Přítel říká, že mě miluje, ale činy mluví jinak
Ahoj holky, na modrým koníku jsem nová, nicméně bych se s vámi chtěla podělit se svým trápením. Je mi 32 a chodím s o 7 let starším přítelem. Po mnoha zklamáních z předešlých vztahů jsem do tohoto vztahu vkládala velké nadějě, zpočátku to vypadalo, že si vyhovujeme názorově i jinak- v posteli byl něžný (tak nějak normálně), no aspoň neměl problém mě svést. Po asi půl roce jsem se k němu nastěhovala, je ze sousední země, takže to znamenalo určité oběti z mé strany, každopadáně jsem byla zamilovaná, tak mi to nevadilo. V počátku vztahu jsem tak nějak celkově žila jakoby "v oparu", nemyslím tím pocit "zamilovanosti", spíš stav, kdy tak nějak pouze žijete ze dne na den a moc vám nedocházejí souvislosti, jakokdyž si nevšímáte a nepozorujete, co se vše odehrává, a tak mi unikalo, že přítel vždy něco nasliboval nebo o něčem mluvil a pak to nedodržel, nebo to prostě nebylo. Jeho byt, ve kterém jsme žili, byl v původním stavu zřejmě jestě ze 70. let, takže vybydlený se starou odpornou linkou, dvouvařičem atd. To, že jsem se tam za daných okolností neměla vůbec nastěhovat opět přičítám té "mlze", ve které jsem ještě donedávna žila. Mé oči ve vztahu k okolí, k mé rodině a k partnerovi se otevřely až po tom, co jsem prodělala jednu traumatickou zkušenost, která mě dohnala na 7-týdenní léčení do stacionáře, kde jsem za pomoci psychoterapeutů začla vše pozorovat, porovnávat, což od té doby už nyní dělám naprosto automaticky. A tak čím dál tím víc vidím, že partner pro mě asi není vhodný. Vím, že s ním není něco v pořádku, ale už si nejsem tak jistá, zda je jeho chování omluvitelné nebo zda třeba jenom nemám příliš vysoké nároky. Ačkoliv mu letos bude 40 let, připadá mi, že je stále dítě. Za prvé, v říjnu 2015 se tedy konečně pustil do rekonstrukce bytu, je to jen 1+1, takže jsem počítala tak se 4 měsíci bydlení v podnájmu. No je to už skoro rok, a stále bydlíme v provizoriu, momentálně se to zaseklo na obkladech do kuchyně, které vybírá už 3 měsíce. Tedy říká, že vybírá, ale vlastně ještě ani nezačal. Je to strašně frustrující. Dal mi již vícero termínů plánovaného dokončení a tedy termínu nastěhování, naposledy 13.8., ale máme 31.8. a byt je stále neobyvatelný (chybí umyvadlo a obklady v kuchyni). Vždy se dokáže na chvíli zmobilizovat pouze po tom, co mu doma udělám výstup. Za další, nic nikdy neudělá sám z vlastní iniciativy. je na mě, abych si všimla, co je potřeba doma opravit a abych ho o tom informovala. Je pravda, že se trochu zlepšil - dříve jsem vše musela připomínat deset nebo i vícekrát, nyní stačí už jen třikrát, ale i tak je to frustrující. Říká, že věci odkládá, protože se bojí, že nebudu spokojená s výsledkem, je ekstrémně nejistý, ale vadí mi, že jeho neschopnost plnit povinnosti svaluje na mě a na to, že se bojí mojí reakce. Říkám mu, že se bát nemusí, že je pro mě důležité hlavně aby splnil své slovo. No prostě se už denodenně přistihuju, jak dospělému chlapovi vysvětluju základní věci o tom, co by měl a proč to od něj potřebuji. Pak taky neustále potřebuje moji pozornost. Například se mě zeptá, zda jsme už spotřebovali papriky, které jsme koupili včera a to stojí před lednicí a mohl by si to ověřit sám. 😖 Je toho víc, ani si teď nejsem schopna vybavit co všechno mě na něm štve. Jo -příliš často mi dává všelijaké komplimenty, 100x denně mi říká, že mě miluje a chtěl by se mnou miminko, načež jde a přede mnou si v obchodě koupí kondomy. Jsem už unavená ze vší té dvojznačnosti - řekně jednu věc a udělá jinou. Vlastně spolu už ani nespíme, jeho potřeba je tak 2x do měsíce a ani tehdy to není ono, má problém s erekcí, navíc jako kdyby zapomněl, jak mě svést. Sice si mě večer k sobě přitiskne, ale pokazí to nějakou neomalenou větou, celkově k sexu přistupuje více méně mechanicky, jeho představa o romantice končí tím, že mi jednou za čas přinese kytku. ☹ Řekl mi ale, že když jsem byla týden pryč, tak každý den i vícekrát masturboval a vše bylo ok. Co to má být?? Nebo jsem ho začátkem června požádala, že musí naplánovat svatbu do konce září (po tom, co jsem už byla požádaná o ruku), souhlasil, ale už ani nemusím říkat, že dodnes nic neudělal. Pouze opět svaluje zodpovědnost na mě a říká, že nic nenaplánoval, protože ani neví, kolik tam chci mít lidí atd. Mám na něj obrovskou zlost za všechny falešné sliby, během našich častých hádek na něj začínám být už i fyzicky agresivní. Během hádky se totiž nikdy nevytočí, vždy se tváří, jako by se ho to netýkalo, což mě samozřejmě vytáčí ještě víc. Jsem skoro na 100% rozhodnutá, že odejdu. Samozřejmě se bojím, že bych už nemusela nikoho potkat, na druhou stranu mám pocit, že mi přítel pouze usypává "drobky" jeho lásky, o které ještě navíc nejdřív musím žadonit. Prosím poraďte, co byste dělaly. Již nevím kudy kam.
@kacenka1111 jojo, ja vlastne taky, ne teda v nejake extremni forme, ale zamyslela jsem se....Me spis prijde, ze autorce nekdo nabulikoval (asi nejaka kamoska, co to ma na haku ), ze by chlap mel byt jiny nez ten jeji 😉
@kaja2016 cim vic se snazim todat do kupy, aby to bylo stejny jako predtim, tim vice je hadek a na houby a bere to vse jako utok na nej. Vzdycky za vsim neco je. Ale v mem pripade to nechapu. Snazila jsem se spoustu veci neresit, ale obcas to nejde a myslim se ze je ve vztahu normalni problemy resit ale jen od nej slysim, ze on nic neresi a vse se vyresi samo. Zacla jsem se chovat jako on-nekomunikuju, neresim a kdyz jo tak jen s moji mamkou nebo kamaradkou(at jeho tim nezatezuju🙂) a tim se to zabilo uplne. Ale prece kdybych si nechala libit vztah kterej se mi fakt nelibi-to taky nejde do nekonecna
Někteří lidé berou kritiku jako útok na svou osobu - a vlastně ani neposlouvhaj obsah, protože celou dobu vymýšlí obranu.
V takovém případě můžou fungovat dopisy - popsat co a proč mi vadí a navrhnout řešení nebo se zeptat na názor. Takový dopis se musí ovšem týkat jen několika nejdůležitějších problémů (aby partner nebyl zavalen...). Pak počkat pár dnů, než se to rozleží v hlavě....
Po narození prvního dítka (což bylo krátce po stěhování do domu, který rekonstruujeme) jsme taky procházeli krizí. Myslím, že hlavní problém byl v tom, že můj muž viděl, že jsem nespokojená a unavená (a tedy i často protivná), ale nevěděl jak mi pomoct. Postupně jsem měla dojem, že se mi snad i vyhýbá...
Slovní výměna názorů moc nepomohla - většinou seděl jak hromádka neštěstí a mlčel. Pomohly dopisy. Ale asi nejvíc ten, kde jsem napsala, proč si ho vážím a co pro naší rodinu a pro mě znamená.
@merope to jsem ja a pres e pred peti minutami se to potvrdilo, az ten. chudak prdnul dverma, ja se mu omluvila, uz o tom skoro nevim, ale k. to bude brat vazne zhruba prosti mesic a bude z toho adi rozvod😀 a to nas prosim rozhadalo vztekle decko...ty kachlicky by asi skoncil vrazdou😀
@vera20 ne to nejde to mas pravdu. Ja ti nedokazu uz vic poradit. To se strasne spatne soudi takhle na dalku. Proste musite vy dva spolu k sobe najit cestu. Ja bych to zkusila. Ale ja se to dela, to ti nikdo nerekne. Muzes za sege udelat maximuma zbytek uz je osud🙂 podle me🙂 bud to pujde a nebo ne.
@rosalline ja uz to treba nepotrebuju....ale jak se to dela....jak motivovat chlapa,kteremu je vsechno jedno,nema o vas zajem a jedine co po vas chce je aby jste mu uvarila,uklidila,vyprala a postarala se o dite ktere mate spolecne ale on se k nemu chova tak jako by to byla hracka,kterou si on ,,pujci jen kdyz chce!,....
@urtica jsme spolu přes 18 let (před stěhováním a narozením dětí to tedy bylo přes 13 - oba jsme věděli "s kým máme tu čest"). I přesto to s náma zamávalo (nový bydlení a práce kolem domu, všude krabice po stěhování, jeho nové zaměstnání, mimčo....). On byl v tu dobu děsně vztahovačnej a já stále unavená, nevyspalá a "vykojená" (kojila jsem skoro do 2 let). Splašený hormony po porodu taky udělaly svoje... Stačilo, abych oznámila, že venku prší, a on měl dojem, že chci, aby s tím něco udělal. Po čase z něj vylezlo, že je jedno, co říkám, ale jak to říkám. Tak jsem začla psát. A pomohlo nám to
@malina08 jestli muzu neco rict.... prochazim necim podobnym. Chovani pritele co popisujes se shoduje a chovanim uz s mym manzelem. Jestli nejsi spokohena ted,nebudes ani pozdeji. Ver mi vim o xem mluvim. Naivne jsem si myslela,ze az budeme svoji ve svym,az budeme mit dite,vse se zmeni. Nezmeni ba naopak je to jeste horsi. Mame rocni holcicku a mimo starosti o barak mam na starost dite a jeste manzela. A kdyz namitnu ze uz nebudu sluzka dospelemu chlapovi apod mlci a tcati se urazene. Nebyt dcerky,utekla bych.Jsem hak v zacarovanem kruhu a to doopravdy nikomu nepreji. Neni nic horsiho nez nespokojeny zivot.
@caverina paradoxně ten začátek motivace muže začíná, že žena obrátí svou pozornost více na sebe..... muže, kterému začíná být všechno jedno šokujte.....jste tmavovláska? obarvěte se na blond, chodíte střízlivě oblečená? oblékněte se vyzývavě ....jste tichá? začněte se smát hlasitě..atd. ....atd...atd.....
@rosalline pet let jsem delala mozne i nemozne....barvila si vlasy,chodila cvicit,starala jsem se o sebe abych abych ho jak rikate motivovala....a vite jak to dopadlo? V den kdy jsem mela narozeziny me fyzicky napadl protoze 100% musim mit milence....nezlob te se ale vy jste nic takoveho nezazila a ani vam to nepreju,proto si myslim ze ani omylwm nevite jake to je ziit s akovym chlapem a rady ktere tu vy a nejen vy davate jsou fakt nanic...
@rosalline Věnovat se sobě může být velmi užitečné a prospěšné, ale nemyslím, že to samo o sobě navnadí lhostejného a ignorujícího partnera . Navíc - Vaše konkrétní příklady ve mě automaticky vyvolávají myšlenku "To se fakt musím přetvařovat a dělat ze sebe něco, co nejsem, abych vzbudila jeho zájem..? A stojí mi to vůbec za to?"
Ono se krasne mluvi o tom co by se se melo a nemelo delat,kdyz jste se sami v tehle situaci neocitnete....ze se s chlalem pohadate a mate nejakou krizi to se da vzdycky vyresit...ale zkuse vyresit to ze jste pro chlapa vzduch....a pak vam nekdo jeste rekne,ze je to vlastne vase vina,protoze ho dostatecne nemotivujete....je mi s toho smutno
@jahodi Něco na tom je (hlavně ten předposlední odstavec 1. stránky), zažila jsem takový vztah. Nicméně si nemyslím , že prostým přijetím partnera by se ten problém býval vyřešil. Je to takové obecné nicneříkající řešení.
Celkově považuju závislost ve vztahu za jeden z nejdestruktivnějších a nejrychleji rozkládajících prvků. Podle mě je takové partnerství dlouhodobě neudržitelné nebo jen za cenu toho, že budou oba nešťastní.
@jahodi na tohle sedi jedno prislovi....syty hadovemu neuveri.....fakt bych nikdy neverila ze dnesni zeny dokazou byt tak hloupe.....trosku mi to prijde jak to bylo kdysi......dostala jsi od manzela pre h...u? Je to tvoje vina.....ja se vubec nedivim tomu ze spoustu zen, ktere zazivaj domaci nasili to dlouho nikomu neteknou....stydi se za to a maji pocit ze je to jejich vina....protoze staci prijit tady,mit potrebu se nekomu sverit a misto psychicke podpory tu dostanes kartac,ze je to vsechno tvoje vina....
@kacenka1111 Tak to s bytem byl už jen takový výkřik mimo mi přišlo. Spíše tam je kupa problémů, které opravdu jsou přesný popis: "Co nikdy nečekejte od flegmatika."
Holt cholerici to mají v životě těžké - my prostě víme, že jsme nejlepší a nejdokonalejší bytosti na celém světě, nikdo nás nikdy nedocení, když si najdeme druhého cholerika, budeme řešit, že se pořád hádáme - a když máme někoho jiného, tak jsme nespokojené, že nám ten druhý nestačí, je málo aktivní, akční, pomalý, flegmatický, romantický... 😀
Jediná šance pro ženu-choleričku je odhodit romantické představy o silném vůdčím chlapovi, který vše organizuje a ženu ometá, protože choleričku to stejně po 14 dnech přestane bavit. A prostě začít být doma generál, říkat, co bude, kdy to bude, jak to bude - a pokud to nepřežene, tak rázem i ten flegmatik se rozhýbe 🙂. Jen se nesmí zapomenout mu říkat, jak je skvělý a jak je ráda, že ho má. Protože jen flegmatik bude ochoten vydržet delší dobu u obkládání linky, jen flegmatik dokáže dokončit činnost (když se mu tedy řekne, že ji má dokončit). Cholerik v půlce práce začne přemýšlet, co bude potom a ta stávající práce ho začne strašně štvát (že ještě není hotová a že se jako musí dodělávat, trvá to a tak).
Prostě - chlapovi najít kachličky a poslat ho je vyzvednout. Pokud je lepí sám, sehnat mu lepidlo, nechat ho na víkend v bytě a nechat ho v klidu a v pohodě lepit. Nebo mu k tomu navařit a dovézt oběd. Nedívat se, že to je možná někde nepřesné. Pořádně pochválit, jak je skvělý. Za víkend je hotovo, další víkend se vyspáruje. A kuchyň je nachystaná.
Prostě "odložit" na flegmatika všechny nenáviděné složitější činnosti typu: "3 hodiny stát u toho a dělat pořád to stejné".
Tedy pokud je autorka aspoň trošku podobná jako já. Tzn. prostě má vizi, vidí, jak to má být, ale umí tak vymyslet, jak to bude, rozběhnout to a tím to ztrácí atraktivitu.
Aneb jak se říká: "Cholerik vidí cíl, plnou rychlostí se k němu rozběhne a pak ho o pár centimetrů mine a plnou rychlostí běží dál." Pokud má k sobě nějaký usazenější typ, který to s ním "umí", tak ve spolupráci jsou schopní ledasčeho. Jen se flegmatikům nesmí nikdy nadávat, protože mají sklony k depresím a když mají pocit, že to stejně bude špatně, ať to udělají jakkoli, tak to nikdy nedodělají, protože to přece nemá cenu. Naopak když se průběžně chválí, tak si ani nevšimnou, že to dělají sami, protože ten jejich cholerik už dávno naprojektoval další super projekt a možná i další a ještě další - které se nikdy nestihnou, protože není, kdo by je zrealizoval.
Tolik drobný exkurs do života cholerika, jak ho znám já. Mimochodem - super zážitek ze začátku našeho vztahu u nás doma: "Když já nevím, zda spolu můžeme být, my se pořád hádáme." "Cože? Kdy že jsme se pohádali?" "No přece v úterý!" (Ten můj melancholik ještě v sobotu řešil asi 15 minutovou úterní hádku a byl z toho nešťastný a já dávno zapomněla, že jsme se vůbec pohádali - asi tak 15 minut po té hádce. Pravda, posílení jeho cholerické části osobnosti má taky občas zajímavé dopady 😀 )