V MHD mě slovně napadla žena kvůli plačícímu dítěti
Dobrý den, přispívám sem poprvé, ale jsem tak rozhozená, že potřebuji znát váš názor, jestli se vám stalo něco podobného a jak byste případně reagovaly na mém místě. Nejprve vás uvedu do situace. Dnes jsme s téměř dvouletou dcerou cestovaly MHD. Bylo po jedenácté, jely jsme domů na oběd a před sebou měly asi 15 minut cesty. U zastávky jsem se ještě zastavila pro pečivo (chleba a rohlíky). A dcera, přestože hlad neměla (zpucovala celý banán a do té doby i polovinu křupek, které jsme měly sebou) začala křičet, že chce rohlík (křupky už nechtěla) a samozřejmě to pokračovalo hlavně v autobuse. Já jsem jí řekla, že jí rohlík nedám, že jedeme na obídek, bude mňamka, polívečka, brambůrky a maso a snažila jsem se ji na kolenách konejšit. Pořád jsem opakovala, že rohlík jí nedám, že ať chvilku vydrží a doma bude obídek. Křupky v té době už nechtěla, byla posedlá myšlenkou na rohlík. Pořád jsem ji utěšovala, ale bylo to marné. Dcera má teď vztekací období, kdy je schopná se během chvilky dostat úplně do tranzu a nutno dodat, že byla fakt hlasitá. Ale já jsem si řekla, že neustoupím, jestli má hlad, tak může dostat křupku. Jako, je mi jasné, že lidi jsou unavení, nejsou zvědaví na to, aby jim tam křičelo nějaké děcko (dcera byla dost neústupná), ale potom se do mě začala hned obouvat jedna žena. Začalo to průpovídkami na celý autobus, že by to děcko už dávno seřezala (dvouletý děcko! to teda nevím, čeho by dosáhla, akorát toho, že by dítě řvalo o to víc) a pak mi začala vykládat, co jsem to za matku, že své dítě trápím hladem. A začala mě přes celý autobus klást otázky, jestli dcera vůbec svačila, že se nediví, že tak řve, když ji trápím hladem. "Co jste to, proboha, za matku! Vždyť má hlad, tak jí ten rohlík dejte! To je ta vaše moderní výchova!" A přidala se další: "Já jsem unavená z práce a nejsem zvědavá na to, aby mi tady nějaké děcko řvalo!" Tak jsem se jí snažila v klidu vysvětlit, co všecko do poslední chvíle, než jsme nastoupily do MHD, snědla. A že mi jejich jednání ubližuje. Ale ona, že není zvědavá ten křik poslouchat a ať si teda radši vystoupíme a jdeme pěšky! (asi tak tři kilometry do opravdu ostrého kopce a já v 6. měsíci těhotenství). Připadala jsem si jako debil, že musím takové sprosté cizí ženské ospravedlňovat své chování a svůj přístup. Jako, jedna paní se mě začala zastávat, že malá je prostě třeba jen unavená, jiná paní říkala, že takto malé děti prostě pláčou i bez důvodně, ale nebyly tak hlasité. Jakmile ta první ženská vystoupila, tak už jsem neodkázala zadržet slzy. Dceři jsem dala opět křupky, které teda vzala na milost a začala je jíst, takže to fakt vypadalo, že jsem ji prostě jen trápila hlady a nechtěla jí dát najíst. Těch posledních pár zastávek jsem v podstatě potichu probrečela, dcera jedla křupky a vystoupily jsme, já zbitá jak pes. Teď tady sedím a řvu, kladu si to za vinu, že jsem možná fakt špatná matka, když dceři před obědem nechci dát rohlík (vůbec to nevidím ráda, když jí rohlíky, ale naučili ji to prarodiče, na rohlíku nic dobrého nevidím). Teď dcera po obědě, který teda mimochodem skoro nejedla, spí a já tu sedím a jsem docela v kélu (jsem taková cíťa a ještě k tomu ty hormony). Můžete mi říct, proč má někdo potřebu tak ubližovat lidem kolem sebe pro trochu svého pohodlí? Všechny trefné narážky mě jako tradičně napadají až ex post. A děkuju všem, kteří si to dočetli až sem. Možná se potřebuju jen vypovídat.
Myslím, že to chce tolerenci z obou stran, každý by měl trošku ustoupit. Jinak zlaté pravidlo při vztekacích scénách s dítětem, je ho popadnout a snažit se zmizet někam od lidí. Dětem do 3 let človek jen málokdy něco vysvětlí a nepomůže k tomu ani na zadek, to je taky mimo. Ale pro okolí z toho vyjdeš vždy jako špatná matka, protože nezvládneš svoje dítě. Navíc jedna půlka by dala dítěti na zadek a kdybys to udělala (což je ale blbost, protože to nic neřeší), tak se zase ozve ta druhá půlka, že jsi špatná matka, že ho biješ. Osobně bych ten rohlík asi dala, pokud bych chtěla cestovat dál, abych ostatní opravdu neobtěžovala, doma bych dala oběd až po spaní. V zájmu zachování duševní pohody jsou někdy ústupky nutné.
Velmi často by v těchto případech pomohlo, když by se chytrá paní místo obouvání se do zoufalé matky spíš zaměřila na to dítě, někdy stačí jen vlídně promluvit, případně udělat nějaké opičky, a je klid (a stojí to míň energie, ale chytrá paní radši poučuje, že...). Párkrát mi takhle někdo výrazně pomohl vpodstatě bez nějakého úsilí (takže nemám zkušenosti jen negativní).
Jinak jsem zažila i rozčílenou paní ve vlaku kvůli hluku dětí v tom vagónu pro cestující s dětmi do deseti let. Některým lidem prostě není pomoci 😉
@evulina77 taky mi je jasný, že kdykoliv se malý vzteká v Becu, tak si okolí říká, že jsem alternativní nána a chudák dítě řve, protože ho trápím v takovým výmyslu a kdybych ho radši dala do kočáru (asi není třeba doplňovat, že v kočárku by řval ještě víc 😀)
@suzanna123 přesně, proto je v nosítku máme, některý děti prostě nejsou kočárkový a navíc je to i hodně praktický. Ale to těm zaujatým prostě nevysvětlíš...
Nečetla jsem vše, ale také mám super zážitky z cestování busem. Vždy se snažím zabrat co nejméně prostoru a zdržovat se s kočárem pouze v prostorech pro kočáry určené, ale ani to bohužel nestačí a nejednou jsem si vyslechla jak strašně místa ty kočáry zaberou a to hlavně od dam v letech s taškou na kolečkách 😀. A tento týden bylo cestování opravdu super, na zastávce přistoupila korpulentní důchodkyně mající poměrně velké pohybové potíže. No a místo toho aby se snažila sednout si ještě než se bus dá do pohybu tak se začala rozhlížet a ne a ne se usadit. No nakonec se usadila a to mě přímo na kočár jen co se dal autobus do pohybu. S kočárem to houplo, ze syna jsem málem měla placku a co na to paní když se vyhrabala?? Žádné překvapení ve formě omluvy se nekonalo, paní mi začala dost peprně nadávat, já neměla slov a nebojte nikdo se mě nezastal. 😀 No ve finále jsem vlastně ráda že nejsou ztráty na životech. Teď už to píšu s humorem, protože to dobře dopadlo, ale je pravdou že už zdaleka nemám o lidech tak dobré mínění a na věku vlastně vůbec nezáleží.
Taky se podělím s historkou, tentokrát z letadla. Letěli jsme před měsícem z Korfu, odlet ve 22.30. Dcera je obvykle velmi hodná, v tramvaji se vždycky směje i na kyselé báby 🙂 Ale teď byla tak moc přetažená, že spustila naprosto hysterický neutišitelný ječák. Umíte si představit tu lahůdku, pozdní hodina, potemnělé letadlo a v uličce stojí bezradná mladá paní a natřásá malého křiklouna. Přála jsem si v tu chvíli odpařit. A musím říct, že až na jednu paní, která seděla před námi a házela na mě útrpné pohledy (několikrát jsem se jí omluvila) se na mě ostatní spolucestující, především postaršího věku, dívali s účastí a chápavými pohledy, i když to pro ně muselo být náročné. Po patnácti minutách malá odpadla, jako by jí někdo vyndal baterky, a spala až domů, zaplaťpánbů. Je to prostě o toleranci na obou stranách, já udělám všechna opatření, aby bylo dítě pokud možno v klidu (jídlo, hračky, chování v náručí), ale když zjevně všechno selže, nedá se nic dělat. Takže ano, já bych ten rohlík v autobusu dala, aby alespoň byla snaha problém řešit 🙂
nečetla jsem příspěvky, ale z mého hlediska - bohužel takoví lidé v mhd jsou a zažívám to několikrát do měsíce. Je mi líto, že nikdo nemá pochopení, ale to je jiná věc. Za mě bych klidně rohlík dala - říkáš si? to mám jako ustoupit? no a já odpovím - kdybys měla příšerný hlad tak bys čekala, než se najíš, když máš jídlo s sebou? co je na tom špatného, že dítě chce rohlík? po pravdě mi to přijde úplně zbytečné řešit. to že měl být oběd tak za 15 minut - pro dítě to je jako hodina. Já taky kolikrát neustupuju, ale pokud jí křupky, tak raději rohlík 🙂
Já třeba mhd hoodně dlouho nejela naposledy jednou jako těhotná.A stačilo.Bylo vedro další autobus jel až za dvacet minut a já nastoupila do plného.Měla jsem už břicho dělalo se mi zle ale všichni na mě čuměli a asi si mysleli že jsem tlustá :D Zajímaví je že tyhle starší lidé dokáží v obchodě stát na nohou dvě hodiny a nohy je nebolí ale jakmile vidí z dálky autobus honem honem se tlačí dovnitř aby obsadili svá místa.Řidičák nemám všude chodím pěšky ale děsím se toho okamžiku až budu muset s kočárem nastoupit do mhd...
necitala som vsetky reakcie, ale na tvojom mieste by som malej rozok dala...dietatu proste nevysvetlis taku vec ala obidek, ked je kvazi hladne...ani tych ludi v buse to nezaujima...vsetci by boli spokojni dcera, ludia a na tvojom mieste by som obed posunula na neskor...😉..nestoji to za plac 😉
Kdysi jsem četla jednu pěknou výchovnou radu: "Unavené a hladové dítě nevychováváme." v té chvíli to nemá cenu, nejdůležitější je, co nejrychleji uspokojit potřebu, protože v té chvíli i malý problém nabývá obrovských rozměrů . Je fajn mít nastavená nějaká pravidla, ale občas se vyskytnou okolnosti, kdy je lepší pravidlo porušit, pro klid všech. Moc nevidím rozdíl, když jsi jí dala křupky, proč rohlík ne.
to samozřejmě neomlouvá paní, aby se chovala hnusně, ale občas člověk narazí na blbce. Na druhou stranu jí i trochu chápu, taky by se mi nelíbilo, kdybych poslouchala řvoucí dítě v MHD, zatímco matka bojuje s dítětem stylem kdo z koho.
Děkuji za všechny reakce. Bylo to poprvé, co jsem musela řešit takovou situaci, dcera je jinak při cestování úplně zlatá. Proto jsem z toho všeho byla asi tak rozhozená a nebyla jsem na to tak úplně připravená. Já naprosto chápu, že pláč dítěte ostatní cestující obtěžuje, to jsem ostatně i několikrát zdůraznila. Před nástupem do autobusu jsme se s dcerou jasně dohodly, že rohlík nedostane teď, ale až k večeři. Ve vzájemné shodě jsme v poklidu nastoupily do autobusu, bohužel začínající období vzdoru (nebo co to je), její únava a rozladěnost dohromady způsobily, že si prostě začala prosazovat svou. A já jsem zase potřebovala být co nejdříve doma, jinak bych její trápení pouze prohlubovala. Snažila jsem se jí vysvětlovat, že jsme se domluvily, zkoušela odvést její pozornost - o ten rohlík už v podstatě nešlo. Rozhodně jsem ji nenechala řvát na celé kolo bez jakéhokoli zájmu! Byla to nepříjemná situace, ale věřte, že pro obě strany. Nemyslím si ale, že to opravňuje paní k tomu, aby zpochybňovala mé schopnosti matky způsobem, jakým to udělala. Hluboce se mě to dotklo a neustále jsem si to přehrávala v hlavě spíše z toho důvodu než z jakéhokoli jiného. Znovu opakuji, že chápu, že je to pro všechny nepříjemné, taky jsem jako bezdětná jezdívala unavená z práce! Já jsem to prostě jen neustála. Těhotenské hormony v kombinaci s mou melancholickou povahou jsou v pravdě (sebe)vražedná kombinace. Poctivě jsem si přečetla všechny příspěvky, i když si diskuse začala už žít vlastním životem, a pokusím se vzít z toho všeho nějaké ponaučení. Minimálně končím s rohlíkama! 😀 Ale diskutujte si, diskutujte. Mohou si vzít ponaučení i maminky, které řešení první takové situace teprve čeká 🙂 Taky už budu příště chytřejší a budu připravená na různé alternativy řešení podobných situací. Díky za váš čas!
@bubbligum necetla jsem uz cele, jen zacatek diskuse a prvni prispevek, ale citim s tebou, tehotenske hormony fakt cloveku nepridaji a pani byla proste jen osoba, co si potrebuje hojit svoje nakopnute ego na jinych lidech. Taky se mi neco podobneho stalo, jela jsem tramvaji s malym v satku, to mu byly 4 mesice, probudil se a protoze byl zvykly na houpani chuzi, tak zacal plakat, kdyz tramvaj stala v zacpe na semaforu. Sla bych pesky, ale desne prselo a ja nemela destnik. Načež mě paní vedle začala nahlas na celou tramvaj osočovat, že týrám své díte, že mu nejsou ani dva měsíce a já už ho rvu do nějaké klokanky (rozdíl šátku a klokanky šel zcela mimo ní) a že ona tohle snášet nebude. V tramvaji se nešlo hnout, nemohla jsem jít od ní a zmohla jsem se jen na to, ať se stará o sebe a že si plete pojmy s dojmy. Nicméně ona si vedla svou a lidi samozřejmě na mě koukali jako na tyranku dítětě, protože zjevně ta paní tomu rozumněla a co za člověka dá mimino do něčeho na břiše, když se může táhnout pěšky s kočárem, protože by se nevešel do tramvaje, že. Děsnej zážitek. zpětně bych jí poslala kamsi, ale v ten moment jsem se fakt nezmohla. Dokonce se mnou byl i manžel, ale byl tím tak zaskočen, že se mě ani pořádně nezastal.
od té doby si v mhd v hlavě přehrávám různé situace a vymýšlím si na ně reakce. pokud teda zrovna nelíčím jak šlo kuře mezi poli nebo nějaké podobně náročné příběhy 😀
jeste doplním, i kdyz uz o to mozna nestojis, ze ja bych taky kousek toho rohlíku bejvala dala. třeba jen špičku, aby byl chvíli klid. rozumím přístupu jasných hranic, ale za mě se hodně snažím přemýšlet, na čem je rozumné trvat striktně a na čem ne 😉
@bubbligum zásadní pravidlo: baby komentující ostatní v mhd IGNOROVAT, nevnímat, nepřemýšlet. Normální člověk se takhle nechová, nekomentuje ostatní, nezkoumá jejich životy nahlas v autobuse, to je prostě šílenství. Malé děti řvou ať ze závažných, nebo banálních příčin. Lézt na nervy to může, ale k dětem to patří a děti mají nárok na přepravu v MHD. Velká chyba s nevychovanou cestující navazovat rozhovor. Je třeba udělat maximum pro utišení dítěte legitimní cestou (bez uplácení jídlem, pokud to shledávám nevhodným) a ženskou pustit z hlavy a nekomunikovat.
@betelgeuzz "Unavené a hladové dítě nevychováváme." Tohle je rada dne a podepisuju se pod ní!
Trefné, výstižné a 100% pravdivé (mám čtyřleté dítě).
@bubbligum Myslelas to s dcerkou určitě dobře, ale domluvy občas nepomáhají, bohužel 🙂 inspiruješ se Katkou Královou a Nevýchovou? Zajímalo by mě, jak by se to vyřešilo podle její metody - jestli by skutečně zabralo to "spolu to zvládneme". Jinak nejspíš bych ten rohlík dceři dala, paní bych ignorovala a ostatním spolucestujícím se omluvila, že dcera je unavená.
Nečetla jsem všechny komentáře, ale dovolím si sdělit svůj názor. Snad nebudu moc bita - nikomu nic "nenutím"! Před několika lety jsem takhle jela do školy. Cesta tak cca 20 minut - nastoupila maminka s dítětem (dle mého odhadu 2-3 roky) a sedla si hned za mě. Bylo relativně brzo ráno, já celkem nevyspalá + jsem se snažila ještě něco přečíst ve školních poznámkách. Jen co se rozjela tramvaj, spustilo dítě něco ve stylu "já cu tatu" a hrozný řev. Maminka milionkrát zopakovala, že tatínek musel do práce a dítě po milionté prvé zopakovalo své "ale já cu tatu". Možná, kdybych seděla na úplně opačné straně tramvaje, ani by mi to nepřišlo, ale po 20 minutách už jsem si říkala, ať se seberou a vystoupí a nebo ať už to dítě zavře papulu. Nakonec jsem se však ovládla. Byly tam jiné osoby, které si občas "nenápadně" přisadily a nebo se alespoň významně otáčely. Ve vašem případě jste měla dceři prostě ten rohlík strčit, než sobě (i všem ostatním) cuchat nervy. Chápu, že bylo před obědem, chápu, že máte určitý styl výchovy, ale přiznávám, že když už člověk jede relativně "daleko", nemá zájem poslouchat celou cestu řvoucí dítě (a že to děti dokážou vydržet i hodiny). Samozřejmě ani chování a hlášky na celý autobus paní nebyly vhodné, ale jsou prostě "lidi" a "lidi". Ale přiznávám se přiznávám, že jsem shovívavější, když někomu řve kojenec, než když řvou dvou, tříleté (a víceleté) děti. Už to totiž většinou nejsou "nemyslící" a "hloupé" děti. Tyhle děti většinou už moc dobře vědí. A taky (rozhodně nejsem pro nějaké bezdůvodné mlácení a týrání dětí!) myslím, že plácnutí na zadek ještě nikoho psychicky nenarušilo tak, jak nám teď mnohé publikace a články podsouvají. Když jsem zasloužila, byla jsem bita a rozhodně si nepřipadám jakkoliv "méněcenná". Ono - alespoň za mě - jedna dobře mířená facka (nebo "na p**el") je občas lepší, než tisíc slov a hodiny vysvětlování. 🙂 Každopádně pevné nervy a příště - po téhle zkušenosti - třeba zkuste zvolit jinou strategii, i když vám to bude proti srsti. 😉
@bubbligum Moja necitala som co ti pisu ostatne holky - verim, ze ta kus hyckaju, tak len kratucko za seba. Posielam srdiecka pre zdravie, stastie a pohodu, nech mas klud, babatko to potrebuje 🙂
K pani v buse tolko, nepozrela som ci si Praha alebo ake mesto ale moja skusenost z Prahy je..ano ludom vadia deti, nevadia im psy, ale deti jo, vadi im ze by mali vstat teda aspon ked idem s dvomi detmi, obe male a este sa nevedia drzat ked pan jazdi akoby mal nalozene zemiaky...vadi im to, ze deti spievaju, ze sa smeju, ze sa pytaju, ze nesedia len presne ako tie zemiaky 🙄 jednoducho to vedia dat fest najavo...viem o tom svoje, bohuzial.
Zmenia styl razom, jak nastupi nejaka banda neumyta, spinava zfetovana so psami, ktori nejedli ani tak pred tyzdnom...alebo ked nastupia nejake agresivne zalkoholovane tipy...vtedy sedia vsetci ako knedlicky tesne vedla seba a dychaju na krk si navzajom aj vodicovi a su radi, ze su radi.....vtedy nik nie je za hrdinu, nikomu nevadi ani krik ani smiech ani nic.
Takze ano, maminka s deculkami je lahky ciel - myslim ze ty sa pani nemas ani co ospravedlnovat ani jej vysvetlovat....priste ju skus ostro - v zmysle usecne jednoslovne dat najavo, co je za carou,...ono je to najma vo velkomeste potreba....jak ustupujes tak razom zistis ze nemas priestor na nic.
Teda sa skus nad tym netrapit a bambulka asi bastila chrupky lebo vedela ze sa to cele prepisklo ....tak si spolu urobte fajny vecer, pani z busu za to isto nestoji. 😉 Drz sa a energia tvojim smerom:-*
@misaarisa tak ja len verim, ze rovnaku piesen budes ''spievat'' ked bude mat Vase babatko 2-3rocky a pravdaze pevne verim, ze rovnako striktna si i na dospelych nie uplne tichych a topkovych 😉
Obvykle nepatrim medzi tych co pisu nejak vymedzujuce sa poznamky ale uff ze si tu ''nalozila'' neumerne a nie uplne fer...ale jo je to nazor.
@atinkaa Já taky věřím, že se mi povede být důsledná, i když kdo ví. To se uvidí za nějaký čas. Ale rozhodně jsem pro to, aby dítě vědělo, kde má mantinely (což teď myslím obecně, ne v narážce na článek). Každopádně si nemyslím, že by můj komentář byl nějaký "zlý". Paní při cestě do školy jsem taky (i když s vypětím sil) nic neřekla, autorce příspěvku jsem napsala, že jí možná ten kus rohlíku dát mohla a taky jsem napsala, že nikomu nic ze svých názorů necpu.
@misaarisa Taky bych řekla, že ses ještě asi moc osobně nesetkala s dětským vzdorem, který se právě objevuje u dětí od 1 do 3 let. Věr, že někdy je to opravdu nad lidské síly zvládnout a to mám děti celkem klidné a tolik mě tímto netrápily. Ještě by mě zajímalo, jak by v této situaci pomohlo dítěti dát na zadek? To by jako po nasekání na zadek bylo zticha a hodné?
@hojda Pravda, nepotkávám vzdorovité děti často, a když tak většinou v obchodech. A vždycky velice zaujatě sleduju, jak se rodiče zachovají - abych se inspirovala pro naší budoucí výchovu a nebo aby to pro mě byl odstrašující případ. Každopádně jsem určitě nepsala, že by v autorka měla (v popisované situaci) dát dítěti na zadek. Ne, ani já nejsem tak naivní, abych si myslela, že to zabere a dítě začne být hodné. Jen jsem psala, že občas je jedno dostání na zadek (v okamžiku, kdy dítě opravdu zaslouží) lepší než hodiny vysvětlování - alespoň podle mě.
Přečetla jsem si jen úvod - nechtěla jsem reagovat, ale po dnešní cestě s 5letým synem MHD.... naprosto tě chápu....syn se sice nevzteká (ale jako malý taky nebyl klidný 😅 ), ale i tak je 25min.jízda do centra MHD "zážitek".... na jednu stranu dokáže pobavit svýma hláškama celý vůz, na druhou dokáže furt něco kecat, neposedět v klidu, vydávat nějaké zvuky (napodobovat střílení a "střílet" z rukavice, kterou zrovna žmoulá v ruce....). Co ho mám, tak už se u dětí nedivím ničemu, vím jak je to občas nemožné dítě uklidnit či zabránit větám typu "Maminko, ty máš podprsenku, že? .... Ti nevisí prsa..." 😀 Pokud teda potkám maminku a dítko co "zlobí", tak ji v duchu lituju a úlevně si říkám "Uf...dnes nebudeme největší ostudy v MHD my" 😀 😀 nesmí to teda být dítě, co na máminy prosby o zklidnění ji kopne, sprostě nadá atd....
ono takto od PC se to píše, ale v tu chvíli (+ těhu hormony)..... já stála 30min ve frontě na poště a pak mi pán přede mnou říká, jeslti chodím se synem někam, že "vypadá" na ADHD, že je doktor 😅 taky jsem se jen vykoktala, že ne, že prostě je "živější, že to neřeším".... 😅 Až doma to na mě "padlo", začalo mi to šrotovat, přišla jsem si jak strašná matka atd.... 😉
Hlavu vzhůru, dítko z toho vyroste (na rozdíl od smradlavých houmlesáků, ožralů, straých chlapů bez deodorantu, důchodkyň co řvou polohluché do mobilu.... 😝 )
v MHD jezdím s dětmi nejraději v manduce a už jsem si vyslechla rad ohledně nevhodnosti nošení, to že jsem socka a nemám na kočárek apod. No moc to nechápu, ale vždycky mi z toho nebylo a není příjemně. Mám pocit, že se na mě občas více zaměřují a to od té doby, co jezdím se třemi dětmi. Oslovují mě někdy i viditelně sociální případy a rejpou, je mi to nepříjemné, ale asi mají pocit, že jsem na tom stejně, když mám "tolik" dětí a ještě jsou to všechno holky 😀
Ale k tématu. V MHD se snažím, aby děti nekřičely a neřvaly. Jsem připravená na vše a to znamená, že mám pro ně pití, a i ten rohlík nebo křupky. Snažím se je zabavit. Osobně nemám ráda, dětský řev ani u svých dětí, a pokud s nějakým cizím křiklounem jedu v MHD ocením, když se ho rodič snaží uklidnit, i když bez uspěchu. Vychovávat je dobré, ale né na úkor ostatních. Podle mě na tebe neměla ta ženská křičet, ale to že malá obtěžovala všechny okolo o tom žádná a podle mě jsi zbytečně trvala na nedání rohlíku, který by mohl nepříjemnou situaci vyřešit, nebo by aspoň bylo vidět, že se situaci snažíš vyřešit. Ale hlavu vzhůru, takových momentů ještě bude 😀