Jaké je mít dvě děti? Všichni v mém okolí mě straší 😞
Vždycky jsem chtěla mít dvě nebo tři děti. S manželem jsme se domluvili, že bychom se koncem roku začali snažit o druhé, takže v ideálním případě (pokud to během půlroku klapne), budou děti od sebe dva a půl až tři roky. Všichni v mém okolí mě od toho zrazují, že je to strašné. Obrovský psychický zápřah mít dvě takto malé děti, starší je nesamostatné, maminka si celý den vůbec nesedne, nic nestíhá, osobní život je úplně ztracený. Pořád je na zhroucení, protože když pláčou obě děti, tak neví, které má utěšovat dřív. Pokud se jedno vzbudí s hysterákem, vzbudí se i to druhé a musí ho uspávat. Jsou na nervy ony i jejich manželé....a tak bych mohla pokračovat. Já jsem věděla, že to asi nebude úplně jednoduché, ale popravdě mě to hodně vyděsilo...
Nemáme babičky a možnost hlídání, proto jsme na to s manželem sami. Je ale zvyklý hodně pomáhat, prakticky nic mu nevadí. O malého je schopný se postarat klidně celý den už od jeho půl roku, když jsem ve škole.
Opravdu je to tak strašné nebo se to dá zvládnout a je to jenom strašení? 🙂 Moc děkuji za komentáře.
On asi není možný chladný kalkul, záleží i na tom, po čem člověk touží. Jako se vším. Třeba někdo touží jít na VŠ a jiný chce brzy do práce. Co je lepší? Dnes už neznamená, že VŠ bude mít větší plat, ani že lépe sežene práci než vyučený. Mohlo by se říct, že k čemu je dřina 5-6let na VŠ, bez peněz, život na koleji, nervy na zkouškách, když ten, kdo se nechá vyučit má dřív peníze, lepší bydlení, chlap může zvát holky na dražší večeře, holka si koupí víc hadříků a šminek. Všechno je to pravda, ale pak jsou tu city. Nikdy nezapomenu, jak jsem udělala přijímačky, těžké zkoušky a pak jsme se spolužáky smály nad talířem hnusnýho jídla v menze a měly jsme prostě všechno. Pro mne to byly nádherné roky i když jsem mla málo peněz, kolikrát jsem si tam mezi těmi chytrými lidmi přišla omylem a jako největší blbka, ztratila jsem iluze o sobě o svých obrovských schopnostech. A to jsem do té doby nevěděla, že mám o sobě kdoví jaké iluze. Narazila jsem tam mockrát na své meze a jindy jsem se právem a zaslouženě cítila silná. Nebylo lehké, ale kultivovalo mě to a činilo šťastnou a mám nádherné vzpomínky do konce života. Přesto vím, že to není pro každého. Ne nutně, že by byl hloupější, ale prostě chce něco jiného.
Tak to je i s dětmi. Chce to dobrovolnost a vnitřně ´po tom toužit. Já třeba nežila před dětmi žádný prázdný života, uměla jsem se radovat ze spousty věcí, které s dítětem už prostě nejsou možné. Přesto bych neměnila. Čekáme druhé, plánovaně a obtížných situací určitě bude přibývat a krizových momentů, ale mne to stojí za to. Taky ztrácím iluze o sobě, kolikrát se chovám přesně tak, jak jsem doufala, že někdy nebudu. Ale vnitřně se cítím bohatší. Asi je to o tom do ničeho se nenutit, nikoho nenapodobovat a jít si za tím svým. A pokud člověk po dětech touží, jen chce uklidnit, chce dostat nějaký impulz, který by dal nějakou záruku do života, že to bude dobré, tak pak radím: prostě do toho vletět 😉
@lucisuska Nějak nechápu, proč mají ostatní lidi potřebu druhé strašit, nesnáším kecy typu až se rozchodí, tak se nezastavíš, až se rozmluví, budeš potřebovat špunty do uší, až se narodí druhé, zblázníš se..apod..nechápu, kam na to ty lidi chodí..
my jsme s manželem byli už od začátku plánování rozhodnutí (cítili jsme, že je to pro nás správné), že budeme mít dvě / tři děti chvilku po sobě..každý nás samozřejmě strašil, jak to bdue hrozné, apod..
no a když jsme přišli se zprávou, že čekáme dvojčata, a že se narodí, když dceři bude cca 21. měsíců, tak nás všichni litovali, jak jsme si zkazili život, apod.. CO TO JAKO JE??? my to tak chtěli, a chceme a jsme šťastní, že jsme se tak rozhodli, nikdy bychom neměnili..první rok, ač by se mohlo zdát, byl úplně v pohodě, ani jsem nevěděla, že mám doma dvouleté dítko a dvě miminka..mazec nastal až po prvním roce kluků..
je to jenom o tom, jak si to nastavíš, o tom, co to pro Tebe a Tvého muže znamená, mít dvě a více dětí a jak dlouho po sobě se rozhodnete..nikdo nemá právo Tě strašit, jak to bude hrozné, protože se to nikdy nedá paušalizovat, každé miminko je jiné, rodiče jsou jiní, každý zvládá jiné věci, někdo se hroutí při pohledu na miminko ležící na kraji postele, někdo se hroutí až poté, co se doopravdy miminku něco stane..
moje rada zní, jedním uchem tam druhým ven a nebo ještě lépe asertivně říkat, že děkuješ za rady, ale že si to uděláš po svém 😉
přeju hodně štěstí!
@lucisuska
řekla bych to jednoduše, chce to o tom moc nepřemýšlet, já jsem se druhého strašně bála...a pořád to oddalovala, jenže pak jsem zjistila, že se vlastně nebojím druhého, ale toho, že nikdy nedostanu odvahu to druhé mít....a pak jsem si řekla dost, takhle se nedá žít, sice je to paráda, holka ve školce, super práce, bourák před barákem, s manželem skvělěj sex , konečně jsem zhubla, no prostě jen idiot by šel do druhého ....pak jsem otěhotněla a znovu pochyby, strach, ty vole ja si zničila život 🙂..až dždo porodu depky...a ted jsem spokojena mamka dvou dětí i když zrovna fakt vypadam sešle...ale ta výzva....dokázat to a vratit se do formy, byt zase sexy a úspěchy v práci a k tomu dvě překrásný děti....bejt hezká a uspěšná bez dětí zvládne každá pipka...ale obráceně je to sice makačka, ale zase si toho moc vážíte a okolí taky
@akankeo V něčem s Tebou souhlasím, v něčem ne.... Ten perfekcionalismus je určitě mor, ale když v tom člověk od mala vyrůstá a je mu to 30 let prezentováno jako normální, správné a jediné možné, je pak těžké najednou přehodit výhybku a dělat si to po svém. Určitě teď už své priority přehodnotila, ale že to neudělala předtím, za to bych ji nesoudila a je mi dost nepříjemné, že ji soudí někdo jiný. Co se týče těch aktivit, paní na hlídání, myčky, sušičky atd., to už vše může být záležitost čistě finanční. Píšeš, že peníze na život se vždy nějak seženou - na život možná, ale na tohle už třeba opravdu ne, zvlášť s těmi dvěma nebo více dětmi. Nebyla bych takhle přísná a jednostranně smýšlející. Prostě někdo to zvládne lépe, někdo hůře. Každý má taky jiné startovní možnosti, takže porovnávat jednotlivé lidi navzájem ztrácí smysl.
Necetla jsem celou diskuzi, ale musím napsat, že z příspěvků, které byly reakcí na příspěvek @mysicka_lb a příspěvky na téma "Kdo chce, hledá způsoby a kdo nechce, důvody - ve vztahu k jedinackum", se mi dělá skutečně zle.
Hned na úvod chci napsat, že si myslím, že nejvíc záleží na tom, jestli člověk chce. Když chce jedno dítě, ať má jedno, když má dvě, tak ať má dvě, atd. Nevidím nic špatného na tom rozhodnout se pro jedno nebo pro čtyři děti. Ale pokud někdo váhá, zaslouží si znát obě strany mince, jak tu pozitivní, tak tu negativní.
Souhlasím s příspěvky @mysicka_lb , i pro ženu, která má všechny možnosti, může být neskutečně těžké zvládnout dvě děti. To, že se někdo zhroutí neznamená, že by byl neschopný a nezaslouží si odsouzení a příspěvky, které v zaobalene formě říkají "je neschopná, zhyckana a tak ji to patří". Ten, kdo ji takhle odsuzuje tím akorát ukazuje svou neznalost a nedostatek empatie.
Někdo touží po životě naplnenem dětmi, někdo touží po bohatém životě, kde bude spousta podnětu a aktivit a i to dítě. A samozřejmě to není ode zdi ke zdi, ale spousta variant,mezi jedním a druhým. A tak, jako není nic špatného na jednom, není ani na druhém. Pro někoho je mít dvě děti brnkacka, pro někoho vyčerpávající maraton. Stokrát jsem tu četla, jak tu matky padají na ústa, jak jsou vyčerpané, jaké mají problémy. Někdo to takhle chce, někdo ne.
A k těm jedinackum, to, že někdo chce jen jedno dítě není, že by hledal důvody, proč nemít dvě. Prostě chce jedno tak, jako chce někdo dvě. Mít dobrovolně jedinacka není o tom dát mu vše, jak se tu taky člověk často docte v souvislosti s botickami adidas a ipady. Spousta lidí není schopna se přes ten predsudek přenést, bohužel, ale mít jedinacka neznamená dítě rozmazlit a realita je tomu velmi vzdálená. Např. schopnost podělit se s ostatními většinou lépe ovládají právě jedinacci narozdíl od děti z více sourozenců, protože děti z vicecetnych rodin často musí o všechno (od věci po pozornost rodičů) bojovat. Samozřejmě to nechci vztáhnout na všechny. Další věci, která mě zaujala je, že sourozenec je pro dítě to nejlepší - nechci to vyvracet, ale je to spíš sázka do loterie. Pro někoho je sourozenec nejlepší přítel, pro spoustu lidí naopak nepřítel a pro někoho cizí člověk. Spíš bych řekla, že krásný vztah je spíše vzácností, ale častěji v okolí vidím, že se sourozenci řádu let nestykaji, je spousta případů, kdy si sourozenci navzájem škodí a tím myslím víc než drobné postuchovani.
Určitě nechci zakladatelku demotivovat a druhé dítě ji rozmluvit. Myslím si, že nejdůležitější je ten vnitřní pocit, jestli dítě chce nebo nechce.
Ja druhe dite nechtela, prislo to na me vic jak 7 let po prvnim porodu. A neskutecne si to uzivam, s prvnim jsem padala na hubu a to jsem delala minimum veci, ted i studuju, je to fakt o chteni a motivaci 🙂
@lucisuska Ahoj 🙂Já mám 3 děti 🙂 15letou dceru a pak jsm jsi pořídila chlapečka(3roky) a pak přišel neplánovaně další(13 měsíců).Takže rozdíl rok a 10 měsíců.Neříkám,že to bylo vždy jednoduché,ale nikdy bych nic neměnila a jsem nejšťastnější maminka na světě 🙂 Není nic hezčího,než dětičky,ať to snadné je nebo ne 🙂
@lucisuska Znám právě v okolí poslední dobou hodně rodin, které mají děti co nejblíž k sobě, tak 2 - 3 roky. Taky nechci velký rozdíl, není na co čekat, když dnes běžně rodíme na prahu třicítky. Věřím, že je to náročné, ale co v životě není, prostě to neřeším a nějak to zvládnu, navíc můj muž se dost zapojuje a je mi velkou oporou. Horší je mít rozdíl po roce, prý i víc než dvojčata. Ale taky to maminky zvládnou a mně se líbí, když jsou děti k sobě.
Navíc ve 3 letech už je starší ve školce, což je taky úleva pro maminku. A je i na rodičích, jak si to doma nastaví a co starší dítě třeba naučí. Tak hlavu vzhůru! 😉
Já furt tvrdím, že kdyby šel na děti člověk rozumově, nepořídí si ani jedno! 😀
Holky, moc vám všem děkuji za krásné a pozitivní názory!!!! 🙂
@sisstin Nechci se Tě nějak dotknout, ale s takovýmhle věkovým odstupem máš jakoby dva jedináčky. Není divu, že druhé miminko si jako zkušená matka užíváš víc a víc toho zvládáš. Ale nemůžeš to porovnávat se situací maminek, které mají děti ty 2 - 3 roky po sobě. Je to rozdíl, jestli vstáváš v noci k jednomu dítěti nebo ke dvěma, jestli přebaluješ a krmíš jedno nebo dvě, jestli máš na krku 24 hodin jedno nebo dvě. Máš teď v podstatě samostatného školáka a malé, stále ležící miminko. To není ta samá náročnost jako třeba dvě batolata.
@mysicka_lb nevím, jestli už si zažila dítě v první třídě...ale je to boj a věř, že tolik času a nervu mě nikdy děti nestály 😵
Mě strašili už když jsem byla těhotná poprvé, že nedokážu s dítětem dokončit školu. A světe div se, studium zvládám líp než jako bezdětná, protože mám mnohem větší motivaci.
@mysicka_lb ja bych prave ted treti chtela s max dvema rokama odstupem ;(
Mam deti 3roky a bez tydne 3mesice a myslim, ze jsem zvolila s manzelem idealni cas, starsi uz byl relativne samostatny (bezne uz deti jsou ve skolce, u nas sel az ve 4letech), byl a je muj velky pomocnik, brasku zboznuje, je to ten velky bracha a ochrance. Na druhou stranu se mladsi od starsiho strasne moc uci, napodobuje ho-nekdy to je k plusu jako napr.smrkani, nekdy k minusu lezeni po stole, zidlich.. ale jsou skveli partaci, vyhraji si spolu, nedaji uz ted na sebe dopustit.. a jinak to je hodne narocne, jsou fakt momenty, kdy padam na usta. Nejhorsi bylo, ze starsi na miminko zarlil, dozadoval se pozornosti, schvalne dupal, jak mladsi spal, chtel si se mnou hrat a ja kojila.. ale ted se to uz krasne srovnalo.. nemenila bych...
Děti mám od sebe 2roky a 4 měsíce a na rovinu - absolutně mě to semlelo a psychicky se v tom dost plácám. Ale třeba to časem ocením, kamarádka má děti stejně od sebe, ale už jsou starší a hronzě si to pochvaluje, tak snad se to trochu srovná i u nás. Jen doufám, že z toho nebudeme mít někdo psychciký následky. Já si dnes byla nechat namíchat Bachovky na zklidnění a snad se uklidní i situace doma.
@kacca11 s tim sourozencem je to teda prekvapive, nevim kde zijes nebo jestli jsou tam tak spatne vztahy, ale ja myslim neznam nikoho, kdo by litoval, ze ma sourozence. Prave naopak, ze ho to naplnilo a ma k tomu cloveku bliz, zaroven se naucil vice delit o tu pozornost a vse vic nez jedináčci. A to ja jsem mela byt jedináček a ukecala jsem nase o sourozence. I když nase vztahy nejsou vždy uplne idealni, jsme rozdilne povahy, tak porad jsem rada za sestru, ze ji mam, i když daleko. A uplne zavidim kamarádce, co ma 2 sourozence a navstevuji se všichni s rodinami, jak je to krasne. Neodsuzuji rodice jedinacku, je to jejich rozhodnuti, ale sourozenec je proste sourozenec. Vztahy se muzou vždy pokazit, ale stejne tak se muze pokazit manzelstvi, vztahy s rodici, nikde není psany, ze všichni spolu navždy vyjdou.
@lennus my mame dve skoro po roce a treti od mladsi 3roky ...a taky jsem slysela ze po roce jsou nejnarocnejsi...me to tak neprislo....i kdyz je pravda ze ted s tim nejmensim mi to prijde v klidu...ony si vyhraji a on je jediny malinky....tim nerikam ze starsi deti odstrkujeme to vubec ne...ale neprijde mi to takova hruza kdyz jsem driv byla zvykla mit k takto malemu diteti o rok starsi decko...
Me mensi vekovy rozdil prijde super a nemenila bych....jen tu svoji postavu bych zmenila 😃 ale holt musim zamakat....ale verim ze se brzy dam dokupy...
@elu To nezažila a naprosto Ti to věřím.... Ale je to určitě zase trošku jiný boj než věčné vstávání, kojení a přebalování.
@sisstin Ještě třetí? A co Tě přimělo změnit názor? Pamatuju si Tě ze starších diskuzí, vím, že jsi chtěla jen jedno....
@mysicka_lb tak zmena zivotnich poďminek, zivotniho stylu a ze me to ted proste desne bavi ;) ale jestli fakt bude, to nevim ;)
@marcinek nevim, jak s tim souvisi, kde ziju, ale jedna se o zkusenosti z cele republiky. A asi se neshodneme, moje zkusenost rika, ze deti z vicedetnych rodin maji s delenim daleko vetsi problemy nez jedinacci. Mysleno obecne, neeikam, ze to tak maji vsichni, vzdy zalezi na pristupu rodicu.
Já jsem jedinacek a moji rodiče jsou jedinacci. Nemůžu říct, že jsem ukázkový příklad 🙂, určitě jsou jedinacci,kteří měli pěkné dětství. Ale mě se rodiče na společné chvíle skoro nevěnovali. Pořád mě posílali do pokojika, abych zavřela a hrála si a oni se koukali na televizi a pili kávu. Na výletě jsme nikdy nebyli, prý protože nemáme auto. Do 15 jsem nosila pouze oblečení ze sekace. Pak jsem jednou nahlédla do výplatních pásek a naši měli hrubého asi 65 tisíc....... Nevím kam peníze mizely, ale asi do takova koníčka s nakupováním elektroniky. Když jsem dostala stolní hru, tak ji se mnou ani nehráli, že je to nebaví. Ven mě taky moc napouštěli a když tak jen před barák, takže jsem ve vztazích s dětmi byla dost nesikovna i neuspesna. Delila jsem se až moc. Ve výsledku se s rodiči dnes už nebavím, protože přešli na zcela konzumní způsob života a nejlepší pocit že života mají z peněz a když se něco koupi. Moje maminka tráví všechen čas na zkraslovacich procedurach a pak u kafe u televize. Otec zase jezdí po městě po kseftech, že mají nějakou dceru a vnoučata? Tak to mají srovnané tak že něco koupi a všichni budou spokojeni... Proto se taky vztahy začaly rozpadat... Co můžu říct za sebe- hrozně mi chybí sourozenec.
@samaber ja jsem taky vyrustala jedinacek, dokonce jako dite spise starsich rodicu a mela jsem krasne detstvi. Nasi se mi venovali, jezdili jsme na vylety, dovolene, kdyz jsme byli na chate, tak mi davali uplnou volnost a litala jsem cely den s kamarady. Nebyli jsme na tom financne nijak extra, ale ani spatne a kdyz jsem si neco opravdu prala, opravdu dlouho, vetsinou se nasi pokusili mi to splnit, ale rozhodne jsem nedostavala vse, na co jsem si vzpomnela. Obleceni jsem mela as nekdy do zakladky casto podedene, pak uz jsme s mamkou nakupovaly podle me, ale spise v levnejsich vodach. U nas se hralo spis na zazitky nez na materialno, daleko vetsi materialno a minimum zazitku meli spis moji spoluzaci, co byli ze dvou nebo trech deti. Musim rict, ze jsem po sourozenci nikdy netouzila, nechybel mi. Mam dva nevlastni, o dost starsi, se kterymi jsem nevyrustala, mam s nimi hezky vztah, ale spise pratelsky, nez nejaka rodina vazba. Otec uz nezije, ale s mamkou mam i pres urcite nazorove rozdily v dospelosti moc hezky vztah.
Muj muz je o 13 let starsi nez jeho sestra, takze v podstate jedinacek, a spolu jsme se zatim shodli na jednom diteti. Planujeme tedy jedinacka, ale pokud by pak prisla touha po druhem, nebudeme se branit. A nepripadam si kvuli tomu jako sobec.
Mne prijde naprosto normalni mit dve deti. A dvou nebo trilety odstup idealni. Je jasne, ze se dvema bude vic prace, ale taky vice radosti..nevim, proc maji lidi v tvem okoli tendence do toho kecat, je to kazdyho vec, kolik chce deti. Pokud chces, tak do toho jdi.
Tady někdo napadal to přísloví "kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody". Já myslím, že je do určité mír pravdivé a to vůbec neznamená nic špatného. Pokud někdo nechce dvě děti, ať z jakého-koliv důvodu a nebo i bez důvodu, nevidím na tom nic špatného. Stejně jako nevidím nic zlého na rodinách, které mají 4 děti a k tomu skromnější styl života, za předpokladu, že nehraničí se zanedbáváním. Určitě člověk, který to druhý dítě nechce bude hledat důvody proč ho nemít a naopak. Jenže tady, když holka napíše ty výhody více dětí, tak se zas ozvou jiné hlasy a říkají, že ona má ale malý rozestup mezi dětmi, nebo velký a nebo že jim toho zase tolik nekoupí. Tak jaký na to vezmeme metr?
Oceníme spíš, že holka s jedním dítětem umí odhadnout své síly, přiznat si je , přiznat je okolí, je schopná sebereflexe a další dítě si nepořídí. Nebo oceníme mámu 4 dětí, která místo jednoho porodu zvládla 4 porody a místo jednoho vstávání 4 vstávání a místo jednoho hladového krku 4?
Nebo tu první utřeme, že je sobecká a má rozmazleného jedináčka, protože je líná postarat se o druhé a ta druhá máma je taky sobecká, protože její děti nemají nové lyže.
Jsem přesvědčená, že ať se rozhodneme jakkoliv, přinese to své problémy.
@shine2015 Manžel pomáhá, naštěstí. Manžel je miliónový. Ale do práce chodi a pracuje i doma, tak někdy to prostě nejde. Akorát jak jsem z toho psychicky v háji, tak se v tom plácáme všichni. Chci teď začít chodit cvičit a vypadnout, ale ne nákup apod a rychle domů. Prostě z toho kolotoče vypadnout.
@akankeo moc hezky napsané, mimochodem já "šla" ke statnicim s ročním dítětem a druhé bylo v bříšku. Kupa bezdetnych spolužáků se k těm statnicim ani nepodívalo...