Jsem těhotná a rozpadá se mi manželství
Ahoj ženy, jsem v osmém měsíci a mám pocit, že na všechno budu sama. S manželem jsme měli řekla bych pohodový vztah, ale nějaké povahové rozdíly tam prostě byly vždy - ne nepřekonatelné, myslím... Jsme spolu 12 let, z toho 3 roky manželé (potkala jsem ho už v 18). Po dostudování VŠ jsem chtěla, abysme byly manželé (a myslela si, že přítel to chce taky). Dlouho se k ničemu neměl, až jsem to nevydržela a svatbu navrhla já. Vypadalo to, že se těší, ale pak přišly první problémy - začal se chovat fakt zvláštně, nic se mnou nechtěl řešit, návštěva úřadu, restaurace atp. ho strašně otravovala. Měla jsem to asi brát jako varování, ale jako vdavekchtivá žena jsem to překousla a plánovala dál. Nakonec teda svatba proběhla a ve svatební den přišel úplně jiný člověk - usměvavý a v pohodě. Svatba říkal že se mu strašně líbila a že kdyby to věděl, tak si to klidně zopakuje.
Po svatbě bylo vše OK, ale byly nějaké třenice ohledně statku mých rodičů, kam jsme jezdili o víkendech, že si tam nemůže dělat věci jak chce a tak. Mě to teda přijde logické a vždycky to u nás v rodině chodilo tak, že se musíme shodnout, že něco bude tak a tak ale přiznávám že i s našima je to někdy těžký, protože lpí na starých pořádcích. Naopak v rodině manžela mu všechno odkývou jak ovce, tchyně ho má jako Boha, protože druhý syn se neobtěžuje ani se jim ozvat a otec už nic neřeší, jen si užívá klidu v důchodu a je mu všechno jedno.
A teď se dostáváme k "jádru pudla" 😠 Já zase po rodině toužící jsem chtěla mít dítě. Dlouho jsme se dokonce snažili a nic, vypadalo to, že dítě fakt chce a nebylo to jen z mojí iniciace, dokonce šel dobrovolně i na spermio, aby se vědělo, že je to z jeho strany OK. Pak minulé léto jsem otěhotněla, vypadal strašně nadšeně, pořád jsme probírali co a jak. Bohužel to ale skončilo ZT, což pro mě bylo strašný. Měla jsem pocit, že mě vůbec nepodržel, možná to ani nějak nechápal, ale co mě nejvíc dostalo bylo, když jsem tam seděla v nemocnici před tím zákrokem a byla tam úplně sama a všichni ostatní tam někoho měli, kdo je tam podpořil. Mě teda vyzvedl a odvez aspoň večer. Pak na mě byl celkem hodnej pár dní a pak se vše vrátilo do starých kolejí.
Další dítě ale vyšlo na první pokus (tedy po dvou letech snažení), byla jsem neuvěřitelně šťastná, ale všimla jsem si z jeho strany že už je to nějaký jiný. Ano i já byla jiná a už nebrala bezproblémový průběh jako samozřejmost, ale on se zase začal chovat vyloženě divně.
Najednou měl rádoby vtipný řeči před přáteli, že uteče do lesa, že jsem ho ke všemu donutila, že on vlastně svatbu ani dítě nechtěl a poslouchala jsem to víckrát, že už si teda vůbec nejsem jistá, že je to vtip. Všem chlapům říká "hlavně se nežeň". Na vyšetření se mnou šel v podstatě z donucení, strašně se tam nudil, protože musel 15! minut čekat v čekárně, na břicho si nikdy nesáhne a ještě má řeči, že to je nechutný, že ve mě něco žije. Prej je to divný, že v tom bytě někdo bude, vždyť nám tam nic nechybí a teď nás bude někdo omezovat. Novorozenci mu prý přijdou hnusný a najednou si rozmyslel, že pohlaví nechce vědět a nemůžu z něj ani vydolovat aby se vyjádřil ke jménu. O nakupování výbavičky to ani nemluvím - absolutně ho to netankuje (což mi teda nějak neva), ale doufala jsem, že mě aspoň někam odveze něco vybrat (nemám auto). No a tohle mě teda bolí asi nejvíc.
Další věci jsou, že dřív mi celkem pomáhal v domácnosti, teď byl pořád "upracovanej" ale ikdyž neměl důvod být, tak nic. Taky jsem v zimě řešila, že se kolem něj furt motá kolegyně v práci, až jsem na něj dokonce uhodila, ale neměla jsem žádnej důkaz a prej nic. Nedávno ale říkal že si našla mladšího přítele. Tak tam snad nic není. Další co se stalo bylo za dobu mého těhu - šli jsme kamarádce na svatbu a on mě tam nechal sedět u stolu a odešel do jiné části restaurace, kde oslňoval servírky a celkově mi přijde, že má teď potřebu se hrozně líbit 😒 Přičítala jsem to krizi středního věku (je mu skoro 40). Další problém nastal nyní, u mých rodičů, kde ztropil scénu a urazil se, že tam už jezdit nebude, když mu máma na další zvířata řekla "ne" - my jsme tam jen o víkendu a starali by se o ně oni. To byla pro mě dost rána. Rodiče mám ráda, pomoc potřebují a teď mám na krku zvířata, která si chtěl pořídit manžel a musím se pokusit je rozprodat, traktor, který vůbec nevím jak dostat na technickou a louky, kterým musím sehnat sekáče. Prostě si pro to všechno vybral nejlepší vhodnou dobu...
Všechno bych ale překousla, kdyby to byl milující manžel, který by se se mnou těšil na miminko, měla bych sílu bojovat. Ale teď mi přijde, že mě ve všem nechává samotnou a upřímně vyděšenou. Přijde mi, že si dělá zadní vrátka k ústupu, aby mohl kdykoli odejít ode mě i od mimi a děsím se, že budu sama.
Abych ale napsala něco na jeho obranu - taktéž si minulý rok jeho rodiče vymysleli rekonstrukci domu, kde byl hodně času a jeho táta má nějaké vážné zdravotní problémy. Přijde mi ale, že si ho pořád jen a jen omlouvám. Např. on to co říká tak nemyslel, vždyť dítě chtěl. On se urazil, protože s našima je to těžký. Ale pořád mi chybí omluva, proč se netěší na naše miminko, na to nějak nemůžu přijít.
JO, ale co mě dostává je, že údajně k porodu jít chce. Aby viděl potomka jako první. Přijde mi, že to ale bere jako nějakou estrádu, kdy ze mě něco vyleze. No prostě nějak nevěřím, že by tam respektoval moje přání a vůbec nevím, jestli si ho tedy k porodu brát.
Omlouvám se za román, ale shrnout všechno do pár vět mi prostě nešlo.
Co mám dělat? Mám se pokusit mu vše odpustit a snažit se ve vztahu za každou cenu setrvat kvůli dceři? Je nějaká naděje, že se to po jejím narození zase srovná, jako po svatbě? Nejsem si totiž jistá, jestli mu dokážu zapomenout, jak mi těhotenství otrávil. 🙄
@xdrak102 Ahojky, pořád vás sleduju, jak se to u vás vyvíjí. Je mi líto co prožíváš ☹ Kolik ti zbývá do porodu? Já jsem měla taky jeden těžkej rozchod, vím, že se to nedá srovnávat. Neměli jsme děti, žádný společný majetek, ale bylo to pro mě strašně těžké. Myslela jsem, že skončím někde na psychiatrii a že to nezvládnu. Sice to trvalo hodně dlouho (snad 3-4 roky), ale zvládla jsem to. Teď mám manžela, dítě....život jde dál. Chtěla jsem tím jenom říct, že i když to teď moc bolí, tak za nějaký čas bude určitě líp a třeba si budeš říkat, že to byl prostě osud a mělo to tak být. A budeš šťastnější s někým úplně jiným a budete mít kopu dětí🙂 Teď máš čas nad tím víc přemýšlet, ale až se narodí dcerka, tak si myslím, že to půjde stranou a budeš žít jenom pro ni. Děti jsou neskutečný dar a já si každej den říkám, když koukám na svého syna, že mě nic lepšího potkat nemohlo, než je on. Tvůj manžel je tak hloupej, že se dobrovolně připraví o něco tak hezkého. Ale je asi fakt, že chlapi spoustu věcí vnímají jinak než my......ale já si myslím, že boží mlýny melou a třeba se mu to jednou nějak vrátí, kdo ví. Ještě jednou přeju hodně sil a věř, že ty porozchodové etapy jsou hrozné a moc to bolí,...ale nakonec se to zvládne a bude líp. Myslím na tebe <3
@mihis No tak to je teda fakt hrozný! Je mi to strašně líto! Mám u rodičů našeho rodinnýho pejska (jako je rodičů, ale byla jsem tam s ním hodně už od štěňátka) a strašně mi pomáhá...mám s kým jít na procházku, koho si přes den pohladit, někdo mi dělá společnost. Samozřejmě, je vždycky otázka, jak to se psem máš - zvládáš. A tys ho dala do útulku? Nebo někomu? Jestli do útulku a je to mladej pejsek, tak je velká šance, že si ho někdo vezme, ale já bych z toho teda byla taky úplně rozložená. Vůbec nevím co ti na to říct, protože to by mě teda taky hrozně bolelo.... 😔 Mám na toho našeho chlupáče taky vazbu a je to pro mě člen rodiny...
A manžel je teda kretén - proč si ho nevzal on? Aspoň by byl s někým koho zná, ikdyž s takovým xxx.
Viděla jsem fotky v blogu, jsou krásné a vypadáte jako šťastná rodina - nechápu, že se z něho stal takový xxx. S tou "péčí" jednou za 14 dní pravděpodobně nic neuděláš, ikdyby se to řešilo soudně, tak je možné, že by ji tak dostal, nešlo by se třeba domluvit, že si malého zatím vzal třeba jen na celou sobotu a večer by spal doma? Jako říct mu, aby si zvykal postupně a časem až s přespáním... myslím že i pro to dítě je to hrozný šok... 🤐 Chápu, že jsi z toho zoufalá a nechceš, aby si ho bral kvůli té koze, ale bohužel je to otec - ikdyž podrazák - a má na to nárok 😒Zkus s tím volnem nějak zajímavě naložit, ať se pořád jen nestrachuješ o malého, zmobilizuj kamarády, něco podnikni ať na to tolik nemyslíš. Tvojí situaci jsem zatím neřešila a opravdu se taky netěším až to jednou přijde a ono to přijde...
Myslím na tebe - drž se, syn tě potřebuje, udělejte si nějaký hezký program, ať se trochu rozptýlíš. Držím palce, ať se brzy cítíš líp. Zase se ozvi.
Buď silná!
@mwkaty ahoj, no už vyčkávám a doufám, že to bude brzy🙂 Mělo by to být za cca 14 dní, doufám že nebudu přenášet a miminko mě rozptýlí 😀 Ano, naprosto souhlasím, že dítě je veliký dar - už jsem si dokonce myslela, že ani žádné nebudu moct mít, to je na další diskusi - snažili jsme se 2 roky, takže o to víc si to uvědomuju a o to víc nedokážu pochopit, že na to, že manžel děti v podstatě nechce, aby se neomezilo jeho pohodlí a styl života přišel až teď!
No jak píšeš - ačkoli to hrozně bolí, doufám,že čas pomůže vše uhladit a dopadne to u mě jako u tebe, třeba to štěstí najdu s jiným parnetrem (ikdyž teď mi to fakt připadá jako těžká fikce 😒) Byla bych za to moc ráda, protože jsem opravdu "párový" člověk a jsem nerada sama. Dokonce jsem mu já husa byla těch 12 let i věrná 🙂 No, každopádně, s tou kupou dětí ti nevím, vždycky jsem chtěla aspoň 2, ale teď si vůbec neumím představit, že budu ještě někomu natolik věřit, navíc si říkám (je mi skoro 31), že i z hlediska času bych někoho musela potkat brzy.
Teď mám největší obavy, aby byla malá v pořádku, protože to už bych fakt nezvládla a asi skončila v Bohnicích.
Díky za moc hezká slova...
@mihis Mihinko,je normální,že jsi smutná,dokonce je to v pořádku jako reakce na události.S tou střídavkou to neber tragicky,brala bych to jako fakt s tím, že bych třeba chtěla vidět prostředí,kde dítě bude-pokud na to máš žaludek se tam podívat.Jinak nevím,jaký máš vztah s tou babičkou -jestli dobrý,zasvětila bych ji do toho - ať to ohlídá,pokud špatný-tak nic. Nevím,jaký je tvůj ex,ale myslím,že by nedovolil dítěti ublížit.Smutná budeš z nepřítomnosti děcka,ale jde fakt o zvyk.Chtěla bych každý večer slyšet,že je dítě v pořádku,jedlo atd.-to může e udělat. S pejskem je to smutné,nevím,jaká rasa to byla, pokud dojde na střídavku - pořiď si nového malého/jorkie/ 😕 třeba gaučáka,kterého nemusíš zvláště vychovávat....jen můj názor.
@xdrak102 nesrovna se to.. Měla jsem to podobně, vztah 8 let. Přítel si syna moc nevšímal, jen před příbuznými byl 'otec roku'. Chtěla jsem ho opustit v 8mesici těhotenství,protože celé těhotenství byla noční můra, ale kvůli mimi jsem ho nevyhodila. Po narození syna jsem měla pořád pocit, že mu ho pořád nutim.. Zůstali jsme spolu ještě 2roky po porodu,ale teď už jsme skoro rok od sebe a jediné čeho lituji je to, že jsem ho nevyhodila v 8 měsíci těhotenství.. Takový člověk si nezaslouží být rodič. Můj názor. Držte se a hodně sil
@mihis To mě mrzí, nevím co si chce tou střídavou péčí dokázat, ještě když ví že tě to bude trápit, jako by ti neublížil dost.. ale podle mě, aspon doufám, se střídavá péče zas tak běžně nedává.. ten muj ji při jednom dohadování před rozchodem taky nadhodil, ale doufám že ho to nenapadne později za pár let, přece jenom to bude těžký hlavně pro dítě, aspon u nás by to byla jiná škola, kamarádi a prostředí.. ale ted ho nezajímá tak mu to třeba vydrží.. ale taky nechápu jak ten nejbližší člověk se muže chovat takhle, jak nás mužou tak lehce odepsat a žít si vklidu dál.. a ten pejsek tak tě chápu ☹ já mám dva, kupovali jsme si je společně a při rozchodu mi řekl že aspon jednoho chce, ale jsou to spíš moji psy, on je chodil venčit tak te šel k ní, ale nevím jak to udělám až se přestěhuji někam do menšího bytu, trhalo by mi srdce se jich vzdát..a tu střídavou péči by musel schválit soud a to potrvá, zkus se tím nestresovat, až pozná jaký to je starat se o prcka 24 hodin denně tak to přehodnotí..
@xdrak102 Taky nechápu tu absolutní změnu.. sice nám to pak už tolik neklapalo a cítila jsem, že ode mě utíká,jinam, ale že mě dokáže vyškrtnout až tak a svoje dátě taky, utíká mu její nejkrásnější období.. chtěla bych vidět do budoucnosti jak to s ním,dopadne.. a máš pravdu, kolem mě jsou taky spokojený páry, spíš těch svobodných fajn chlapu je nedostatek ☹ neumím si představit, že se s někým novým seznámím, ani nevím kde..
@xdrak102
@hejsa Ahoj holky, děkuji za Vaše povzduvé příspěvky. Mám to za sebou, program jsem měla opravdu nabitý 😀 V pátek jsem byla na volejbale a pak na pivo s holkama, pulku soboty jsem probrečela, nějak to na mě dolehlo.. No a odpoledne už jsme jako dobrovolní hasiči pořádali karneval, takže jsem makala a celý večer stála za barem. No bylo to docela příjemné, chlapi mě vychvalovali, vtipkovali, flirtovali, aspoň jsem si malinko zvedla sebevědomí 🙂 Domů jsem dorazila nad ránem a o půl osmé vstávala, abych nachystala synovi oslavu na odpoledne. Ale manžel přijel už ráno i s malým, kterého jsme pak odvezli k babičce, aby měl překvápko, a všechno jsme nachystali ve dvou, fakt mi pomohl. Odpoledne jsme si krásně užili, večer jsme se spolu trošku opili, ale nic závratného, celkem hezky jsme si popovídali. Včera jsme byli jako rodinka na výletě v Zoo, to měl malej ještě k narozkám, no a dneska doháním resty v domácnosti a čekám až mi přijedou udělat revizi na komín a kotel, takže hrůza práce, proto jsem vás stihla dočíst až teď. Pozitivní je, že teď mám dní klid, než mi ho zase odveze na víkend, a jestli to pokaždé propiju, tak ze mě asi bude alkoholik 😀
S pejskem je to hrozný, dala jsem ho do rodiny někam k Olomouci, mají statek a koně, tak snad mu tam bude dobře. Poslední zprávy jsou, že v noci hrozně vyje, asi je mu smutno ☹ Ale byl to roční leonberger a já jsem na něj neměla čas vůbec, byl tady chudák sám. Proto si ho ani chlap nemohl vzít, bydlí teď v paneláku.
@evca25000 uklidňuju se tím, že dokud jsem na mateřské, tak mu střídavku nedají i kdyby chtěl, takže mám ještě rok na to, abych si o tom něco nastudovala a pak už, když k tomu teda dojde, zbývá jen najmout dobrého právníka. Ale pořád jsem trošku naivní a pořád věřím, že se třeba nějak dohodneme bez zbytečných soudních tahanic..
A jak vy se máte holky?????
@hejsa Děkujii 😵 Zase tak krásná nejsem 😀 Ale sebevědomí mi pomalu jde nahoru, přeci jen 13 kilo za rok dole, od porodu celkem 30, to se projeví.. Ale zase třicítka na krku, nepovedené manželství, to všechno to zase sráží dolů.. Ale už léta mi nikdo upřímně nelichotil, takže ti děkuju 🙂
@hejsa a největší "problém" asi je, že já teď žádného chlapa ani nechci, nedovedu si, stejně jako holky evča a dráček, představit vedle sebe nikoho jiného. Teda ne nikoho jako partnera. A už vůbec si nedovedu představit, že bych malému domů přivedla nějakého strejdu. Ale věřím, že to časem přijde, že až se zamiluju, tak to snad už nebudu řešit 🙂
@xdrak102 sleduji, jak se vyviji tvuj pribeh dal, tak jsem obcas nakouknu. Nejake novinky? Porad popira, ze by nekoho mel? Neboj, ono to vyjde po case najevo a myslim, ze pochopi i jeho maminka, kde nechal rozum...:( Pro nej uz bude sice pozde, ale tyhle veci se dlouho neutaji. Navic, vim a verim, ze bozi mlyny melou pomalu, ale jiste...
Jak se citis takto pred porodem?
Jinak s tou pomoci, ze zkusenosti ve vlastni rodine - nebud blazen a ber kazdou jeho nabidnutou pomoc. Jednak mu to dlouho nevydrzi a pokud pujde o penize, tak pokud odmites, oberes nejen sebe, ale predevsim sve dite. Vim, ze na jednu stranu je to hrdost, clovek uz s nim nechce mit vubec nic spolecneho, ale videla jsem to u nas v rodine a dotycna po case priznala, ze byla blba, protoze prave chtela byt hrda a nezavisla, ale uz by to priste neudelala....
Jinak vse je moc cerstve, v hlave mas urcite zmatek a hodne myslenek a otazek, co jsi mohla udelat spatne, ale ver, zes nemusela udelat spatne nic:(
Jinak, pokud te povzbudim, znam jednu holcinu, manzel ji opustil tehotnou v 6.mesici, meli spolu jeste dve male deti, staveli dum...Pripad temer jako pres kopirak jako u tebe. Jsou to uz 3 roky. Ona si dum nechala, potkala uzasneho chlapa, se kterym zije a cekaji spolecne deti a ty jeji bere on jako za vlastni.
Vim, ze je tomu ted tezke uverit, ale cas ukaze!!!
@linee ahoj, novinky ani ne, vidím ho teď tak jednou týdně a to teda fakt stačí...vždycky se z toho tak zase ten týden léčím a tak pořád dokola...
Před porodem - no jsem nervózní a pořád se pozoruju, co ti budu povídat. Teď jak už vím že je "dopečená", tak už mi to čekání přijde takový zbytečný, ale naplánovala jsem si nějaký úklid, tak třeba aspoň udělám to...
Ohledně tý pomoci - tam je to přesně jak píšeš, přesně jsi to vystihla. Nejradši bych mu to vytmavila tak, že by na to jentak nezapomněl, ale když to udělám, tak se urazí a už se od něj nedočkám vůbec ničeho. Což znamená, že kromě toho, že to bude bolet mojí peněženku, budu muset tou pomocí "otravovat" svojí rodinu a přátele, který toho už tak pro mě dělají dost...což nechci. Na druhou stranu, když si položíme otázku: Co je přednější - sebeúcta, nebo úspory? Tak je odpověď jasná... krom toho nevím jak dlouho to vydržím, je to fakt těžký. Je to hrozný tlak to v sobě dusit a "držet hubu" a ještě si říkám, jestli si představuje, že bych mu snad měla být vděčná...Znechucuje mě, že tahle společnost nahrává takovým sr*čům jako je on, který utečou od zodpovědnosti a nemusí vůbec nic, jen posílat pidi obnos měsíčně a je to vlastně jakože "v pořádku". Všechno je to vlastně můj problém a ještě bych měla mávat jeho nové slečně, až kolem mě pojedou na motorce a já potlačím v kočárku naše dítě???? WTF???!!!
No tak já se ozvu ve čtvrtek, čekám čím mě zase dostane. Ikdyž minule to vlastně bylo dobrý, protože mě hrozně naštval. A je lepší být naštvaná, než smutná... ☹
@alcaalca32 díky že jsi popsala svojí zkušenost...taky mám spíš pocit že se to nespraví, ale pořád si říkám, jestli mě třeba nepřekvapí...
@xdrak102 nezlob se, ale můj názor je, že nepřekvapí. Kdyby měl o mimi zájem, chová se jinak už od začátku. Já jsem se poradit přesvědčoval a a nakonec to stejně nedopadlo a těch šancí bylo u nás asi milion. Zkus dát na svůj instinkt.. Drž se 🙂
@xdrak102 no, tak nejak, pokud jsem smutna, je to horsi, nez byt nastvana 😀
No, uprimne, asi radeji nic necekej, bude to lepsi. Vdecna mu byt nemusis, myslim, ze je to "samozrejme", protoze potom, co udelal a jak se zachoval, tak abys mu jeste byla vdecna? Za co? Ze se aspon financne o tebe a vlastne dite postara??? Neblazni!
Mavat slecne take nemusis, jeste by mela tendenci ti odmavat a kdo vi, zda by se na motorce udrzela 😀
Heled a co kdybys třeba neřvala, ale pokusila se mu prostě a jednoduše alespon říct, co se v tobě děje? aby viděl, že to není jenom ahoj a jdu. Nenadávat, ale říct mu, že se prostě ukázal jako pěkný hajzlík a že tohle udělat vašemu dítěti,. to je prostě špinavost. Aby to věděl. Ale je pravda, že nevím, jak by na to reagoval. Beru podle sebe -.Kdybych na manžela zaječela, že je haj.zl, tak se naprdne určitě, ale když mu řeknu, že se v tom a tom zachoval jako hajzlík, tak to vezme a řekla bych o tom přemýšlí.
Myslím si prostě, že by to bylo lepší, když bys to ze sebe dostala. Ublížil ti moc a to přece nebudeš v sobě tutlat, ne? A můžeš si pak sebe vážit, a on by snad alespo částečně pochopil, co udělal. Podle mé zkušenosti - chlapi když na ně někdo řve anebo dělá slzavé scény, nevnímají. Ale vážný klidný hovor ano.
Je mi líto, jak to dopadlo a pevně doufám, že nakonec budeš štastná máma.
@xdrak102 sr*č to je přesně to slovo, které je vystihuje a kterým jsem taky častovala toho svého..jednou a ještě jsem z toho pak měla výčitky, protože jsem věděla, že až na tuhle "maličkost" je to dobrý člověk..strašně ho to ranilo..a mě asi ranil i ten jeho utrápený, zoufalý výraz..zároveň mě ale vytáčel k nepříčetnosti, protože jsem to byla já, kdo měl nárok být utrápený a ne on..ze všech nejvíc, ale asi zklamal hlavně sám sebe..a myslim, že bude trvat ještě nějaký pátek než se s tim srovná, pokud vůbec někdy..
a víš co..já jsem měla teď na jaře sny (zase) o tom jak na něj řvu, brečim a všechno mu vyčítám, nadávám jak dlaždic a chci ho zmlátit..a měla jsem chuť ho takhle vyječet i v reálu, ale pořád jsem bojovala s tou hrdostí..věděla jsem, že by mi to na jednu stranu ulevilo, ale na druhou stranu bych sama před sebou klesla..tak jsem mu to napsala..když se mě jednou ptal jak se mam..napsala jsem mu, že mi teď často leze do snů a že to nejsou hezké sny, že mu v těch snech vyčítám, to co v reálu nedokážu, protože mi to slušnost nedovolí..a prostě takhle zaobaleně, přitom dost jasně..a normálně se mi ulevilo..sny přestaly..
ale my už jsme od sebe 2,5 roku..tak jsem byla v jiné fázi..
zkus si s ním rozumně promluvit.. a pak uvidíš..
Tak nakonec to bylo všechno jinak. Ve středu jsem zašla ke tchýni - tchán měl narozeniny, tak jsem přinesla "poslední dárek" a myslela jsem, že si odnesu trochu povzbuzení - měly jsme dobré vztahy. Bylo to ale celé takové divné (čekala jsem že to bude trapné), ale připadalo mi, že tchýně je spíš taková odtažitá a myslela jsem, že mi ze slušnosti nabídne nějakou pomoc, nebo alespoň něco řekne, že jí to je líto nebo něco ale vůbec nic takového. Připadla jsem si nevítaná a došlo mi, že mi ani žádné hlídání nehrozí, protože má co dělat s tchánem (nemocný) - nebo aspoň to tak podávala. Nepřímo mi ale potvrdila, že manžel někoho má (což jsem čekala, ale stejně to šíleně bolelo). Každopádně nějakou iniciativu jsem projevila, jestli budou chtít malou vidět už je na nich.
No a tím mi konečně v tý hlavě docvaklo, že se fakt nevrátí, protože ikdyž jsem to věděla - že je v tom asi ženská a vypadá fakt rozhodnutý, stejně to tam někde bylo schovaný, že by třeba prozřel a mohl by se vrátit (ikdyž nevím jestli bych ho vzala zpět, ale stejně...). A uvědomila jsem si, že přes to všechno ho pořád miluju. Proč to prostě nejde vypnout? Jak moc může člověk klesnout a nechat si ublížit, než to vyprchá?
No a když dneska manžel přijel a sestavil postýlku, vybalili jsme kočárek, tak jsem nevydržela a říkám mu: "Nechceš mi konečně říct proč?" a on na to že mi to jednou vysvětlí, ale teď ne. No a já jsem se neudržela a ztropila plačtivou scénu, že jsem s ním chtěla mít rodinu a skončilo to tak, že mě utěšoval. Co odjel, tak střídavě bulím, ale naštěstí jsem měla předběžně domluvenou návštěvu kamarádky, jinak bych se tu asi zhroutila. Dneska jsem to teda fakt nedala. Taky jsem mu řekla, kdy to "jednou " bude, že bych si to za těch 12 let docela zasloužila vysvětlit...Teď se za tu scénu navíc stydím. A štve mě, že mě viděl takhle zničenou a slabou.
Ta bolest je tak strašná, že nevím jak to popsat, nedá se to vydržet. Mám strach, že skončím na psychiatrii, nebo hůř. No prostě mám dneska krizi.
Jako bych měla díru v hrudníku a najednou mám pocit, jako by mě nečekalo už vůbec nic hezkýho. Prostě asi deprese či co. Mám pocit, že mi někdo ukradl budoucnost a žádná nebude. Že všechno co mělo smysl skončilo. Rozpadlo se. A hlavně že jsem opuštěná a sama. Nechci být "samoživitelka", nechci tu žít sama. Ani teď nevím jestli vůbec chci žít.
Vím že mi řeknete že to je blbost, jen to tak dneska prostě cítím. Všechno to na mě padlo. Snad se z toho vyspím a bude líp.
Prostě teď nevím, jestli mu mám napsat, že se mi má jako chlap podívat do očí a říct mi jak to je, nebo se na to vykašlat. Sice se tím pořád užírám, ale na druhou stranu...až porodím, budeme tu týden spolu (jak jsme se domluvili) a pokud by mě to extra hodně ranilo, tak nevím jak bych ten týden dala. Bohužel tu ale potřebuju někoho s autem a nikdo jiný není k dispozici.
Takže nevím jestli na něj nezatlačit potom, až budeme mít ten svůj týden za sebou, abych to konečně mohla v sobě uzavřít a pokusit se začít s miminkem nový život.
Co myslíte? Sice to bude asi hrozně bolet, ale nebudu 24 hodin denně přemýšlet, proč se to stalo...
@xdrak102 to je mi moc líto a drž se. Ono čekáš miminko, to máme krizovky i my, které ve srovnání s tebou pro ně skoro žádný důvod nemáme.
Já zažila kdysi podobný odchod chlapa - ale nebyla jsem těhotná, pořád se mnou rodinu odkládal, až mi bylo přes 32 a najednou jsem byla sama. S pocitem, že už nemám skoro žádný čas na to si někoho najít a stihnout děti. I když jsem věděla i od něj, že v tom ta jiná ženská je - nerýpala jsem se v tom - nestálo mi to za to. Zkrátka se stalo. Tvůj manžel nemá ani koule na to aby ti to řekl narovinu, je otázka jestli když na něj zatlačíš, tak jestli ti řekne pravdu anebo to bude okecávat jinak, a tím ti ještě rozjitří rány.
A za scénu se nestyď, pokud má alespoň trochu svědomí, tak ho to alespoň malinko pofackuje.
@xdrak102 a nemůžeš se domluvit s někým z tvé rodiny, aby s tebou byl? I za cenu toho, že by jsi porodila jinde, než počítáš? Osobně bych se asi na nezbytně nutnou dobu přestěhovala k rodičům... Chtěla bych mít u sebe a u malé někoho, kdo mě má rád a kdo je ochoten pro mě něco udělat, protože jsem to já a né protože musí... Je mi to strašně líto, čím procházíš. Buď silná, co to jde a plač, když potřebuješ. Budeš super máma a tvoje malá ti to snad všechno vrátí. Myslí víc na sebe a míň na okolí i na toho vola. Teď jsi důležitá ty a miminko v bříšku. Posílám sílu...
@xdrak102 no našemu synovi jsou dva, ještě rok, co budu na mateřské žádná střídavka nehrozí, ale pak se toho vážně bojím. Já jsem pro něj taky úplně mrtvá a nevím, co ho to teď pobralo, že najednou chce malého na víkend a dnes na mě dokonce tlačil, že si ho vezme na fotbal a bude se tam o něj starat ona, i když bylo předem domluvené, že ho na tu dobu dají babičce. No naštěstí jsem si vyhádala svoje, i když vím, že je to všeho dočasu, že s tím stejně nebudu moct bojovat pořád a musím se smířit s tím, že o něj ona bude pečovat, když ho u sebe mít budou. Ale poslední týden se to všechno sesypalo a jsem zralá tak na nějaké antidepresiva, musela jsem dát pryč psa, kterého mi koupil na podzim k narozeninám, protože jsem ho nezvládala a neměla na něj čas, už to byl člen rodiny, takže znova zlomené srdce a každodenní pláč, reakce manžela? Aspoň ti ubyde starostí.. Teď vyrukoval s tou péčí každých 14 dní a zase bulím, prostě když už mi nemůže ublížit on, tak aspon přes psa nebo dítě. Hrozně se bojím, co bude dál ☹