Odstěhování daleko od rodiny. Mají se rodiče právo zlobit?

@sfet moji sourozenci žili 13 let v Austrálii, takže 16500km daleko. Synovec se tam narodil a vrátili se kvůli tomu, aby děti vyrůstali v CR, aby znali řeč, kulturu, rodinu, chodili do ceske skoly a meli ceske kamarády... brácha bydlí na jižní Moravě (pochází tam odtud svagrova), segra v severních Čechách (v nasem rodnem městě), tata a jeho družka jsou ještě severněji, ja s rodinou ziju ve Středočeském kraji, sirsi rodinu mame na Moravě, muj muz ma rodinu na zapade a vychode Cech. Po Austrálii už nám ty vzdálenosti v ČR přijdou směšný 😃 nemám pocit, ze bychom měli se vzdáleností problém. Pomáháme si, vídáme se rádi a často, když se něco poděla, tak držíme při sobě, ale raději se vidíme jen tak, protože jsme rodina.
Absolutně bych me nenapadlo, že bych se měla zlobit třeba na bráchu 😃 jsme dospělí a důležitý je, ze jsme spokojený tam, kde jsme. Anebo ze by se táta zlobil na mě, že jsem žila 19 let v Praze. A co teprve na sourozence v Sydney 😆🤣
Kde je vůle, tam je cesta.
Myslím, že to není o kilometrech, ale výchově a rodinných zvycích 🤷🏼‍♀️

Nemyslím si nic, je to jejich život. Pokud mají vztah s rodiči hezký, dá se to udržovat i tak, telefonáty, chaty, posílání fotek, jednou za rok větší návštěva u nich, jednou za rok u nás. Pokud to nejde častěji. Mám spoustu kamarádek, kterým děti žijí v cizině, a ano, mrzelo je, že neuvidí svá vnoučata tak často. Nakonec to tak zlé nebylo, když to spočítám, trávily dohromady víc času s vnoučaty než moje mamka, bydlící od nás 10 minut pěšky...

@sfet No zlobit se muzou, ale k cemu jim to bude? Akorat se od ditete a od vnoucat jeste vic odcizi. Kde je vule, je i cesta. K navstevam i k pripadne pomoci. Kazdy by mel deti nejradeji v radiusu 5km, ale musi najit pochopeni i kdyz to dite tahne dal nez za prvni kopec rodne hroudy. Bydlim hodne daleko od rodicu, ale nasi vidaji vnoucata mnohem casteji, nez spousta jejich znamych, kterych deti bydli par km od nich, ale kteri se detmi/snachami/zetaky rozhadali kvuli nejake blbosti. Dobre vztahy jsou dulezitejsi nez vzdalenost.

Já bydlím v cizině a aktuálně jezdím vždy na cele léto do ČR a bydlím u rodičů. Plus rodiče sem lítají 1-2x ročně na týden. Takže děti vidí dost. Ale keců měli dost na začátku, teď už méně. mají ještě jedno vnouče od sestry a tu mají doma téměř furt. 😀
Každopádně rodice by si měli uvědomit, že nemají "nárok/právo" nějak zasahovat do toho, jak se jejich dospělé dítě rozhodne žít svůj život. Pokud to přesto dělají, často to končí úplným přerušením vztahů. A to asi nechce nikdo.

@sfet brácha žije v Americe. Nám se po něm hodně stýská, protože ho vidíme málo, ale nikdo se na něho nezlobí. Je dospělý 🤷‍♀️

Rodiče by nám nic neřekli, ani kdybychom žili na druhém konci světa. Ale takhle nám obojí rodiče (moji i manželovi) často říkají, že ani nedoufali, že jedou budou mít tak krásné stáří, když můžou být obklopeni vnoučaty a vidět je vyrůstat. Záleží na vzájemných vztazích. Někdo považuje vztah za dobrý, když se spolu vidí 2x ročně. Pro nás je standard vidět se s jedněmi rodiči skoro každý den nebo aspoň několikrát do týdne, s druhými, kteří jsou vzdáleni hodinu cesty, min. 1 víkend v měsíci, v létě velkou část prázdnin. Na vlastní oči vidím, že častý osobní kontakt se nikdy nedá nahradit telefonáty ani jakoukoli jinou technikou. Jako dcera jsem ráda, že s blížícím se stářím rodičů jsem jim nablízku. Našim dětem do života rozhodně mluvit nebudeme. Ale když máme 4 děti, tajně doufám, že aspoň některé se usadí v naší blízkosti.

Jako že když je někdo jedináček, tak nemá mít právo žít svůj život? To je divná představa.

@sfet já jsem žila 140 km od mojí rodiny a nezlobil se nikdo. Spíš to byla největší nevýhoda pro mě, než pro moji rodinu. Hlídání a pomoc absolutně žádná, takže všude dítě sebou. Ale třeba rehabilitace a fyzio, to prostě nešlo v podstatě vymyslet. Jediné termíny dopoledne, s dítětem z toho člověk nic neměl, ale nebyl nikdo, kdo by pomohl. Teď už jsem se vrátila zpátky a je to vážně úleva. Musím uznat, že je to vážně příjemné se jen tak rozhodnout, že se podíváme na babičku. Ale určitě taky záleží, jakou kdo má rodinu. Ona třeba taková babička, která podkopává rodiče s zasahuje do výchovy i vztahu, tam je pak i 200 km vzdálenost málo. 🙃

Bydlíme od mých rodičů cca 1,5 hod. cesty. Vidíme se cca 1x ročně, je to jejich volba. A teď už i moje, když o to nestojí. Takže to bychom opravdu rovnou mohli bydlet v Austrálii. Jak to jednou uděláme, když by potřebovali pomoct, absolutně netuším. A raději na to ani nemyslím, se přiznám. Co se týká mých dětí, tak naopak bych ráda, kdyby vylétli do světa. Nebo klidně bydleli vedle, ale prostě aby měli co nejméně limitů. Co se týká péči o nás jednou, tak bože dej, ať to jde zařídit jakkoliv, ať nejsme nikomu na obtíž.

Nemyslím si nic, neexistuje nic jako povinnost vídat rodiče. Nikdy nevíš, jaké jsou vztahy v rodině, a to oboustranně. Ve vztazích by měl fungovat respekt a úcta; být rodič ti nevystavuje bianco šek na péči ve stáří, ono ta péče může být extrémně vyčerpávající, ačkoliv vztahy v rodině jsou dobré.

@rebe tak jsem to nemyslela, každý má právo žít svůj život, ať už je jedináček nebo pochází z 10 sourozenců. Jen když je jedináček, tak pokud se mu rodiče sypnou a není nikdo blíž nebo nejeví zájem, tak jde všechno za ním a musí přemýšlet, co a jak udělat. A každý očekává, že si to NĚJAK zařídí a ono se to NĚJAK udělá, ale jak, to už neví nikdo. Ale nemyslím, že jedináček je povinen držet se kousek od rodičů, nežít život, jaký by chtěl a jen čekat, až to nastane, protože to třeba nenastane nikdy (rodiče dožijí doma v pohodě) a jen mu to zničí život.

@sfet ja jsem jedinacek a zila jsem 9 let na Novem Zelandu. Moje mama to tezce nesla, ale zaroven me podporovala, plnila jsem si i jeji sny z mladi. Ale s malymi detmi uz to bylo naprd, zvlaste pri covidu, videt se s rodici 2 a pul roku jen pres skype. Znali mou prvorozenou jako miminko a kdyz ji videli podruhe, byla z ni uz mala slecna a mela mladai sestricku, kterou poprve videli kdyz ji byl rok. Bylo to hodne tezke pro nas i pro ne. To byl hlavni duvod proc jsme se vratili a i kdyz me to tu obcas stve, nelituju. Deti i prarodice jsou nadseni, ze muzou.pravidelne travit cas spolu. Pro me je to zase uleva v tom, ze obcas pomuzou s hlidanim a me nestoji kariera. Mozna az budou deti vetsi, pokud budou rodice sobestacni, vratime se na NZ. Ale uvidime co osud prinese. Tech 9 let bylo narocnych, ale krasnych a nelituju rozhodnuti odjet.

@sfet No ale ty michas dve veci dohromady. Zit daleko ano, ale zaroven mi neprijde ok setrast ze sebe veskerou starost o rodice, protoze bydlim daleko a nejde to NEJAK udelat. Bydlim relativne daleko, ale pocitam s tim, ze kdyz nastane ta chvile, tak se o rodice postaram - bud budu tam, nebo je presunu k nam, nebo jinak zajistim peci.

@sfet tady nejde o to setřást. Třeba zajistí se jim péče v zařízení, ale budou remcat, proč tam, proč ne doma. Zařídí se peče doma s pečovatelskou službou a zase, proč cizi osoba, proč ne dítě, my tady nikoho cizího mit nechceme. Budou chtít umýt okna, zařídím službu, a zase proč služby, stejně chtějí jen okrást, proč nepřijdeš ty. A kdybys bydlel/a blíž, tak přijdeš ty, ty bys nám měla mýt okna, uklízet. Službu nechceme, co by lidi řekli, to nikdo z bytovky nevyužívá, co by si o nás kdo myslel. Nebo třeba to, že rodiče jsou soběstační, pořád oba a už řeší, co když náhodou zemřou spolu, jako že se otravi nebo já nevím, budou tam lezet mrtví, najdou je tam v rozkladu až když půjde z bytu hnilobný zapach. A chudák soused, bude to muset cítit, to se nevyvetra jen tak, to je vždy hrozny smrad. Proste tak. Oni si tu pomoc nějak představují a musí to být tak a ne jinak, ale to by to dítě muselo být poruce. Ale když má svou rodinu a své dítě a bydli třeba ve stejném městě, taky nemůže naklusat na lusknuti. Pak se řeší problém typu, je důležitější vztah matka - dítě, dcera - rodiče. A mám zkušenost, že dokdy rodič může, tak dítě na prvním místě, musím být nonstop s ním, pokud nemůže, tak je to vyrovnané, možná dcera - rodič je víc.

@sfet ale tohle je prece uplne jina otazka nez kde zijes, vzdyt ani ve spolecne domacnosti dite obcas nedokaze zajistit odpovidajici peci! O moji babicku se v peci stridaly mama a jeji sestra, ale nakonec ji musely dat do domova duchodcu, protoze samy ji neuhlidaly. To by clovek musel povesit na hrebik vsechno a jen se starat o nemohouci rodice. A jaky rodic by takovy osud chtel pro svoje dite? Pokud dite ze zahranicniho platu zajisti kvalitni pecovatelskou sluzbu, jsou na tom ve vysledku vsichni lip nez kdyby si lezli na nervy doma 🙂

@amenophus no, právě staříci jsou horší a umanutější než malé dítě. Jsou rádi, když je dítě poruce, že zavolají a dítě skočí na nohy, nebo zavolá sanitku, i když to si rovnou tu sanitku mohli zavolat sami. A taky vnoučátka jsou kousek, na Vánoce, Velikonoce, MDŽ, Den matek se sejdou celá rodina, ale když bydlí daleko, tak takhle si to nepředstavovali. Já si radši nepředstavuji nic a nechám se překvapit.

@sfet nemají právo se zlobit.

Já jsem se snad ještě nesetkala s tím, že by ti rodiče do doby před odstěhováním se opravdu nehli z blízkého okolí svého domu - tedy, různě byli ochotní cestovat za vším možným, ale zvykli si že k dětem skočí na kafe za roh a to nemohli skousnout. Ale ve stejné době opravdu nadále dokázali cestovat za kdečím. Problém nebyl to cestování, ale uražená ješitnost.

Ano, jak bylo řečeno... my jako rodina bydlíme každý aspoň 100km od ostatních členů rodiny, jen jedna ségra bydlí vedle bráchy. Sejdeme se celá rodina 1x za rok na 2-3 dny a je to skvělé. Je to jiné, ale skvělé, že spolu držíme, sdílíme se... Anebo u dcery, tedy vnučky mých rodičů, se už od jejích 5 let daří, že k nim jede na týden sama (nebo když jsme cestovali, přijela moje mamka a "žila" tu s dcerou týden, aby nezameškala školu) - vzniká skvělý vztah ❤
Znám rodiny, kde o sobě jen ví, v kterém městě bydlí, ale neměli potřebu se 30 let vidět. Nejsou rozhádaní, ale nemají potřebu. Vážím si toho, že v naší rodině to je jinak

@sfet hele, péče ve stáří, to je stejné jako s "právem" vídat se. Péče ve stáří může být extrémně náročná, moji tetu to stálo mrtvici (naštěstí přežila), mí rodiče to pak dali poslední rok a bylo to horší než pečovat o miminko. Museli si stařečka vzít k sobě domů, udělali mu pokoj co nejvíc stejný jako ten jeho původní. Špatně. Byl prostě jinde a to bylo špatně. Chodila mu tam pečovatelka, aby naši mohli pracovat, a víš co? Když nebyla pečovatelka, "nikdo se o mě nestará!" Péče našich nebyla brána jako že s ním nekdo je. Nepříjemné.

Pokud mají mladí zajistit péči, mělo by být v pořádku, že ji zajistí tak, aby to přežili, nikoli jak si představuje stařeček, jakkkoli chápu, že to není vůbec snadné pro nikoho. Ani v tomto směru by podle mě nemělo být "právo" na vlastní představu, jak o mě bude ve stáří pečováno

@sfet vzhledem k tomu, že bydlíme s tchany v jedné vesnici a nevidame se, si myslím, že na vzdálenosti nezáleží.
Zdobit se není proč, chápu určitou lítost, ale každý žijeme svůj život. Každý má právo žít, jak uzná za vhodné.

@sfet Proc by se měli rodiče zlobit? Každý normální rodič si přeje aby jeho dítě bylo šťastné a pokud bude moje dítě šťastné třeba na druhé straně zeměkoule budu šťastná i já jako rodič.

taky přispěju svým příběhem. Jsme z Moravy, ale manžel šel před 14lety pracovně do Prahy, domů jezdil jen na víkendy. Po 4letech jsme se rozhodli, že se do Prahy sestěhujeme všichni (v tu dobu bylo synovi 5let). Tchýně to nesla celkem špatně, našeho syna brala jako vlastního syna a dokonce se nebála vyslovit větu, že se do té Prahy máme odstěhovat sami, ale našeho syna tam máme nechat! V Praze jsme letos 10 let, na Moravu ale jezdíme pravidelně za kamarády/rodinou 1-2x do měsíce. Takže jak psaly holky výše, kde je vůle, tam je cesta...

Za mě, nemají právo se zlobit, ale mají právo být z toho smutní/nešťastní. A pak je otázka, jakým způsobem to budou ventilovat no 🙂

My bydlíme 500 km daleko a švagr s rodinou "jen" 50 km. Ve finále se babička vidí s našimi dětmi víc, protože když přijedeme, je to intenzivnější než jen nedělní oběd.
Většinou se rodinná setkání plánují na dobu, co jsme v ČR, takže tím si "odbydou" návštěvu i u babičky a dalších x víkendů se zase vidět "nemusí".

@sfet Když je rodič manipulátor, může mít třeba deset dětí a z toho čtyři ve stejné ulici, navštěvující ho třikrát denně, a stejně to nebude dost, protože si zrovna představoval něco jiného. Nenech se zničit.

Žijeme 400km od obou našich rodičů a nikdy nám to nikdo nevyčítal. Co máme děti, je to vlastně nejblíž co jsme žili 🤣 bydleli jsme totiž u v Německu, Brazílii a pod..
Jako bohužel můj muž má takovou práci, kterou v našem rodném regionu prostě nesežene - vysoce specializovaný průmyslový programátor a "bastlir" (kreativní řešení problémů v automatizaci), tak jsme se stěhovali za prací...
Za mě můžou být tak trochu rádi, že jsme zůstali v ČR 🤣 pořád můžou dojet, my za nimi jezdíme min 4x rocne,.vždy na víc dní, stejně tak oni můžou přijet k nám...
A k návštěvám "jen tak" - tenhle typ návštěv bytostně nesnáším, stejně tak neohlasene návštěvy. Takže ty by se stejně nekonaly.
Neříkám, že by mi někdy nebodlo hlídání, to ano, ale mamka učí v MŠ, a když přijde domů je už fakt unavená, takže bych ji děti stejně nedávala.... Za.me je fajn, že když přijedeme, mají na náš čas, jedeme na výlet, ne jako když jsem byla malá já a každou neděli odpoledne se prostě muselo k babičce. Když přijela na návštěvu teta a pod, nebyl problém dělat dřevo a podobně práce na zahradě...

@sfet urcite maji pravo se zlobit, to jim nikdo nemuze vzit. Otazka je, jestli je to oprávněně. A ja myslim, že ne. Ja jsem zila v italii a svedsku a ted jeste dal. A takovy ty hariky okolo nevideni vnoucat a bla bla, to je forma manipulace. Jasne ze jim bude smutno, ale požadovat po detech aby ridily svuj zivit podle toho, aby rodicum nebylo smutno, to jaksi nejde. Navic svet je ted docela malej a cestovat se da pomerne snadno. Pokud tedy deti nechteji presidlit na atol v Polynésii, to uz pak je trochu z ruky. To jo.

@sfet a ty služby jak popisujes - to by měli prostě smůlu. Buď si to zařídí sami nebo to budu řešit já, ale vzdáleně... Já se svým vytížením, 2 dětma, bez auta a s manželem co se vrací denně v 6 večer fakt nebudu chodit mamce myt okna ikdybych bydlela ve stejném městě... A to máme vztahy nadstandardní... Museli by prostě akceptovat, že pokud pomoc potřebují/chtějí, bude to takhle. To samé s nějakou službou domácí péče... To bych je radši komplet přestěhovala někam k nám. A ty věty o najíti mrtvol- to je vydírání jak vyšité, nezlob se na mě...

@craki no o těch mrtvých, to já zírala. Prý všichni známí to mají nějak zarizeny, ale jak, to neví. A prý jí všichni radi, aby udělala totéž. Ona to prý nemá, neví jak, takže když náhodou umřou spolu, těsně po sobě, tak to tak bude a budou tam hnit a rozkládat se, pak budu muset přijít i kdybych měla chřipku, vysoké horečky a smrt na jazyku. Říkala mi to v čase, když jsem se léčila s angínou, na ty velmi trpím. Někdy se může člověk rozkrajet, a stejně je to nic platný, protože představy byly a skutečnost je jiná.