Jak zlepšit špatný vztah s matkou?

Vztah s mámou mám takový nijaký od puberty. Ona žije v tom, že se s ní o ničem bavit nechci, že na ní stále jen hledám chyby a jsem nevděčná. Já jsem se k ní vždycky chovala slušně. Netuším, jak si představuje, že bych měla být vděčná - podle mě radostí ze společného času, snažit se potěšit, atd. Ale ona se mnou stále jedná takovým pasivne agresivním způsobem. Nezajímá se o mně a moji rodinu vůbec, nesnaží se udělat radost, na pozvání nebo návrh společné činnosti se vymluví, pomoc odmítá - chce si vše udělat po svém. Takhle to jde spoustu let. Před rokem už jsem to nevydržela a pokusila se to s ní narovinu vyříkat. Ptala jsem se jí, proč se o mě dlouhodobě nezajímá, proč se nesnaží trávit čas aspoň s vnoučaty, když už ne se mnou - jestli jí něco konkrétního vadí, proč to neřekne (celou dobu se tváří, jakoby se vším, co dělám nesouhlasila). Že jsem po ní nikdy nic nechtěla (žádnou podporu, hlídání atd), ale prostě přirozeně to očekávám, když jsme nejbližší příbuzné, bydlí kousek, nemá žádné velké časové nebo zdravotní vytížení....No všechno to popřela, že přece žijeme úplně normálně (tzn. 3x do roka zavolá, jestli jsme zdraví a zhruba jednou do roka si na 1 den vzala vnoučata a nic s nimi nedělala, toť vše). Takže po tomhle popření jsem jí řekla, že až bude chtít, ať se ozve, dál nemá nic smysl říkat. Neozvala se rok. Už se mě na to i lidi ptají, co je s ní. Já nevím. Chtěla bych znovu zkusit aspoň nějaký vztah navázat. Ale současně si vůbec nedokážu představit s ní mluvit. Ona o mě evidentně nestojí a stopro se nezmění. Vím, že znovu to nedokážu jen tiše tolerovat. Ale strašně ráda bych ji přiměla k tomu, že tady tou lhostejností nejvíc okrádá sebe, že nemůže vidět stále jen sebe, sebe, sebe a ostatní odehnat a tvářit se, že neexistují. Napadá vás, jak tohle řešit nebo překonat? Má cenu se ozývat? Nebo jen vyčkávat?