Nejsem tady doma...
Přistěhovala jsem se před rokem k příteli a necítím se u něj doma. Má tři děti. Já jedno. Samozřejmě si nedělám žádné nároky na jeho nemovitost a vím že to bude jeho dětí. Asi nejsem ten typ ženy co umí žít v cizím jestli mě chápete. Kdykoliv přijde jeho matka tak řekne že dům je jejich vnoučat a dává mi najevo že sem tady cizí. Já už jsem z toho tak otrávená že ani nemám chuť tady cokoli dělat -myšleno různě zútulnit. Jsem asi divná, ale prostě to tak vnímám.
@irmamala ona tím očkuje i ty děti které to pak říkají a vše co se doma děje ji hlásí.
To je celkom drsne teda,to mi luto.
A pozvanie na svadbu vzala v pohode? Pride?
Svokra=tchyne myslim
@irmamala
Jasneeee.
Ale je to skoda.
Mimo temu,ale tvoj pribeh sledujem a strasne som ti fandila a fandim.
Drz sa
A k tvému dítěti se chovají hezky nebo i jemu dávají najevo, že je v domě vetřelec?
@jaja01k Ne, tam je to v pohodě
Nechci obšírně popisovat naši situaci, snad jen ve zkratce - žijeme v jednom domě s tchýní a to je prostě někdy dost náročný... Takže chci říct, že plně chápu ten pocit "nemám ani chuť tu něco zlepšovat". Taky mu někdy propadám.. a pak zas posloucháme výčitky, že se o to nestarám... No je to začarovaný kruh. Nicméně, u nás se manžel úplně jiný, vidí, jaká matka je. A navíc si předěláváme část, že bude prostě naše a na to se těším, že to bude o nás 🙂
No moc ti nepomůžu, jen chci říct, že to opravdu nemusí být o tom, že ti doma nepatří ani vidlička, s nadsázkou řečeno ;)
@erchia jak si sama napsala, vy si děláte něco pro sebe pro vás. Je to jiné než přijít do hotového. Mě tady toho patří celkem dost🙂 myslím z vybavení, ale ten pocit mi to prostě nedává. Přitom já nikomu neříkám nic ve smyslu že je nebo to bude moje. Nechápu o co tchýni jde, ale necítím se dobře. On mi nic nezakazuje co můžu a co ne, ale prostě ty řeči jsou šílené.
Chápu ;) V podstatě několik let před svatbou jsem tu už regulérně začala bydlet, kdy začal i svým způsobem boj o prostor, kdy moje tchýně se horko těžko učí, že se nám fakt nelíbí, když nám leze do věcí, přeorganizovává, vyhazuje a tak... Poslední dobou je to s ní lepší, ale i tak ten pocit prostě chápu. A taky tady jsou věci, co jsem kupovala v podstatě já v době, kdy jsme spolu "jen" chodili.
U tebe je prostě smutný, že ani partner se v tomhle nemůže zastat, chápu, že to je někdy složitý, ale taky vím, že to na jednu stranu může být marný boj.
I když, znám jeden pár, nyní ve věku přes šedesát, kde jejich tchýně celý život nasazuje na snachu, fakt hnusně, syn/manžel je jak mezi mlýnskými kameny a taky jsou již skoro čtyřicet let manželé a prostě fungují ;) To snad jako optimistický výhled...
A já Ti rozumím dokonale. Vnímám to podobně (bydlím tedy teď ve svém, s dětmi, ale mám zkušenosti z minula). Trochu jde i o ty praktické věci ale hlavně o ten pocit, že ne/máš zastání. Navíc, po 7 letech!!! A navíc, pokud tam investujes nemalé částky, např podlaha. Ono se furt traduje, jaké jsou ženy zlatokopky ale už se zapomíná na ty případy, kdy to bylo naopak (a že jich znám fakt hooodne!). Bojuj za sebe! Držím palce ❤
@irmamala Ráda bych změnila některé běžné provozní věci. Jakože jim v předsíni všem visí celoročně všechny bundy, takže se celé léto práší na zimní bundy, které nikdo nebyl zvyklý po sezóně vyprat (a uklidit). Stejně tak s botama... Trošku bojujeme s úklidem, každý máme ty návyky jiné, troufla bych si říct, že někteří žádné🙂 Já to cizímu dospělému dítěti říkat nemůžu, ale chtít to po partnerovi, když to 20 let neřešil a najednou tam přijdu já? To taky není vůči tomu "dítěti" úplně ideální. Když uprostřed kuchyně stojí 2 velké pytle s plasty, tak sice oceňuju, že perfektně třídí odpad, ale už ne tolik, že se na to mám denně dívat. Já jsem zvyklá mít odpad tak nějak míň na očích a pravidelně ho vynášet. Tož tak, myslím, že jako příklad to stačí. Jsou to možná ne tolik podstatné věci, ale stejně... Snažím se myslet na to, že v životě jsou důležitější věci🙂
@zuzkasim hele nežijeme ve stejném domě?😆
Doufám, že ne🙂 Jsem tam sice jen každý druhý týden, ale po příjezdu tam nebývá moc s ničím hnuto, takže pochybuju🙂
@zuzkasim
A jak to mas vo svojom povodnom byte?
Kde je manzel,ked tam prides Ty? On tam tiez niekoho ma?
@trdelnik234 Muž je v pronajatém bytě, když jsem doma s dětma já. Pokud vím, tak je zatím sám🙂
@irmamala Samozřejmě partnerovi platím, normálně poměrnou část všech nákladů. Finančně je to náročné, ale to je rozchod asi vždy. Na druhou stranu mít 2x zázemí pro 3 děti by bylo asi ještě horší. Manželovi přispívám i na jeho nájem, aby mohl být blízko dětem, jinak by asi šel k rodičům, 40km daleko. Museli jsme to vypočítat tak, aby to prostě všem nějak vyšlo.
@zuzkasim tak to bych se vykašlala ex něco přispívat.
No,to si myslis teraz.
Vo finale to take jednoduche nie je.
Ne, takhle bych také nechtěla bydlet, úplně tě chápu. Nejde ani o to, co je ted, ale máte se rádi, plánujete spolu zestárnout ? ( ano, stát se může ledacos) ale teď, je to láska ? Protože si neumím představit, že ti bude třeba 70, chlap zemře a tebe vyhodí z domu, ve kterém jsi 30 let bydlela ? Je to strašně těžké na řešení .... ale také bych se v téhle situaci necítila dobře.
Snažíme se to udělat tak, abychom všichni nějak vyšli a děti pokud možno náš rozchod pocítili co nejméně. Já mám určitou výhodu, kterou nemám svou zásluhou, takže v rámci dobrých vztahů si můžu teď tohle dovolit. Muž mi za 20 společných let umožnil různě se realizovat, myslím, že mám dost důvodů udělat to tak, jak to máme nyní nastavené. Ono je to stejně dočasné řešení, pronájem je opravdu drahý, nevěděli jsme, jak to kdo bude snášet, chtěli jsme to všechno nechat nejdřív sednout a pak případně vymyslet, co dál. Je to u nás celkem čerstvá záležitost🙂 Víc než peníze mě v životě mrzí různé vztahové potíže. Ano, musíme se teď oba víc otáčet, abychom to zvládli, ale bydlet spolu už bychom nechtěli, takže toto je momentálně naše varianta.
@zuzkasim Já to chápu, že bys potřebovala v partnerově bytě dělat věcí víc po svém. Já to třeba mám taky tak, mně by vadilo, že byt nese rukopis ex a měla bych to tam tendenci trochu předělat. Asi bych to pojmenovala jako potřebu se teritoriálně vymezit.
Nejsem milovnice úklidu, ale mám ráda minimalismus, čisté a jednoduché linie, ne všude stopadesát serepetiček, takže ty celoroční bundy by mě vytáčely a odpadky bych chtěla nějak víc schovat, ale vlítnout někam do rodiny, která má nějaké zvyky a začít to tam měnit, to je fakt o hubu...
Autorka: Buďme pragmatické, sice říkáš, že svatba by nevyřešila tvůj pocit, na druhou stranu pro mě svatba má symbolický význam v tom, že oficiálně dáváme najevo veřejnosti, že my dva jsme tým, děláme věci společně. Přijde mi to jako takové nastavení hranic. Manželka má podle mě lepší status než přítelkyně. Když budeš manželka, tak bys měla nárok i na nějaký majetek v případě úmrtí, stejně jako tvůj manžel, kdybys umřela první...
Pokud ti kecy tchýně vadí a jsi z toho frustrovaná, tak pokud to nebudeš řešit, časem to zabije váš vztah s partnerem. Zvážila bych nějakou terapii, kouče, klidně i něco alternativního, co ti pomůže nastavit si hranice, vymezit se.
Partner ví, že matka je taková (je dobré, že to ví a nepopírá to), ale je otravné, že jí nechá tě terorizovat místo toho, aby řekl, mami mlč, tyhle řeči nikomu neprospívají. Buď ráda, že moje přítelkyně mě má ráda. Koupila tady hezké závěsy a kytky, moc hezky to tady zútulnila. Kdyby byla zlatokopka, tak ze mě dyndá diamantové náušnice.
Za ty roky s matkou asi rezignoval a nechce s ní jít do sporu (taky chápu s některými lidmi se nedá domluvit a vždy si pojedou svoje). Takže je to na tobě, se dostat do situace, mám tchýni na háku. (Jako skutečně si to zpracovat je trochu výzva, občas člověk sklouzne do toho, že to potlačí místo toho, aby to zpracoval.)
a) ohradila bych se proti těmhle kecům, b)za svoje bych do domu nekupovala lautr nic - a dělala si rezervu pro sebe a své dítě c) já jsem vdaná, i tak bych si po rozchodu nic nenárokovala, nicméně v poslední vůli mě muž měl ještě než jsem s ním žila, což je asi hodně “nadstandard”, ale co s ním žiju, tak i kdybychom nebyli manželé, plánovali jsme spolu zůstat po zbytek života, staráme se o sebe, tak nechápu, proč bych se neměla cítit oprávněná po něm dědit. Jako po x letech společného života on umře a ty si sbalíš svých pět švestek a předáš dětem klíče od baráku? To mi úplně v pořádku nepřijde…
@zuzkasim "Je to jejich domov, nemám právo jim tam cokoliv měnit, ale tak bych ráda🙂"
"Samozřejmě partnerovi platím, normálně poměrnou část všech nákladů."
Coooo??? Jasně, že máš právo tam něco měnit. Určitě po dohodě s partnerem, určitě s ohledem na děti, ale jsi jeho partnerka, ne někdo, kdo tam je na návštěvě nebo si tam pronajímá cimru. Což mě vede k tomu, co mu platíš - to vymyslel kdo? Ty kvůili němu děláš takové změny, doplácíš manželovi, beztak, když tam jsi, tak se o ně staráš, vaříš a uklízíš tam - to nejmenší, co může udělat tvůj drahý, je zacálovat elektřinu, vodu apod. Pokud mu to za to nestojí, mně by rozhodně nestál za to, abych sobě a dětem přeorala život.
@levandule_k asi to vnímám jinak, pro mě ten papír nic neznamená. Vdaná sem už byla a stačilo🙂 mimochodem jeho majetek měl přede mnou takže ano odešla bych z domu i jako manželka a rozhodně bych jeho dětem nic brát nechtěla.
@suzanna123 Možná to vyznívá jednostranně, ale není to tak. Když někde bydlím, počítám s tím, že se podílím i na výdajích v domácnosti. Prozatím já osobně nic jiného do domácnosti neinvestuju, pokud naplánujeme nějaké změny, nákupy, financuje je partner. Změny jdou pomalu a postupně. Nejjednodušší byla úprava ložnice, protože k tomu se nám děti vyjadřovat nemusí. Nějakých drobností se mi podařilo dosáhnout, ale je to takové kostrbaté. Já to navrhnu partnerovi, on nad tím popřemýšlí a domluví se svýma dětma, jestli s tím souhlasí i ony... Když na bundy x let neměli žádný prostor, protože jim všem celoročně visely v předsíni, tak to těžko změním ze dne na den (to píšu ten jeden příklad, který jsem tu už uvedla). Takže kam s nimi teď? Proč by nemohly v té předsíni viset, když to x let všem vyhovovalo? Přijde sem "cizí" ženská a najednou nám tu bude vše měnit? Děti jsou v dospělém věku, to, že tam já budu částečně bydlet, nebyla jejich volba, byla to volba jejich otce. Já jim tam uklízecí služku nedělám, ani to po mě nikdo nechce (no, jednomu by to možná i vyhovovalo🙂 ). Vaří taky někdy partner, úklid jsme se snažili nějak podělit i s dětma (nebyli na to zvyklí, jejich maminka nechodila do práce, takže teď je i pro ně změn hodně naráz a občas to jde ztuha). Já si nechci stěžovat, jen chápu zakladatelku, že to není vždy jednoduché, procházím podobnými problémy, akorát bez té tchyně. Není to zkrátka tak úplně sluníčkové, jakože máme se rádi, tak spolu budeme šťastně bydlet. Máme každý své děti, které máme rádi, předchozí polovičky, se kterými chceme rozumně vycházet, musíme dělat kompromisy, abychom spolu mohli být🙂
Ale jakýmkoliv konstruktivním nápadům se nebráním, naopak, sdílení zkušeností, jak to zvládat v cizí domácnosti, by mi i docela pomohlo.
@zuzkasim Zuzi, já tě chápu, ale ty se opravdu nesmyslně přizpůsobuješ. Ty nejsi "nějaká cizí ženská", ale partnerka jejich otce. Samozřejmě, že tam nevlítneš jak hurikán a nezačneš tam o všem rozhodovat, ale měla bys tam mít minimálně rovnocennou pozici jako ostatní, co tam bydlí.
Jako díkybohu za mého muže, protože já bych si toho byla sama asi taky moc nenárokovala - teď začínat s někým jiným, tak určitě ano. A často to prostě je o jenom o tom, jak si sebe ceníš. Pokud tak, že v podstatě na nic nemáš nárok, tak to nejspíš taky dostaneš. Je super, že se snažíš se všemi vycházet a nikomu nevadit, ale taky by sis měla hlídat, abys nebyla až moc vstřícná a co za svoji vstřícnost na oplátku dostáváš.
