Jde zvládnout mít dvě děti brzo po sobě?

Je to těžké, ale jen dočasně Než si zvyknete na novou situaci. Musite si ale pomahat. Ma li byt na vse vase zena sama.tak to pro ni bude opravdu VELMI náročné.

Mám děti dva roky od sebe (to je trochu víc, než u vás), také neplánovaně a také jsem se bála. Hlavně jsem pořád řešila, že ta starší chudinka bude odstrčená od maminky🙂...dnes, půl roku po porodu mohu říct, že je to všechno úplně v klidu. Ano, jsou občas krizovky, ale to byly i s jedním dítětem a u druhého už člověk tolik neřeší, dokáže si lépe poradit - umí dítě chytit, přebalit, nakojit, uspat....měla jsem z počátku obě děti na plenách, starší jsem krmila, mladší kojila...hodně jsem mladší nosila v šátku, abych měla volné ruce pro starší - díky tomu snad ani jednou neplakal. Hodně se začal starat i manžel - dnes je samozřejmostí, že večerní rituály spojené s koupáním, uspáváním starší, má na starosti on - což myslím, že u vás, vzhledem k tomu, že se takhle zajímáte, nebude problém🙂...Děti se milují a já bych neměnila. Jednou trochu povyrostou a budou parťáci a vy budete mít trochu klidu navíc, protože se zabaví spolu...ulehčí to vaší rodině při různých aktivitách (budou na podobné úrovni, stejné dovednosti, stejné zájmy)...pokud to tak příroda chce, nebránila bych se - ono všechno má svůj smysl🙂.

19 měsíců už není zas až tak brzo po sobě 🙂 já bych se toho nebála. My i původně chtěly aby naše děti byly od sebe 18m ale bohužel to nevyšlo tak budou dýl. Záleží na manželce jak dokáže dětičky skloubit ale plnohodnotně se věnovat oboum jde! 🙂

máme děti taky 19měsíců od sebe, druhé nebylo vůbec plánované, byl to šok, když jsem to zjistila, zdravotně jsem se absolutně nestačila dát dohromady po prvém porodu (jsem nemocná od dětství), peníze jsme nepočítali, zda na to budeme mít, ale šli jsme do toho, ani na vteřinu jsem neuvažovala o potratu, i když se mě gynekolog kvůli mému zdrav.stavu zeptal, ale dr. v Praze nic nenamítal, a šli jsme do toho. Někdy je to v pohodě, často spíš náročnější, ale jsem moc ráda. Děti jsou kouzelné, hlavně když už si teď spolu hrají, taky ovšem pěkně škodí, a když syn dceru obejme a řekne, že ji má rád, tak to vůbec stojí za to.... A mám i jiné důvody, proč ano.
Jo a na děti blízko od sebe, je tu přímo skupina založená....
https://www.modrykonik.cz/group/4167/

napisem to asi takto...nez to pride, clovek nad tym rozmysla. .co bude???, ake to bude???....a ked je to tu, je to tak prirodzene, ze vsetky obavy sa rozplynu...mam dvojcata, viem o com pisem 😉

Já mám mezi nejstaršíma klukama rok a 8 měsíců. Manžel denně jezdil do práce cca hodinu a půl, a pak večer taky hodinu a půl. Druhý syn byl náročný, KAŽDÝ večer řval 2-3 hodiny, než usnul. Bylo to náročné, ale zvládlo se to. Teď jsou super parta, jsem moc ráda, že jsou téměř stejně staří, a tak dobře si rozumí! Nevyměnila bych to za větší věkový rozdíl ani náhodou!

Rada ode mě, staršího sourozenca je potřeba brát vždy jako prvního, nebo aspoň vždy, kdy to aspoň trošku jde. Miminko se dá dát do šátku, a věnovat se staršímu, když potřebuje.

A ještě - co to jde, je dobré staršího zapojovat do péče o mladšího, pokud o to stojí, i když by ho jen šmudlal u koupání, nebo nosil plíny...

Ženská zvládne všechno! Když musí tak musí. Někdy je to na pád na ústa, ale vždycky se to dá. A hlavně já mám pocit, že k mladší holčičce přistupuju s podstatně větším klidem než ke staršímu chlapečkovi. tam jsem byla pořád ve stresu, jestli dělám všechno správně a s malou je to úplně jiné. Pokud jste plánovali druhé později, tak bych určitě o interupci neuvažovala. Když jí budete jako chlap oporou, tak to určitě dá.

Mám děti ve stejném věkovém rozmezí jako by jste měli vy a nemůžu si na nic stěžovat 🙂
Druhé těhotenství zdravotně komplikované ještě víc než to první a ještě jsem se u toho starala o dcerku a šlo to, ženská toho vydrží až až, když musí, takže se vůbec nebojte 😀
A od první chvíle, kdy si pro nás manžel s dcerkou přijel do porodnice, tak si ty dva užívám každou minutu. Je to ještě lepší než když jsem měla jen jedno první dítě a to nemám kam dát děti na hlídání... takže co se týče strachu o starost se dvěma, nemá smysl se bát předem. Co se týče financí, tak ušetřit se dá leckde a nemusí se u toho šidit rodina ani děti. Ale mám ten názor, že když beru dávky..., tak raději další dítě ne. Ať si každý říká co chce, ale znám to z vlastní zkušenosti...

mám první 2 děti přesně 19 měsíců od sebe a bylo to v pohodě, ze začátku jsem špatně nesla,že nemám tolik času na tu starší, ale byl to spíš můj problém, ona tím něják extrémně netrpěla, za začátku byl trochu zmatek než si to všechno sedlo, ale jinak dobrý🙂 plynule jsem přešla od jedněch plen k druhým, byla jsem pořád zvyklá v noci vstávat takže v tomhle směru jsem se cítila vlastně skoro odpočatá🙂 ale je teda fakt,že druhorozený byl hodně spavý a pohodář. Když mu byly 3 narodila se třetí a když to srovnám daleko lepší byla ta první varianta - teď jsem si zase musela zvykat na noční vstávání, plínky, chtělo to víc organizace kvůli školkám a už to nejsou takový parťáci jako ti 2 první

Deti mame 18m od sebe (24m a 6m) zadne hlidaci babicky, manzel porad v praci, do toho stavime barak svepomoci a myslim, ze to zvladame dobre 🙂 chce to se na vsechno divat pozitivne, kluci si vyhrajou, domov mame plny detskych usmevu 😉 drzim palce

Ahoj, teprve druhé čekáme. Ale už jsme téměř v závěru🙂 Rozdíl mezi nimi bude 2 roky. Každá jsme jiná, každá to jinak prožíváme..
Obě naše děti jsou plánované a chtěné, ale stejně jsem chvílemi od začátku těhotenství na zhroucení, jak to budu zvládat, jestli té první nebudu ubírat pozornost, a tisíc dalších jiných otázek, které bych se snad i styděla zvěřejnit.. Stejně to má i má kamarádka, která bude mít rozdíl mězi dětmi 3 roky. Řekla bych, že takhle to prostě je. Že ty obavy máme a budeme je mít i když mezi dětmi bude rozdíl 10 let.. Samozřejmě praktickou stránku zatím nemám vyzkoušenou. Asi je důležité abys si teď oba uvědomili, jak to vlastně je. Že sice neplánované, ale chtěné?? nebo nechtěné?? A hlavně taky všechno může být na podruhé jinak..🙂 Držím palce!

Kamaradka ma takto neplanovane take treti ditko, od druheho 19 mesicu. Zvladaji, ale s notnou pomoci babicky. Ja mam tri deti, vzdy rozdil 2 a ctvrt roku a jde to. Moje mamka mela me a brachu s rozdilem necelych 14 mesicu a take to zvladla. A to tata jezdil pres tyden pryc a byl doma jen o vikendu, ale ani to s nami nepomahal.

Zvladnout to podle mne urcite jde, ale zalezi hodne na detech, jak moc to bude narocne. Kazdopadne se musite dohodnout vy dva, aby jste si po case nevycitali.

no zvládnout se to dá, ale začátek je nářez 😅
já mám děti po 2 letech... vydatné koliky (později u jednoho zjištěný rozestup břiš. svalů a u druhého laktoz. intolerance), velké problémy s růstem zubů (7 zubů řezáno na pohotovosti), u druhého zase neustále zánět stř. ucha... a tak bych mohla pokračovat, ale nebudu z toho dělat román 😉

ve zkratce: ano, první bude na začátku do určité míry odstrčený, to je realita... máma se nemůže rozpůlit a častokrát se stane, že oba brečí, oba jsou počuraní, oba se bouchli, oba mají noční můru atd... pak se dá jen držet a čekat.. prostě člověk dělá co může 😔 😉

finanční stránka taky není zanedbatelná...

ale řekla bych, že podpora partnera je velmi důležitá... takže je otázka hodně i na vás - nakolik jste vytížený v práci? jste schopný a ochotný se postarat o starší dítě (až bude v porodnici, až bude přetažená, až bude třeba kojit a bude potřebovat chvilku klidu apod.)....

dál co rodina? je poblíž? je podporující? nebo jen kritizuje, kecá, nemá zájem?

rozhodnutí musíte udělat vy... berte v potaz jak je na tom žena fyzicky a psychicky... 😉 některá žena je velmi silná po všech stránkách a zvládne 4 děti a rekonstrukci baráku a ještě si pro zábavu najde přivýdělek...
někdo je slabší "konstrukce" a je potřeba to respektovat, ne každý vydrží takové tempo...

je otázka jestli žena jen plaší nebo jestli měla dost už s jedním dítětem...
každopádně rok a půl od sebe už není tak "hrozné" 😉
moje kamarádka neplánovaně otěhotněla a děti 11 měsíců od sebe... to byl mazec 😀

No.....budete to mít hodně těžké,ale postupem času se to bude jen a jen lepsit, to starší nebude vůbec odstrcene, naopak,ale bez pomoci prarodičů je to skutečně náročné,musela jsem si najít řád a ten striktně dodržovat a vše pak fungovalo. Můj první syn nám dal u porodu také zabrat, vše s ním bylo a je neuvěřitelně komplikované, ale věděla jsem,že musí do jeho dvou let být druhé dítě,jinak bych už nechtěla a dcerka je o necelé dva roky po synovi a můžu Vám říct,že ona nám všem všechno tak ulehčuje,až je to k nevíře.jakoby věděla, že nervů stačí se synem a ona je tak v pohodě,žádné problémy,je fantastická....chci tím jen říci,za mě,buďte šťastní, že čekáte druhé,určitě to zvládnete a možná budete i překvapení.při nejhorším si říkejte "nejhorší" je první rok a pak už je to jen a jen lepší 🙂.... Držím Vám palce

Mám je rok a devět měsícu po sobě, neplánovaně a měla jsem na začátku asi stejné pocity, jako Tvoje žena 🙂 Ale neboj, vše zvládnete, protože se ti zvládnout musí. Prvních 8 měsícu je těžkých, než se najde rytmus, ale pak je fakt skvělé, jak si spolu vyhrají. Určitě dejte dítěti šanci, do konce života by jste si vyčítali, že jste to neudělali.

Osobně si myslím, že nejtěžší je první rok. V té době jsou činnosti dětí naprosto odlišné - starší je aktivní, běhá, hraje si, více méně normálně mluví... mladší leží, plazí se, u hry většinou potřebuje parťáka, který mu ukazuje jak na to, sám se nenají... takže rodič najednou musí skloubit víc činností, aby byly spokojené obě děti. Je to náročné, člověk je vyšťavený a kolikrát si říká, že už nemá sílu na další dětské hry, na uspávání atd., ale vždy se ta energie nakonec najde. Navíc nikde není psáno, že když první dítě trpělo na bolesti bříška a nespalo, tak druhé dítě musí být stejné / když první ječelo jak siréna, bude to dělat i druhé... prostě chci říct, že vaše druhé mimčo může být klidný človíček, který si rád pospí a vám ubude spousta starostí.
Po tom prvním roce života - jak začne mladší dítě chodit, mluvit, je spousta věcí snazších (alespoň u nás to tak bylo). Mladší syn měl najednou potřebu dělat vše jako ten starší. Účastní se jeho her, okukuje jak se co dělá - sám si začal čistit zuby, snaží se oblékat a svlékat atd. Vlastně ani nejeví zájem o hračky určené dětem jeho věku, prostě dělá to, co starší. A mně se tím ulevilo. Kluci si společně vyhrají, jsou spolu šťastní. Nemusí mě mít "za zadkem" každou minutu. Samozřejmě netvrdím, že je to vždy idylka (taky se dokáží řádně porvat o hračky), ale jak rostou, sehrávají se líp a líp.

Já osobně jsem často vyšťavená (ale to je dáno asi i mou povahou - prostě všechno musím dělat na 100%), ale nikdy jsem nezalitovala, že jsou kluci věkově blízko u sebe. Pozitiva vždycky převládají nad negativy (únava a vyčerpání).
Píšete, že má manželka obavy, jak to bude zvládat. Vaši ženu neznám a nevím, jak reaguje nebo jak je odolná vůči stresu... přesto bych napsala: občas to není jednoduché, ale zvládat se to dá. Krom toho si myslím (podle toho, že jste sem napsal a zajímáte se), že i Vy jí budete oporou.

A můžu Vám říct: neznám nic hezčího, než když si kluci zalezou do svého "domečku" pod stůl, nabagrují si tam hromadu hraček a společně si hrají, chechtají se a přátelsky se plácají po zádech.

Máme děti od sebe 15 měsíců a chtěli jsme to tak. Je to chvílema dost náročný, ale je to hodně o organizaci a zvládnout se to dá. Radujte se z toho daru a na překážky nemyslete, to zvládnete! ♥

I když byly dny, kdy jsem si i pobrečela, tak tyto perné momenty hravě převálcovaly dny, kdy jsem neskutečně šťastná za to, že je mám a že je mám, PLÁNOVANĚ, od sebe 19 měsíců... (chtěli jsme rozdíl do roka)... Děti se milují, motivují navzájem, jsou si nejlepšími kamarády ( a to nepřeháním)..Dcera je kápo a o bráchu se od narození stará, syn k ní vzhlíží a ve vše se jí snaží dohnat...Samozřejmě, že přijdou vypjaté situace...ale to si myslím, že nejsou výjimkou ani u většího věkového rozestupu, o tom to není..je to o povaze dětí jako takové..někteří jsou kliďasové, někteří čerti...takže s oběma zásadně nechodím nakupovat a občas je chci rozdělit ( ,,Ty někam jdeš? Tak si někoho vem s sebou...Koho? Si vyber..." ) Pak zažívám pocit, jedno dítě, žádný dítě... Jsme z Prahy, tak jen za sebe si nedovedu představit život bez sourozeneckého kočárku, páč já furt někam trajdala a jezdila MHD....pokud bych se mohla znovu rozhodnout, rozhodně bych do toho šla znovu!!!

21 měsíců. Znám páry, co mají rozdíl mezi dětmi 11 měsíců nebo rok, proti nim jsme břídilové. 🙂 Nebudu nalhávat, že je to jednoduché a dávačka, není. Musela jsem se odnaučit lpět na hodnotách jako naleštěný stůl, tříchodový oběd, atd. Teď je dceři rok, na péči o děti i domácnost jsem sama a je to znát, na psychice, na tom, jak se cítím fyzicky, ale i na domácnosti. Vytírám, když je to fakt akutní, oblečení nebylo složené ve skříni ani nepamatuju, když jsem nastydlá, hrabu se z toho měsíc i déle, moje motto pro každý den je "přežít ve zdraví". Tohle vše je vykoupeno tím, když se děti sejdou v pokoji a dovedou si hrát tak, že nikdo nepláče. Také jsem nevěděla, jak to budu zvládat, ale ono se to nějak poddalo. Neumím si představit rozhodnout se jinak. 🙂

Kdyz jdou zvladnout dvojcata, trojcata... proc ne 🙂
Ja mam deti po roce, presne po 1 roce a 3 tydnech. Neplanovane. Bala jsem se, jenze nic se nezere tak horky, jak se to uvari. Spousta veci, kterych se clovek bal, se pak vyresi tak nejak sama, slape jinak a slape dobre, protoze cloveku nic jineho nezbyva. Prosli jsme si dost zdravotnimi problemy, porad jsem s nimi litala po doktorech atd. Presto na 1.rok vzpominam rada, mela jsem jeste hodne sil. Vubec po druhe porodu to byla jizda, bylo mi fakt fajn 😵 Pro me byl daleko narocnejsi ten dalsi rok, kdy dcera mela 1 a kluk 2 roky. Obavy, ze to starsi bude odstrcene...nesmysl, budou mit jeden druheho. Ja nevim, jak spolu budou vychazet jako vetsi nebo dospeli, treba vubec, ale ted se miluji a nas az tak nepotrebuji 😎

No zvládne to protože musí. Máme dvojčátka je to náročné ale nějak to jde s pomocí manžela a rodiny, která bydlí poblíž.... manželka bude muset trochu snížit své priority co se týče péče o první dítě a svoji lásku a péči rozložit do dvou dětí. Ono je to zase pěkné, když má dítě sourozence-kamaráda a můžou si spolu hrát,což je velká výhoda i pro vás 😉

Mam deti presne 19 mesicu od sebe ( tedy stejne jako u vas). Zvladnout se ti da. Prvni mesice jsou tezke, nez zacne mladsi ditko nejak rozumne spat a nez si zajedete rezim. Dceri je ted 7 mesicu a vse bezi v pohode. Kdyz byla uplne mala, tak hodne spala. Na syna bylo spoustu casu. I ted, kdy spi mene neni problem cas rozdelit. Dcera si leze po zemi a objevuje svet. Se synem si malujeme, hrajeme.

Krome zehleni zvladam vsechny domaci prace pres den. Deti mam naucene na samostatne usinani a kolem pul devate uz je cas pro me.
Deti jsme tatko planovali. Jsem spokojena. Dite je dar. Penez taky nemame na zbyt, ale dost veci se da pouzit po starsim. Kocar pro dvojcata ( podle mne nezbytnost) se da sehnat za rozumnou cenu na bazaru.

Rozhodnuti je na vas. Podotykam, ze zadne funkcni babicky nemame. Manzel je cele dny v praci, vraci se tesne pred koupanim deti a nekdy ani to ne.
Preju dobrou volbu

Dceři bylo 21 měsíců, když se nám narodila dvojčata!!! a přestože jsou chvíle, kdy padáme na pusu, tak je maximálně milujeme a neměnili bychom! strašně moc nás naučili a strašně moc nám dávají..
ano, když se narodí děti brzy po sobě, prvnímu se ubere trochu pozornosti, o tom žádná, ale ta pozornost se vynuluje tím, že má již od malička kontakt s malým tvorečkem, který ho učí novým věcem, učí ho pozornosti vůči okolí, empatii, apod.
Přeju, ať se rozhodnete ku své spokojenosti a jste šťastni!

Tak ono je to snad vždy horší, když nad tím člověk přemýšlí, než když to pak ve skutečnosti nastane. Mám dcery od sebe 16 měsíců, taky jsem byla na zhroucení, ale vše se dá zvládnout. Jasně, že je to větší záhul, ale pokud se alespon trochu zapojíš, hrozně to ulehčí situaci, i když je to třeba jenom maličkost, nebo vyšetřená chvilka. Mimochodem, já si tehdy potají přála, abych o to druhé samovolně přišla, dnes se za to opravdu stydím, dcerka je ten největší poklad, co mám - samozřejmě všechny moje děti jsou poklady. Nedokážu si představit, že by tu nebyla. Držím pěsti 😉

Mám: podívat se po lidech, kteří mají dvojčata a po roce ještě jedno. 3 děti po roce. 4 děti po roce a půl.
My po prvním chtěli dítě klidně hned, všichni se na nás dívali jak na cvoky, jak to jako budu dělat.. Jak jako? Já mám měřítka jinak, problém v tom nevidím. Po 2 měs. od narození druhýho, kdy přestalo být tak úplně křehký, mu o 2 r. starší sourozenec začal dělat baviče a já měla mnohem, mnohem volnější ruce než s jedním. Hrajou si od té doby spolu. V podstatě jsem neměla ráda, když bylo starší pryč a mně zůstalo doma batole, které se na mě věšelo a očekávalo víc interakcí než obvykle - najednou jsem nemohla v klidu vařit, vytřít ap. Dvě děti s tímto odstupem ode mě, stručně, chtěly hlavně dostat najíst a to mladší přebalit, když bylo jen jedno chtělo ještě společnost. Samozřejmě jim taky čtu, chodím s nima ven, děláme věci spolu ap.. Ale prvně to jde - mimino do šátku nebo kočárku, spí, dá se v klidu věnovat staršímu. A pak si zase mladší nedá nic ujít a hrajou si spolu, věci, které obě zvládají. Přijde mi to mnohem lepší než větší odstup, a že to srovnání kolem sebe mám. Baví je stejný program, stejné věci, je to mnohem jednodušší. Všechno se dá vyřešit.
Nejistota atp. může být způsobená i hormonama.
Pokud máte aspoň nějakou babičku, tetičku, tak je to jako případná pomoc třeba uklidňující jistota. Nebo někoho, kdo případně pomůže, pohlídá. Nebo kamarádku, která víc dětí má nebo má děti takhle po sobě a je v pohodě.
Hlasuji rozhodně pro život a kdyžtak vygooglit postabortivní syndrom, pochybuju, že by pak žena byla bez depresí. Plus si zjistit, jak se takový zákrok dělá a co to pro nenarozené dítě znamená.
Dvě děti mohou být náročné, ale všechno se dá vyřešit.
My jich máme víc, odstupy malé, hlídání nula, muž věčně v práci, v těh. je mi hodně blbě a taky jde. A právě nejhorší bylo druhé těhotenství s tím jedním, později už se prostě zabaví mezi sebou.
Prádlo nemusí být nutně vyžehlené, jídlo se dá tu a tam někde objednat, pečovatelské služby mívají docela rozumná jídla leckde, nebo školní jídelna umožňuje odebírat oběd. Je potřeba hodit prádlo do pračky a na šňůru a udělat nějaké jídlo - maso na prudko a příloha je za chvilku + rezerva do mrazáku. Malí toho zas tak moc nepotřebujou.

Ja mam 2 roky od sebe sestru a jsem za to neskutecne stastna.. cely detstvi jsme si spolu hraly, byla, je a bude moji nejlepsi kamaradkou, odsvedcila mi svatbu a nedovedu si predstavit, ze bych ji nemela..
Detem je jedno co maji za nabytek, za hracky a jestli ji drahe neob levnejsi jidlo, jestli maji zmackane tricko nebo ne, dulezita je prave ta spolecnost, laska, to, ze maji partaka a maji si s kym hrat.
Bezte do toho.. muj nazor.

Mám kluky 21 měsíců po sobě. Naprosto chtěně. Chtěla jsem děti do 2 let od sebe. Nikdo vám neřekne, jaké děti budou, jak se budou snášet, jak to budete snášet vy. Všechno se dá zvládnout. Většinou se tvrdí, že začátek je těžký, třeba že kritický je první rok, mě to přišlo zase v pohodě. Horší je to pro mě spíš s jejich přibývajícím věkem. Nenechte si do toho ostatními kecat, je to čistě Vaše rozhodnutí. Asi nejpodstatnější je to, jestli byste se dokázala smířit s tím, že by druhé dítko nebylo vaším rozhodnutím. To je asi to nejzásadnější, jestli byste s tím mohli žít. Ostatní zvládnete!!

kluci jsou od sebe 16 měsíců...také neplánovaně 🙂 neni třeba zbytečně dopředu propadat negativním emocím a pocitům, že se to nedá zvládnout....dá!!!!! a já si na tento malý rozdíl nemůžu stěžovat, na vesnici, po boku žádné hlídací prarodiče, muž zedník od rána do večera v práci i o víkendech...a šlo to 🙂
ano, byly chvíle, kdy to bylo náročnější, ale pořád je to o tom, jak si to nastaví ta matka, resp. vy oba rodiče...pokud do toho půjdete s tím, že to bude náročné, tak bude...pokud si zachováte chladnou hlavu a pozitivní přístup, tak všechny nešvary zvládnete mnohem snáze než v prvním případě...a možná je ani nebudete vidět 😉 vždy je to jen o přístupu a vnímání daných situací, pro někoho náročné období, pro jiného pohoda...
já už se dobré 2 roky těším z toho, jak si děti sami vyhrajou, vystačí, že to jsou parťáci, pomáhají si, brání se navzájem, jeden druhého podrží...ano i se rvou, ale pozitivna pro mě převládají,,,,mám z nich radost 🙂
máme v plánu další děti a malému rozdílu se bránit nebudeme 🙂

Máme první dvě deti od sebe 13 měsíců. A zvládli jsme. 😉 první půlrok byl asi nejnáročnější. Pak uz to jsou partaci. A neodradilo nas to mi po dvou letech další. ..