Zraňuje a kritizuje mě vlastní máma. Co dělat?
Holky co delat kdyz vas zranuje vlastni mama? Je mi z toho tak smutno, nevim proc je takova. Nikdy me neoceni, nepodpori, jenom urazi a kritizuje.
zažila jsem děti, co zlobily...a rodiče je přesto milovali, za každou trojku byli chválení, že to není čtyřka, pětka...Můžeš milovat dítě, i když zlobí, i když nemá krásné známky...Pardoxně - možná tyhle zlobivé děti ti to jednou v dospělosti vrátí svojí láskou víc, než ty ,,hodné" - nemyslím ty, co lžou, kradou, atd..i když pojem ,,zlobivé" dítě znamená pro každého něco jiného..
@hancazivocich Tak ja jsem v puberte hodne lhala a vlastne i pozdeji.
tak jdi prostě dál...nevracej se k tomu, odpust sama sobě...neopakuj chyby a jdi dál
My jsme např - rozdělávali ohen za senem, skákali z rozhoupané houpačky do připravené kupky sena, skákali do stohu a byvili se tím, do skočí hlouběji a vyjede pomaleji - blbci..lezli po stromě v mokrejch keckách, brácha se štoural imrvere v ellektice, tátovi jsme zabetonovali tramanta do sněhu, v podstatě do ledu, mě brácha jednou málem utopil, pže mě otočil v nafukovací obří gumě a já zpanikařila, kde je dno a kde hladina, pak mě málem přizabilo skákací prkno...dobitá z kola, kolečkových bruslí, .................
Mozna jsem zlobila jako mala tak me ted matka ponizuje....Zkus si to precist znova at slysis jak uhozene to zni.Klasicka obet psychickeho tyrani-hledas chybu v sobe.
@zelenaesmolda - jenže tu bude hledat pořád...Někdy se to upozazdí, jindy to vyleze dost ... Můj psycholog v podstatě radil odříznout se od toho, co bylo..odkejvat, v případě konfliktu odejít - jako mami, já vidím, že tahle diskuze nikam nevede, tak já radši odchází, zavěšuju..
Zakladatelka se potřebovala vyzpovídat, zjistit, že v tom není sama, zjistit, jestli a jak je z toho možné se dostat. A jestli někdy bude svítit světlo na konci tunelu. Ano, vše jsou známky psychického týrání, možná i fyzického. Ale pomůže jí to - pomůžou týrané ženě řeči typu - nenechala bych na sebe chlapa sáhnout, hned by letěl?
Pomůžou možnosti - nastínění
1) takhle se ,,normální máma" chovat nemá, neměla by
2) je mi líto, co sis zažila, zkus najít někoho, kdo ti pomůže - psychoterapeut, linky, atd
3) pokusit se eliminovat situace, kdy si dotyčná přijde jako hadr na polahu a přemýšlí, jak moc si za to může sám, co udělat líp, aby si ho ,,máma" mohla trošku ,,vážit"..
Každý, ze ,,špatných dětí" sní o tom, že jednou máma přijde a řekne - lituju, co sem ti všechno dělala, je mi líto, co jsem ti říkala, omlouvám se...vidím to a uvědomuju si to..
Jsem na tebe pyšná, daří se ti, zasloužíš si to, máme tě rádi...
Možná i ta pubertální, nebo postpubertální rebelie je touha po pozornosti..
Moje babička si to uvědomila až na starý kolena, až na hranici, ze který vede cesta jen jedním směrem.. Stála jsem u její postele, poslouchala, jak moc se spletla, jak dávala ,,lásku" tam, kde se jí ted, když ji nejvíc potřebovala, nevrací..Najednou byla pyšná na tu tlustou, obrýlenou, obyčejnou holku v bílém, která vyřizovala, zařizovala....
Jenže i tahle babička dokázala být pyšná na moje vysvědčení, nebo obyč titul, ač jsem nikdy nebyla VIP vnouče...
U mámy nic z toho nehrozí..možná to neumí...a možná ty slabé náznaky ,,omluvy", nebo křeč při snaze o určité uznání už prostě nejde slyšet..
Kolikrát slýchávám od jiných, jak jsem šikovná..a jak jsou na mě pyšní, kolikrát jsem jim brečela na rameni, nebo do telefonu, že děkuju, ale potřebovala bych to slyšet jinde. Dnes...už děkuji a jsem vděčná bez pocitu smutku, že to říkají jiní, dnes si všímám toho, jako moc to ostatní říkají a jak to myslí
Ale trudnomyslnosti a depkám stále dost místy propadám...ale už je to lepší
@hancazivocich No to pry ja taky. Jako batole jsem spadla ze schodu z dost veliky vysky a babicka rikala, ze jsem usinala a budili me a hrali a povidali si se mnou abych nedostala otres mozku. Mama me vubec nevzala k lekari a jeji reakce byla, cituji "vzdyt jenom upadla".