Manžel nechce druhé miminko. Nevím, jak dál

@michaelamisa Moc ti rozumim, také jsem tim prosla a ver, ze to není tak jednoduche.. a to co ti radi ostatní ve smyslu bud rada ze mas alespoň jedno a zdrave proste u me nefungovalo.. Ten kdo tu touhu nezazil, nepochopi ....
U me to dopadlo nakonec tak, ze jsem manžela premluvila a nakonec to i dopadlo dobře. Narodil se zdravy kluk. Nakonec ale jsme se s manželem ocitli ještě ve vetsi krizi nez jsme měli když jsem ho premlouvala.. Pochopitelene tahle situace vyvola nesoulad v rodine, krizi mezi partnery, protože najednou každý ma jiné plany do života..a podle me docela zasadni.. Ja jsem chtěla velkou rodinu a ten muj manzel nejradeji nemel deti anebo max jedináčka..
No a když se narodil syn tak me docvaklo spoustu věci.. Hlavne proc jsem to dite chtěla!! Podle me odpověď na tuto otázku je zasadni. Je třeba si uvědomit proc tolik po necem toužíme?? Ja jsem si uvědomila, ze jsem touzila po lasce, blizkem vztahu který mi manzel vlastne nenabidl.. Porad byl v praci a resil sve věci, ja na vse sama.. Tak jsem utekla do materstvi a vyzivala si v tom.. A také zjistenim, ze budu mit dalšího kluka me privedlo ke zjisteni ze jsem valstne touzila po dceri a nechtěla si ti priznat.. Pak pochopitelne jsem zustala nenaplnena narozenim syna, prozivala jsem divny pocit, ze se něco pokazilo, ze je vse spatne i kdyz jsem si to druhé vydupala..
Po této zkusenosti jsem pochopila, ze touha po diteti a dceri je touha po naplnenem vztahu, blizkemu vztahu který jsem postrádala s manželem.. A ta touha se stupňovala tim, ze jsem prisla ve svých dvaceti letech o segru-dvojce se kterou jsme byly jako jedna duse.. Takze porad ve me je ten pocit ztraty a nenaplněného vztahu.. Pochopitele takovy vztah mi nenahradi nikdo, ani dcera..
Proto ze sve zkusenosti ti radim at se ted zabýváš sebou ve smyslu zkoumani tveho nitra, tve touhy po druhem diteti.. pak pomaličku zkusit se podivat na vas vztah s manželem, přehodnotit ho, uvědomit si všechny klady a zapory a zapracovat na tom..
Pokud se vam podari zlepsit intimitu ve vztahu, tak budete na sebe vice naladeni a vase situace, kdy každý tahne jinym smerem se radikalne zmeni. On třeba bude také chtit to druhé, anebo ty uz nebudes si to tak vroucne prat anebo se to otoci uplne jinak..
Chci nabadat ke zkoumani, coz ti muze pomoci se dostat z tak velkého pretlaku a trapeni..Ulevi se ti a situace se pohne z mrtvého bodu..
Drzim palce

Tak to nevím co ti poradit. chápu, že tě to trápí a že chceš druhé dítě. Jedno ať je po manželovi a druhé po tobě že? 😉 Myslím, že by ses neměla vzdávat svého snu. Jen mi přijde divné, že po 19ti letech nejste za jedno. Že máte každý jiné představy, myslela bych si že dva když táhnou za jednou, tak to chtějí stejně. Buď mít druhé nebo nemít ale oba stejného názoru. Taky mi přijde divné, že ti vyhrožuje, že tě opustí? Není to trochu vydírání?

@smallinka To, že mě opustí řekl zřejmě v afektu, teď už se tak nevyjadřuje, když už je "po jeho". Ale musím říct, že nás tento problém trošku "odcizil". Tak nějak v něm začínám vidět sobce. Možná jsem já ten sobec, že chci druhé, ale teď to pozoruji i v jiných směrech. Tak nějak se sama sebe ptám, co je to za člověka, to není ten, se kterým jsem tak dlouho ve vztahu. Taky jsem překvapená, že už nejsme za jedno jako dřív. Nicméně se některé věci od založení této diskuze změnily: sice stále myslím na miminko, občas pustím slzu, když si vzpomenu na to, že nebýt toho mimoděložního, byla bych už pomalu v pátém měsíci-na druhou stranu jsem si našla práci na pár hodin a vypadá, že mi dají co nevidět víc práce, takže teď "makám" a snažím se na to tolik nemyslet. Třeba to maličké přijde za čas.
Ani bych neřekla, ať je jedno po mně a druhé po manželovi. Malá je takový náš "mix". Ale spíš jsem chtěla parťáka pro malou. Nás je taky víc sourozenců a jsem za ně ráda. 😉

Četla jsem jen několik prvních příspěvků, ale když to čtu, tak mi v hlavě mi svítí jedno velké pozor - když se teď přizpůsobíš v tak zásadní otázce a nebude to tvoje bytostné přesvědčení, tak je tu riziko, že se ti to bude v příštích letech pořád dokola vybavovat a bude tě to sžírat, nakonec to mužovi vyčteš a váš vztah se postupně rozpadne tak jako tak. Ostatně žiješ jen jednou a litovat v osmdesáti, že jsi měla jen jedno dítě, ikdyž jsi toužila po dvou, mi přijde řádově strašnější než litovat, že jste se kvůli dvěma dětem po dvaceti letech s manželem nepohodli.

Nečetla jsem všechny příspěvky, ale myslím si, že sbalit věci a vyrazit s malou třeba jen na lyže či do bazénu můžeš i sama - troufám si tvrdit, že k tomu muže za zády nepotřebuješ. My to máme s manželem přesně opačně - on chce hodně dětí (minimálně pět, ale raději víc) a mě představa dvou, maximálně tří dětí naprosto stačí. Zatím čekáme první, ale až budu cítit, že jsem jaksi (co se energie týká) naplnila svoje možnosti tak vyhlásím STOP stav - rozhodně vím, že až tak nastane, bude manžel tlačit a žadonit, abych povolila. Myslím, že to bude jeho boj. Pokud mu bude stát za to opustit svoje děti (dvě, tři, ?) , aby si mohl nadělat další někde jinde, tak mi to bude připadat na hlavu a přestože ho moc miluju, tak ho držet nebudu.. Já mu řekla, že udělám co bude v mých silách a až budu cítit, že bych na další dítě nestačila, tak to lámat přes koleno nebudu - zatím řekl, že to chápe..
To ostatní je už jen na něm.. Hlavně je to ve hvězdách..
Chtěla jsem tím říct, že sice chápu, že strádáš a po miminku toužíš, ale pokud on má pocit, že by na další dítě nestačil (je jedno jestli psychicky nebo fyzicky) nemáš právo ho nutit, aby své rozhodnutí změnil. Akorát by byl nešťastný a nakonec by to odnesla celá rodina..

@michaelamisa Já vás tak trochu chápu oba. Manželovi jsme se taky hrozně přizpůsobila, taky bych chtěla dvě děti a taky bych je chtěla hlavně proto,aby se pořád něco dělo. Ale není to tak trochu špatně? Děti můžou být dvě, tři, čtyři a pořád se nebude nic dít, na druhou stranu s jedním se dá zažít spousta věcí. Naše malá je hrozně náročná,takže nic neprobíhá tak,jak jsme se představovali, nedá se s ní podnikat skoro nic, protože kvůli všemu brečí a vzteká se, ale nemyslím,že by se to vyřešilo druhým prckem. Spíš to může být ještě horší. Pokud máš manžela opravdu ráda a na jiných věcech se shodnete, asi bych to nechala ještě chvíli uležet a netlačila na pilu, chlap musí na všechno přijít sám, vidím to u nás doma🙂.

Panebože někoho přemlouvat a nutit je hrozná věc. To se pak nelze divit, že ho nechce.

ahoj holky,jak by jste začaly rozhovor s partnerem? už 3týdny mu to chci říct,že je prostě čas...ale nevím jak začít,a snad se i trošku bojím,že odpověď bude negativní.letos to bude 9let,co jsme spolu-já 29,partner 39,má 12ti letou dceru z prvního vztahu.

@rosnicka2014 tak jste spolu dlouho, vekove uz je snad cas nejvyssi, za chvili zacne pohodlnet..spis me zarazi, ze se bojis negativni odpovedi..uz jste spolu o tom mluvili, naznacil ze by deti nechtel? Ja nevim, asi bych to rekla normalne, na přímo.

@rosnicka2014 Poprosila jsem ho, ať promyslí zhruba plán na následující léta, že já bych chtěla mít dítě do třiceti let a pokud by s tím nesouhlasil, tak ať mi to dá včas vědět, abych se podle toho mohla zařídit. Pak jsem ho nechala být a po nějaké době přišel sám s žádostí o ruku a že by chtěl mít dítě.

Ze vseho nejdulezitejsi je komunikace a ochota ke kompromisu. Je fajn,ze mas praci, urcite ziskas nadhled a manzel mozna bude po čase videt veci jinak. Byla by určite velka skoda, kdybyste vztah po tolik letech fungovani položili... touha po druhem dítku je urcite silna, ale to, co jste spolecne vybudovali doted je urcite taky dulezite. Hlavne máte dite, které vás potrebuje oba a asi by nepochopilo, že se hadate, nedejboze rozchazite, pro nekoho kdo ani neexistuje ;)

@rosnicka2014 předpokládám, že jste se spoku rámcově bavili o tom, že někdy děti ano, svatba ano apod. Takže bych mu narovinu řekla, že už je čas začít plánovat společnou budoucnost. Já osobně bych řekla, že chci svatbu a následně dítě. Pokud by d tím měl mít problém, řekla bych mu, ať si to nechá proležet hlavou a zvažovala bych (kvůli svému věku) rozchod, abych měla šanci najít si někoho jiného, kdo by se mnou chtěl být a chtěl by se mnou mít dítě. Po 9 letech vztahu bych už nečekala romantické a náhlé požádání o ruku za svitu měsíce. Proto bych to řekla na rovinu. Není na co čekat...

@evulina77 úplně bych to nezavrhovala 😀 můj manžel byl dlouhá léta doslova alergický na děti, snesl jen mojí dceru, protože už byla velká a rozumná. Takže jsem netlačila na pilu ani kvůli dítěti, ani kvůli svatbě (sama nejsem příliš velký nadšenec svateb obecně). A pak jednou, jak je mu to vlastní, mě dokázal opět neuvěřitelně šokovat. Požádal o ruku takovým způsobem, že jsem v té chvíli jen těžko věřila tomu, co se děje 😵 Po 7 letech, v mojich 33 letech, smířená s tím, že budu mít jedináčka a žít budeme "nadivoko" 😀 Bylo mi to jedno, byli jsme šťastní a spokojení. Ale musím říct, že žádost potěšila a jeho následné přání, abychom rodinu rozšířili, ještě víc. Takže ano, i zázraky se dějí a lidé (muži taky 😀) se mění. Vydírání, ultimáta, naléhání, to jsou spolehliví zabijáci vztahu. Ale vzhledem k věku a délce vztahu je debata o budoucnosti na místě, pokud si aspoň jeden z nich rodinu přeje, to uznávám. Jen doporučuji zvážit možnost, že se nedostane odpovědi, kterou chce slyšet. Aby to ustála se ctí, i když s bolavým srdcem...

@evulina77 a ještě jedna věc - manžel takhle otočil v průběhu roku. Prostě sám dospěl do stádia, kdy asi i jemu začaly "tikat" bio hodiny, nebo nevím 😀

Holky, děkuji za podporu! V sobotu večer jsme to tak nějak probrali, nechtěla jsem, a´t se vyleká, že chci mimčo teď hned...jak jsem uvedla již dítě má z prvního vztahu, dceru 12 let, jak jsme spolu před 9ti lety začali chodit, tvrdil, že už dítě nechce....byl zřejmě naštvaný a zklamaný z rozchodu....a tak jsem to nějak neřešila, a uklidňovala se, že se to časem zlepší....po skoro 3týdnech, kdy jsme pomalu propadala v depresi, žádný úsměv, nic mě netěšilo, jsem to vaší dodané odvaze s ním promluvila, bála jsem se, že postoj k dítěti bude stejný...ufff, díky bohu ne, prý o tom přemýšlel, že se mno mimčo chtěl...a tak jsem si pobrečela radostí...ale řekl, že tak za tři měsíce...docela krátká doba mě převapila, ale na druhou stranu mám potřebu pořád na to myslet, nechci se s ním o mých myšlenkách asi dále bavit, aby nevycouval nebo tak něco, nebo aby necítil nátlak...řekl, že si mám zjistit, kolik co stojí, a kolik přijde miminko mešíce, bojí se, že by jsme to nedali finačně :-/ ale myslím, že se to bude dát nějak udělat...

Myslíte si, že s ním mám ještě jednou promluvit, a vysadit prášky už teď...ať už mi běží nějaký čas, jsem přesvědčena, že to určitě nepůjde hned...tak proč čekat ty 3měsíce, že jo...jenže nevím opět jak diskuzi začít, ať to nevypadá, že mám místo mozku už jen miminko...což teda mám, ale....díky všem a pěkný večer.

@rosnicka2014 já bych to brala jako už domluvené. Objednala bych se na gyndu a prodebatovala to s doktorem a podle toho, co ti poradí, přetlumočila bych to příteli. Teď bych to dala příteli třeba týden klid ať nemá pocit, že moc tlačíš 😀 . Jen mě tak napadlo, brát se nebudete? Já bych chtěla asi nejdřív svatbu a pak až dítě. Nemusí to být velká a drahá svatba, ale přece jenom svatba...

@evulina77 ano,takle to mám v plánu, dobírám posledním pár prášků...pak půjdu k lékaři, a uvidím co řekne, idyž je mi to jasné,že doporučí již nebrat dále HA...což opět nahrává v můj prospěch 🙂
Svatbu bych brala hned, klidně jen ve čtyřech, ale myslím, že to by opravdu neprošlo. Spíše jsem přemýšlela nad tím, že až by se narodilo miminko,nebo bych byla těhotná, s tím, že bych mohla říct, že bych si moc přála,aby jsme měli všichni stejné příjmení. Nyní nechci tlačit, ať toho není najednou moc...
Každopádně děkuji za podporuji, určitě sem do vlákna ještě napíši, ať víš jak pokračujeme.

@rosnicka2014 miminko muze a nemusí stat hodne, záleží na vašich preferencich a taky na tom, jestli si potrpis na vse znackove, či nové. My jsme do výbavy pro malého investovali asi 50 tisíc, nejvetsi položka byl kocarek. Ale nas penize nejak netizily. Nicmene da se hodne veci sehnat z druhe ruky ve vynornem stavu a za tretinu (treba kocarek jsem tak prodala 😃)... rozhodne doporucuji predem si to aspon orientacne spocitat,at vás neco neprekvapí.

@michaelamisa no oj nazor je ze nie kazda zena sme rovnake .....ja to mam naopak ale ten isty problem moj muz chce ale ja nie...no troch sa viem vzit do toho ..ze asi ten tvoj muz ma nejake dvovodi ...ze uz nechce dieta...vies sme rozlicny no napriklad ja nechcem lebo som uz starou mamou aj ja som mladama dvoch vnucat..a mam rokov 41.... a naprik tomu velmi lubim svojho muza a nechcem dieta...prepac sme rozlicne....mozno ze sa tvoj muz neciti na mladeho aj to moze byt ....ver tomu uz davno zijete polu a on ta ties mui lubit ...ja zijem s mojim..23 rokov ...no ja to prezivam ...tak ze nechcem uz deti om aj ja tara uz na to aj rodenie vie zena ked tarne tak ta maternica tie tarne...a ale aj teba viem chapat ze aby tvoje dieta malo urodenca...kuaj nadalej tvojim muzom tlacit na neho ze ti chce dieta ete...kusaj dobre ....no len to ze ti pajem aby sa ti podarilo to dieta ano inim to prajem ale sebe uz neprajem

holky, tak jen ať víte jak to vše pokračuje....
Koncem června přišel dopis od soudu (před dvěma lety požádal o úpravu alimentů na dceru), dva roky se to táhlo, matka chtěla víc než je možné...nemáme peněz na zbyt, ale i přesto chtěla šílenou částku...po dvou letech dokládání účtů a dalších věcí soud rozhodl ve prospěch dcery, ale nedovolím si odpoustit, že je to ve prospěch matky.
A v ten den se mi sesypal můj sen, sen o miminku - prostě na společné dítě nebudeme mít, to mi došlo hned po čtení řádků rozhodnutí....nemluvili jsme o tom, a pomalu se vše začelo měnit...přestávali jsme si doma povídat a zajímat se jeden o druhého, půlce srpna jsem zjistila, že mám v autě více věcí než mám pomalu doma, že domů jezdím co nejpozději nebo velmi brzy a pak se ještě před příchodem vytrácím pryč - jen tak jsem sama sedávala u řeky, či někde u lesa....a pomalu zařizovala stěhování do podnájmu...prostě takové vyšumění...jeden den říká, že nepřijedu dnes domů, že se jdu podívat na byt, a chci se odstěhovat z domečku, který jsme koupili před 3mi lety, který byl pro mě domovem...v ten dne mi volal, a prosil, zda bych měla ještě chvilku, alespoň půlhodinu, že mi musí něco říct, a že to musí být ještě dnes. Nechtěla jsem domů, a tak jsem řekla, že přijedu, ale nevím kdy. Přijela jsem chvilku před půlnocí, čekal na mě...a říkal: Nemůžeme se přeci rozejít, nechce být v domečku sám, nechci hledat někoho jiného pro život v našem domě, omlouvál se, že mě nutil přijet ale kdybych ti to neřekl dnes, zítra by už na vše bylo pozdě, za celé léto, kdy jsem nebyla doma si uvědomoval, že mě ztrácí, že bych chtěla miminko a že se pořád jen na něco ohlížíme, ale jak jsme mu řekla, ppři první debatě, nikdy není ta pravá chvíle, pořád bude něco, kvůli čemu by se to mohlo odkládat...tohle všechno si uvědomil a chce to jinak....
Jak jsem byla ráda, a na druhou stranu jsem nevěděla co dělat, skoro dva měsíce se připravuji na život sama, že odcházím a najednou, je vše jinak...od té doby je náš vztah jiný, krásnější...
A miminko, sice ještě není na cestě (a to jen z mého strany - jeho dcera je narozena v červnu a tak kdyby se zadařilo hned, nechtěla jsem, ať je miminko narozené taky v červnu) a pak jsem říkala, že úžasní lidé se rodí v září a v listopadu, takže mám ještě chvilku čas...ale myslím, že dnes začínám poslední platíčko a pak...už bude čas začít ...tak tohle bylo pokračování mého příběhu...mějte se krásně a zase někdy...

@rosnicka2014 a nenapadlo vás si požádat o snížení alimentů, až se u vás doma změní rozhodné skutečnosti pro určení alimentů? Tj. partnerovi přibudou dvě nové vyživovací povinnosti - manželka na MD a nové dítě.

@koordinatorka_odboje

Nejsem si jistá, zda se bude chlap zase tahat na soudy a všechno to okolo, ale budu jen pro, když by do toho šel...

@michaelamisa pročítám si vaší diskuzi a zajímalo by mě, jak to u vás vlastně dopadlo...zrovna řeším stejný problém, vlastně už nějakou dobu je u nás doma "druhé dítě" celkem bouřlivé téma.
Manžel měl i na první dítě čas, pořád bylo něco přednější, ale vždycky jsme shodovali, že chceme dvě děti, brzo po sobě. Časem sám manžel přišel s tím, že už začneme pracovat na prvním miminku a já asi za dva měsíce objevila na těhotenském testu čárky 🙂 ....no radost netrvala dlouho, u miminka ve 13 týdnů zjistili těžkou vrozenou vadu a my se rozhodli pro potrat...nebylo to lehké období. Poté u mě nastaly zdravotní komplikace v souvislosti s potratem, díky kterým se mi nedařilo otěhotnět. Toto pro manžela asi nebylo příjemné období, každý měsíc jsem brečela, jakmile jsem dostala menstruaci, počítala si plodné dny, no prostě asi se mnou nebylo jednoduché žití. Nakonec to bylo zřejmě způsobené gynekologickými problémy a po jejich odstranění jsem konečně znova otěhotněla. Následovala spousty vyšetření, zda je toto miminko v pořádku. V červnu 2014 se nám rozjasnil život naší holčičkou, která je úplně zdravá a živá až moc 🙂 akorát nám u porodu dala dost zabrat, nechtěla ven, takže ji doktoři ji doktoři tahali takzvaným zvonem (vakuumextrakce) a asi ji vytáhli za minutu dvanáct, museli ji rychle vytáhnout a oživit. No ale vše dopadlo dobře máme zdravou holčičku 🙂
problém je v tom, že manžel už o druhém dítěti nechce ani slyšet. Zkoušeli jsme to probírat, má takový názor, že jedno dítě zaopatříme v budoucnu lépe a taky prý nemá pocit,že by teď něco chybělo, má vše, co v životě chtěl. A taky se už prý nechce stresovat dalším těhotenstvím, máme být rádi, že máme zdravou holku. Teď už se o tom nedokážeme ani bavit, jeho názory mě štvou, proto se vždycky pohádáme nebo se rozbrečím. Nevím,jestli se někdy s mířím s tím,že díky němu nemáme druhé dítě, že dcera nebude mít sourozence....
Proto by mě zajímalo, jak jste tento problém vyřešili? Změnil nakonec manžel názor a šel do druhého dítěte? Nebo jste si zvykli na to, že vaše dcera je jedináček?

Jak to u vás vypadá?

@pavlushka1 omlouvám se, že odepisuji tak pozdě - moc se teď k počítači nedostanu. Navíc jsem myslela, že už mé téma nikdo nenavštěvuje (od teď se pokusím mrknout tady častěji). Když jsem četla Vaši reakci na mé téma, jako bych viděla přesně to, co je u nás. Stále čekám a doufám. Byly sice občas slabé chvilky, kdy jsem měla pocit, že už manžel není tak zásadně proti, ale když "přijde na věc", je vše při starém. Pokud o tom chci mluvit, začne se stejnými argumenty jako Váš muž (lépe ji zaopatříme, nechce zase stresy s případné komplikace v těhotenství...). Našla jsem si práci, ale několikrát v týdnu musí pár hodin hlídat malou - takže zase problém (pro něj), co prý "až by byly dvě". Někdy si malou celkem užívá, ale většinou je nervózní, že má moc práce a to hlídání jej zdržuje. Už z toho jeho věčného "NE" ani nebrečím ani se nehádám, ale ten problém ve mně stále leží a dusí mě. Kolikrát si říkám, že jsem si asi vybrala špatně. Já žiju pro děti, můj muž pro práci. Takže tak...stále vše při starém, ale mám pocit, že mě ten nenaplněný sen zničí.

@anelamates stále při starém ☹

Zajimalo by me, jak se vasi muzove srovnaji s tim, ze se na ne jejich zeny ve stari podivaji a budou jim zazlivat, ze kvuli nim nemely dalsi deti. Unesou takovy pocit viny? Protoze jejich argumenty jsou celkem slabe

ahoj, náhodou jsem narazila na tuto diskuzi. Nevím, co si o některých příspěvcích myslet. Mám to postavené Jinak. Jsme s manželem celkem 12 let, 5 let manželé. Byli jsme spolu už před svatbou dost dlouho na to, abychom se bavili o tom, co kdo z nás od života chce, o našich plánech jako páru do budoucna a také mimo jiné o dětech. Shodli jsme se, že chceme 2 a taky podle toho plánujeme, žijeme ( a lehké jsme to neměli, na miminko jsme čekali). Pro mě by to, že by děti nechtěl atd... byl důvod k rozchodu už někde v těch 20letech, děti jsem vždy chtěla a myslet si, že chlapa změním, zlomím atd... je přece mimo. Jak by bylo vám, kdyby chtěl manžel/partner zlomit nebo změnit vás? Ženskou, která vysadí antikoncepci a dělá jako že náhoda nechápu a odsuzuju, dítě není hračka a není to sólo sport, má tedy právo rozhodnout o tom i muž. Takže tyhle typy rad beru jako špatný vtip. A řešit to, že je od chlapa sobecké , že nechce druhé? Není třeba sobecké od ženy tlačit a nutit muže do něčeho co nechce? Co byste řekli na to, kdybyste dítě už nechtěli a chlap vás nutil ho mít? Je to závazek na min. 20 let, v dnešní době spíš 25 let, to, že chlap ve 40 letech řekne, že už si netroufá naprosto chápu. A mít argument toho, že se já chci o někoho starat? On už třeba ne? Opět otázka kdo má teda přednost? Navíc dítě vám odroste, vrátíte se do práce, dítě odejde do školy, pak se vdá/ožení atd... a přece si dítě nepořídím proto, abych někoho měla? Dítě není otrok, aby tu bylo mámám k dispozici. možná mě teď utlučete argumenty, proč je můj názor špatný. Není myšlený útočně, jen jako podmět k zamyšlení, zda jsou opravdu vaše přání důležitější než přání vašich mužů a proč?

@konik_mischel Souhlasím s tebou, jenom v jedné věci bych to možná řekla jinak. Třeba ho nechtějí zlomit, ale doufají, že na to přijde sám, že dvě děti jsou lepší než jedno. A řekla bych, že tohle není tak úplně vyloučeno, ne? Lámat jistě ne, ale občas zasondovat, proč ne?