Jak dítěti vysvětlit, že o něj otec nemá zájem?

Děti zatím nemám, ale určitě bych to dítěti neformulovala stylem, že o něj otec nemá zájem. To si dětský mozek přeloží, jako že není hoden lásky, je s ním něco špatně, není dost dobrý, když o něj ani táta nemá zájem atp atp.

Spíš bych to formulovala, jak to popisuješ nám. Což asi i se synem už děláš. Říct že někteří tátové se starají, ale někteří to prostě neumí, asi to ani sami nezažili, a jiní nebudou. Od rodičovských povinností utíkají, nejsou schopní mít stabilní život a zidpovědnost pro rodinu..barvit to na růžovo nemá cenu a to uvádíš i ty.

Tvůj syn mi příjde s tím vším celkem smířený, ale ne úplně samozřejmě. Řekla bych ale, že jak dospěje, v hlavě si to srovná. Že nemá cenu někomu jako je jeho biologický otec věnovat energii. Srovná si ty priority víc. Ocení víc strejdu, za to jak se o něj staral a měl ho rád atp.

Můj partner zažil něco podobného, od 8mi byli rodiče rozvedení. Když byli ale rodiče spolu, otec se o ně nezajímal, ožíral se atp...No v pubertě se dal na sport a prý mu to strašně pomohlo psychicky a dospěl. Zlepšila se mu díky tomu sebehodnota a uvědomil si, že to, že se mu otec nevěnoval souviselo s otcem a jeho démony, ne s ním. Na to bych určitě kladla důraz. Samozřejmě nemusíš ale otce hanit a mluvit o něm ve zlém.

@reeeza Děkuji. Víš, ten člověk nám oběma celkově dost ublížil, proto ho prostě synovi nijak neidealizuji, ale od začátku o tom mluvíme na rovinu. Pamatuje si, jak od nás odešel, jak mi vypisoval hnusárny a já byla psychicky na dně, jak tisíckrát slíbil, že si ho vezme a pak se na něco vymluvil nebo přijel bez omluvy pozdě... Také vidí, jaký vede život - neustále jen dluhy, pořád mění zaměstnání, bydliště, ženy...Nic mu není dobré. Je fakt, že někdy v naštvání jsem možná až moc surově upřímná a pak si uvědomím, že by to syna třeba mohlo ranit, protože ho pořád považuje za svého otce, i když on se tak nechová. Ale prostě nikdy jsem mu nechtěla nic malovat na růžovo, aby potom to procitnutí nebylo moc tvrdé. Tak jsem si myslela, že je s tím vyrovnaný, celé roky se tak tvářil. Ale má nejbližšího kamaráda, jehož otec bydlí 300 km od něj a přesto si ho bere téměř každý víkend a podniká s ním různé výlety apod., tak ho to asi prostě mrzí, že on to tak nemá a říká si proč. Já jenom mám teď strach, aby třeba s přicházející pubertou se v tom syn nezačal víc babrat a neměl třeba nějaké psychické problémy, deprese, úzkosti z toho, že ten otec nejeví zájem. Aby si to třeba nevztahoval na sebe, že s ním je něco špatně. Přitom je moc šikovný, dělá nám jen radost, pořád se učí na samé jedničky, hraje hezky na klavír, zpívá ve sboru...Ale ten otec to nikdy nedokázal ocenit, dokonce několikrát mu jeho zájmy hanil. Proto už se ho poslední dobou snažím chránit tím, že otci ani nesděluji do jakých kroužků chodí apod., protože ho to stejně nezajímá a pak to synovi akorát shazuje.

@reeeza Jak píšeš, že časem ocení víc strejdu... To je taky zajímavé: Manžel od začátku ho má rád a vychovává ho. Je na něho přísnější, ale taky ho umí pochválit, když se mu něco povede, nechybí na žádné jeho důležité události ve škole nebo v ZUŠce, ví o synovi všechno - co má rád, v čem jsou jeho slabiny, v čem je šikovný... Syn ho má taky rád, ale od začátku ho bere jako strejdu, ne jako někoho, kdo vlastně nahrazuje otce. Pořád si udržuje tu představu toho ,,tatínka'', kterého má někde jinde, a kterého si ve svých představách idealizuje a nechce, aby ho fakticky nahradil někdo jiný, přestože už ho dávno nahrazuje. Když paní prodavačka, která nevěděla, že manžel není jeho otec, řekla ,,taťka'', opravil ji, že to je strejda. Přitom ten biologický ,,taťka'' jako taťka vlastně nikdy nefungoval, syn nemá vzpomínky, že by se mu věnoval, hrál si s ním apod...ale asi to má ve svých tajných predstavách.

Já myslím, že máš nějakou představu, jak by to mělo fungovat, ale tak to prostě není. Ten otec, i když je třeba na nic, je pořád jeho otec. Tvého manžela, i když je třeba super, tak zřejmě syn za otce nepřijal. Protože pořád doufá, že s jeho skutečným otcem to bude lepší. To ale nemusí znamenat nic špatného v jejich vztahu, prostě je super strejda a dělá i dobry mužský vzor. Jen možná ty od toho ocekavas příliš. Na synovi je vidět, že by s otcem chtěl trávit víc času, nejde to a tak hleda pomoc jinde. Bohužel ještě nechápe, že zájem se nedá nařídit. Pro tebe je to u otce marný čas, ale z toho vidíš, že pro syna je to důležité. Postupně mu dochází, že otci není dost dobrý. To je prostě bolestné, ale myslím, že to děláš dobře. Já jsem taky pro to, mluvit s dětmi na rovinu, samozřejmě primerene věku. Plus ho hodně chválit, aby videl, že problém není v něm. Prostě vynahradit ten zájem a pozitivní hodnocení toho druhého rodiče. To píšu ze zkušenosti toho dítěte. Bohužel z jedné strany nezájem (nebo problematický zajem) a z druhé strany hlavně kritika. Takže bohužel se svědomím fakt hodně bojuji celý život, celkove se sebehodnocením. A i takovým pocitem, proč jsem měla smůlu na dysfunkcni rodinu a ještě jsem si funkční vůbec zasloužila. Přitom fakt nesnáším pocit ukrivdenosti. Ale hodně na tom pracuji, jen si to musím vědomě připomínat.

Radu nemam, ale strasne tvymu klukovi preju, aby to zvladnul a prekonal.
Ja bych proste vzdycky jednala na rovinu, neprikraslovala to, ale zaroven se snazila za kazdou cenu vyhnout se jakehokoli kruteho tonu, proste zcela otevrene s maximalni laskavosti. Myslim, ze pokud budete zcela uprimni, tak se da vyvarovat bloku, mindraku, psychickych potizi.

Popravdě z tvého popisu mě nenapadá co bys mohla udělat víc/jinak. 🤔 Možná synovy dotazy a jeho zájem tlumočit otci, ale jeho reakci už neovlivníš, jen budeš mít čisté svědomí, žes udělala maximum. Napadlo mě i povzbudit syna, aby o tom řekl tátovi sám, ale tam je riziko reakce na případné odmítnutí nebo na v budoucnu nedodržené sliby a výmluvy... Je to těžké no, ale podle mě to děláš vcelku dobře. Snažit se o otci mluvit objektivně, bez "štvaní" proti němu a prostě vydržet. Pokud bys pozorovala, že se tím opravdu hodně trápí, tak asi vyhledat radu u psychologa/terapeuta - neříkám, že tam máš hned hnát syna, někdy stačí se poradit, jak k tomu přistupovat. 😉 Nejdůležitější je, aby syn věděl, že to není jeho vina - což jak jsi psala, že někteří tátové prostě neumí/nechtějí být tátové, asi celkem splňuje.
Není to snadné, u nás tatínek dcery funguje o dost lépe a taky občas narážím na dotazy a vysvětlování, proč nejsme spolu a někdy mi to dá i zabrat...
Držím palce, ať se s tím co nejlépe popasujete a aby se tím syn netrápil. 🍀

Určitě bych synovi vysvětlila, že ten nezájem nesouvisí s ním, že to není nezájem o něj. Že jde o otcovu neschopnost emocionálně dospět, převzít zodpovědnost, navázat citový vztah. A že chudák je vlastně otec, se svou neschopností navázat kvalitní citový vztah. Ale k tomu přikázání se starat - já s tím souhlasím. Kdysi jsem četla názor jedné rozvodové právničky, že po rozvodu je na místě vyžadovat od otce zájem a péči, že rozvodem prostě to otcovství nekončí. Případně, pokud otec není schopen důsledkům svého otcovtství dostát, požadovat za to finanční kompenzaci. Prostě, dítě má na vztah s tátou nárok. Já s tím souhlasím, a pokud to tak syn cítí, zvažovala bych, jestli ho v tom nepodpořit i soudně. Prostě fakt navážno exovi říct: chlape, tvůj syn tě potřebuje, řeš, to starej se, nebo to kompenzuj.

Podle mě už to děláš nejlíp jak to jde.
Tvůj syn má štěstí, že jsi našla takového partnera, který se o něj hezky stará 🍀
Otec našich dětí si našel partnerku se dvěma dětmi a ještě mají jedno společné. Už to bude 2 roky, co k nim děti nejezdí a mě to strašně mrzí.
Oni žijí úplně jiným stylem života než většina lidí, děti se tam necítily dobře, nebyl s nimi ani minutu bez těch ostatních.
Teď budu žádat o zvýšení výživného a jsem zvědavá, co u soudu řeknou na to, že styk neprobíhá.

@biciklissie Děkuji. Já právě měla v dětství (a mám dosud) naprosto funkční milující rodinu - rodiče, kteří spolu jsou už přes 50 let a ve vztahu ke mně byli jednotní. Taťka i když pracoval od mých 12ti let daleko a jezdil domů jen na víkendy, téměř denně volal a dával mi najevo svůj zájem, vždy když přijel, přivezl mi nějakou drobnost...Prostě ten pocit, že by o mě rodič neměl zájem, osobně vůbec neznám. Ale právě proto si jistým způsobem vyčítám, že jsem tohle nedokázala zajistit svému dítěti. Někdy člověk vidí až s odstupem let, jak je důležité zodpovědně vybírat si partnera pro život a otce svých dětí. Protože když člověk šlápne vedle, chtě nechtě to hlavně ty děti nějak poznamená.

@ondul Moc děkuji. S manželem jsme se dohodli, že si se synem sedneme a v klidu vše probereme. Jeho dnešní reakce totiž dost sebrala i mě a vyvolala ve mně strach, aby se syn netrápil. To si totiž nezaslouží. On nikomu nic neprovedl a je dítě, za které by mnozí rodiče byli fakt rádi a byli by pyšní, že mají takového kluka. Že to jeho otec neumí ocenit, není jeho vina a nechci, aby s nějakým pocitem viny žil.

@makmak28 Právě kolikrát když mu řeknu: Tak řekni taťkovi (ohledně čehokoli), neudělá to, protože tím, jak se vidí sporadicky, nemají spolu vůbec blízký a otevřený vztah a syn má strach, jak by reagoval, proto většinou raději mlčí a na některé věci se jo nezeptá, i když by chtěl. Stejně tak to měl bohužel i ten jeho první syn - když se viděli, mluvili spolu jak cizí, později zjistili, že vlastně ani neví, o čem si mají spolu povídat, že se v podstatě neznají, a ten vztah nakonec vyšuměl úplně.
Dík za radu s psycholožkou - s jednou se občas potkávám pracovně a možná by uměla poradit, asi to i zkusím se jí zeptat, jak to vidí ona a co by poradila.

@rebe Děkuji. No, to je právě to - on od začátku co od nás odešel si začal žít svůj svobodný život, věděl, že někdo se postará (pomáhali mi rodiče když bylo nejhůř), nikdo ho do ničeho nenutil a na to si zvykl. I s alimentama se vykrucoval - pořád měl pocit jakože mi dává asi moc, nikdy mi nedal korunu navíc na mimořádné výdaje a když jsem o to třeba slušně požádala, byl na mě pak akorát hnusný. Tak jsme se nakonec u soudu před 2ma roky dohodli, že mi bude posílat 5000, aby mi nemusel už nic přispívat na tábory apod., prostě aby se už nemusel na ničem dalším dodatečně podílet. Tehdy jsem taky u soudu řekla, že se stále vymlouvá na práci atd. a syna si moc nebere, ale on zase jen sliboval (stejně jako u prvního soudu), že se bude víc snažit, že má teď takovou práci, ale že už to bude lepší, udělal psí očička a zůstalo to tak jak to bylo - na dohodě podle našich možností.

@rituska88 přesně takové pocity měly naše děti. Vždycky mu chtěly něco říct, ale bály se. A když jsem to zkusila já, otočil to proti mě.

@jancazao Děkuji. Ano, napodruhé jsem měla štěstí a s manželem se snažíme synovi vytvářet harmonickou rodinu. Bývalý se oženil znovu (už potřetí), tentokrát se ženou, která měla jednoho už téměř dospělého syna. Klapalo jim to asi 2, 3 roky a už spolu nebydlí - vadil mu prý ten syn, že moc plýtvá a tak se bývalý odstěhoval od nich pryč s tím, že až se kluk postaví na vlastní nohy, tak se k ženě vrátí. Co vím, tak rozvedení nejsou, ale nebydlí spolu a vídají se jen když jim to vyhovuje - pro našeho syna taky ,,super'' příklad, museli jsme mu vysvětlit, že takhle to v životě nefunguje nebo by nemělo - vzít si někoho s dítětem a pak říct, že mi to dítě z nějakého důvodu vadí a odstěhovat se pryč. Ale prostě lidé v dnešní době žijí v různých vztahových modelech a společnosti na tom nepřijde nic divného, jen prostě ne všechny ty modely jsou prospěšné pro zdravý vývoj dětí a jejich nastavení pro vlastní budoucí rodinný život.

@jancazao Syn vždycky od něho přijede zaražený jak kůl v plotě. Vypráví nám, kde teď taťka zase pro změnu bydlí a jestli tam byla teta - protože to je taky pokaždé jinak, přestali spolu žít a jenom se navštěvují, přestože dál jsou manželé. Ale když se ho zeptáme, jestli si spolu s taťkou povídali, tak krčí rameny a řekne, že vlastně ani ne, ani se syna třeba nezeptá jaké bylo vysvědčení, jak mu to jde ve škole apod. Většinou ho posadí do auta a jedou k jeho matce, kde syna vyplivne a sám jde do garáže hrát si s autem. S tou babičkou si syn taky moc nemá co říct - nikdy se nezajímala o žádné svoje vnouče, nikdy nehlídala a je taková ,, studená '' - to je zas na jinou debatu, za trvání našeho manželství jsem se kvůli tomu něco natrápila.

@rituska88 Je to smutné. Jak to popisuješ,otec je opravdu chudák, neschopný normálního dospělého života s uspokojujícími vztahy. Syn má štěstí, že jsi mu otcovskou roli kompenzovala partnerem. To ale nejspíš nic nemění na tom, že z toho jednou bude téma pro delší psychoterapii, protože vyrovnat se s tím bude obtížné. Pokud máš možnost se s psychoterapeutem nebo psycholožkou spojit už teď, myslím, že to bude pro syna velký přínos. Někdy se v nadsázce říká, že hodně lidí musí chodit na terapii proto, že ti, kdo ji nejvíc potřebují, na ni nechodí. U vás to bohužel sedí, otec by ji potřeboval jako sůl, aby nepůsobil traumata těm, za které má nést zodpovědnost. Je skvělé, že to řešíš, jsi synovi oporou a pomáháš mu zpracovat jeho pocity!

I když děláš všechno správně, někdy to nestačí... Odmítnutí vlastní rodinou bolí a tvůj syn je nepřijatý nebo se aspoň cítí nepřijatý svým biologickým otcem a velmi touží být přijatý svým otcem. Jeho otec funguje dle aktuální své vyspělosti, což je v jeho případě asi nefunguje. Pokud jeho bio otec má chladnou matku, tak už si asi nese nějaké trauma z dětství, nepřijetí, nenaplnění svých potřeba, tak není ani schopen dát synovi přijetí, protože to neumí, nikdy to nezažil a nefunkční rodový vzorec je na světě.

Co teď s tím? Asi bych synovi domluvila pár sezení s psycholožkou, ona mu může poskytnout nezaujatý pohled, nasměřovat ho jak s tím pracovat, protože tohle je dost těžké téma a je dobré si nechat pomoct i někým jiným a ne vše řešit jen doma. Druhá část je práce doma, kdy bych synovi asi namalovala rodovou linií. Možná bych ji kreslila v podobě stromu. Vysvětlila, že občas je nějaká část stromu příliš slabá a není nám schopna poskytovat oporu takovou jakou potřebujeme a chceme, což momentálně dělá jeho biologický otec. Někdy je v životě úžasné, že dostaneme podporu od někoho jiného, tvůj nový partner, může to být trenér na kroužku. Řekla bych mu, že tím, že přijme strejdu za víc svého (záměrně jsem se vyhla slovu otec), tak nijak nezrazuje svou původní rodovou větev, ale jen čerpá podporu i od jiných lidí.

Dále bych mu řekla, že chování otce, nemá nic společného s tím, jaké má známky, jak je dobrý a chování otce není nijak ovlivněno chováním syna. Chování otce je pouze vizitkou jeho otce a říká nám, jaký je otec, nikoliv jaký je syn.

@rebe Ano, to je trefné s tou psychoterapií 👍😉 Taky jsme si doma říkali, kolik rodin ještě musí rozbít a kolik za sebou nechat nešťastných lidí než skutečně dospěje.

@rituska88 Nejsem si jistá, jestli někdy dospěje.

@levandule_k Děkuji. Dnes jsme si spolu doma všichni tři sedli a probrali to. Byly i slzičky, ale zároveň ujištění, že nic není synova vina, ale že prostě někteří lidé nejsou schopni vést kvalitní vztahy a rodinný život. Někdo prostě není ochoten slevit ze svého pohodlí a kdykoli není všechno podle jeho představ, pálí mosty. Bývalý to tak má v mnoha oblastech - neustále mění auta, neustále se stěhuje, v práci není nikde spokojený, žádná žena není dost dobrá. A není to o těch autech, bytech, ženách či práci a není to ani o tom jaký je syn, ale je to v něm a v jeho přístupu ke světu.
Co se týče původní rodiny mého bývalého, pochází sice ze tří sourozenců a rodina byla úplná, ale celkově ti rodiče byli takoví chladní, hlavně matka. Člověk u nich necítil takové to teplo domova, to vřelé přivítání jako jinde...Těžko se to vysvětluje, ale pro mě to bylo třeba diametrálně odlišné od mojí rodiny, kde jsme si všichni i z širší rodiny dávali vždy najevo zájem o sebe navzájem, navštěvovali se apod. U nich to bylo takové povrchní. Oni nebyli zlí, jen prostě také nechtěli nijak slevit ze svého pohodlí, proto třeba nikdy nehlídali žádné vnouče, ani se svými dětmi prý když byli malí netrávili společně volný čas třeba výlety apod., prostě byli jen doma a děti si hrály venku s jinými dětmi, ale s rodiči ten vztah nebyl nijak hlubší. Proto možná ani bývalý to teď ve svém dospělém životě neumí. Já nevím, jestli se to dá nějak naučit l, když třeba člověk chce, nebo jestli to máte nějak v sobě jako vzor z dětství.
Moc děkuji za tip se stromem - to je moc zajímavý nápad a myslím, že ho vyzkouším 👍 Řekla jsem synovi, že vlastně i když mu bylo někde něco vzato, tak zase na druhou stranu dostal novou babičku a prababičku (manželova maminka i babička ho fakt milují) a to je přece super. Taky má strejdu, který tu pro něho je, a to každý nemůže říct, někdo má tu smůlu, že zůstane s maminkou úplně sám a dokonce má syn spolužáka, který ani neví, kdo je jeho otec. Řekla jsem mu Vidíš jen u vás ve třídě, kolik je rozpadlých rodin a každý to má trochu jinak. To se prostě děje, ale děti za to nemůžou, proto až se jednou budeš rozhodovat založit s někým rodinu, rozhoduj se zodpovědně, protože není cesty zpět.

@rituska88 Dá se to naučit, ale musel by na tom pracovat na terapii a především by si musel přiznat, že má problém.

Život není občas tak jednoduchý jak bychom si přáli...je důležité, že to se synem řešíte, vysvětlujete a nezametáte pod koberec, nenecháváte vyhnít.