Mazlivost dítěte je vrozená nebo naučená?
Ahojky, zajimal by mě vás názor. 🙂
Mám jen jedno dítě, dneska mu je 17 měsíců. Minuly rok jsem se bála, že je od porodu nekontaktni, protože jsme ani nebondovali. Taky, že obecně jako kluk nebude chtít tolik sociální interakce.
Chybějící bonding jsme se snazili napravit a mazlili jsme oba s manželem dost. On ho mazli hlavně v noci, kdy já potrebuju svůj prostor. A já hodně přes den. A teď je mazlivej, má to rad. Dokonce nás i hladi a pusinkuje. Je to sladký.
A teď tak nějak nemůžeme přijít na to, jestli to je daný, asi jako třeba barva pleti, nebo vlasů. A nebo je to ovlivněny prostředím, tak jako třeba hygienické návyky.
A poslední věc, pokud je miminko v kojenaku, pak si ho někdo osvojí. Je tu šance na to vytvořit si vazbu ?
Ja jsem hodně kontaktní, často kluky pusinkuju, hladim, lechtam a tak. A děti to mají každé jinak - nejstarsi byl jako maly extrémně přítulný, prostredni naopak vůbec, ale v jednu chvíli se to zlomilo a od te doby se taky rád mazli, a ten třetí je tak něco mezi. Zajímavé je, ze vsichni chodili aktivně pomazlit k tatínkovi, který je tak dotyky nezahlcuje jako já🙂
Já si zas myslím, že je to do jisté míry určitě nauceny, asi ne ta touha po kontaktu, ale to, jestli je to v dané rodine bezna věc (stejně jako tady běží diskuze o prevlekani před dítětem a někomu to přijde nepatřičný a jinymu normalni, podle toho, na co byli zvyklí od svých rodicu).
Ja si myslim, že je to z větší části vrozené, stejně jako např. preference v jídle, barvách a pod. V průběhu života se to nejspíš mění vlivem prostředí a výchovy. Dovedu si představit, že pokud se hodně kontaktní rodič bude neustále lístat s méně kontaktním dítětem, tak to to začne bojkotovat úplně, a stejně naopak, když nekontaktní máma bude odmítat tulení kontaktního dítěte, tak to potom bude objímat každýho na potkání. Např. naše děti všechny byly méně kontaktní jako kojenci a batolata, např. vyloženě odmítaly nosítka a šátky, usínaly krásně spokojeně samy v posteli, a až s příchodem školky, kolem třetího roku a dál, se to otočilo, asi jak nás tolik nevidí, a jsou mazlivější...
@betysch A myslíš, ze to bylo spis tím ze jim ten kontakt chyběl ? Takže měli spis citovou deprivaci ?
Částečně tak i tak. Já jsem méně kontaktní než manžel. Máme dvě dcery - obě porod CS v celkové anestezii, žádný bonding, přístup k oběma identický, obě kojené.
Starší odmalička nekontaktní, je jí 5 a je lehce asociální. Resp. jí kolektiv není úplně vlastní a zapojení trvá déle. Dlouho jsem se učila, že pusinky ne e, objímání ne e, že ten kontakt prostě nemá ráda. Kojení měla vždy napít a jít. Odstavila se sama ve 13 měsících.
Mladší odmalička kontaktní hodně. Na kojení je závislá, teď ve 20 měsících pusinkuje, objímá, ségru pořád hladí. My s mužem tu kontaktnost podporujeme.
A ejhle, najednou to té starší začalo vadit. "Maminko, proč hladíš ségru a mě ne?" "Maminko, já chci taky zvednout a dát pusu". Takže se zase přepínáme na to, že ta starší nekontaktní najednou ten kontakt začíná vyžadovat a potřebuje to. Do jaké míry to je jen kvůli žárlivosti, nevím, ale je to prostě najednou jiný, než bylo.
U vás taky klidně mohlo dojít k nějaké změně, proč ne.
@95newmommy2020 podle mě to bude vrozené.
Mladší byl kontaktní jak blázen a z ničeho nic na sebe nechce nechat skoro ani sáhnout. Tak uvidíme, co dál.
U dětí z ústavu je to s vazbou složité. Naše pěstouně má 4,5 roku, u nás je od 1,5 roku a jsme jeho čtvrté místo... Vazbu má, ale není tak pevná jako u bio dětí. A hodně jsme s poruchou vazby bojovali, i za pomoci terapeuta.
Pak máme jeho sourozence, ten má dva, a patrně mentální postižení. U nás je od osmi týdnů. A nemazlí se, nesnáší utěšování. Ale ono je u nich vše jiné, ne jen ta vazba...
@95newmommy2020 měly deprivaci, všechny ústavní děti jsou deprivované. I když tak nemusí vypadat...
Dcera se narodila CS, u mě byla jen na pokusy o kojení, to pak brzo padlo. Já, ne že nejsem kontaktní, ale bohužel jsem si k ní musela taky najít cestu, vyloženě nebyla vymazlena. A je něco mezi, chce se pomazlit, když ona chce, často si prostě řekne, že nechce. Nebo ji dám vybrat, jestli chce pusu, obejmout, pohladit. Někdy si vybere, někdy řekne, že nechce nic. Často mi řekne, že u ní ležím moc blízko nebo instinktivně uhne, když ji pohladim. K manželovi se ma víc, všeobecně zatím moc dotyky nevyhledava, ani u jiných děti. Taky jsem kolikrát přemýšlela, jestli je méně kontaktní třeba po manželovi nebo je to tím porodem, separaci a že jsem se s ní že začátku málo mazlila.
@95newmommy2020 určitě citová deprivace.Sestřičky v kojeňáku se snažily,mazlily ale při tolika dětech nejde vyhovět všem,kolik by potřebovaly.Hlavně to bylo poznat i na jejich vývoji -došlo nás tam 6 a za dva týdny byl hrozný skok třeba v chůzy,mluvení.Ty děti byly pozadu.A bylo to zas třeba jiné u dětí které rodiče měli a chtěli se starat. Dostali se do kojeňáku později-třeba kvůli sociální stránce.A něco jiného u dětí které byly týrané.Nebo dítě narozené narkomance s abstinenčními příznaky.Tohle je asi případ od případu.
@betysch A je horší, když je kojenec hned po porodu odevzdan, a nebo když se to stane po nejake době kdy už byl v rodině.
@95newmommy2020 podle mě je hrozné oboje.Co je menší zlo to rozlišit nejde.Když to vezmu logicky -tak dítě které kontakt nepoznalo -nemůže mu tolik chybět jak dítě které matku poznalo.Nevím jak až moc to prožívá novorozenec.Za mě má být dítě co nejdřív to jde umístěno do rodiny/pěstounské péče.Kojeňáky by měli být pro děti které potřebujou nepřetržitou sesterskou/lékařskou péči, kterou rodiče nechtějí /nemůžou zajistit.
@95newmommy2020 ideální je, když místo do ústavu, jde do přechodné pěstounské péče. Šrámy na duši to zanechá vždy. Vzhledem k tomu, že děti se odebírají zpravidla až jako úplně poslední možnost, naopak jsou snahy o sanaci rodin, ty později odebrané děti si zpravidla nesou strašné věci, které se nikdy nevyléčí.
Je dokázáno, že deprivované a poničené jsou i děti novorozené, které mámy nechtěly. Už ten vývoj v děloze má vliv. Jsme naprogramování milovat mámu a když není, chybí nám, i když to jako mimino nevíme. Další věc je, že tyhle děti zpravidla nejdou děti běžných rodičů, tudíž ta poškození se kombinují. U nás: starší zažíval peklo, u mladší jsme mysleli, že to bude lepší, když ji máme od mimina. Bohužel se významně podepsal alkohol v těhotenství, který sice asi pila i s prvním, ale těch dalších a dalších to má větší a větší vliv...
Vzhledem k poporodnim komplikacim jsem mela syna u sebe az druhej den, na sale mi byl jen na chvilicku prilozen a ani to nebylo bezprostredne po porodu a mazlik je neskutecnej.
Jo a ještě... Vazba a mazlivost jsou dvě věci. Vazba je vztah k pečující osobě, určuje schopnost navázat i v dospělosti plnohodnotný vztah. Když v raném věku dojde k narušení vazby, resp. když není ke komu ji vytvořit, i do budoucna budou vztahy ploché a patrně je bude dotyčný navazovat jen pro svuj prospěch, při problémech se okamžitě "odpojí". Zatímco starší byl okolo dvou let ochotný se mazlit s každým na ulici, kdo se na něj usmál. Mladší má z lidí paniku, je extrémně úzkostná a na nás (mě a muže) strašně fixovat, nemazlí se...
@pabka my jsme dlouhodobí pěstouni, děti nejsou právně volné a nemohou do adopce. Pokud se matka nedá dohromady (tahle asi nedá), zůstanou u nás do dospělosti. Přechodná péče je většinou max. na rok, předávání do trvalé péče probíhá pomalu, citlivě, aby se děti v pořádku "překlopily" do nové rodiny.
K ranným vazbám a deprivacím při jejich absenci doporučím Děti bez lásky, je to sice starý, ale silný dokument dětského psychologa Matejčka.
Nevím, já jsem hodně nekontaktní, partner také a dítě je tulivka a mazlivka veliká, do 8 let spal s námi v posteli, miluje fyzický kontakt, nečiní mu problém říct, že nás má rád, je hodně rodinný typ. Prcek se rodil akutním císařem, žádný bonding, viděla jsem ho až za 24 hod a na pokoj mi ho dali až za další den, ale od té doby kontakt tvrdě vyžadoval a také ho dostával. Jak nesnáším doteky cizích lidí, naštěstí dítě mi nevadí, tak byl opravdu ODCHOVANY, do slova a do písmene. KOjený byl přes dva roky, usínal jen přitulený.. jestli to byla nějaká deprivace z prvních dní nevím, ale je můj pravý opak 🙂)
@pabka ono se to moc často neděje, ty návraty. Ale zpravidla to bývá tam, kde mají děti kontakt s rodiči, takže je znají a vědí. Ale popravdě úplně představit si to nedovedu.
Naše děti mají kontakt s mámou a babičkou, jednou za měsíc se vidí a jednou si volají. Když malou odebrali, dozvěděli jsme se to od babičky. OSPOD nám to neřekl, teda možná by řekl, ale díky babi jsme to věděli druhý den. Maličkou jsme chtěli, ale krajský úřad se to snažil protahovat (odebrána byla v 6. týdnech, šla do přechodné péče, kraj byl ochoten to řešit za dva měsíce). Podpořil nás nakonec OSPOD dětí, takže jsme rovnou žádali soud, kde nám ji na předběžné opatření svěřili za deset dní po odebrání 🙂
Kdyby měla máma ještě, což je možné, není ji ani 30. Tak nevím. Možná bychom do toho šli, ale pěstouňata mají 4 a 2, bio děti 11 a 10 a v prosinci rodim. Vím, že nemůžu spasit celý svět... Ale kdoví co bude, v podstatě celou dobu se máma domáhá návratu dětí, pořad ji něco vadí. Teď poprvé za tři roky má práci a bydlí v azylovém domě. Tak uvidíme. Když čekala malou, bydlela u babi, taky to vypadalo, že se sebrala... Ale pak zase sešup...
@95newmommy2020 Mame dve holky, 4 a 2 roky. Obe porozene prirozene, obe bonding, obe kojene a mazlene az az. My s manzelem oba kontaktni. Starsi je kontaktni malo, od mimina nesnasela chovani od kohokoliv mimo rodicu, ani babicka nesmela, hned rev. Snad nikdy mi neprisla dat sama pusu, prijde si max sednout na klin, nebo chce vzit na ruku, ale az ted. Mladsi mazlina neskutecna, porad nas pusinkuje, porad objima nas i starsi segru, ktera to moc nemusi, ale ucim ji, aby to umela ocenit aspon 😀. Takze za me rozhodne vrozena vlastnost.🙂
Podla mna je to vrodene tiez a neda sa to "naucit". Ja som nekontaktna a nemazliva od porodnice, az doteraz. Moj brat spal s mamkou v posteli do 12 rokov naopak 😁 syn je zatial extremne nekontaktny a nemazlivy po mne, ale oproti tomu, ked bol miminko, je to lepsie. Teraz uz si na mna aspon obcas vylozi nohu, ked spolu vynimocne spime v posteli, ked bol maly, potreboval vylozene meter osobneho priestoru na obe strany. Ked spal niekde s nami v posteli, museli sme ho mat aj v 3/4 roku v hniezde, inak nezaspal 🤷🏻♀️
@pabka děkuji 😊 Primární problém je závislost na alkoholu a s tím související agresivita (alkohol je navíc v těhotenství větší zlo než drogy). Právě s mnoha promile v krvi opakovaně ohrozila život staršího (plus nějaké zanedbání), u mladší na chlup stejně, jen nestihlo dojit k opakování. Ne, že by ji to omlouvalo, ale jak to často bývá, sama v tom vyrostla, prošla dětským domovem...
Rodila jsem dceru cisarem a videla jsem ji az druhy den. 3 dny sem ji u sebe moc nemela... Od porodu spinkala sama v postýlce. Do 8.mesice byla takova nemazliva, zajimalo ji porad neco, hracky atd.. Od 9.mesice se úplně změnila a pořád me objima, chce byt nonstop se mnou, zacala chtit chovat, to drive nebylo... Je na me doslova prisata. Ja jsem moc rada, ze se zacala mazlit. Hodne dela i to, jak k diteti pristupujete. Se mnou se rodiče moc nemazlili a zustalo mi to do ted, takovej ostych, proč se chce se mnou nekdo objimat atd.. A je to hrozna skoda...
Podle mě je to vrozené.A co si pamatuji s praxe v kojenáku tak tam byly všechny děti extrémně mazlivé.Od miminek,postižených dětí až po starší děti.Vazbu si určitě utvoří ale pak jsou ve hře i jiné věci osobnost,genetika,výchova.