• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Partnerská krize po porodu. Máte zkušenost?

6. prosince 2016 
ahoj holky. tak jsem na jednu stranu ráda, že v tom nejsem sama. přítel mi pořád něco vyčítá a já si už připadam jako ta největší semetrika :confounded: máme dvou měsíční holčičku a žádná sláva to neni. je radši s kamarádama v hospodě, než s náma doma. no, ale mluvime pořád, tak uvidíme jak to dopadne :wink: doufám že dobře a vám taky přeju hodně štěstí
23. říj 2009 v 09:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky koukam žen tu krizi nemame jenom my, máme 2 měsíční holčičku a já mam od porodu zdravotní problemy ( 5cm trhlinu v konečníku), bylo mě vysvětleno že se nad to musím povznest a nezabívat se sama sebou, ale partner měl teď rýmu a umíral kdzž mu řeknu že se nad tím má povznest tak jsem ta nejhorší na světě. Zase musím uznat že mam stašnou výhodu v tom že když mam největší bolesti tak stačí zvednout telefon a moji rodiče přijedou na pomoc s tím že si nás berou k sobě. Ale to je podle mého přítele taky špatné že se obracim na rodiče. Nevím co mam dělat strašně mě to jedno s druhým vyčerpává
24. říj 2009 v 11:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
ladka: No jo... to ses dotkla něčeho nedotkutelnýho... :grinning: Znáš to... mužská smrtelná nemoc na čtyři... = RÝMA. :grinning: :grinning: :grinning: Ale vážně, myslím si, ač to nebudeš asi ráda číst, že máte kousek pravdy oba dva. Zabývat se jen sama sebou není dobrý (v jakékoli životní fázi), na druhou stranu to tak u Tebe zcela jistě nebude, páč máš prcka, a ten Ti nedovolí rozebírat jen sama sebe. Určo Ti taky dá hezky zabrat.

A chápu, že Ti třeba není zrovna hej, sama si to nedokážu představit... každopádně já zase měla hodně dlouho velmi bolestivou jizvu po císaři, takže alespoň trošku si to snad představit umím. Prostě člověk má dost starostí sám se sebou a s miminkem, takže na jiný věci moc prostoru nezbývá. :confused:

No a s těmi rodiči je pravda taky někde uprostřed. Rodina patří k sobě, to je fakt. A moc časté "vracení se" k rodičům nedělává dobrotu. Ale na druhou stranu by měl partner asi pochopit, že když se necítíš dobře, pomoc potřebuješ. A měl by být vděčný, že Tví rodiče jsou ochotní Ti pomoci a neleží to všechno na něm (předpokládám, že chodí do práce, takže by to ani prakticky nezvládal...). Možná bych zkusila poprosit své rodiče, jestli by Ti třeba nemohli jednou přijet pomoci třeba jen k Vám během dne a pak, až přijde partner domů z práce, zase neodjeli... a podruhé bys jela k nim... a tak že byste to střídali. :slight_smile: Nebo by třeba pomohlo zkusit takhle zapojit alespoň občas i jeho rodiče (nevím, neznám situaci, jen mě to napadlo), aby to bylo víc vyrovnané. :slight_smile: Pokud by k tomu byli svolní... a pokud bys třeba nechtěla, aby Ti celý den vysedávali doma, zkus se s nima domluvit, malou jim napakovat do kočárku, aby aspoň chviličku povozili... řekni jim přesný čas, kdy Ti ji mají přivézt na kojení (nebo krmení), uvař jim kafe, malou nakrm a šup zpátky do kočárku a ještě jedno kolečko. :grinning: Prostě aby Ti trošku pomohli a nemusela jsi "utíkat" jen ke svým rodičům. Třeba by to partner uvítal, co já vím... :confused: Třeba Tě prostě chce mít doma. A když se o Tebe starají rodiče, má třeba pocit, že se o Tebe nedokáže postarat sám. Někteří chlapi to takhle berou a cítí se pak jako neschopní... byť je to totální blbost, páč když sedí v práci a makají, aby nás uživili, těžko nám můžou být ve stejnou chvíli za zadkem a ptát se, co pro nás můžou udělat, aby nám bylo líp... Na tohle jsou rodiče báječní, akorát ti chlapi to občas nechápou. :slight_smile:

Každopádně nevěš hlavu, zkus to nějak vymyslet. Neříkám, že to, co jsem napsala, musí platit na Tvého parntera... ale možné to je. Kdo ví. Držím pěsti. :slight_smile:
25. říj 2009 ve 22:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky, tak u nás proběhl první pokus dát Matyho tchýni přes noc - z pátku na sobotu a paráda, babi byla nadšená, že si ho užije (bydlí 150 km daleko), Maty taky v pohodě a my jeli na chatu - a já ten den dostala MS :rolling_eyes: :rolling_eyes: :rolling_eyes:
26. říj 2009 v 19:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
jana.sun Chudáčku to naštve :sweat_smile:

Jinak holky u nás je to čím dál horší :frowning2: Už si připadam jak blbec... Dělám všechno na čem jsme se dohodli vůbec nic po něm nechci jen aby se se tam věnoval malému a ještě jsem ta nejhorší :angry: Do toho všeho začal, že kdybych byla svobodná matka tak to je podobné..... Už mám ístama pocit, že bych ho ze spaní nejraději uškrtila.... Můžu se třeba stavět na hlavu a stejne bude někde chyba :confounded:
29. říj 2009 ve 14:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
tak ja uz jsem tu taky psala, tak se to u nas vyviji tak, ze jsem manzelem totalne znechucena a kolikrat si rikam ze samotne by mi byli lip :sweat_smile: :pensive: . cekam na posledni kapku a je mi uz jedno jestli spolu budem nebo ne.
protoze aby milostpan chrapal do 11,my v 1+1 okolo nej chodili po spickach a kdyz uz vyleze, tak byl vztekly jen pro to ze musi jit vencit psa,kteryho chtel on, tak to ne. on si myslel ze ja budu julku oblekat,brat do manducy,ze ktere me boli kycle jak jsem mala a J. tezka a pujdu vencit jen aby nemusel nic delat,to fakt ne. na okrasu ho nemam. ale to je jen zlomek jeho chovani.
chci chlapa o kteryho se muzu oprit,spolehnout se na nej. a ne okrasu na gauci,ktery bude vztekla jen pro to ze me vidi :pensive:
29. říj 2009 v 16:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Say- chudáku, to máš teda fakt těžký.. :pensive:
29. říj 2009 v 17:24  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
sayast- njn jenže jak jim to říct i když jim to řekneš narovinu tak stejně dělají jakože nic :frowning2:
30. říj 2009 v 06:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
opravdu to není snadné. muj prcek ma 5měsíců a náš vztah s partnerem je jako na houpačce, nejhorší je na tom, že si uvědomuji jak mnoho přispívám ke konfliktním situacím, proste se obcas nedovedu ovladnout.........a to me mrzi, myslim, že je to normalní. pro zenu behem tehotenství i po porodu je vse nove a reagije na veci ruzne, Ja jsem take velice podraždena..........obcas impulsivní, precitlivelá¨...no hruza.momentalne nevim co se sebou.......stale jen ja a mimi a nedovedu si najit cas na nic jineho. uz mam pocit ze nemam ani zadne sebevedomi...........ale verim ze tahle etapa prejde v kazdem vztahu, ktery je mysleny vazne. take mivam pocity , ze uz tenhle vztah nema smysl.hmmmmmmm.Hlaaaaavne trpelivost. :sunglasses:
30. říj 2009 v 09:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
jéé, holky, když vás tak pročítám, tak ty stavy jsou dost podobné. U nás první půl rok, možná tři čtvrtě manžel nefungoval jako otec skoro vůbec. Malá dost zvracela, navíc neměla potřebu nějak dlouho spát, spala tak 20 minut. Když spala půl hodiny, tak to už jsem jásala. Doma jsem nic nestíhala, únavou jsem padala na hubu a pomoc nikde. Ještě tak do roku a půl jsem přemýšlela, že by fakt nebyl žádný rozdíl, kdybych byla s malou sama, možná by to bylo i snažší, protože bych nemusela řešit vaření a praní. Doma jsme s manželem skoro vůbec nemluvili, a když tak on řešil pořád práci. Na nás čas neměl vůbec, ale jakmile chtěl něco on sám podniknout, tak najednou šlo všechno a čas se vždycky našel.
No, u nás byla krize asi asi rok a čtvrt, ale bylo to o to horší, že manžel začal dost důvěrně komunikovat se svojí hodně dávnou bývalou, takže už mě to tak vytáčelo, že rozvod byl na spadnutí.
30. říj 2009 v 10:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
kacka a co už je to v pohodě?
30. říj 2009 v 11:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
samik: ještě to v pohodě není :frowning2:, ale už je to o dost lepší. Nechávám tomu teď čas a pak se uvidí.
30. říj 2009 v 11:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
no vidíš,bude jenom líp!!!
30. říj 2009 v 11:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
je to náročné období a ty chlapy by si to měli taky uvědomit.... Musím říct, že v tomhle jsou opravdu sobci :frowning2:
30. říj 2009 v 18:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
u nas je to taky strasny... ani nemam silu o tom psat... se bojim, ze me jednou manzel ve vzteku zabije. Malej ma 7 mesicu. Je to hrozny, co se z milujiciho cloveka za par mesicu stane :frowning2:
1. lis 2009 ve 20:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru :pensive: . tak jdi s malym pryc dokud je cas. vim,ze je to hrozne tezke! u nas taky des,ale rozhodne se nebojim zadneho nasili, to uz by manzel byl davno s kuframa pryc...
1. lis 2009 ve 21:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
No... zacinam zjistovat informace o zruseni cirkevniho snatku. Dnesek pro mne byl neskutecnym sokem a vystrizlivenim :cry: ... a hlavne to nebylo poprve...
1. lis 2009 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru, to me moc mrzi. ale od takoveho cloveka fakt radsi pryc. uz kvuli tomu malemu,aby jednou nebyl necemu svedkem :pensive:
kdyz se budes chtit vypsat,jsme tu pro tebe :wink:
moc drzim palce
1. lis 2009 ve 22:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky když se nám narodila malá tak se náš společný život totálně přeměnil. Tedy, mě se přeměnil manželovi zůstal stejný :wink: Už od Lili měsíce chodím do práce na dva půl dny v týdnu takže můj život byl jen práce, Lili a domácnost. Večer padla za vlast. Co se týče sexu to snad ani nemusím komentovat po tom celodenním maratonu. :slight_smile: Ale manžel, sem tam co práce, Lili a zábava. Hooooodně dlouho dlouho nic a potom někde v dáli já jen aby se neřeklo. Neměli jsme se ani o čem jiném bavit než o malé a žádné jiné téma jsme nenacházeli. I když před malou jsme měli krásný vztah a všechno bylo super. No a když byl malé necelý rok tak jsem to už nevydržela a přišla jsem za manželem že se chci na čas s malou odstěhovat abych si prostě vyčistila hlavu a uspořádala ty myšlenky v hlavě o nás. No samo že to byl totální šok. Takže najednou si uvědomil že by nás mohl ztratit a že mi to zřejmě nedělá problém, neboť podle mě ta doba co maminy zůstavaly s otcem dítěte jen kvůli dětem je pryč, tak se vzpamatoval. Začali jsme si večer povídat jen tak, začal mě brát ven, do kina, konzert atd. Dárky a pozornost nepočítám. Tak sem jenom chtěla říct že ty chlapi jsou si námi někdy až moc jistý takže absolutně nic neřeší a žijou stále ten svůj život co měli před tím. Tak někdy opravdu né pohrozit ale zcela vážně oznámit menší pauzu na probuzení jejich mozku není zas tak na škodu. :slight_smile:
2. lis 2009 v 00:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte, diky.

Mne je vcelku hrozne. Kratce po svatbe jsem zjistila, ze ma manzel asi depresi, nekdy v noci nespal a brecel a vubec se z toho nemohl dostat, byl nekolik dni hrozne smutny, pro nic za nic brecel, ale aspon jsem ho mohla objimat, tesit ho a mela jsem pocit, ze mu muzu pomoct. Pozdeji zacal dostavat neuveritelne zachvaty vzteku... dokonce chvili pred svatbou jsem odjela ze spolecne dovolene, protoze se ke mne choval hrube. Pak mi slibil, ze se takhle ke mne uz nikdy chovat nebude, jeho rodina na mne tlacila, ze se vzit musime, kdyz uz jsme si vzali uver na byt... no, a tak jsme se vzali. Jenze v posledni dobe je neuveritelne vztekly a zly. Jako by to ani nebyl on. Jako by to vsechno byl jen sen.

Vcera to vzniklo tak nahle, necekane... jeli jsme na navstevu k manzelovemu stryci, ale manzel si spatne pamatoval adresu, tak jsme tam trochu bloudili. Rikal mi pak, at odbocim doprava, a kdyz jsem odbocila doprava, tak mi nadaval, protoze myslel doleva. Jenze najednou na mne zacal strasne rvat, uplne tak hrozne, ze jsem myslela, ze si dela srandu. Kricel na mne uplne strasne, tolik sprostych slov jsem od nej jeste neslysela... pak za sebou trisknul dverma a nechal me s malym v aute... ovsem bez klicu od bytu a bez mobilu, tak jsem nevedela kam jet a co si pocit... nakonec se vratil, ale porad mi strasne nadaval, vytahl me z auta tak hrube, ze mam na rukach modriny... no, a samozrejme to vsechno pred nasim sedmimesicnim miminkem, vubec na nej nebral ohled, ani kdyz jsem ho prosila. Je mi z toho vseho hrozne a on se pritom tvari, ze se vlastne vubec nic nestalo, jeste rekl, ze si za to stejne muzu ja a ze kdyby vedel driv, jaka jsem, nikdy by si mne nevzal.

A ja ted premyslim, jestli s timto clovekem mam stravit zbytek zivota nebo zazadat o zruseni platnosti manzelstvi, meli jsme totiz cirkevni snatek, tak rozvod nelze. Teoreticky by to slo, kdybych dokazala, ze trpi dusevni chorobou a zatajil mi to. Ale nedokazu si predstavit, ze budu na Honzika sama, u rodicu podporu nemam, navic s manzelem splacime na 25 let uver na byt, nemela bych kam jit, z ceho zit... vubec si nevim rady, je mi z toho vseho strasne.

Rada bych od nej odesla aspon na par dni, ale nemam kam, kamaradky bydli na privatech, rodice me zpatky nevezmou, manzelovi rodice jsou na jeho strane (vedi, ze je vztekly, ale pry si na to mam zvyknout), navic mame spolecny ucet (manzeluv), i kdyz chodim obcas do prace, vychazime jen tak tak (manzeluv plat padne na splaceni uveru), takze si ani nemuzu dovolit odejit treba na mesic do podnajmu... kdyz jsem nemela miminko, mohla jsem aspon na par dni odjet ke kamaradce na privat, ale je jich tam plno a s miminkem tam proste nemuzu. Pripada mi to uplne bezvychodne... :cry:
2. lis 2009 v 08:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Verusko, snaž se na to nebýt sama- opravdu by ti nepomohli rodiče ? Oni na nás často dělají bububu, ale přeci jenom jsi jejich dítě a v nejhorším by tě snad nenechali ???
Neboj- všechno se dá nějak zvládnout- pokud tvůj manžel trpí takovouto duš.chorobou a nechce se léčit (četla jsem tvé příspěvky v jiném tématu), tak bych se s ním bála zůstat. To nevíš, kam až zajde příště a hlavně bych měla strach o malého. I s těmi penězi se to dá řešit- chtělo by to založit si svůj účet, aby ti rodičák šel tam.A ten úvěr je psaný na vás oba dva ? nebo jen na manžela, když účet má jen on ? Všechno se dá nějak zařídit, neboj :wink:
2. lis 2009 v 08:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Rodice by mi nepomohli, vim to jiste. Ja vyrustala u prarodicu a s rodici to mam porad komplikovane. Uver je psany na nas oba, ucet na manzela. Kdyz si zridim vlastni ucet, jeho bude kvuli splatkam uveru v minusu. Potrebovala bych na par dni odjet, ale bylo by to moc komplikovany, kdybych si chtela najit podnajem - financne bychom to neutahli. Treba me jednou zabije a budu mit pokoj...
2. lis 2009 v 09:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruska 007-tak takový řeči teda ne, třeba mě jednou zabije a budu mít pokoj :angry: chápu že je to asi těžký,ale pořád je tu tvůj malej a když už kvůli nikomu,tak kvůli němu by jsi měla myslet na sebe.

nemáš žádný jiný příbuzný ke kterým bys mohla na pár dní jít? nebo třeba k těm prarodičům?pak jsou taky ještě azylové domy ale to je asi poslední řešení
já teda sama ještě děti nemám,ale pokud bych tohle musela řešit šla bych k našim i když nerada.
2. lis 2009 v 09:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
...jenze co pak bude s tvým synkem ??? :frowning2:
nějak to asi řešit musíš, když už to došlo takhle daleko- přece se kvůli půjčce nenecháš zabít- nebo nedej bože aby něco udělal malému.
Nevím, co poradit- zkusila bych se zeptat na sociálce, tam se obracejí ženy s podobnými problémy, možná i té bance, co máte půjčku- prostě bych jim situaci vylíčila na rovinu- třeba by se dalo to vaše bydlení prodat a půjčku splatit jednorázově dříve (takhle to udělal švagr- měli hypotéku na 30 let a rozvedli se a barák prodali a hypo splatili najednou dříve- samozřejmě na tom prodělali, protože platili nějaké sankce za předčasné splacení, ale hypo se zbavili) a uvidíš- popřípadě bych vysondovala, jestli by mi nějaká kamarádka třeba neposkytla levný podnájem alespoň než se to finančně zlepší. Když bys byla sama , tak budeš mít rodičák plus alimenty a z toho se vyžít už dá. Není to nějaké vyskakování si, ale přežít se dá.My takhle s malou žijeme (a to ještě živíme 2 velké psy). Anebo je ještě jedna možnost- donutit ho, aby se začal léčit :unamused:
2. lis 2009 v 09:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
ty jo, Veru, tak jak to vidím, s mm je to horší a horší, to je mi moc líto :pensive: :pensive: :pensive: nezašel by ani k obvodákovi - ten mu taky může předepsat antidepresiva - každopádně pokud se nezačne léčit, tak se jeho stavy budou dál zhoršovat co pak vy dva s malým? opravdu chceš, aby vám ublížil??? :confused: ještě mě napadá, zkus zajít do Bohunic na psychinu - tak je krizové centrum, třeba ti poradí, jak na něj a nebo ti apson podradí, co máš dělat ty s malým, abyste nezůstali v ohorožení (a to bohužel jste) :unamused: drž se :pensive:

sayast - taky to nemáš jednoduchý - taky se drž.
2. lis 2009 v 10:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
teda veruska-to je docela síla....neboj se to říct nějakým dobrým přátelům,třeba tě některý z nich překvapí.... a bude ti chtít pomoct...já na tom být tak jako ty a jen s jedním mimčem,tak aspoň na měsíc bych měla tak 3možnosti....třeba tě taky někdo vezme pod křídlo....přece tě v tom nenechají...
2. lis 2009 ve 12:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
verusko007 - tohle jetvoje diskuse ? :
http://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThreadID=105580&vGroupOffset=40
Tvůj manžel má zbraň?
Měla by ses rodičům svěřit nebo prarodičům, víš nemusíte se hned rozejít, ale určité záchranné sítě by sis měla začít budovat.Neodkladně.
On v pořádku není a řešit to nechce, tak začni prostě myslet na zabezpečení sebe a syna.
Taky jsem to měla rušné, ale tohle je fakt síla.
2. lis 2009 v 16:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
veru, to je teda hrozny. nechtela bych takovy vztah :pensive: . uz kvuli malemu bych sla pryc,i kdyz je to fakt tezke :frowning2:
hlavne prosim, nesnaz se s nim o druhe. s jednim se utika jeste docela dobre,lepe nez se dvema :frowning2:
pisu to proto ze si v jedne diskuzi psala ze se snazite o druhe. s takovym chlapem by me nikdo nedonutil i kdyby mi za to nekdo miliony platil :sweat_smile: :pensive:
2. lis 2009 ve 20:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Diky, holky.
Slibil mi, ze si o tom vecer promluvime... a skoncilo to tak, ze mi udelal hodinovou prednasku, ze je to stejne moje vina, protoze za to muzu ja, ze se vytoci, az se neovlada...
Na krizovem centru mi neporadi vic nez kamarad psychiatr... proste by se musel nechat dobrovolne vysetrit... a to se nenecha. Zbrane ma. Odejit nemam kam, ani na cas... od 14 let se o sebe staram sama. Jo, paegaska, to je taky moje tema. Vypada to, ze to neni typicka deprese, ale bipolarni porucha (depresivni a manicke faze), to je jeste horsi. Moznosti socialky znam, moc mi nepomuzou: manzel mi nic neudelal, zvenci mame suprovy manzelstvi. Chtela bych ho donutit, aby se zacal lecit, ale nechce. K praktickemu lekari taky nepujde, protoze by prisel o zbrojak (potvrzeni dava obvodak). Muzu ho dostat ke kamaradovi, ale stejne je zcela proti tomu. Zitra budu cely den ve skole, aspon prijdu na jiny myslenky...
2. lis 2009 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
No já nevím, ale myslím, že podle toho, co píšeš, jsi rezignovala. Takhle toho moc nevyřešíš. Měla by jsi se dát teď hlavně dohromady ty, aby jsi měla sílu tohle všechno řešit a taky kvůli malýmu. Určitě bych ti doporučila návštěvu psychologa, ale ne kvůli manželovi, ale kvůli sobě. Dokud nebudeš mít víc sebejistoty, bude to na houby. Myslím, že máš možnosti tohle řešit! Nevím, odkud jsi, ale u nás např. existuje bezplatná psychologická poradna a také sociálně-právní poradna, tam by ti určitě poradili co a jak.
2. lis 2009 ve 21:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek