Přítel nechce dítě. Máte nebo měly jste někdo stejně?
Ahoj holky, už se asi potřebuji vypsat .
Nemám žádné kamarádky a s přítelem už se o tom i bojím mluvit.
Je mi 21 a přítelovi 25. Oba pracujeme.
Jsme spolu přes 4 roky. Máme psa, bydlíme v bytě .
A jde o to, ze už jsem začala chtít dítě.
Přítel má hodně kamarádů- stejně věkově co už děti mají nebo čekají. A musím podotknout, že spolu byli třeba teprve rok a už do toho šli.
A přítel o dítěti nechce ani slyšet. Možná si řeknete,že jsem mlada, ale já už to tak proste cítím. Jsme spolu dlouho a chci náš vztah trochu někam posunout .
Přítel mi řekl, že kdybych otěhotněla neplánovaně tak, že by jsme to spolu zvládli.
Antikoncepci neberu už cca 3 roky . Když jsme se naposledy bavili o dítěti, řekl mi, že se nedokáže přenést přes to, že by byl otec . A mě to strašně bolí. Kolegyně v práci mi říkají, že mu mám dat čas a furt o tom nemluvit. Jen že já vím, že když o tom nebudu mluvit on s tím sám nepřijde.
Jinak peníze našetřené máme,bydlení taky. Nevím proč nechce. Setkal jste se tady s tím někdo? Už nevím co mám dělat .
@eviicka Díky za návrat k původnímu tématu 🍀
Sdílím názor, který tu už zazněl - každý jsme jiný. Ale…
Opakovaně jsem se u mužů setkala s tím, že po 2-3 letech vztahu to prostě byl / je trojboj:
- buď věděli, že tahle je ta pravá a měli v sobě jasno
- nebo si prostě nebyli dotyčnou jistí - pořád jim cukalo, že jednou třeba mohou potkat ještě jinou, lepší…
- nebo prostě ve vztahu pokračovali z pohodlnosti a nechali se utáhnout okolnostmi.
Čímž neříkám, že všichni jsou přes kopírák - výjimky vždy existují 👍
@klokanka31 ne každý muž, ale dítě v 25letech chce...
@katerina130o
A nebylo by třeba lepší si najít kamarádku, než chtít za každou cenu dítě? Ve 21letech jsi opravdu ještě dost mladá, nic sis pořádně neužila a že ses starala o mladší sestru? Dítě je na 24h/7dni v týdnu bez možnosti si odpočinout a že chceš vztah posunout? Tak dítě určitě není ten správný tah, jak vztah někam posunout, to aby spíš neskončil...
Já třeba našla svého partnera a tatínka našich dětí až v 26letech, hned jsme řešili děti, ale byli jsme oba po dlouhodobém vztahu, za rok jsem byla těhotná...casem jsme se vzali... dítě jsme chtěli oba, tak nějak spontánně, ne že bych ho nutila...
Ve 21 letech jsem se vdavala a ve 22 měla první dítě.
Nemenila bych. S manželem jsme oba věděli, ze chceme velkou rodinu a upřímně, začít s dětmi o X let později, tak se “dohrabu” maximálně na ty 2 třeba 🙂
Takže já ti rozumím. Tohle má každý jinak a i když ti tu deset holek napíše, ať neblbnes, ze do 30 mas času dost, tak ne každá chce mít první miminko v tom věku.
Těžko říct co je sobecké - od tebe abys na nej tlačila a nebo od nej, aby tlačil na tebe……Můžeš počkat no. Ale nikdo ti nezaruci, ze za 5 let změní názor ..
@michaela_2 A taky ve 30 může zjistit že to jentak nepůjde, a třeba by nakonec zůstala jen o 1 dítěti, kvůli tomu že začala pozdě...
@klokanka31 ano, i to se muže stát. Tohle má každá opravdu jinak, vůbec neříkám nic proti tomu, když se někdo rozhodne mít miminko až ve 35 třeba, toto každá cítí jinak a je to tak úplně v pořádku.
Ale pokud zakladatelka chce dítě teď, má partnera i zázemí, tak ji asi nepomůže slyšet to, ať si místo dítěte najde kamarádku nebo pořídí psa 🙂))
A ve 21 je fyziologicky na dítě úplně normální čas, pro ženu, byť trend dnešní doby, udává jinou věkovou hranici.
@michaela_2 souhlas 😉
Když jsme odbočily k té vojně, manžel na ni vzpomíná celkem v dobrém (byl sice jeden z posledních "povinných", ale v útvaru, kde to byla pořád tvrdší vojna). A to hlavně na to, že ho to hodně naučilo o lidech, že si najednou byli rovni kluci, kteří by se v běžném životě jen tak blíž nepotkali a všichni se museli naučit táhnout za jeden provaz a spolehnout se na sebe.
Ale mamahotely vojna opravdu nezruší, ono i dříve bylo celkem dost chlapů, kteří ač po vojně zůstávali s maminkou po celý život. To je problém maminek a tatínků.
Jinak v dnešní době jsme všichni (napříč generacemi) tak zhýčkaní, že klasická vojna je fakt scifi.
Jo a k tématu, ano zažila jsem, že se chlap necítil dítě a bylo to proto, že ho nechtěl opravdu se mnou (a já s tikajicimi hodinami- bylo mi podstatně víc, jsem ten fakt, že se k sobě úplně nechodíme trochou přehlížela). S novými partnery jsme si oba celkem rychle pořídili rodinu a jsme mnohem šťastnější (teda mluvím za sebe). Ne vždycky to tak je, ale ze svého okolí nejsem zdaleka jediná, kdo pochopil, že čekání není cesta.