Tchýně a problémy s nimi. Že nejsem jediná? Přidej se.
Zdravim všechny,
sice se mi kapanek prici, zakladat toto tema v sekci rodina, no ale kde jinde, ze? Je tedy jasne ze se svou tchyni nemam dobre vztahy a tak trochu doufam (ale nikomu to nepreju) ze na tom nejsem tak sama a ze se nekdo najde s kym bych mohla o tomto zivocisnem druhu 🙂 pohovorit.
Dneska me zase nastvala a potrebovala jsem to ze sebe dostat, no takze to zase "odnesl" konik 🙂
Tak co kocky, je tu nekdo kdo take s tchyni nevychazi? Jak to resite? Jelikoz u tchyne s manzelem bydlime, tak to resit musime :-/
Mě tchán s tchání nikdy nepřijali do rodiny (respektive, tchán, ten rozhoduje). dokud jsme neměli syna a oni třeba slavili 60tiny, tak pozvali jen mého manžela s tím, že je to jen rodinná akce (kde bylo třeba 30 lidí, včetně manželova bratrance, jeho dětí tak). Synovi je pět a už tedy zvou i jeho 🙂 Beru to tak, že se necpu tam, kde nejsem žádaná, jezdím k nim vždy 25.12. a ve dveřích mi pak vždycky popřejou hezký nový rok a že se zase za rok uvidíme- jasná informace. Nesdílíme s nimi tedy radosti ani starosti, tchýně nikdy nevozila kočárek (a to manželovi bylo 37 let, když se syn narodil,takže si na vnouče od něj počkali), pohlídají, ale řekli jasně, že pouze v případě nemoci syna a jen jeden den v týdnu. Opět nezbývá než respektovat. Nejsou zlí, respektuji je jako rodiče mého manžela a hlavně jako babičku a dědu mého syna, takže bych si nikdy nedovolila cokoliv proti nim doma říct. Když mi ale syn řekl: "on tě děda nemá rád,on to říkal tetě", tak jsem musela manžela požádat,aby s tcháněm promluvil o vhodnosti vyjadřovat své názory nahlas před dítětem.
@anelamates
volať každý deň mi príde cez čiaru, ale to je môj súkromný názor, niekto to môže mať inak. Som tesne pred pôrodom a moja mamka mi každý deň volá jak sa mám - rešpektujem to, nebránim jej, nie som nepríjemná, ale vadí mi to. Pretože tým že mi volá a pýta sa svoju vlastnú nedočkavosť a nervozitu presúva na mňa. Ja sa snažím byť v pohode, nemyslieť na to, že by som vlastne mala rodiť, ale v momente keď zazvoní telefón, tak to so mnou trhne a z tých desiatich minút, kedy spolu rozoberáme jak mi je a jestli už náhodou nemám nejaké príznaky sa potom ďalšie dve hodiny zase hádžem do kľudu.
Ale dobre, je to mamka, má starosť, rešpektujem, telefón dvihnem, s úsmevom sa s ňou bavím.
Len by bolo fajn keby si aj druhá strana občas uvedomila, že nechať nás dýchať /a dať mi priestor, aby som jej napríklad sama zavolala až budem mať náladu, alebo poslala správu, čokoľvek/ by bolo najlepšie riešenie.
@bervidova To je mi líto. A líbí se mi tvůj přístup. Já se klidně přiznám, že mne to trápilo velmi dlouho, a tchán to ještě přiživil veřejným prohlášením po cca 15 letech ve smyslu - no my jsme nechtěli aby si ji vzal, ale ted už teda jsme spokojení. To jsem rozdýchávala dlouho. Ale nikdy nic neříkali před dětmi.
@mika251 Možná my vycházíme dobře, protože vím, že snacha i dcera mi naprosto klidně řeknou dnes nemůžu, nejezdi, anebo dneska nemám náladu. Nevím, prostě to tak je.
Dcera mi klidně napíše - netelefonujeme - ted nemám náladu, ozvu se později, a snacha taky. A já to beru, protože to klidně můžu udělat taky.
@anelamates no jo, no, tchán by mě respektoval jen kdybych byla inženýrka jako si vzala jejich dcera,to bohužel nejsem a určitě na tom nebudu nic měnit. Jen takhle náš syn vlastně nemá žádné prarodiče,kteří by ho vzali třeba na zmrzku, na výlet a já už někdy jedu z nějaké neznámé energetické zásoby, kterou brzo vyčerpám, protože pokud nejsem v práci, pak jsem s dítětem a když vidím, jak některé mé kolegyně, čerstvé babičky, lítají, vozí kočárky, koupí nějakou maličkost, vezmou vnoučata na vycházku...... to neznám
@petule284 pustím ho tam, protože je má rád (třeba se k němu chovají hezky, když jsou spolu, jinak by se ozval). a já jsem ráda za chvilku, kdy si můžu v klidu vytáhnout žehlení. Manžel ví, že není oblíbeným dítětem, tchán jednou řekl i před ním, že chtěl vždy jen dceru a že si pak tcháně vykručela ještě další dítě a tak mají mého manžela - moje mamka po něm málem skočila (to stihl říct na svatbě)
@bervidova to je smutný... a nemohla by sis "adoptovat" nějakou babičku? Třeba některá z tvých kolegyň by mohla přerůst v blízkou rodinnou kamarádku a děti by ji jako babičku braly?
Já když tady čtu, co vše tchýně mohou vyvádět, tak jsem ráda za to, co mám já. Tchýně je psychicky hodně labilní, léčí se s psychiatrickými nemocemi, občas ji hospitalizují v nějakém psychiatrickém ústavu na čtyřtýdenní pobyt a řekla bych, že množství léků, které bere, jí hodně zničily mozek. Není to urážka, abyste si někdo nemyslel. Myslím to opravdu vážně. Bydlí asi tři hodiny cesty autem od nás, nikdy k nám nepřijedou, tím jsem si jistá, my jezdíme tam. Víkend u nich je pro mě psychicky hodně náročný, ale mám tu "výhodu", že se pracovně musím stále vzdělávat a tím pádem mám občas pracovní víkendy. Manžel jede tedy k rodičům beze mě. Tudíž se tam dostanu tak 4x do roka. Z počátku vztahu mě mrzelo, že to není taková druhá mamka, ke které bych mohla přijít pro radu nebo se vypovídat ze starostí, ale asi je to lepší varianta, než ten teror, který tady zažívají některé z vás.
@bervidova já když se šla představit rodině, byla jsem dotazana, jakou školu dělám (předpokládali, ze medicínu). Když jsem odpověděla, nastala pomlka a odpověď :"takže z tebe nic nebude" 😀 (to jen k tomu, že nejste ing.) brecela jsem pak jak želva. Bylo mi to neskutečně líto. Všichni doufali, ze se rozejdem, představovali si k synovi někoho lepšího, vzdělanějšího. Já jsem "jen" zdr.sestra. když jsme se pak vzali, dozvěděla jsem se, ze to maminka musela rozdychavat. Chovají se ke mne slušne, a těší se na vnučku. Já jsem se momentálně z "nicky" vyšplhala na živý inkubátor.
@prostejina já se tomu ing. směju - tchán je něčím vyučen, tchýně má základku, já mám tři vysoké školy a až mi zase hrábne,tak se třeba na něco ještě dám- jen nejsem ta ing. 🙂 Ono to nebude ani tolik o vzdělání jako (trdí manžel) tchánovi vadí, že jsem z rozvedené rodiny - oni žijí na vesnici, jsou takoví ti velmi společenští lidé a syn si vybere takhle blbě- to nám spíš došlo až když jsme viděli, jak dokázali utnout vztahy s neteří, která se rozvedla. V této době úplně nechápu a jen doufám, že jejich další dva vnuci se ožení a nikdy nerozvedou 🙂
@martiina_k to je přesně ono, je třeba na tom najít nějaká pozitiva - ačkoliv občas závidím takové ty tchýně, co pomohou,mají zájem,ale nevnucují se. Tak třeba takovou tchýní budu já 🙂
@bervidova tak to je stejný, babička, co mi to rekla, ma ucnak 😀 spíš je v tom chování vidět ta primitivnost. Sami nemaji to, co chtějí po ostatních.
@prostejina V tom bych videla spis nejakou zapsklost a snahu hodit za kazdou cenu jedovatou slinu...Nikdo inteligentni nemuze o zdravotni sestricce prohlasit, ze je "jen" zdravotni sestricka. Kazdy pricetny dnes vi, ze na sestry se dnes kladou vysoke naroky i co se tyka neustaleho vzdelavani a osobniho rozvoje. Takze ten, kdo vam rekl, ze z vas "nic nebude" je jednoduse hloupy nebo zly a ani v jednom pripade si z toho nemusite nic delat. 🙂
@anelamates Víte, ale je to i o tom mít možnost tu rodinu přizvat. Já nemám tu možnost je ani přizvat ani zavolat. Když jsme plánovali svatbu, ona neradila, ona nás chtěla organizovat- kde bude, jaké budu mít šaty, vy nechcete mít prstýnky?!?, koho máme pozvat...manžel se tehdy naštval a svatbu zrušil. Víte,jak mi bylo?!
Když jsem byla na operaci "se spodkem", ani jsme to raději neřekli. Ono totiž není o to říct tchyni, ale ona nelení a rozkecá to po celé rodině- a aby celá rodina řešila můj rozkrok?
Když jsem otěhotněla, na pohotovosti mi super doktor oznámil, že to krvácení asi znamená potrat. No nic- za dva dny už tloukla srdíčka. Týden na to se mi u lékaře udělalo zle a tchán mě vezl domů. Ještě jsem nic nechtěla říkat, protože po mém pohotovostním zážitku jsem se pořád bála. Já doma měla zimnici a manžel mi vyčítal, že matka na něj dorážela, ať jí řekne zda ne/jsem těhotná, že ona to chce vědět. Víte jak mi bylo?!?
Když zjistila, že jsem těhotná, celá vesnice věděla, že čekáme dvojčata, ač jsem to nechtěla nikomu říkat- pořád jsem v sobě měla tu strašnou větu z pohotovosti.
Když jsem porodila dva měsíce před termínem a lékaři nám nedokázali říct, zda děti budou žít, museli jsme neustále čelit telefonátům tchyně a švagrové, nehledě na to, že nelenily a "všem" se pochlubily, že jsem porodila. K chlubení skutečně nic nebylo. Co chcete do telefonu říkat?!? No, možná budeme zase bezdětní?! To je situace, se kterou sami rodiče nevědí, jak se vyrovnat, a řeknu vám, že zpětně nechápu, jak jsem to zvládla. Možná jsem vypadala bezcitně, že to neprožívám, protože jsem normálně zavařovala, pracovala na zahradě a doma a "mezitím si zajela každý den na půl dne k dětem", ale já to potřebovala zpracovat hlavně v sobě a ne odhánět dotěrnou rodinu, která se neustále ptá, kdy může jet za dětmi.
Tchyně neustále žadonila fotky a informace- a pak z ní vylezlo, že informuje celou kancelář. Takže moje děti, které bojovaly o život, sloužily jako atrakce pro nějaké kancelářské drbny.
Posledním zážitkem je první plavání. S manželem jsme byli domluvení, že tam půjdeme nejprve sami, protože nevíme, jak děti budou reagovat. Ona už stála u bazénu a rvala mi dítě z náručí.
Já bych možná i ráda rodinu přizvala, ale musela bych k tomu dostat i příležitost. Nehledě na to, že není nic špatného na tom, chtít prožívat některé okamžiky jen s manželem a dětmi.
Asi si některé z vás řenkou, že manžel je blbec, že by měl zakročit, apod. No, přiznám se, že občas si to myslím taky, ale na druhou stranu poslouchat ty její neustálé výčitky a mrčení- chápu, že se mu do toho nechce...
@margarithka Páááni...Tak tohle bych já se svým naturelem nedávala...Tady ani ta nejzarytější členka Ligy za práva tchyní nemůže popřít, že se jednalo o naprostou absenci taktu a jakékoli empatie...Řešení mezigeneračních sporů je vždycky složité a já tiše závidím těm, kteří si vzájemně lidsky naprosto sedli, jako to popisuje třeba anelamates...Tam není co řešit...Proto se také těžko vžívá do problémů druhých, když sami máme rodinné vztahy jako z čítanky...Když čtu některé příspěvky, tak si říkám, že ještě můžu být docela ráda za to, co mám, i když mé tchyně je kolikrát taky dost... :D Někdy mi přijde, že problém dnešních vztahů je v "jájínkovství" - a to na straně mladé i starší generace...To je pořád JÁ mám právo, JÁ chci/nechci, JÁ očekávám...já, já, já...S tou sdílenou radostí to vidím trochu jinak...Ano, prarodiče jsou nedílnou součástí života dítěte, prarodiče mají právo se radovat z jeho prvních krůčků a úspěchů, ale to neznamená, že ta nejužší, nukleární rodina nemá svůj vlastní prostor, svoje hájemství, oblasti, které by měla sdílet primárně spolu...Dítě by mělo odlišovat roli rodič/prarodič a to neznamená, že babička je něco míň, že je degradovaná jen na jakousi paní na hlídání, tak to přece není...Ale jsou prostě chvíle v životě, kdy máma a táta mají hrát prim, ať se to tchyni líbí nebo nelíbí...Navíc páry, které se radují z prvního děťátka ještě samy potřebují si tu roli nažít, mění se přece z holky a kluka na MÁMU a TÁTU...a tuhle roli si podle mě řádně neosvojí, pokud je rodiče budou dusit v okovech svojí opičí lásky, pokud jim to nedovolí...i mamka, taťka a dítě by měli mít zónu, která je výhradně jejich...Já moc nerozumím tomu, co si tchyně, které tohle nechápou, vlastně kompenzují...
@bervidova Já měla opačný problém...tchyně nějak nemohla rozdýchat, že já na vysokou školu naopak jdu, měla řeči, že na mě bude přítel dlouho čekat...nakonec jsem si udělala VŠ dvě. :D Nejdřív to vypadalo dobře, že mi fandí, podporují mě...ale co potom předvedla tchyně na mojí promoci, bylo neuvěřitelný a do detailu se rozepisovat nebudu, nerada bych, aby třeba tuhle diskusi nějak náhodně vyšťárala a poznala se v ní. :D Prostě udělala něco, co jí teda nikdy nezapomenu... Dodnes nevím, jak si to mám vysvětlit, možná v tom byla nějaká závist nebo hořkost, že ani jedno z jejích dětí studia nedokončilo...a nějak to tam na ni dolehlo...Zkrátka - tchyně jsou velmi zvláštní živočišný druh. :D
@anelamates ono je sdílet a sdílet... Taky ráda sdílím, pochlubím se novinkama a jsem ráda, když prarodiče něco prožijí semnou... Ale když se poprvé dcera smála nahlas, tchýně jí vzala a odnesla do jiné místnosti a otočila se ke mně zády abych to neviděla... Vždy když byla u něčeho nového, tak mně doslova odstrčila, okamžik mi sebrala... První sed své druhé dcery jsem neviděla - viděla jsem záda tchýně, jak si to fotí na telefon... Nutno podotknout, že to našponovalo už tak šílené vztahy a totálně ochladilo vztah k ní... Už nesdílím, už se neraduju a velké okamžiky si beru pro sebe... Může si za to ale sama...
@margarithka Tak tuhle situaci si neumím ani představit, jak bych zvládala. A obdivuji tě, žes to dala, musel to být strašný nápor na psychiku. Já nevím, u nás by to proběhlo bud tak, že bychom věděli co se děje a na přání nikomu to neříkejte bychom to neřekli a jenom bych asi nechala snachu, at se vynadává nebo vypláče. A pokud by nemluvila, dobrá, je to její právo. Prostě to tak je.
@carmilla Samozřejmě jsou hranice, je to odtud potud. Nakonec i my prarodiče máme svůj život, který s námi nikdo nesdílí. A taky svou práci a své koníčky, takže nejsme u děcek pořád, to nejde. Ale jde o to, že nám pošlou třeba jenom obrázek - hele co už umím, a chápou, když napíšeme, že bychom se přijeli třeba zítra kouknout. Nemáme stanoveno, že smíme vnoučata vidět jednou měsíčně na dvě hodiny mezi 3 a 5 odpoledne druhou neděli v měsíci.
@bervidova To je mi velmi líto. Taky bych radila si babičku adoptovat, ono i jsem viděla podobné inzeráty, že nehledají na hlídání, ale spíš právě na společné výlety, nebo cukrárnu, aby děti měly i zástupce té starší generace.
U nás to bylo tak, že za tím odmítáním stál tchán a babička ho zkrátka poslouchala. Taková to byla tichá hodna ženička.
Ahoj,
i já si chci vylít srdce, ve kterém mám velký vztek a zlobu na tchýni, bohužel tyto pocity pak přenáším na manžela. Roky jsem snášela ponižování a povyšování se zbohatlické paničky, které vydělal všechny peníze manžel a která mi vzděláním ani rozhledem ani ve schopnosti někoho milovat nesahá ani po kotníky. Od začátku jsme pro ni byla nesnesitelná konkurence, celý život jen zavařovala a najednou syn si našel manažerku, navíc, hezkou milou, která navíc udělá vše pro svou dceru. Když jsem byla na mateřské, na které jsme pracovala protože jsmě měli hypotéku, a neměla skoro žádné peníze, předváděla se přede mnou ve drahých modelech, vychloubala se dovolenými, mými rodiči pohrdala, že bydlí jen v paneláku, přitom matka je úspěšná lékařka a otec inženýr, v životě neřekla o mě hezkého slova. Vadí jí, když se dcera chce pochovat u mě a ne u ní, najednou je špatně vychovaná, že prý mamánek. ráda by se s mojí krásnou holčičkou chlubila, ale já nejlépe abych někam zmizela a odřela jen praní, vaření a placení všeho, co je s dítětem spojené. Když jsme v létě byli v Bulharsku na dovolené a kráásně si jí užili, řekla malé, že toje jen ubohá země pro chudé a že to tam bylo určitě strašné a že ona byla třikrát v Africe. Neustále se vychloubá svými šperky od manžela, protže ví, že můj manžel mi něco takového koupit nemůže, máme spoustu jiných výdajů. Sráží mi sebevědomí na nulu a dělá to opravdu s velkou chutí. Opravdu nechápu, že nemá jiný koníček. Horší je, že manžel chudák to vidí, ale není schopný jí nic říct...
No, trpělivost právě došla. Myslím, že nemusím. Sice manžel asi bude mít nějaký kecy, ale at si tam klidně jede jednou za čtvrt roku s dcerou na víkend sám. To přežiju. I když bych jí ta nejraději nepouštěla. Mám chut jim něco napsat, že už přetekl totálně pohár, ale nechci aby manžel na mě za to řval, protože oni tlačí z drhué strany zase na něj. Každopádně fakt mám z toho už velké deprese.
@hedviga2 prostě to neumím, v těchto okamžicích vždy jen ztuhnu. Dokáží vytvořit tak tvrdou, autoritativní atmosféru, že nikdo neřekne ani ň. Možná kdybych to uměla, tak je po problému. No nic holky, díky za radu, zatím tam jezdit nebudu. Dnes se mi o tchýni zdála po sobě drhá noční můra. Možná je to opravdu v tom, že jsem málo asertivní.
Ahoj holky,
tak už jsme to rozdýchala a rozhodla se, že tam prostě jezdit nebudu. Docela mě to mrzí, protože jem vždy snila o velké fungující rodině, ale asi bude lepší, když si mezitím doma hodím nohy nahoru a budu si číst detektivku než abych jednoho dne po ní skočila a začala jí škrtit🙂 Manželovi se na něco vymluvím, aby chudák z toho neměl depky...už takhle mu dává čočku za to že si od ní vůbec dovolil odejít...
Já je bráním, ale uznávám, že můžou být i pěkné mrchy, to ano. Jenomže jak tak někdy pročítám ta fora, tak si říkám propána, co by ta tchyně měla udělat, aby nebyla mrcha. Zajímá se, je zle, nezajímá se, je zle, pomáhá/nepomáhá - je zle, ptá se/neptá se- je zle, kupuje/nekupuje dary,- je zle, dává/nedává peníze - je zle. A mně je jich prostě občas líto. A tak si říkám, ano vy máte právo na svůj život a své názory, ale taky byste měly projevovat tu toleranci. A třeba neodsuzovat za to, že zavolá a ptá se každý den, jak ten malý, už je mu líp? Třeba. Snad jsem to aspon trochu vysvětlila.
Mně prostě někdy přijde, že jim podsouváte trochu ty špatné úmysly - například dá vám s sebou domů jídlo a hned to znamená, že neumíte uvařit! Ne, neznamená, ona jenom chce třeba udělat radost, chce vám něco dát. Dneska odjížděl syn s rodinou z návštěvy a dostali aspon košíček nových brambor a cuketu, když nic jiného není. Prostě něco dát, něčím potěšit.