Jak zvládat úzkost z tchyně po porodu?
Zdravím, před porodem jsme na tchyni nedala dopustit. Byla skvělá. Od doby co jsme s malým u ní byla poprvé přes víkend, tak mi neuvěřitelně vadí, ale tak moc, že mám vážně úzkost, když tam jedeme. Začalo to tím, že kdykoliv malý brečel, tak to pro ni byli prdiky a já snědla kdo ví co (taková klasika). Pak to, že brečí, nechce mi ho dát, že ho zvládne utesit, což se jí nepodaří a dá mi ho, že já mám pak i co dělat abych ho uklidnila. Jen co přijedeme, sotva pozdraví a bere mi ho z ruky. Chápu, že to je její první vnuk, ale ona musí zase chápat, že to je moje vymodlene miminko. Furt ho tahá jak kočku, on je pak vzteky, protože chce lézt. Řeknu jí ať ho dá na zem, že chce lézt. Dá ho na zem, ale sotva 2.minuty, na to ho bere a strašně se diví, že se malý rozčiluje. Furt mě děsí tím, až tam malý bude spát. Chce si ho brát ven, ale já mám prostě problém ji malého dát. Nejhorší je, že ten problém mám jen u ní a nechci tím ranit přítele. Nevím ani co dělat do budoucna, protože vím, že ji nemůžu zakázat styk s vnukem. Ale já to vážně nedávám, mám hroznou úzkost, vždy když tam jedeme. Pak řekne hlášku jak si ho chce někam vzít sama a mě je úplně špatně. Před hodinou volala, že se v týdnu staví a mě je z toho ještě teď špatně. Vím, neměla bych to řešit tady, ale s přítelem, ale nevím jak mu to mám říct, nějak citlive je na ní hrozně pripoutany. Nechci dělat zle. Ale já prostě vím, že kdybych jí dala prcka, tak vím, že ona ho nedokáže utisit a i kdyby se měl. Ukricet, tak mi ho nedonese. Drží ho hrozně křečovitě. Mám takový pocit, že mi ho bere. Nechci být na ni hnusná. Navíc vnuk je podobný jejímu druhému synovi, který bydlí v cizině a neviděla ho, tak 5 let. Takže mi přijde, že se na vnuka až moc upoutává.Taky mě nebaví ty její rady o které nestojím, řeknu jí na neco ne, ale ona stejně se mi to snaží vnutit a vtlouc, prostě si jede pořád to svoje, takže nemá cenu nic říkat. A já už i tak mám problém rict: Ne. Takže to je pro mě vážně vysílající. Omlouvám se za sloh a že skáču od jednoho k druhému. Vím, že hodně věcí nemysli zle a snaží se mi pomoct. Ale je prostě tak hodná až to leze na nervy.
@aspie83 já jsem napsala komentář k tomu, co jsem se tady v téhle diskusi prozatím dočetla a nic tragického to nebylo.
Popíše-li tady někdo chování tchýně psychopatky, jsem samozřejmě schopná uznat a dát za pravdu, že je to kosočtverec.
Podle toho co zakladatelka popsala, neřekla bych, že se jedná o něco jiného, než hormonální hysterii.
Nejedná se o odsuzování, nýbrž o komentování přečtených řádků a prostě mám asi laťku někde jinde, nemůžu zakladatelce pokyvovat. Ono není na škodu přečíst si jiný názor, třeba si z toho něco vezme a nebude to tak hrotit, od toho tady ta diskuse je, ne?
@fire85 Nemůžeš něco odsuzovat když nevíš detaily našich vztahů a tak...
@mimco máš pravdu, každý má jiné hranice...
Pro mě třeba bylo chování mě tchýně a tchána dostatečně psychopatické a jsem šťastná, že to manžel vyřešil 😉 Ve finále se tím utnutim kontaktu s nimi zlepšil nás vztah i vztah s jeho babičkou (která s nimi také přerušila styky kvůli tomu, jak se k ní tchán - její syn - choval), se kterou se vídáme více a děti mají tedy z manželovy strany prababičku 😉
@klokanka31 manžel naštěstí postupně zjistil, že nepřeháním, navíc oni své chování stupňovali a pak už jim bylo jedno, kdo je u toho... Pak se mi sám omlouval, že jsem to tak dlouho zažívala... A nám je takto všem lépe ☺️
Já už to k podobným dotazům psala několikrát... určitě to dát najevo jak muži, tak babičce ( čím dříve tím lépe). Já "šoupala nohama" pro klid v rodině, vydržela jsem to cca dva roky - nakonec to skončilo velkou hádkou... kdy jsme na sebe obě řvaly, protože ona stále stupňovala svoje nároky ( malého mi pořád brala ,protože je mu u ní přece líp, mluvila do oblečení do jídla, vtipný bylo jak mi radila s kojením, přestože ani jednoho syna nekojila)... Dělala ze sebe druhou matku a ne babičku, o nás prohlašovala, že jsme děti co mají dítě ( bylo nám tehdy 30 haha). Kdo to nezažil, nepochopí. Manžel tehdy řekl, že jestli chci, tak tam přestaneme jezdit - to jsem úplně nechtěla, protože vím, že prarodiče vnoučata milují, ale dobré to tedy dlouho nebylo. Postupně během let se to zlepšilo... nejstaršímu je teď 8 let ( větší kluci jezdí k prarodičům normálně i na noc, to jsme si vůbec během těch prvních dvou let nedovedla představit, že se někdy stane). Já postupně víc přivírám oči a tchýně se zas začala po té velké hádce krotit... prostě si snažíme jít si naproti.
@aspie83 U nás se to taky zase vyhrocuje, a myslím že už si to za rámeček nedají ani u mého manžela.
Příspěvky o tom, že to přehánís, psaly opravdu ženy, které tohle nezažily...
Svoje první dítě jsem měla v pětadvaceti... tchyně měla muže v 35ti, jedinacka a v bytě měla svoji mámu, které dítě defakto předala k výchově a šupala do práce. Ocekavala, že udělám to same... To co předváděla nebylo za hranou... byla hrana, pak obří hromada hnoje... a pak jeji chování. Vytrhavani dítěte z naruce na denním pořádku, ona věděla vše nejlíp, vše diskutovala jinde a pak na mě ječela že jsem spatna mama. Naprosto mě nerespektovala, dělala si co chtěla. Jakmile jsme přijeli, doslova s histerickym hejkanim letěla k autu, vyrvala z něj dítě a utekla do baráku. Když jsem přišla, dítě prebaleny (úplně suchá plina), převlečený do jejího oblečení ( to co mela bylo moc teple/málo teplé/kousave/moc klucici/úplně blbý...) A já ji dostala do náručí max.nakojit-ale to mela 20cm od mého prsa hlavu a furt dítě ochmatavala, pusinkovala... strašný. Nedávala jsem to... křičela jsem - hodně. Nepomahalo nic... Pak jsem se složila a defakto půl roku nás neviděla... Došlo ji to. Od té doby bylo několik výstupů, ale většinou se to rychle vyřešilo. Stalo to hodně ústupků a sebereflexe z obou stran, ale fungujeme... láskou kolem krku si skákat nebudeme nikdy, ale navzájem se respektujeme a vycházíme si vstříc. Je to skvělá babička, moje děti ji milují a ona by se pro ně rozkrajela... Ale kdybych neudělala ten razantní krok, nikdy by to takhle dobře nedopadlo, tím jsem si jistá...
@anetka1701 to je trochu něco jiného, než co popisuje zakladatelka.
@felixfelicis ja nevím... možná to neumí autorka vyjádřit tak jak já 😀 ale ty pocity že ji je špatně když tam má jet... To nevzniklo jen tak... mě se úplně vybavuje to svirani žaludku kdykoliv jsem tam měla jet... Popisuje to tak zive, že se mi to všechno vrátilo... Fuj, skaredy vzpomínky...
@anetka1701 pocity ale nemusí být umerne tomu, co tchyne dělá. Já je mám třeba taky a asi vždycky mít budu, měla bych nějaké zajímavé historky na vyprávění🙂, ale jsem ráda, že jsme to miminkovske období vnoučat přežily bez ztráty kytičky. Bylo by nefér dělat z ní nějakou harpyji (což by se asi dalo, kdybych to dost dramaticky podala) jenom proto, že si nesedime.
Je důležité nejdříve to pořešit s partnerem a pak i okolím (je jedno, zda je to mamka, tchýně, ségra atd..). Mé rodiče máme 60km, jeho 20km. Když jsme s mužem čekali našeho andílka, tak jsme se oba shodli, že my to budem dělat jinak, než jeho ségra. Ona dává dost často mamce (mé tchýni) děti často a občas jede i ona tam v týdnu (bydlí 60km). My to ale chceme dělat jinak - my jsme rodiče a nemáme v plánu dávat děti nějak často - spíše naopak. Máme to tak i proto, že můj muž musel být každý víkend u babiček a nechce, aby to zažily naše děti. A oba jsme to nastavili hned od počátku, co jsme spolu - máme hranice a všichni vědí, že např. návštěva předem domluvená - milujeme své rodiče, rodina je pro oba to nejvíc, ale zároveň my máme své soukromí. U mých rodičů problém nebude, co se týče dětí, protože má mamka si zažila jaké to je, když jí má babička dirigovala výchovu bráchy a i částečně ségry (já jsem nejmladší). Jenže bydleli u nich a tak byla zticha, ale sama říká, že bráchu vychovala babička (ona si ho koupala, přebalovala atd.). Prostě se neboj ozvat, ale samozřejmě v klidu a slušně, pokud nechceš přijít o babičku pro své děti
@aspie83 Jak říkáš, pokud nezažiješ, tak si to nedovedeš představit.
@mimco Každý jsme opravdu jiný, každý vnímáme věci jinak, takže to, že pro někoho je něco banalita, neznamená, že to bude banalita pro všechny a naopak. Ty máš pocit, že se snachám nic hrozného neděje a oni to mohou vnímat prostě jinak a je to pro ně nepřípustné chování. A co si budeme, hormony udělají taky svoje.