Kdy přišla radost?
Já vím, že je to pořád dokola, taky se mi to furt nedaří vyřešit.
Jsem nesmírně z péče o dceru unavená a lidi na netu se strašně moc a moc diví, že si to jako neužívám, že mě dítě nebaví a kdesi cosi. Rády ohledně psychologa jsou moc hezké, ale neřeší to primární problém. On/ona mi dítě nepohlídají. Protože, abych mohla do práce, musí mít zajištěné hlídání pro dítě. Všechno to stojí na nerudovské otázce: "Kam s ní"?
Tady, kde bydlím nejsou jesle ani školky. Sice můžu dojíždět i za cenu stávání ve tři hodiny rány, což nevím, jestli je pro dítě dobré, ale nevezmou mi, protože nejsem spádová a musím mít peníze a práci, aby o tom vůbec uvažovali. Velmi snadno se to mluví lidem, co jim někdo hlídá dítě.
Pořád, že se to zlepší, ale spíše pravdu měli ti, co tvrdili, že to může být i horší. Malá je hodně živé dítě a furt jsou s ní nějaké problémy. Chodím i do Ranné péče s ní, ale je to běh na velmi dlouhou trať.
Vážně miluji lidi, co hodnotí vztah na základně toho, že si mateřství neužívám a dětský smích není něco, co by mi k žití stačilo. Cítím obrovskou fustraci a vyčerpání. Trápí mě tolik věcí, deptají mě, sžírají. Ačkoliv mám dcerku ráda, tak mi prostě jen její přítomnost ke štěstí nestačí.
A tak se chci zeptat, kdy vám, co jste na tom byly podobně přišla ta radost z dítěte? Kdy jste se skutečně upřímně začali radovat?
Stále čekám, až ta chvíle příjde, tak konečně upřímně, bez hrané nucenosti budu moci říct, že jsem hrozně ráda, že ji mám. Takhle zatím převažuje strest a pocit, že budu dokonce života otrok dítěte, které má velký problém s trpělivostí. A tak doufám, že to příjde, až bude mluvit a hrát si jako ostatní děti, těch matek, co tohle nikdy ani vzdáleně nemuseli prožívat.
Ps. Tak trochu mi rozumí, když to tak blbě řekne, rodiče autistických dětí, ostatní se moc nechytají.
@sijane a jeste mi neda nezareagovat na ten tvuj pohled na zeny predtim a dnes. Prosim Te, z ceho vychazis, kdo mel sluzebnictvo?! nase babicky a matky rozhodne ne 🙂)
A rozhodne nemely tak dlouhou materskou jako je dnes (v 70tkach to neexistovalo, to zacalo az pozdeji) - takze musely pracovat na plny uvazek, stihat vyzvedavat deti z jasli a skolek, pak s nimi v zavesu nakoupit, uvarit, naklidit, vyprat - a to zdaleka nemely technicke vymozenosti jako my dnes! sice pracky a vysavace existovaly, ale jine, mene vykonne, atd - jako tvoje predstava, ze "predtim" byly naroky na zeny mnohem mensi je zcela, ZCELA mimo.
Stejne jako predstavy o jinych detech - "kdyby byla moje dcera jako jine, kojeni by slo samo, nespala by mi na hlave..." - odkud tohle mas? Ja znam docela dost matek stejne starych deti jako je muj (krouzky, okoli) - vsechno jsou to deti, ktere bys ty katalogizovala jako "ucebnicove" kdybys je potkala s rodici venku, vsechno jsou to rodiny z vyssi stredni tridy. Ne ze by to neco znamenalo, ale mozna ti to otevre ty zaslepene oci.
A kazde z nich, KAZDE, vc. meho uzasneho syna (bez ironie, opravdu o nem mluvim tak hezky) - se chova tak, ze ty bys to videla jako zlobeni a nezvladatelnost. Sednout si s 22m ditetem ke stolu a ocekavat, ze bude zpusobne jist na povel? Nebo ji rict "ted varim" a ono si pujde hrat na pul hodiny s panenkami nebo si bude cist??? Kojit bez problemu??? Holka, ja nevim, odkud mas tyhle predstavy - ja kojila 3 roky, syn byl velky zavislacek. NIkdy bez prsa neusnul, ja nevim, co je noc kdy se vyspim, a stejne- prosli jsme VSEMI typy bojkotu - jednoho prsa, druheho prsa, jedne polohy, druhe polohy, kojeni obecne (kojeni bojkotoval, nic jineho nechtel....).. Doted spi se mnou. NA MNE. Obvykle ma na me hlave nohy. Opravdu se mu venuji 24 hod denne - to, ze si ted sednu ke snidani a reknu mu - ja ted piju kafe, pockej - se setkava s pochopenim poslednich par tydnu - v cervenci mu budou 4. CTYRI ne DVA.
Prijde mi, ze ty vubec nechapes vyvoj ditete. Od koho cerpas ty moudra, ze dite ma tohle vse chapat, neni preci kojenec? kdo jsou ti "lidi" co to rikaji? Babky tetky u plotu na vesnici? Nejake zlomyslne "kamaradky" ktere uz zapomnely, jake to je nebo - jeste lip- zadne vlastni deti nemaji, ale "hlidaji pravidelne neter, takze to znaji"? (takovou kamaradku mam ja, je velmi chytra, mila a dobra kamaradka, opravdu. Ale vlastni dite nema, ale "ma spoustu zkusenosti od jinych kamosek a hlida neter, takze o detech preci vi hodne" - a ta ma nazor na vsechno, - od kojeni, spani, vychovy, atd atd... Poslouchat ji a brat jeji nazory vazne, tak mam taky depky, ze mam dementni neschopne dite).
Holka, prosim, to neni ze my te nachapeme. Naopak. myslim, ze mnohe z nas te chapou vic, nez to dokazes vnimat. Mnohe z nas si prosly s@ackami, v sobe, venku, v zivote, zdravotne... Proto tady jsme, abychom se podporily navzajem, abychom si vymenily zkusenosti, poradily. Tobe ale vadi, ze slysis to, co nechces slyset. A proto to ignorujes - ale to nenei ta cesta.
Muzu ti klidne napsat prispevek plny hlazeni po srsti - jak te chapu - hajzl chlap ti nabulikoval do hlavy pindy mindy a skutek utekl, matka (a rodice obecne) se k nemu chovali hnusne a tys byla ta silna, kdo to prezil a zvlada, jak si uzasna, ze sis dceru nechala a jak to mas tezke, protoze to decko ve 22mesicich te nenecha dachnout a atd. A jak na vyzoru nezalezi, kdyz te bude chlap opravdu milovat, vezme te takovou jaka jsi - a pod. ALE K CEMU??? K cemu by ti takove prispevky byly?
Sijane, proto jeste v tehle diskusi jsme, ze to myslime opravdu dobre. i kvuli tobe, ale hlavne kvuli tve dceri. Je mala, tezke obdobi jeste prijde (sebeuvedomovani a s tim obdobi negativity po druhem roce, neschopnost verbalne vyjadrit pocity, ktere ale jiz bude schopna rozlisit - frustrace bude ventilovana jecenim, mozna i fyzicky - hazenim se o zem sebe/ublizovanim, atd)/ A tohle delaji i ucebnicove deti, opravdu si precti tu Vyvojovku. AT nemas nerealne, naprosto pokrivene predstavyy o diteti.
Jo a Rana pece je fajn, ale jako vsechno je to o lidech, Taky muzes narazit na nekoho, kdo to neumi a pak ti bude povidat neco, co neni pro tvou dceru to nejlepsi. Nejdulezitejsi je pro to chapat vnimat a znat ji nejlepe ty sama.
Zacni ji mit rada, ja uz to tady psala - ona je dusledkem problemu a toxickych vztahu ve tvem zivote. nikoliv jejich pricinou. Radost ze zivota budes mit jenom kdyz si vyresis ty veci ve sve hlave. O diteti to NENI.
Vykašlete se na učebnice a na tabulky a přijměte dceru takovou, jaká je. Pak ze sebe nebudete navzájem nešťastné. Změňte sebe, aby dcera jednou nebyla ve stejném srabu jako vy.
Mimochodem, dítě se necvičí, dítě se vychovává.
Jen na okraj, vaše představy o postavení ženy v minulosti jsou zcela mimo. Pokud vás zajímá, jaké bylo, doporučuji knihy od M. Lenderové.
@sijane je to marne, je to marne, je to marne 🙈
kdyz pominu fakt, ze stale nejsi schopna, pres veskerou snahu diskutujicich, zacit u sebe a pohnout se z mista, tak mas naprosto zkreslene predstavy o zivote drive i dnes a materstvi. To dite si takovy start do zivota nezaslouzi.
,,No, já jsem podstatně začla z ní být nešťastná ve chvíli, kdy se ukázalo, že se nechová podle učebnic. Být jako ostatní děti, tak mi kojení šlo automaticky samo, spala by celou noc bez toho, aby na mě ležela... A další a další věci. Jenže ono to tak nějak furt není.” A tyto blbosti mas odkud? Kojeni je krasna vec, za kterou mnozi musi bojovat. Rozhodne to neni nic automatickeho. Sama tvrdim, ze kojim bez problemu a mam doma prsomila. Presto jsme si prosly nekolikrat bojkotem, spurtem, kdy jsem ji nejakou dobu treba kojila pri chuzi a pouze z jednoho prsa, pote zas pouze lezmo a v nejhorsich okamzicich pila mleko ze sklenicky. A vis co, je to uplne normalni a bezne. To nemluvim o tom, kolikrat jsem mela zanet....Spat celou noc, to je taky dobry vtip 😂 spi pouze prilepena na mne nebo v kocarku. A svete div se, v noci se budi cca po hodine, i kdyz jsem u ni, nekdy i casteji. Takhle bych mohla pokracovat dal a dal.....presto mam bajecne, spolecenske a sikovne dite a jsem stastna, ze ji mam.
Taky me obcas materstvi ubiji a mam toho plny zuby, byla jsem zvykla, ze se mi denne v ordinaci protocil zastup lidi, musela jsem u toho premyslet a ma prace mela hmatatelny prinos, jenomze toto je uplne normalni pocit, ktery ma obcas kazdy a neznamena to, ze by clovek nemel radost.
Ovsem toto jsou perly: ,,A na dětskou nevinnu zrovna moc dvakrát nevěřím. Podle mě je za své činny zodpovědná, zvláště když už to není kojenec. Taky to beru tak, že mě svými potřebami omezuje.” To nemuzes snad myslet vazne? Opravdu si nastuduj odbornou literaturu, at mas alespon predstavu, co po takto malym diteti muzes chtit.
To o sluzebnictvu beru jako vsuvku pro zasmani.
A zaver meho dlouheho vyblitku je, ze v tvem pripade radost neprijde. Ona totiz nikdy a nikam nechodi sama o sobe a nezvana.
@wxkatuska pises mi z duse. Ja tedy nemohu rict, ze me materstvi ubiji nebo ho mam plne zuby, coz ale muze byt tim, ze jsem stara matka - letos 40 a druhe teprve cekam 😉
Ja pred detmi mela zivot plny - doktorat, prednaseni, pak korporace, vysoka pozice v jinem sektoru, cesty po celem svete. Takze ja se ted tesim, ze sedim po kavarnach, atelierech pro deti, krouzcich a ne poradach 😉 ale to jsou detaily. Jinak to mam uplne stejne jako ty.
Ale stastna jsem zacala byt, az kdyz jsem byla usazena vevnitr. Nic zvenci - penize, majetek, pozice, chlap, cesty - mi radost samo o sobe nedalo. Je mi lito te holcicky.
@sijane ja se normalne zacinam ptat, jestli by ji nebylo lip u pestounu, kteri by ji chteli? Na rozdil od tebe. Naprosto vazne, bez zasti, bez zloby, proste dotaz.
@sijane hele - už jsem četla v posledních letech několikero tvých příspěvků. Nechci tě nějak urazit ale mnohdy je to, že clovek neumí prožívat radost , hlavně v hlavě. Buď skutečně z důvodu klinickych (diagnostikovana deprese, panicka porucha atd) a nebo prostě a jednoduše postojem k životu. Prvně je potřeba vyloučit to první, a pak pracovat na tom druhým. Pokud tedy vim ze nejsem nemocný, tak makat na tom abych umel najít radost v tom, co prožívám právě teď. jo i v tom že mi dítě rozpatla zinkovku po francouzským okně svým zadkem (to se fakt stalo :D) vychází všechny knížky z knihovny, pokresli se temperama který ségra neuklidila nebo nahazi nenapadne čistý prádlo do nočníku s bobinem .... prostě buď se z toho budeš hroutit, nebo si to vrejes do paměti jako historku která se bude pridavat k lepšímu až se svoji dospelou ratolestí budes sedět nad dvojkou vína. Takže asi tak. Neřeš co rikaj lidi na netu, pokud neumíš najít klid a radost dojdi za odborníkem at ti pomůže s tím pracovat.
@sijane ale ja to nenapsala, aby ses zacala hadat, co ja vim a nevim. Nevim nic, jen vychazim s toho, co pises. Snazim se ti poradit. Odpovedet na otazky - a hlavne ti otevrit oci, at nezadelas dceri na horsi trauma, nez mas z detstvi ocividne ty.
Vis, jak spatne je mit matku, co te nici. Proc tedy delas dceri to stejne?
@zvedavec2 asi bych mela zacit psat vic uvozovek, aby byla videt trocha nadsazky (,,ubiji a plne zuby”) 😉 Je pravda, ze kdyz mi ten muj andilek rozmatla obed skoro az na strope a do toho zacne kocour zvracet chlupy po baraku, tak mam nutkani prcka polozit na zem a odejit stredem, ale nemenila bych 😉 jen me desi, jak mi obcas utikaji myslenky a slova a beda, kdyz kolega chce konzultovat nejaky slozity pripad 🙈
Nečítala som celú diskusiu, ale z pár tvojich reakcií. Musím povedať, že ak si neuvedomuješ, že by si sa za svoje slová voči dcére mala hanbiť, tak potrebuješ pomoc psychiatra. Na tom nie je nič zlé, ja som mala dieťa, ktoré prvé dva mesiace prerevalo dni a noci, do toho som študovala, pracovala a rekonštruovali sme byt.. Po 3 týždnoch, som si povedala dosť, prestala som sa pokúšať kojiť, psychiater mi dočasne predpísal lieky na ukľudnenie a bolo to. Nie je to nič, za čo by sa mal človek hanbiť. Ja som si nemohla pomôcť, neznášala som svôj život, často som si hovorila, aké by som to mala jednoduché, keby mal nebol na svete a aj keď som racionálne vedela, že za to malý nemôže, nevedela som si k nemu nájsť vzťah. Na druhej strane mi psychológ povedal, že je to normálne. Narodí sa ti dieťaťko a spoločnosť je nastavená tak, že ho hneď musíš bezpodmienečne milovať, inak si hrozná matka. On mi povedal, že to také jednoduché proste nie je - že človek cíti lásku, ale potrebuje, aby "sa mu niečo vracalo späť" a ono také novorodeňa ti city nejak neopetuje. Že proste matky cítia v drvivej väčšine prípadov neskutočný strach, potreby starať sa o mimi, obraňovať ho a podobne, ale nie je to taká tá láska, ktorú cítiš voči patrnerovi, súrodencom.. Nikeotré matky povedia, že svoje novorodeňa preto vlastne milujú najviac na svete, je to láska, ktorá je nad tú partnerskú a oní, ako ja, stále čakali, že príde tá "normálna" láska a mala som pocit, že syna poriadne ani nemám rada.
Pred pôrodom som ho hovorila, bože, ja budem mať času, knižky píšu, že novorodenec 20 hodín denne spí, a zrazu bum, moje dieťa nespí vôbec. Len plače a plače, hysterické záchvaty boli na dennom poriadku. Bože, jak ja som ľutovala, že sme si nedali pozor. Aký jednoduchý život sme si mohli žiť! Jak naši rovesníci. Nie, jak ja som ľutovla SEBA!
ALE! TY si si urobila dieťa, máš to ťažké, ALE! Ja to mám ťažké tiež. Iné matky to tiež majú ťažké. ALE! Žiadne dieťa za to nemôže. Tvoja dcéra musí žiť s neuveriteľnou traumou a vo večnom strese, že ju jej mama nemá poriadne rada, je jej na obtiaž, neznáša svoj život kvôli nej. Ja dokonca aj verím tomu, že dcéra ti robí aj v tomto útlom veku už naschváli, to by si sa čudovala, čo deti dokážu, keď cítia, že nie sú milované, že sú príťažou.
Ak sa nechceš spamätať alebo si nechať pomoc od odborníka, tak sa priprav na to, že jedného dňa tvoja dcéra vyrastie a nebude mať ona radosť z teba. Poznám nejeden taký prípad. Deti neuveriteľne vnímajú aj nevyslovené emócie, dokonca aj tie podvedomé.. a ty svoju dcéru vedome nemáš rada, zaškatuľkovala si si ju do nejakej tabulky a všetko, čo robí inak, je podľa teba "zlé" a snažíš sa za to viniť ju. Radosť z nej evidentne nemáš, nepíšeš, aká je šikovná, čo všetko už zvládne, ako ti robí radosť nejakými maličkosťami, trebars keď ma dobrú náladu, že sa k tebe schúli, alebo niečo podobné, pritom každé dieťa má aj dobré chvílky.
Ja ti teraz poradím - spamätaj sa a keď to nedokážeš urobiť kvôli dcére, tak hlavne kvôli sebe. Ona si možno z detstva odnesie pár "tráum" ako skoro každý z nás a pocit, že bola na obtiaž vlastnej matke a možno si na staré kolená povieš, že si k nejakému tomu jej problému pomohla aj ty, ale v prvom rade ty budeš vždy nešťastná. Aj keď dcéra už vyrastie, budeš spomínať, ako ti zobrala "najlepšie roky života" a podobne. Lebo aj v tebe zostane ten pocit, ktorý si si naprogramovala.
Ja sama ďalšie dieťa nechcem, viem, že rola matky nie je pre mňa to úplne najideálnejšie, je byť doma s malým ma nijak extra nenapĺňa. Ale je to moje dieťa, ktoré som si urobila dobrovoľne. A ktoré sa v polroku usmieva hneď čo ma vidí.. Pretože som jeho matka, proste jediná, nenahraditeľná, Áno, je to ťažké, keď iné mamičky píšu, ako sa k nim ich deti túlia, zaspávajú im v náručí a môj sa rozčuľuje a trieska do mňa vždy, keď sa pokúšam ho objať. No, tak je proste taký. Nie je tabuľkový vôbec v ničom, ale ktoré dieťa je? Nie je taký, akého som si ho vysnívala. Je svojský a to je to, čo je na ňom dokonalé. Stále som presvedčená o tom, že nie som na rolu matky vhodná, ale našla som si k svojmu dieťaťu cestu. Viem, že keby môžem vrátiť čas a rozhodnúť sa ho nemať, v živote by som to neurobila a znovu by som podstúpila všetko to "trápenie" v tehotenstve aj po pôrode. Môžem ďakovať všetkým "vyšším silám" za to, že mám zdravé a šikovné dieťa. Keď sa pozriem na to, koľko detičiek aj tu na koníkovi bojuje so smrteľnými choroba a predstavím si, že by sa malo niečo stať z toho mojemu dieťaťu, plačem a už len to mi stačí k tomu, aby si uvedomila, že ho milujem nado všetko na svete. Človeku je totiž ľahké sa sťažovať, keď má doma šikovné, prosperujúce a najmä zdravé dieťa.
A vieš čo, pokiaľ si tú cestu k malej skutočne nechceš nájsť (lebo ty nechceš, nie nevieš), tak sa môžeš stále rozhodnúť dať ju do pestúnskej starostlivosti, kde ju niekto milovať bude.
@sijane Moc jsem tu toho nečetla, ale mně to přijde jako volání o pomoc. Taky mám dítě s PAS (už teda větší) a moc dobře si vybavuju to přetížení, kdy jsem byla věčně zavřená doma s dětmi, bez kontaktu s inteligentními tvory, jen jsem lítala mezi utíráním zadků a vařením (dětí mám teda víc), cítila se naprosto osamocená a vyčerpaná, podpora kohokoliv z rodiny či z okolí nula. A děti mi (jak jinak) lezly na nervy. Prostě normální vyhoření. Pořád je to náročné, ale už mi to přijde méně na palici. Na něco se dá zvyknout a na co nedá, to se prostě musí změnit. Jiné řešení není. Určitě na něco přijdeš. Výhodou je, že život je sám o sobě proměnný dost, i když se to na první pohled nezdá.
A bylo by to asi snadnější kdyby šlo výhradně jen o moje pocity. Míchají se v tom však pocity mé matky, která na mě furt ječí, že ji dcera omezuje. Já se dám tak nějak pochopit. Jsem s ní neustále. Ale matka s ní není, max. se potkají spolu na pár minut. Přesto má stejné pocity jako já.
@sijane ale kazde dite prece omezuje. I to nejhodnejsi, to je prece uplne normalni, jsou to nesamostatne bytosti plne zavisle na peci rodicu. Myslis, ze jine matky jejich deti neomezuji?😅 A i o tom rodicovstvi je, ze potlacis sebe samu...
Btw, je trochu desivy, ze jediny, co zminujes jak duvod, proc dceru nedat pryc, je, ze bys nevydrzela rodinny natlak. Opravdu si myslim, ze bys mela vyhledat odbornou pomoc, pravdepodobne psychiatrickou, podle me ses proste zanedbany pripad poporodni deprese nebo tak neceho...
@sijane milujem, keď ľudia zvaluju veci na svojich rodičov. Možno tvoja matku tvoja dcéra obťažuje. No a čo ? Je ona jej matka. Nie. Ona má právo na nejaké pocity a ty máš právo na ňu kašľať. Tvoja matka nemôže za to, že máš k dcere vzťah, aký máš, aj keď samozrejme ti tu x ľudí napíše, že na tom má podiel viny. Nemá. Ty si dospelý človek a keď máš pocit, že sa nevieš zmieriť s tým, aký má tvoja mama vzťah k vnučke, vyhľadaj odbornú pomoc. Moj otec malého skoro nechce ani vidieť a je mi to jedno. Minule povedal, že som si ním pokazila život a ide to jedným uchom dnu a druhým von.
@ah1234 presne. Na rodice jsme se mohly vymlouvat tak v 15-20 letech. Od te doby jsme ale kazda (kazdy) zodpovedni za svuj zivot a knucet, ze ti ho nici rodice...
@sijane - to, jak jsi utocna, vubec nekoresponduje s tvou prezentaci chudinky bez sebevedomi.
Matka a dcera maji jedno spolecne - tebe. Tvoje matka podle tvych slov znicila detstvi (zivot?) Tobe a ty ho ted na oplatku nicis dceri. Prestan s tim, dokud se to da napravit. Prosim. Pozadej socialku o pomoc.
Já na tohle asi fakt nemám nervy. Je mi líto toho dítěte, jestli má vyrůstat dál bez lásky a bez pochopení. Tohle se tu řešilo pomalu ještě, než byla malá na světě. Za celou tu dobu @sijane popsala slušných pár stran diskuzí a neposunula se ani o píď. Na každou konstruktivní radu reaguje sto důvodama, proč něco nejde. Hledá chybu všude kolem, jen ne v sobě.
Víš co, milá @sijane? To dítě za to opravdu nemůže. Podle popisu mi přijde jako normální dítě. Pokud máš aspoň něco mateřskýho citu, měla bys se sebou začít něco dělat, abys jí byla schopná dát lásku a porozumění. Evidentně ani jedno z toho od své matky neznáš, ale není to něco, z čeho by se nedalo vykročit. Ale musela bys chtít. Ne hledat důvody, proč to nejde. Prosím. Psala jsem to už před rokem, píšu to teď. Udělej to pro ní a zapracuj na sobě.
@sijane No, možná rozumím - a proč rozumím? Protože jsem před necelým rokem prolezla půlroční psychoterapií zaměřenou mimo jiné na vztah sama k sobě. Protože z toho vychází úplně všechno ostatní. A ač to je už nějakých 9 měsíců a od té doby se změnilo i to, že mám doma dítě a jsem nevyspaná a utahaná a kupa dalších věcí, tak když se cítím, že už nemůžu, zastavím se, relaxuji a uvědomuji si, co je MOJE odpovědnost a MOJE věc a co je věc okolí. Když malý ječí a já mám sklony si říkat: "Ach jo, už zase, on snad nikdy nepřestane." tak se pokusím zastavit a zklidnit a zahrnout ho klidem a láskou, protože to je to jediné, co mu v danou chvíli můžu dát. A světe, div se, ono to zabírá - sice ho to bříško bolet nepřestane, ale je vidět, že se viditelně zklidní, když se zklidním já.
A ano, pokud dcera tvoji matku prudí, pokus se je oddělit - z toho, že píšeš, že se moc nevidí, to vypadá, že máte oddělené bytové jednotky v jednom domě. Chtěj konkrétní věci, čím ji omezuje a co konkrétního se s tím dá dělat. Pokud nevíš, jak s ní komunikovat, vyhledej odborníka.
A ano, na rovinu, skutečně dobře vedená psychoterapie je náročnější než péče o dítě. Vezmu-li si ty časy, kdy jsem makala na sobě a dávala se psychicky dokupy pod vedením profíků, tak péče o nedonošeného novorozence je proti tomu v podstatě procházka růžovou zahradou. Ale možná i proto, že jsem na sobě makala, jak makala, tak ten psychoterapeut se mi dost věnoval, byl ochoten poradit i nad rámec příslušných terapií (placených) a já se za cca 7 měsíců šíleně pohnula. Kdo ti doporučuje psychoterapii, nedoporučuje ti jednoduchou cestu - tedy pokud psychoterapeutovi neřekneš, že to či ono nejde, ty jsi ta oběť osudu a neumíš s tím nic udělat (protože něco dělat, to je opravdu náročné) a nerozhodneš se, že s tím nic dělat nebudeš.
Pokud nechceš psychoterapii, tak začni aspoň pár knížkami právě na téma "mít se rád".
A co se týče maminek a tchýní, ty máme taky všichni. Já byla mimo ze všech těch nevyžádaných rad, dokud jsem je nezačala ignorovat. V sobotu jsem se pohádala s tchýní a dneska jsme na sebe řvaly po telefonu - že jsem na ni hnusná a z malého dělám porcelánovou panenku. Protože dorazila na návštěvu a i když malý konečně usnul, hned se hnala k postýlce a drcala do ní a odkrývala plínku, která tam byla, aby mu nešlo světlo do očí. Vše s tím, že se na něj chce podívat, i když jsem jí říkala, že za hodinu ho budím na krmení. Přitom je to nedonošenec, ještě nemá ani termín porodu a potřebuje hlavně klid a pohodu (a do toho neskutečné problémy s bříškem, takže se od narození pořád kroutí a je vidět, že ho bolí). Ano, tady chce pak prostě sebevědomě zakročit. Pokud sebevědomí nemáš, je to pak těžké.
@sijane Ale tady nikdo neříká, že "jsi vadná" - psychický stav je prostě nějaký. A doktoři to zpravidla moc neřeší. Teda dokud to nezasahuje "do jejich kompetencí" - když mi v porodnici lítal tlak a bylo to evidentně psychikou, zeptali se, zda chci psychologa, já že jo - a nabídli mi neurol s poznámkou, že je zcela neškodný.
A ano, psychoterapie jde i bez toho, abys dávala peníze. Psychoterapeut musí sednout. Problém neviděl u dcery nebo u tebe? Co to znamená "problém nevidím" proboha? KAŽDÝ (resp. jsem nepotkala výjimku) má nějaký problém, co by se dal řešit s psychologem. Možná to není na psychofarmaka (to skoro u nikoho), ale vždy je co zlepšovat.
Psycholog se dá potkat ve většině (všech?) nemocnic, většinou tam bude krizová intervence nebo na mnoha dalších místech. Jsou různá centra sociálních služeb, tam bych čekala psychology zdarma. Ale mně teda nejvíc pomohla až ta transpersonální psychoterapie (placená). Na druhou stranu současně s tím chodíme klasicky k partnerskému psychologovi (a ten je zdarma).
@ah1234 nejde o to jakej má vztah babička k vnucce teď. Spíš o to, že je to odrazem vztahu který autorcina máma pravděpodobně měla k ní kdyz byla malá. Pokud došlo k citové deprivaci, jakože asi ano, tak by bylo potřeba celou tu situaci rozklicovat hlouběji. Ale to by pak fakt jaksi chtělo odborníka nikoliv diskusi na konovi :/
@vineta ano, ja uz taky nemuzu. To je jak do dubu...
@sijane posledni ode me- o co tobe vlastne jde, kdyz zakladas tyhle diskuse? Rady a reseni odmitas, na lidi, co to mysli dobre utocis, sebareflexe nulova. Na otazku "kdy prijde radost z ditete, ke kteremu se chovam odporne" si preci nemohla ocekavat odpoved "ve ctvrtek...". O co ti tady opravdu jde?
Achjo, co čekáte od těchto diskuzí, zakladatelko? Že vám někdo dá radu, abyste strčila dítě do babyboxu (třeba by se tam ještě vešlo) a udělala si nové, které bude podle tabulek?! Nechápu vás, rad tu máte, že by to bylo na knihu, ale žádná vám není dost dobrá.
Ahoj,
když to tak čtu, je mi z toho strašně smutno.
Myslím, že ty jsi vnitřně šíleně nespojená, zničená a roztrhaná realitou všedního dne, zároveň pociťuješ úzkost a strach z budoucnosti a k tomu přimíchaná únava, celkové vyčerpání... To bys na tu jak ty píšeš radost, mohla taky čekat do konce svého života.
Radost vychází z lidí, takže kdy přijde ta tvoje radost? Až budeš chtít, aby přišla.
Mám pocit, nevím, ale dělá to na mě ten dojem, že víc než skupinové sezení s psychologem, nebo psychoterapie, by ti více pomohla návštěva psychiatra, který by ti předepsal kvalifikovaně nějaké léky, které by podchytily tvůj stav a následně, až by došlo ke "zklidnění" vnitřnímu, tak potom dejme tomu to podpořit psychoterapeutem.
Je mi z toho smutno i kvůli tvojí malé, která je třeba takto aktivní právě "díky" tobě.
Nervózní matka, nervózní dítě, spokojená matka, spokojené dítě.