci, tudy kámo ne, i kdybys ses měl po*rat.
Průser je, když se žena snaží, dělá všechno, aby to fungovalo, ale manžel to ignoruje, bojkotuje. Jednoho dne jí dojdou síly, udělá rozhodnutí, že odchází a najednou se manžel probere a chce se změnit, chce začít fungovat, ale jí už je to jedno. Dala do toho příliš mnoho energie, něco se v ní zlomilo a už s ním nechce nic mít, přišlo to pozdě.
@zanett To máš pravdu. Jen kdyby to dneska nebyla už třetí věc, kterou bych mu vyčetla. Já ho nechci deptat tím, že mu denně omlátím o hlavu deset věcí, který jsem posledních dvacet let bez přemýšlení a bez jakýhokoli pocitu nevole tolerovala. On za to přece nemůže, že mi na něm teď milion věcí vadí, když pŕed 15 lety mi nevadilo nic. Kdybych mu to řekla, tak pak půjde a tu pizzu mi udělá. Ale jako debilové si budem stejně připadat oba. Plácám se v tom, no…🙂
@evik19 Tak to ja bych asi sla a o te pizze mu rekla. I o tech ostatnich vecech. Treba 100x za den, kdyz bude potreba. Taky jsem driv chlapum tolerovala to, co me na nich stvalo, ale casem jsem dosla do stadia, ze to dal tolerovat nehodlam. V takovem bodu zlomu uz nemas co ztratit, tak proc to nezkusit.
@zanett Ale jo, pořád mám hodně co ztratit. Já jsem momentálně nespokojená, ale další tři členové naší domácnosti jsou šťastní anebo aspoň spokojení. Je to málo, když dvě z toho jsou moje děti a ten třetí chlap, co docela často něco podělá, ale má mě rád snaží se a dělá pro mě i věci, který třeba úplně samozřejmý nejsou? Člověk, co je zároveň taky můj manžel a otec mých dětí - člověk, kterýho mám pořád ráda a cítím vůči němu zodpovědnost? Nic není černobílý a to, že se ze mě stane ze dne na den věčně nespokojená semetrika nakonec nepomůže ke štěstí ani mně, ani nikomu jinýmu. A to poslední, co by pomohlo našim dětem, je střídavka anebo nějaká jiná nevyhnutelná forma rozdělování času mezi rodiče, který mají oba stejně rádi.
Spoustu už toho bylo napsáno, já k tomu mám jen dva poznatky - kamarádka odešla z podobného vztahu předloni a od té doby totálně rozkvetla ve všech směrech a říká že nikdy snad nežila šťastnější období v životě. Ano, bylo to těžké pro děti, ale kamarádka s bývalým se s nimi snaží hodně komunikovat a vlastně oni dva spolu vychází skvěle, což je asi základ. A druhý poznatek je viz foto - omlouvám se za kvalitu, ale stáhla jsem to takto už dřív z fb protože mě to hodně zaujalo a pomohlo mi to si uvědomit jak to s tím osobním štěstím vlastně je 😊
@evik19 Toho "budu zticha, vždyť se zas tak moc nestalo" jsem si taky užila, po loňské krizi jsem manželovi řekla, že jsem dost často držela hubu ve chvílích, kdy jsem neměla a že to změním. Ocenil to, protože mu někdy některé věci nedošly, anebo jsme si o tom popovídali a zjistili, že on situaci pochopil jinak. Na pizzu bych se ho prostě zeptala. "Hele, Pepo, v poledne jsem měla hlad, byli jsme domluvení, že já udělám polívku a ty pizzu. Proč jsi tu pizzu nakonec udělal jenom mi a synovi? Tohle mě hodně zamrzelo."
Třeba zjistíš, že slyšel, že si obě s dcerou dáte jenom polívku. Pokud ne, aspoň se zamyslí, proč neudělal i tobě, když to byla domluva. Tohle by ale za mě byl základ... ❤️
@zanett
@mollyweasley Holky, máte určitě pravdu. Já v tuhle chvíli volím to pohodlnější řešení. Na ty ostatní řešení bude třeba čas za pár let. Anebo taky ne, já fakt nevím.
Na tu pizzu jsem se ho nakonec zeptala, řekl mi, že ho to nenapadlo, že bych si dala taky. A připadal si jako debil. Já taky a nepomohlo nám to ani jednomu. Možná se příště aspoň zeptá anebo taky ne. Znám ho 22 let a je mi jasný, že za půl roku se stejnej scénář může zas opakovat. Jsme jen lidi a děláme chyby, i když se snažíme. A můžem se snažit sebe víc a tu kompatibilitu stejně nenaženem. A já sama v sobě nejsem schopna rozhodnout, jestli mě jen pálí dobrý bydlo s chlapem, kterej se snaží, anebo by mi fakt bylo líp samotné s dětma anebo si to jen namlouvám. Protože když s ním pár dní nejsem, tak mi chybí. Ale když pak přijedu, tak mě většinou v prvních pár hodinách zvládne tak naštvat, že bych se nejradši hned rozvedla.
A když se podívám po chlapech okolo, tak by mě štvali do jednoho všichni, takže dost pravděpodobně nebude ani tak chyba v nich, jako ve mně. A kdybych se náhodou někdy měla rozvést, tak už nikdy žádnýho chlapa do baráku nechci. Našla bych si maximálně nějakýho parťáka na sex a sport🙂
@evik19 Mám to velmi podobně jako ty a spousta mých kamarádek v našem věku 40+ taky. Bohužel růžové brýle spadly, přibývá věk, zdravotní problémy atd. Taky si říkám, že by mi možná bylo líp samotné a další den to zase zavrhnu jako největší blbost. Nechci se unáhlit. A taky si nemyslím, že by to, že to nechám tak, nějak zahnívalo. Prostě někdy je věci nejlepší neměnit. Nechat tak. Zvlášť, když jsou v tom děti, který jsou spokojený a rozvod by je hodně poznamenal. Manžel mi taky udělal a řekl věci, které jsem mu sice odpustila (jinak bych s ním nemohla dál zůstávat), ale nezapomenu na ně. A stejně to tak má i on se mnou, nejsem žádná světice. Jediný můj cíl je - nezničit rodinu dítěti. A tomu jsem schopná obětovat cokoliv. I když se to na MK nenosí a všichni chtějí být děsně nezávislý a děsně free. A pak tu občas probleskne smutný komentář samoživitelky, která toho má plný kecky já si pořád říkám, že s chlapem je to pořád jednodušší než bez něj.
@marimanta Z tvého popisu jsem si udělala tyhle soukromé a laické názory:
- rozhodně krize středního věku asi u vás obou
- velká zátěž s péčí o děti u tebe
- velká zodpovědnost ležící na manželovi vás všechny zabezpečit
Myslím, že můžeš jít k tomu psychologovi, ale je prostě víc než jasné, že při péčí o tolik dětí a s takovými diagnózami hrozí velmi reálně vyčerpání a vyhoření. Nutně bys potřebovala pomoc nějaké chůvy apod. Dříve se o tolik dětí dělila péče o matku a babičku apod. Neumím si v dnešní těžké a složité době obstarat tolik dětí. Ano, nejsou potřeba prát plíny atd. ale potřeba skutečně se věnovat dětem, povídat si s nimi, vyžaduje mnoho času a energie. Mě nepřijde, že byste byli pár na rozvod. děti budou dorůstat, čeká vás 5x puberta, myslím, že nebýt na to sama, by bylo fajn.
Tak jsme měli vážnou debatu, ze které vyplynulo, že mě miluje a vůbec netušil (přes všechny moje řeči a snahy o diskuse)... a nechce o mně přijít. A já musela přiznat, že už ho nemiluju. Je mi hrozně, zkusíme to opravit... ale já prostě nevím. Nevím,jestli se dokážu a chci znovu zamilovat... Těch křivd je tam hodně... Jsem nešťastná, nechci mu ublížit... ale nemůžu ubližovat ani sobě. A to nemluvím o dětech.
Velice se teď snaží... a mně to není příjemný. Cítím se jako mrcha.
@marimanta tak asi jsi mu nemusela rovnou priznavat, ze ho uz nemilujes, ale i tak bych rekla, ze je dobre, ze jste si promluvili narovinu. Sama ted vis, ze on nemel ani paru o tom, co ti vadi. Tak ted uz to vi. Ono obcas neuskodi, kdyz se chlapum naserviruje pravda, neni duvod citit se jako mrcha....akorat on se ted asi bude echt snazit, aby ses do nej znovu zamilovala, tak to mozna bude vyznivat az neprirozene (ta jeho snaha), ale za me dobry👍 Rozhodne lepsi si otevrene promluvit, nez drzet cely zivot pusu a krok pro 'dobro rodiny'.
Já to vnímám tak, že děti vychovávám tím, že to, co doma vidí, považují za běžné, normální a následováníhodné. A ano, cítím se zodpovědná za to, že je vychovám tak, aby si dokázali jednou v životě najít své štěstí. Takže se sama sebe ptám, jestli budu šťastná a spokojená, když je jednou uvidím žít ve vztahu, jaký mám já. Jestli jim budu říkat, že nemají paběrkovat kvůli dětem, že si zaslouží své štěstí, že děti mají doma vidět šťastný a harmonický vztah – pak bych totéž měla říkat i sobě.
@evik19 Na mě to s tou pizzou působí tak, že si myslel, že si nakonec taky nedáš jako dcera. Sice v jádru není tvůj manžel asi zlý, ale ty asi potřebuješ trochu hýčkání. Některým chlapům to prostě nedochází, člověk je musí instruovat polopaticky a ještě to není záruka, že to bude, protože to vytěsní, nebo budou uvažovat nad něčím jiným a neuslyší to, i když ti to odkývou.
Můj manžel dokáže datovat spoustu bitev II. světové války a spoustu událostí studené války, ale data narozeni členů rodiny jsou mimo jeho vesmír. To mu např. vždycky připomínám, blíží se narozeniny tvojí mamky, zavolej jí a popřej. Ze začátku vztahu mi normálně řekl, že mu mám vždycky připomenout, že se blíží moje narozeniny, že má s daty problém 😂 Ale kupodivu si je zapamatoval.
@marimanta Ahoj, je mi jen o trošku víc než tobě. S manželem jsme spolu taky přes dvacet let. Asi tak prvních 14 let jsem do něj byla tak zamilovaná, že jsem přehlížela všechny jeho chyby, jakože jich bylo fakt dost. Co mu musím nechat, je fakt, že na sobě pořád pracuje. Je mnohem lepší manžel, než bych vlastně po všech vztahových peripetiích ještě za svobodna mohla očekávat. I přes nezájem o děti během těhotenství a prvních 1-2 let života, je z něj teď i láskyplný táta. Z naprosté finanční negramotnosti a neochoty se podílet na společných finančních závazcích se z něj stal docela odpovědný muž. Jenže já jsem si po 20 letech konečně přiznala, že i když ho mám pořád ráda, růžový brýle definitivně spadly. Dneska se finančně podílí na hospodaření domácnosti a dokonce i na péči o děti a domov, ale mně to už nějak nestačí. Čím dál tím víc si uvědomuju, že jsme naprosto nekompatibilní. A to skoro ve všem. Bohužel dneska jako jeho nejlepší vlastnost vidím to, že ho mají rády děti a že chodí pro dřevo. Nevím, co si se svýma pocitama počít.
Rozhodně vím, že si nebudu hledat žádný náhradníky, to bych neudělala ani jemu, ani dětem. Ale taky vím, že vedle něho pomalu umírám. Donedávna jsem celou rodinu neustále tlačila do aktivit, který jsem chtěla dělat hlavně já, jednak proto, že mě baví, ale taky proto, že mám za to, že jsou důležitý pro celkovej rozhled a zdravej životní styl. Jenže teď už na to nemám sílu. Neustále táhnout proti proudu další tři lodě. Každej další víkend, kterej trávíme u televize, mě zabíjí. Každej další víkend, kdy něco děláme i přes odpor ostatních, mě zabíjí. Když někam jedu sama (sice pracovně, ale zároveň dělat věci, které bych ráda podnikala hlavně se svou rodinou), je mi fajn, ale mám výčitky svědomí, že nejsem s dětmi a těm je beze mě smutno. Manžel to s nimi zvládá a nic mi nevyčítá.
Jinak se hodně snaží nechovat se jako sobec, ale jsou prostě věci, který mu nejdou - uvařit čaj i mně, když ho vaří sobě, anebo se aspoň zeptat, jestli taky nechci. Nabídnout mi čaj nebo jídlo, když jsem nemocná. Asi 5 x za těch 20 let zapnul pračku, ale z toho 2 x si dal tu práci, že vytřídil a vypral jen svoje oblečení. Dneska mám ještě dost práce, tak jsem navrhla, že já uvařím polévku, on jako druhé udělá pizzu. Souhlasil. Dcera pizzu nechtěla a dala si jen polévku a on udělal pizzu pro sebe a pro syna. Mně ne, ani mi nenabídl ochutnat. Jsem úplně mimo, když mi to přijde jako hulvátství? Nemám chuť to s ním řešit, ani mu to vyčítat. Finančně se pořád já asi podílím víc než on, ale vlastně to ani nevím jistě, o financích na jeho účtu nemám přehled a nikdy jsem neměla. Na druhou stranu, když já něco chci (třeba k Vánocům, vždy se snaží mi to dopřát a nešetří na mně. Spíš jakoby mu bylo líto utrácet za věci a aktivity pro děti, což prostě nedokážu pochopit).
Rodinu rozbíjet nechci, jsem odhodlaná to ještě pár let vydržet, i když je mi jasný, že tím definitivně propásnu chvíle, kdy jsem ještě atraktivní pro aktivní chlapy, kteří by měli zájem nejen o mě, ale taky o věci, které mě baví a kterým bych se strašně ráda věnovala. Zároveň si uvědomuju, že v tomhle jsme vlastně trochu stejní a nemáme si s manželem co vyčítat. V rámci zamilovanosti jsme ochotně trávili hodiny a hodiny koníčky toho druhého, ale dnes už on není ochoten se mnou sportovat, cestovat ani chodit za kulturou, a já, ruku na srdce, už taky nejsem ochotná dělat věci, které bavily a naplňovaly jeho. Jak z toho ven, nevím. Pracovat na vztahu se snažím, vím, že on mě má rád a chce se mnou a dětmi zůstat v podstatě za každou cenu. Dětem by náš rozchod strašně ublížil. A já vím, že zamilovat se do někoho ještě tak moc, jako kdysi do něho, stejně nezvládnu. Nemám to moc s kým probrat, nejsem úplně svěřovací typ. Ostatní nás mají za pohodovej pár. Což objektivně jsme, jen ale poslední dobou za cenu mýho skřípění zubů a vztahovýho vyčerpání.
Tak děkuji za tohle téma, který jak vidím , je pro spoustu dam těsně před čtyřicítkou dost aktuální….