Nevyvážený vztah a vyčerpání: Jak pokračovat?
Zdravím, chci se vypovídat a znát názor zvenku, já už objektivní být neumím. Volím anonymní cestu, je to pro mě náročné a nechci, aby měl někdo z okolí takovéhle informace…
Máme velkou krizi. Já zvažuji odchod, muž to odmítá. Já jsem velmi vyčerpaná, muž mi téměř s ničím nepomáhá, dětem se nevěnuje, když jsem chtěla čas pro sebe, říkal, že at si dělám co chci, ale on mi je hlídat nebude. Celkově pro nás všechny měl doma jen slova kritiky, já mu celých X let ustupovala, aby byl klid, vím, chyba… Když jsem neustoupila, nemluvil se mnou, dokud jsem nepřilezla. A já vždy, aby nebylo dusno, přilezla. Řekli jsme si teď, co nás trápí – mně hlavně to vyčerpání, nula, absolutní nula času pro sebe, že bych chtěla, aby je někdy vzal třeba na výlet a já mohla vypnout. V životě (nejstaršímu je skoro 15) nevzal děti nikam sám, ani jednou nevozil kočár, jediný výlet… A tedy dohodli jsme se, že to zkusíme opravit. Já se navíc objednala k psycholožce, koncem dubna mám termín.
Ovšem mám pocit, že je to stále horší, manžel konec vztahu odmítá, ale zároveň se chová příšerně (podle mě). A já asi taky… Já jsem se po létech odmítání z jeho strany (myslím odmítání povídat si, moje řeči ho viditelně obtěžovaly) uzavřela a stále nemám takovou potřebu mluvit. On potřebuje vše rozebírat. Dokola analyzuje každou kravinu, všecko mi vždy naprosto racionálně vysvětlí, každý svůj krok si dokonale obhájí. Zatímco já teda jednám v emocích, už jsem úplně na dně, často vyjedu...což mi s chutí předhazuje, že jsem hysterka, blázen, zatímco on je vyrovnaný. Bohužel s mým volným časem se nic nezměnilo, pořád ho nemám, ani nemám sílu si říct, protože když si urvu jednu procházku za týden, je kolem toho řečí...že jasněě, chceš být sama, nechceš být s námi. Ani nemám chuť to vysvětlovat. Vede dlouhé monology plné dramatických pauz, odboček, přirovnání...občas na konci ani nevím, co řekl. Potom mi píše dlouhé zprávy, opět plné analýz a teorií. Vím, že to myslí dobře, asi mu to pomáhá, ale já už jsem úplně zničená. Na vše totiž čeká vyjádření a mně se ještě nepovedlo to udělat dobře. Vždy se vyjádřím pozdě, málo, ne na vše, jinak než očekával. A tady je můj problém, já bych se popravdě nejraději nevyjadřovala vůbec, svým chováním mě úplně odhání. Stejně vím, že neudělám nic, jak čeká. Taky stále potřebuje objímat, doposud se mě mimo postel nedotýkal… Sex – já s ním nedokážu spát, nejde to. Velký problém, vím.
No, mně najednou došlo, že mě odměňuje za „dobré chování“ celkem milým přístupem. Když nejsem „hodná“, je zle. Já už vůbec nedělám věci, jak bych chtěla, plno toho zase dělám, aby byl klid. Včera to vyvrcholilo – večer se napil a byl zlý a jízlivý, držela jsem se, ale pak jsem se rozbrečela, řekl, že se nebude dívat na můj ksicht, jak se šklebím. Já odvětila, že když nechce, at se na můj hnusný ksicht nedívá, co taky ode mě může čekat. Načež řekl, že čeká, až mu můj hnusej ksicht vykouří péro (pardon). Završil to tím, že jsem bezcitná, citově plochá a nemám ráda naše děti. Zařvala jsem, že je hajzl a že to přehnal. Za hajzla jsem se vzápětí omluvila. Od rána je mega hnusný, samozřejmě mi racionálně vysvětlil, proč co řekl, bez jakékoli omluvy. A mně vytkl, že jsem se sice omluvila, že jsem ho nazvala hajzlem, ale ne za to, že to tak cítím. A tak je to se vším – já řeknu „cítím něco…“ - on „ty nemáš city“. „Myslím si…“ - „Blbost!“ Taky říká, jak mě musíme opravit, že jsem pokažená, že mám geny po svých rodičích (nemají harmonický vztah) a že s tím musíme něco udělat. Že chci raději problémy řešit s cizím člověkem (psycholožkou) a ne s ním. Jenže téměř kdykoli řeknu, co opravdu cítím, co mě trápí, dotkne se ho to a nastane peklo. Už i řekl dětem, jak se strašně snaží, vše dělá dobře a maminka mu nedá ani kousek dobrého. Bohužel už musím sobě přiznat, že po tomhle všem už mu ani nic dobrého dát nechci. A vlastně ani nevím, co dobrého dělá on pro mě. Asi myslí to, že malé děti bere dle svých slov pořád na hřiště a mně tam nikdy neviděl (ano já na hřiště chodím málo, ale s dětmi si hraju jen já, on tam byl za měsíc dvakrát).
Když to shrnu – už jsem unavená vše pořád probírat, nemám potřebu fyzického kontaktu, nejraději bych byla sama. On – přesný opak. A já se pozoruju, jak zase raději ustupuju, trápím se, nedělám věci vůbec podle toho, jak chci a cítím, protože nechci poslouchat ty řeči...ubližuješ člověku, který tě miluje. Ale nemám ani ty koule do toho říznout a odejít. I kvůli dětem, které ho mají samozřejmě rády. Neumím si představit být ta, co rozbije rodinu...
Četla jsem nějaké články a občas se mi úplně svíral žaludek, hlavně u jednoho, který se zaměřoval ne na narcistu, ale na pocity toho partnera....a většina seděla. Já už delší dobu vím, že to není dobré....dlouho jsem si lhala, snažila se vše dělat líp a líp, ale vždycky jsem "selhala" a dostala vynadáno. Já už tehdy věděla, že věty jako "Pomůžu ti, až uvidím, že celý den makáš a padáš na hubu," nebo "Neřval bych po tobě, kdyby sis to nezasloužila," byly špatně. Ale už je to dávno, tehdy jsem je prostě hodila za hlavu a příště si dala pozor, abych tomu předešla. Asi dva a půl roku zpátky jsem si to přiznala, uvědomila si, že tohle nechci, ale pořád jsem nějak věřila, že to bude dobrý, nebo že to vydržím. Loni v létě jsem poprvé před cizím člověkem partnera nehájila a netvrdila, jak se vše ok, ale rozbrečela se a přiznala, že je to úplně na prd.
Problém je, že já si už neumím nastavit hranice. Třeba teď, opět nebudu konkrétní, ale rozhodla jsem se pro něco, co mě těší. A ačkoli manžel tvrdí, jak je to super, z jeho chování cítím opak....a já nevím, jestli ty gesta a poznámky opravdu říká a dělá, nebo je vidím jen já. Každopádně vlastně už jsem tu činnost dva týdny nedělala, sice mi chybí, ale když jsem ji dělala, nakonec mě ani netěšila, kvůli tomu, že jsem z manžela cítila nesoulad, nepohodu. Takhle je "klid", protože po něm nic nechci (musel se v tu dobu starat o děti). Ještě k těm hranicím, on je moc nerespektuje - když třeba večer chce diskutovat a já ne a seberu se a jdu spát, přijde do ložnice a pokračuje, když ho požádám, aby odešel, zuří, že je mi přednější spánek než on, než my. A když se pak třeba vrátí i podruhé, už podlehnu...a debatujeme o ho**ě třeba dvě hodiny. Vím, že to je moje chyba, že jsem ty hranice za ty roku postupně posunovala, až se rozpadly.... Jen je teď sama nedokážu znova vytyčit, cítím, že chci, mám odhodlání, ale pak se mi to nepovede.
Další věc, co mě ničí....on to popírá, ale občas vyvolá situaci a čeká mou reakci. Seděla jsem na gauči a pila kávu, sedl si vedle mě....a za chvíli se zvedl, to už jsem věděla, že je zle, celý utrápený mi řekl, že jsem ho nevzala za ruku. Tak jsem namítla, že on mě taky ne - ale on přece nemůže, to by mi ublížilo. A těchto situací, kdy něco ani jeden neuděláme a on mi to pak vyčte, že on nemohl a já to neudělala, je víc. Připadám si pak hrozně...
To je týrání. Psychické. Verbální. Nic míň.
na to by ti měla a mohla pomoct ta terapeutka pro tebe. Není nutné propadat a podléhat temhle pocitům, že cítíš nesouhlas, tak to nebudeš dělat. Bude to obr práce pro tebe.
On bohužel každej v životě naše hranice nerespektuje. Kdekoho ty hranice rozzuří, tak to je. V tom je teď tvoje pozice obrovsky těžká - naučila ses ustupovat, a máš vedle sebe nerespektujícího partnera. Bude to obrovská práce, žít i s tím, že jeho tvoje hranice rozzuří. A přesto je neopustit, ty hranice. Dle mého by ti opravdu hodně mohla pomoct terapeutka v nových pohledech na život.
To ale není tvoje chyba, že jsi je posunovala. Posunovala jsi je mimo jiné i proto, že máš partnera, co tě za hranice trestá. To je jeho, ne tvoje chyba. Nicméně teď, když asi nejsi ještě v pozici, kdy bys z fleku mohla z tohodle odejít, a přitom chceš nezešílet, tak to bude opravdu hodně těžké - budeš zkoušet ty hranice držet i přes to, že on bude zuřit. Příjemné to není. 🌷
S tou ložnicí bych si snad našla pokoj, kde se můžu zamknout.
Nebo třeba jsem přišla od kadeřnice a nic neříkal, později mi vysvětlil, že jsem se před ním nezatočila a nezeptala se, co si myslí. Za pár dní jsem přišla odjinud, kde bych mohla očekávat, že se on zeptá, jak to šlo - vysvětlil mi, že se ptát nemůže, aby mi nezasahoval do soukromí, ale mrzí ho, že jsem mu to neřekla (nešlo o nic zásadního). Pak si přidám jak cvok...
Bohužel tohle vše přišlo nějak postupně, sem tam něco...taky mám chyby, takže prostě člověk si řekne, každý jsme nějaký....ale ted se to v té krizi vyhrotilo. Včera mě úplně odrovnal sdělením, že on díky práci toho dost zažil a umí si udělat na vše názor, zatímco u mě si všiml, že názory nemám. Ale samozřejmě to myslí v dobrém.
Podle těch článků jsem asi dokonalá "oběť" - pomáhající profese, jsem takovej ochotnej blbeček až někdy 🙂 Zatímco pro něj je každej debil, takový dřív nebyl....teď na něj sedí rčení Pro hlupáka každý hloupý.
Jenže když si tyhle všechny věci řeknu, dávám si vinu, že mu křivdím, protože já taky mám plno chyb, jsem impulsivní, cholerická... zatímco on je klidný, vyrovnaný. Prostě mám strach, že na něm vidím něco, co není. Protože to vidím jen já....že jsem nevděčná a tak.
No, proto potřebuju jít někam si nejdřív zahojit sebe, potřebuju pomoct si nějak utřídit myšlenky, protože jednou to vidím jasně, že takhle to dál nejde, příště si říkám, co blbneš, dyť to není tak zlý. Mám pocit, že jsem někde ztratila samu sebe, že vůbec nežiju svůj život, že nejsem schopná věřit svému úsudku... Teprve pak můžu vyřešit, co dál mezi námi.
Ten poslední odstavec s rukou, opět, psycholožka, čím dřív tím líp. Těm pocitům co on vyvolává, nemusíš podléhat. A opět - jednoduché to nebude. A nemusí se to ani dařit hned. Buď na sebe laskavá.
Jo ta poradna, ta může sloužit i k tomu, aby se partneři rozešli, s ohledem na děti atd. Nejen jak vztah nastartovat, ale i s pomocí ukončit
"nezeptala se, co si myslí. " / "zatímco u mě si všiml, že názory nemám." - opět, opravdu - v normálním vztahu by ženská na tenhle koment jen zvedla obočí s myšlenkou, že ten dotyčnej není normální.
Jeho očekávání a myšlenky tě nemusí určovat.
Ani nemusíš najíždět na kolotoč myšlenek, že on je klidný, vyrovnaný. Vyydrž to do psycholožky, nebo si najdi jinou na dřív.
A hlavně mě pořád trápí a straší představa, že když to skončím, ublížím manželovi a dětem. Co když je opravdu tak nešťastný a miluje mě... zatímco já jsem za chladná. A zničím tak rodinu dětem... proto to nedokážu udělat.. Vždycky jsem chtěla krásnou rodinu... jako ano, úplně nefunguje, ale pořád je to rodina...
Je to manipulátor. Tohle je ten případ, kdy nemusíš znát druhou verzi. V žádném případě nic nezachraňuj. On si tě neváží a nikdy si tě vážit nebude. "Hnusnej ksicht mu má vykouřit?!" Nemiluje tě, hraje si s tebou, jenom potřebuje někoho ovládat. Všechno otočí proti tobě. Chce "opravovat tvoje špatný geny?!" Moc tě prosím, seber všechnu sílu a zachraň sebe i svoje děti. Pokud to nedokážeš, zkus najít pomoc. Bude to hrozně těžké, ale jinak tě úplně zničí.
No tak si rikam, jestli nezijes s narcistou… narcisticka porucha osobnosti… tenhle problem nema reseni, jen odejit a drzet si tak toxickeho cloveka co nejdal to pujde od tela… seber sily a buduj novy a hlavne svuj zivot nekde jinde… no a chudaci deti, rodic narcista je katastrofa, jednou jim to taky dojde a odriznou ho tez….
Já bych se teď zaměřila na terapie. Co bude, co dokážeš nebo nedokážeš udělat, tím bych se teď nezabývala. Na to je čas.
K rodine patri on jen biologicky
Neřeš pořád, co si myslí a co by si přál. On si na to zvyknul až moc. Buď větší sobec - prostě si užij svůj koníček pravidelně a neřeš manžela, jestli se mu chce do hlídání. Řeší on, jak se cítíš? S takovým typem lidí se nejedná v rukavičkách.
je úplně jasný, že máš strach.
že se obviňuješ, říkáš si - "co když..." co kdyby..."
to je normální cítit strach, obávat se, co bude dál.
podstatný je, jestli ti to stávající vyhovuje, naplňuje, jestli cítíš štěstí a radost
a pokud ne, je naprosto v pořádku v takovém vztahu nepokračovat.
nesouhlasit s tím, jak se k tobě chová, jak se s tebou (ne)baví.
manželství je plné kompromisů. s těmi je to stejné jako u dialogu. když mluví jen jeden, není to rozhovor, není to dialog, ale monolog.
když dělá kompromisy jen jeden, nejsou to kompromisy, dohody, ale manipulace.
pochopitelně to neznamená, že když je tvůj chlap manipulátor, ty to musíš okamžitě ukončit.
nemusíš.
jen pokud to chceš a vztah s ním tě naplňuje, dělá šťastnou, jsi v tom ráda.
no a pokud ne, tak je v pořádku se ozvat. vymezit se. najít rovnováhu.
a pokud to nepůjde s ním, bude dobré, když odejdeš, abys tu rovnováhu mohla najít sama, bez něj.
i takové rodiny jsou. je to tvůj život, který může být takový, nebo makový, ale jaký bude, je na tobě.
podle mě je fajn, že si tohle napsala, že tady na některý holky reaguješ, že si třídíš myšlenky, i když dojdeš k tomu závěru, že tvůj strach ze života bez něj je horší, než tvůj život s ním, je to v pořádku.
jsi na začátku.
přeji ti hodně síly ke všem myšlenkám a ke všem rozhodnutím a přeji ti empatickou psycholožku, s kterou si "sedneš" lidsky, ne sedneš na sezení, a přeji ti, aby byl tvůj život veselejší, trošku víc naplňující, než je teď.
🍀🍀🍀
@jahodi s narcistou co ma zrovna afekt ti zamcene dvere nepomuzou. Protoze vyvola scenu ze ktery ten druhy vyjde jako spatny, neboť se musel dobyvat do loznice aby si mohl jit lehnout ze on byl unaveny, kdy ty dvere muzou skoncit i vylomene a je to jen a jen vina toho druheho protoze je zamknul.
Taky se nabizi reseni na chvili odejit na prochazku na uklidneni ale muze se stat ze pri navratu budou klice v zamku a klidne az do rana a taky to bude chyba toho druheho ze nemel odchazet.
Tohle bohuzel prave nikdy nema spravne reseni, narcistu nelze moc ukocirovat a vysirat bude opravdu dlouha leta i po rozchodu
tak já vztah s narcistou taky dobře znám. Píšu tam Pokoj, aby právě on mohl případně jít spát (třeba ona do nějakého pokoje, on do ložnice). Anebo když ne klíč, tak holt i na poiksté to prostě ustát a nepovídat si o jeho analýzách, když nechce.
Zakladatelko, no ty tvoje doplnujici stripky jsou opravdu hodne tezke na cteni. Je z toho opravdu hodne citit ze ho naplnuje pokud se citis provinile, menecenne, neschopne a nedostatecne. Ma velkou potrebu si skrz tvoje emoce dosycovat sebe.
Uplne v tom vidim smutnyho nastvanyho kluka co jde a kope doma do psa aby se mu ulevilo a vycita mu kde co aby si to svoje chovani obhajil.
Problem je ze kdyz takovymu klukovi toho psa seberes, tak ty nasledne reakce stoji za to ☹
Preji ti at se z toho dokazes vymanit, bude to chtit kus odvahy a nebude to jednoducha cesta. Ale jde to a muze byt lip, mas deti pro ktere stoji bojovat 🌷
Zkusím jedno přirovnání - kdyby se ti stalo, že někde na ulici budeš svědkem, že někdo říká takovéhle věci třeba nějakému dítěti - jak bys mu co nejlíp pomohla?
Možná bys ho obejmula, držela v objetí, odvedla stranou. Možná bys řekla jen To není správný, co ti řekl. Ještě nějak bys mu v tu chvíli pomohla?
Takhle teď musíš opečovat sebe. Stejně jako bys pečovala o někoho druhého v té situaci..
@jahodi no jasne ale stejne to skonci neprijemnou pachuti. Protoze on rekne ze si chce povidat, ona rekne ze nechce, on zacne hucet, ona odejde, on jde za ni a zacne kolotoc vycitek jak si ho necení, nevnima atd. Pokud ona ho:
A) dal ignoruje a opakuje ze dnes to resit nechce, on zacne byt vic frustrovany a zacne delat vetsi vlny, uchylovat se k vetsimu ponizovani coz ji na klidnym veceru moc neprida, ale aspon tim to po case ukonci a nebo ona po case ty provokace vybouchne, coz bude voda na jeho mlyn a mas tu zas dalsi hodinu hadek a vycitek a nastvani
B) se uvoli a bude s nim debatovat o hovne tak dlouho jako bude on chtit a teda vecer pujde spat nastvana na sebe ze se mu nevymezila a ze on ji nerespektoval + si jeste bude prehravat nektery vyroky z konverzace ktera sem tam byla taky obcas pichlava
C)odejde nekam do klidu kam za ni on nemuze coz bude mit nasledek jeste dalsi den kdy ji to bude vycitat a delat ji za to naschvaly aby ji za to potrestal.
Proste bud jak bud z moji zkusenosti z toho proste cesta ven, aby byl klidny vecer, moc neni. Maximalne takovou tou manipulaci ze strany zeny typu "Ja slysim ze si chces povidat, je to velmi zajimave co mi rikas, mrzi mne, ze bych ted ti nedala 100% pozornosti, co kdybys mi to povedel rano, at te muzu lepe vnimat, ja te ted muzu treba aspon hladit nez usnu." Jenze tyhle kecy v kleci clovek ukociruje jen parkrat a hodne dobre naladeny. Rozhodne ne kazdy vecer a s kazdou jeho naladou..
@budouci_maminka já naprosto souhlasím. Ale měla jsem dojem, že zakladatelka v tuhle chvíli nemá moc možnost hned odejít. Zároveň z jejího psaní je evidentní, že v hlavě vyvíjí ohromné myšlenkové konstrukce ať o sobě, nebo o něm - což dle mého není to, co jí teď jakkoli pomůže. Naopak. Ano, bylo by i podle mě ideální, aby z téhle situace mohla odejít a dát se do pořádku v klidu. Moje zkušenost je, že ať už odejde, nebo hned teď neodejde, tak ji nemine práce na sobě a třeba to postupné srovnávání se s tím, že ne každý člověk na světě přijme její hranice s jásotem a respektem. Ale že i přesto ona je v pořádku a "smí" ty hranice mít bez souhlasu lidí okolo...
S narcisty je i ta zkušenost, že když odejde bez přípravy, tak vlastně zažije to samé, co popisuješ, akorát v obřím měřítku - nebude se to týkat povídání před spaním, ale celého uspořádání odděleného života, dětí atd. Já sama situaci nezvládla ideálně a odešla jsem dřív, než bylo vše připraveno. U mně konkrétně to dopadlo tak, že rozchod proběhl dost v pohodě, ale tři roky po něm mi ex udělal ze života peklo skrz dítě, táhlo se to skoro dva roky. Já sama přesně nevím, jak by vlastně měla ideální příprava vypadat. Jenom mi připadalo, že zakladatelka by teď potřebovala především ošetřit sama sebe, a pak teprve řešit budoucnost.
Vlastně to je krásně vysvětleno tady - 4 formy obrany, u každé detailní popis... https://www.bezpecnavina.cz/formy-obrany/
Na ty obavy, že ublížíš dětem, musím reagovat. Jakožto rodiče předáváme dětem obraz naší rodiny jakožto vzoru, jak vypadají vztahy mezi lidmi, partnerský vztah, láska, manželství. V tom je obrovská zodpovědnost nás, rodičů. Ty nyní svým dětem předáváš, že to, jak se tvůj muž k tobě chová, je normální, běžné, správné a žádoucí chování muže k ženě. Toto chování jednou tvé děti budou považovat za normální. Ale toto chování je patologické, násilné, špatné a opovrženíhodné - a ty svým dětem reálně ubližuješ tím, že je necháváš jej vnímat jako normální. Samozřejmě, že odejít od takového muže je extrémně náročné. Ale pokud neodejdeš, tvé děti dost možná budou mít partnerství nastavené stejně jako ty s tvým mužem. To je to, co pro ně chceš? Budeš jednou šťastná, když uvidíš, že žijí v takovémto vztahu?
@jahodi urcite ja s tebou souhlasim, jen jsem asi mela potrebu shrnout ze at udela cokoliv stejnak to vzdy skonci spatne pokud je narcis v nalade se hadat tak prostor pro to vyjit s cistym stitem vlastne neni. Ze tedy neni treba vycitek, ono to fakt nejde..
A ano, urcite je potreba odejit ve chvili, kdy na to bude clovek pripraveny protoze jak jsem psala ty kola se s narcisem zacnou rozchodem otacet jeste vic. Protoze se ublizi ublizenemu cloveku a to se neodpousti, to se tresta, ze..
Tvuj pribeh si pamatuju, od snahy mit dcerku, az po rozchod, praci, noveho muze atd. Moc ti fandim a tise pozoruju uz dlouha dlouha leta 🙂
@budouci_maminka děkuju 😇 Jo, už je dobře. Život je krkolomný...
A rozhodně - nejsou na místě výčitky, ono to s nimi fakt jde blbě.
Mně to často s exmanželem nejde ani po 7 letech od rozchodu - stejně mi s reakcí v krizové situaci musí někdo pomoct...... A to jsem i prošla 2 online kurzy na manipulátory a později jsem přes půl roku měla psycholožku...
Jinak k té psycholožce určitě běž, i když manžel bude mít kecy. Podle mě se bojí, že tě na té terapii nebude mít pod kontrolou a psycholožka ti naruší obrázek o něm a třeba ti zvedne sebevědomí, které ti on systematicky sráží. Takhle nějak uvažují manipulátoři, co jsem měla tu "čest" poznat.
Četla jsem si o narcistním rodiči. Strašně se stydím, že jsem to dopustila... Vidím to tam - když se nejstaršímu něco povede, jsou dva scénáře - buď se mu to nepovedlo, protože všichni ostatní byli ještě horší než on, nebo muž řekne, že on v jeho věku dokázal mnohem víc. Opakovaně ho na to upozorňuju, vždy je dotčený, že jen řekl pravdu. A onehdá říkal, jak je nevděčný, vlastně všichni jsme nevděční, protože on (muž) dělá vše pro nás - myslel jako že naštípal dříví, stará se o zahradu (o svoji část, protože zelenina je moje a tam nehne prstem..) apod. a my si toho nevážíme. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc toho vidím, co není dobře a co jsem schválně neviděla.
Psycholog se tě zeptá, jestli chceš zachránit vztah nebo ne. To je jedna z jejich prvních otázek.
Tak se na to připrav a hlavně buď pravdivá.
Jinak u nás to bylo tak, že jsme každý měli individuální sezení.
Já většinou popisovala terapeutovi různé situace a chtěla jsem od něj poradit jak příště v takové situaci zareagovat aby mi to co nejméně škodilo. Protože chtít změnit druhého je nevyzrálé a není to cesta. Jde o naše reakce na situace. To určuje, jak se nám žije. Teď samozřejmě nemluvím o jasně patologickém chování jako je jakákoliv agrese ( i verbální), nevěry, gamblerství, lhaní atp..
Dám příklad, když se ex nasral tak byl fakt osobní a ujíždělo mu na mě někdy spousta osobních útoků. Můžu směřovat veškerou energii do toho mu promluvit do duše a změnit ho, uklidňovat ho, prosit ho ať přestane, což NEFUNGUJE. Nebo se zaměřím na své vnímání, vnitřní obranu i své reakce. Čili raději se soustředím na určení své hranice, varuji ho pokud se nebude ovládat tak odcházím a neovládá li se, skutečně odcházím, v duchu ho pošlu do háje a dám si horkou koupel. Prostě se o sebe postarám aby mi bylo dobře. Nezklouznu do psychických propadů.
Časem ale dojdeš k tomu že tohle prostě nikam nevede, že potřebuješ ve vztahu komunikovat...a o to víc dospěješ k názoru, že ten vztah nemá cenu 🙂
Exartner zase ze sebe dělal chudinku, jen trochu zvýším hlas a ona z toho dělá, že ji napadám 😂😂 Prostě hlavně si obhájit své ego, on nikdy nechybuje, on se chová slušné a vhodně 🙂 Čili taky ho to utvrdilo v rozchodu.
Je to ošemetné, terapeut pracuje jen s tím co má od klientů, neví jak se věci skutečně dějí. Každopádně se budeš rozvíjet, poznávat své schopnosti a to je vždy k plusu.