Křik na děti
Milé maminky, projížděla jsem témata v kategorii "Rodinné problémy", ale žádnou podobnou diskusi jsem nenašla, proto zakládám tuto. Mám 2 děti (4,5 a 2,5). Jsou to super děti, teda občas zlobí a neví co by, ale asi jako všechny děti 🙂 Já sama pocházím z rodiny, kde byly 4 děti. Taťka byl furt v práci, mamka byla na nás sama, často po nás řvala a tloukla nás :-/ Nemám z dětství moc hezké vzpomínky. Říkala jsem si, že toto nikdy dělat nebudu a ejhle, už je to tu :-/ Snažím se sice dětem co nejvíce věnovat, hodně si povídáme (hlavně se starší dcerkou), večer si čteme, objímáme se a říkáme si, jak se máme rádi. (To u nás doma nikdy nebylo) Ale jakmile se něco stane (stačí, že třeba vylijí pití, když vztekle brečí, když něco rozsypou na čistou podlahu,... - teda blbosti), tak na ně škaredě vyjedu. Křičím a občas i dostanou na zadek. Moc mě to mrzí, za pár minut jsem uklidněná, a můžu se zase s nimi bavit normálně. Ale ta agresivita v prvním momentu je neovladatelná ☹ Neumím si to včas uvědomit, je to jako zatmění mysli... Chodila jsem i k psycholožce, ale nepomohla mi vůbec, chtěla jen, abych mluvila. Já to všechno vím, jen nemúmím ovládnout tu prvotní agresivitu. Uvědomím si to až po "akci". Máte to někdo taky tak? Dá se s tím něco dělat? Jak s tím bojovat?
Se vztekem se bojovat nedá, ale dá se dělat spousta věcí. Za prvé naprosto souhlasím s tím, co píše @majaaa82: prostě se okusit v sobě změnit nastavení, co se smí a co ne, co vadí a co nevadí, co je tvoje zodpovědnost a co dětí. Mám dvě děti a obě hodně živé, pro ostatní diskutující, ale nemyslím, že by to s tím souviselo. Když dítě rozsype mouku, už můj měsíční zvládne vzít lopatku a pomoct s úklidem, to samé rozlité pití a jiné věci. Já se prostě snažím, aby nám spolu bylo hezky, a když křičím, není hezky nikomu. Tak se snažím hledat jiná řešení, nepovede se to vždy, ale často ano. Taky se snažím o efektivitu, když na děti řvu, většinou jsou jen vystrašené, jinak vůbec nechápou, o co mi jde, kde je problém a co udělaly špatně. Je lepší je neděsit, nechat vztek vybublat a až potom to řešit. A když je úplně nejhůř, taková klasika, něco pětkrát zopakuju a stejně to dělají dál a udělají přesně to, před čím jsem varovala, utíkám, většinou do koupelny. Opláchnutí obličeje by mi asi nepomohlo, tak tam křičím. Děti mě slyší a myslím, že tu situaci chápou 🙂 Doporučila bych ti knihu Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, má na to dokonce metodu. Na začátku je zastavit se a celou svou reakci si přehrát v hlavě, všechno, co bys řekla, jak bys křičela si představit. Tím ten vztek prožiješ a můžeš si uvědomit, že ve skutečnosti neřešíš činy svého dítěte, ale jen projevuješ nějaké svoje pocity, vycházející z tebe, ne z dítěte. Pak se dá vše zase řešit líp.
Nemyslím, že křik z někoho dělá špatného rodiče, každý máme jen jedny nervy a někdy to opravdu nejde... Ale každý z nás má taky možnost volby a ty prasklé nervy se dají řešit i jinak než křikem.
@majaaa82 Četla jsem to jen zběžně🙂 A ano, když je to náhodou, tak to je věc jiná, děti jsou nešikovné..ale když to to děcko začne dělat schválně právě proto, že za to trest není? Byl právě vychován "domlouvací" metodou..dítě neskutečně opruzuje okolí, furt si nutí pozornost a přitom jí má víc než dost..jinak děkuju za odpověď , ale spíš by mně zajímalo, jak by se to fakt mělo řešit..myslíš že plácnutí by pomohlo? Já do tebe nechci rýpat, rozhodně to tak nemělo vyznít=) spíš jsem se chtěla fakt dozvědět, jak s takovým dítětem pracovat..
@vanea Snad se nebudeš zlobit, že reaguju, když ses ptala někoho jiného. Cizí dítě, které prošlo nějakou, dost možná ne zcela ideální výchovou, je prostě něco jiného než tvoje dítě, u kterého nejvíc ovlivňuješ ty. "Domlouvání" může také znamenat, že je dítěti milým hlasem říkáno tytyty, to se nedělá, mnohokrát jsem to tak viděla. Pochybuju, že by si z toho dítě odneslo, že udělalo chybu. Myslím, že v tomhle případě rodiče nadělali mraky výchovných chyb a samotná psycholožka nic nezmění, pokud se nezmění i oni.
Ale vzájemné vztahy mezi dětmi jsou hodně náročné téma, které docela aktuálně řeším. Ono totiž to, že my máme pocit, že se věnujeme oběma dětem, fakt neznamená, že je to starší v pohodě, pro něj je příchod sourozence obrovská změna. Takže je důležité s ním hodně mluvit, uznávat jeho pocity, uznávat, že je fakt otrava, když mu mladší bere hračky, dovolit mu se na sourozence zlobit, říct mu, že se na něj může ale fakt hodně zlobit a přesto ho mít pořád rád, případně mu třeba i umožnit si agresivitu vylít na nějaké hračce stylem Co bys chtěl bráškovi udělat? Dítě pak zjistí, že svůj vztek může řešit i úplně jinak než agresivitou. Zrovna křik a bití v tomhle případě podle mě bude spíš škodlivé. Jak někoho naučit, že nesmí být jiné lidi, tím, že ho budeš bít?
@vanea Neboj, neberu to ve zlém, nesla jsem kůži na trh, když jsem se do téhle debaty zapojila. Víš, problém bude podle mého (pro jepalky, odpovídám na dotaz) někde hlouběji, to starší děcko žárlí a ne že ne. Důvod je celkem prostý, nemá tolik pozornosti, byť si rodiče myslí, že mu jí dávají hodně. Nedávají, protože už navždy tam bude "ten druhý" s kým se o pozornost musí dělit. Třeba tě taky jen zkoušel, kam až může zajít u "hlídací tety" a k rodičům by si to nedovolil. Dalším důvodem může být třeba problém ve školce v kolektivu (neznám ale konkrétní detaily, třeba je zrovna tohle úplně cajk). Je to tisíc projevů téhož, dítěti se něco dlouhodobě nelíbí, proto na sebe pozornost strhává. Řešení je složité a často bez pomoci dětského psychologa neřešitelné. Ale základem je opravdu, byť je to otřepané, důslednost a komunikace. Kdybych měla možnost toto řešit dle svého, je pravděpodobné, že bych i za použití jemných donucovacích prostředků trvala na tom, aby sourozenci neubližoval, hlídala to a zároveň vysvětlovala, proč je to špatné. Hozené autíčko nemohu komentovat, to na mě působí jako ono zkoušení nervů hlídací tety.
@rebe nene vůbec, jsem ráda, že to můžu s někým probrat, nějak si nedovedu představit, jak bych to mohla řešit, kdyby to nastalo🙂 prevence a výchova je asi nejdůležitější, aby to do této fáze nedošlo..já jim doma nesvítím, takže samozřejmě mám jen "okoukáno" jak se k dětem chovají, spíš mi na návštěvách bývá líto toho mladšího..vzhledem k tomu, že se ten starší chová jak se chová, všichni mu furt věnují víc pozornosti - každá návštěva je víceméně jen o něm, protože prudí tak, že prostě nic jiného nezbyde a okolí (babičky atd) se podřídí..a určitě máš pravdu v té domlouvací metodě, ona mi trochu přijde jako typ, co to nechal zajít daleko a furt byla milá a všechno vysvětlovala s úsměvem- to mně točí do běla...když děcko po někom něco háže a ona "ale Vojtíšku, to se přeci nedělá" a maže mu pomalu med kolem huby:D
@majaaa82 No, je fakt, že hlídací teta je něco jiného než maminka, buď je to jak píšeš, že doma mu tolik pozornosti nevěnují a on si to pak vybírá..a nebo bude problém v tom, že to prostě nechali zajít daleko a pravděpodobně mu všechno podřizují - to soudím jedině z návštěv, všechno se točí okolo něj...aspoň vím, na co si dávat jednou pozor, protože z tohoto by mně fakt trefil šlak. Jinak malý je ve školce v pohodě, ale je tam prý jeden kluk, co mu dělá asi podobné věci, co on dělá bráškovi. Tak je možné, že si to na něm vybíjí.. Uf, no jako je to fakt složité téma🙂 děkuju za odpovědi!
@vanea Tím, jak jsi to ještě upřesnila, je to úplně jasné. Čím víc zlobí, tím více se mu věnují, což on chce. Ještě když jsem chodila na fakultu, utkvěla mi v hlavě slova jednoho našeho pedagoga, že z pohledu samotného dítěte je někdy pro něj i lepší, když dostane na zadek, než když nemá pozornost. Protože i negativní reakce je reakcí, rodič se jím musí zabývat a všímat si ho, sic to bolí. Bohužel z toho ale vychází pokřivené pojetí toho, co je to láska a zájem.
Existuje spoustu verzi, jak reagovat, aby nam z toho bylo dobre. Jenze v afektu nas nenapadnou. V afektu "vytahnem" to, co mame v podvedomi. Je jedina cesta: pomalu, ale urputne pracovat na sobe. Pokud tohle maminka dela, veri si, ze je dobra matka, i kdyz zdrave sebekriticka, nemuze delat vic. Deti to vi.
@lv přesně jak to píšeš, večer jsem už mrtvá a už nemám sílu s kýmkoli cokoli řešit. Chci zalézt pod peřinu a mít klid a ne řešit rvoucí se a řvoucí děti. Pomoc mi nemá kdo, většinu dní v týdnu jsem s dětmi sama, a když ne , tak mne manžel stejně nepodporuje. Prej bych jim měla spíš nařezat :-/ Což je samozřejmě kontraproduktivní. Navíc o sobě furt pochybuju a stejné stavy začíná mít i holka. Jo, našla jsem si psychologa, po těch letech se to už nedalo, a jsem zvědavá zdali to k něčemu bude....
@majaaa82 jenze on mi takhle rve s prestavkama vzteka se a mrci treba pulku nebo cele dopoledne a ja se fakt snazim prijit na to proc a zkousim varianfy als casto bezuspesne a pak studnice pretece a... jako zavidim matkam kterym deti neplacou a nevztekaji se a kdyz uz tak maji fakt divod. On by byl nejradej aby sd mu porad nekdo venoval. Ale ja musim stihat i jine veci. Tohle dela jen me protoze ostatni maji cas venovat mu plnou pozornost a o to ne to vic mrzi. Snazim se mu venovat maximalne ale uvarit uklidit musim...
@hankapalencarova U nas ( v detstvi) se taky rvalo a ja to strasne nesnasela, kolikrat jsem stala na balkone a premyslela, ze skocim. Zni to desne, ale bylo to tak. Samozrejme bych to neudelala, ale podle me se takhle ta agresivita do me prelevala, do sebedestruktivnich predstav. V puberte se me pak stavalo, ze jsem se rozcilila a uplne ztratila kontrolu, zakricela na deti v rodine, kdyz jsme je hlidala, jako bych se nedokazala ovladnout a slo to mimo me. Dost me to desilo. Hodne me to vadilo, protoze jsem si prosla tim, co jsem psala a pracovala jsem na sobe, hlavne tak, ze jsem o tom, co me stve mluvila jeste predtim, nez jsem ztratila nervy. Myslim, ze je dulezity ten hnev ventilovat ale ve vsech zivotnich situacich, napr. kdyz je neprijemna pani na pokladne, kdyz do me vrazi clovek v buse, atd. Proste jim to rict, postavit se sam za sebe. Mam dojem, ze na ty deti se pak sveze totiz i hnev, ktery jim nepatri. U me to ted zafungovalo a jednoho dne me to preslo. Uz je to nejakych 20 let zpatky🙂 Ted mam osmismesicni opravdu hodne zive a temperamentni dite, skoro chodici a musim rict, ze me taky obcas rozciluje a obcas na ni zvysim hlas, ale delam to vedome, aby vedela, ze to se treba nesmi atd. Neni to tak, ze bych ztratila hlavu a to myslim, je uplne v poradku. Jsem zvedava, jak se to bude vyvijet a doufam, ze dobre🙂
ale samozrejme, abych nevypadala jako pani dokonala, je mi jasne, ze nekdy mi ty nervy ujedou. Ale doufam, ze to nebude denodene, tak jsem to myslela🙂
@hankapalencarova pridej se do skupinky Respektovat a být respektován a do skupinky Nevýchova - oboje podobný princip, jinak podaný, uvidíš co ti bude vyhovovat. Je to o pravidlech, o výchově, ale zároveň o vzájemném respektu, žádná amerika nechat je dělat co chtějí, ale zase ne křik a bití. Oba principy najdeš na internetu, ten první i v knížkách. Je to náročné, ale to výchova prostě je, uvidíš výsledky a bude ti líp ;).
@majus6 knížka Respektovat a být respektován je fajn, jenže je až na děti, s kterýma můžu mluvit... ještě čtu Muži jsou z marsu, ženy z venuše a děti z nebe, ale ta je taky až pro mluvící děti. hledám knížku, která mi poradí s nemluvícím extrémně se vztekajícím a křičícím dítětem. slyšela jsem chválu na Zkoušeli jsme všechno! a Slzy raného dětství - Pláč, vzdor a zlost u dětí do 8 let, které dostanu pod stromek. a pak si chci půjčit knížku Vychováváme děti a rosteme s nimi, na tu slyším chválu všude a tajně doufám, že mě aspoň jedna z nich nakopne a zavládne u nás brzy klid a mír (ne že by u nás bylo denodeně peklo, ale občas to prostě nedám no... ☹
@pajuska252 Zakladatelka ma deti 2,5 a 4,5, takze mluvici uz budou. Mne prijde, ze je to tak od toho 1,5 roka, kdy uz docela chapou. Jinak od nemluvicich to bere Nevychova (mne osobne je desne nesympaticky prednes, ale obsah je dobrej). Co jsem cetla dalsi knizky na respektujicim principu (Proc jsou stastne deti stastne, Jak vychovat stastne dite, Jak mluvit aby nas teenageri poslouchali, jak naslouchat aby nam duverovali, Sourozenci bez rivality...), tak byly vsechny pro mluvici, snad krome Kazde dite muze dobre spat. Ale nejak mi ta literatura na obdobi pred mluvenim nechybela, holky byly primerene narocna miminka a stacilo sledovat kdy co potrebuji (spat, jist, nosit) a celkem nebyl problem. Jediny zadrhel byl v trimesicni kolice, ktera u mladsi trvala do 6 mesicu (coz muze byt) kazdy den od 18h do 12h-2h v noci a s tim jsme se smirili a cekali az prejde, jedine opatreni bylo, ze jsme ani ja ani manzel nikam moc nechodili a stridali se v noseni a houpani, protoze v jednom se ten vecer dal sotva ustat. V 6 mesicich to preslo jako mavnutim proutku, behem 14 dnu chodila spat v 20h. Proste nevyzrala nervova soustava a pochybuju, ze by s tim nejaka vychova neco nadelala.
@pajuska252 co třeba Nejšťastnější batole v okolí, to je pro ditě tak od půl roku. Mrkni ke mně do blogu, mám tam album knížek a z některých výpisky.
@majus6 no jenze me se maly extremne vzteka od 8 az 10 mesicu a je hodne umrceny uplakany a ja uz casto nemuzu a pak selzu. Bouchnu. Je to strasne neprijemne, neustaly krik od malinka, je to teda lepsi kousek po kousku ale... A zadna knizka mi zatim nepomohla. 😔 mluvit jeste asi dlouho nebude... ☹ hledam kde se da. Pracuju na sobe. Ale nejsem se sebou stale spokojena...
@pajuska252 S timhle nastesti nemam zkusenost, ale chapu jak to muze byt vysilujici. Preju ti abys neco nasla, ale mam malinko obavy, ze ty knihy v tomhle veku budou hodne o tom jak to dite pochopit a sama se s tim srovnat nez o tom jak je zmenit. Asi jako my jsme nic nenadelali s tema kolikama a ze to bylo druhe dite a troufam si rict, ze na vychovu mame docela cit, tak nezbyvalo nez vyckat az z toho vyroste. To jak zazrakem a bez naseho zasahu se to zmenilo to jen potvrdilo. Tvuj chlapecek je jeste maly a jednim z duvodu muze byt, ze se nedokaze vyjadrit a proto se vzteka. Snazila bych se vypozorovat v jakych situacich k tomu dochazi, predchazet tomu, ale to uz jsi urcite udelala. Nektere deti vyzaduji hodne pozornosti a da to zabrat. Hodne dulezita je podpora partnera, protoze po celym dni clovek fakt na palici, kor kdyz je to tak jak pises ty.
@pajuska252 Někdo tady někde psal, že když se dítě vzteká, je dobré z místnosti odejít. Já říkám synovi, aby nekřičel a řekl mi to normálně-jsou mu 3-že ho neslyším, když křičí-jsem poměrně hluchá i při běžných tónech hlasu.Můžeš zjistit, co chce, i když nemluví a pomůžeš mu už i tím, že uvidí, že ho chápeš.On se rozmluví-asi jako každá máma asi víš, co chce.Já říkám, ať nehraje divadlo, že to je ostuda-spíše pobaveně-mám totiž doma sbor tvrdohlavých-já v čele-bohužel.🙄
@hankapalencarova jo, rvu, pak je mi to hrozne lito, protoze malej se me boji. Je to pro nej horsi nez placnuti na zadek. Hned bezi ke mne a breci at nervu, pta se "je ti to lito?", tak reknu, ze jo. Ale at nedela to a to, ze ho mam rada, ale tohle delat nemuze, vysvetlim mu pak znovu proc jsem rvala. Dame si pusinku na usmirenou, kdyz souhlasi. Kdyz ne, takk ho nenutim. Vzdycky mu rikam, ze ho mam i tak rada, ale toto delat nebude. Obejmu ho a mazlime se. Ze ho mam rada i kdyz zlobi, i kdyz se ve skolce pocura, proste porad. Hodnyho i zlobivyho.
Zrovna jsem našla tento citát od Zdeňka Matějčka: "Řvoucí, rozběsněná matka je pro dítě monstrum. Její nevypočitatelné jednání - ať už na ně řve pravidelně, protože to považuje za normální výchovný prostředek, nebo sem tam v afektu - vnáší do jeho života nejistotu. Nejde o to běsnění, ale o nejistotu: Kdy zase spustí?"
@betelgeuzz a pak se detem zda o carodejnicich...🙂 Mensi deti neumi jeste zpracovat a vnimaji maminku jako dve osoby...tu zlou a tu hodnou....udajne..🙂
@betelgeuzz proto si myslim, ze je dobre posleze vysvetlit logiku sveho jednani. Proc jsem na nej rvala. Pricina - dusledek. Aby to mohlo predvidat a aby vedelo, ze nejake jeho jednani povede k tomu, ze se maminka bude zlobit.
mám to uplně stejně!!!, akorat mě nevadí bordel, nebo že něco rozlijí, mě vadí, když se vztekají...ten mladší u toho to vzladám, vím, že za to nemůže, ale u starší 6 let, mě berou všechny čerti, když začne kňourat
@dokument jenže i když vysvětlíš, tak stejně to příště očekávat nebude, protože neví, která činnost k tomu povede. nebo ty křičíš vždycky ve stejné situaci? a proč ty situace neřešit radši jinak, než tím křikem. křik stejně nic nevyřeší.
@elu a proč ti to vadí? je přece normální nějak ventilovat svoji emoci, je lepší děti s emocemi naučit pracovat, než je potlačovat a trestat.
@pamal Děkuju, píšete přesně to, o čem tady už notnou hodinku hovořím. 👍