Fungování moderní rodiny v Česku a role prarodičů

Neznám pravidelné hlídání dětí. Bydleli jsme od obou rodin opravdu daleko a v procesu - práce, škola, školkové bacily, víkendové služební cesty jsme se k jedné nebo druhé rodině dostali málokdy. Přesto, že oboje rodiny mají o děti zájem, tak manželovy rodiče, ač jsou starší se jim aktivně věnují, snaží se o společné zážitky, berou si je cca od tří let aspoň na týden na prázdniny. Moje mamka často říká, že bydlíme daleko a málo se vidíme, ale pak se vidíme a dětí si moc nevšímají. Místo, aby si s nimi pohrála nebo je vzala na hřiště, tak má potřebu mi doma začít poklízet. Takže je to hodně o povaze lidí a ne jen o vzdálenosti nebo četnosti návštěv. Nutno říct, že s námi si moji rodiče taky moc nehráli aktivně. Spíš jsou takový dozorovací. Moje děti jsou na ně moc živé a neposlušné, mají vlastní názor a to se u nich nenosí. Bratr s nimi bydlí v jednom domě, hlídání mají kdykoliv si vzpomenou, ale ty vztahy taky nejsou ideál.

Vždycky jsem tíhla k tomu mít všechny "svoje" lidi pohromadě, milovala jsem návštěvy prarodičů a dědečkovo vyprávění, blbnutí s bratranci u tety, prázdniny u babičky. Ale pro svoje děti to nemám, babičky nemají čas ani zájem, sourozenci jsou daleko. Takže moje rodina jsme my, rodiče a děti. Ale teď jsme s pronajatým bytem získali i adoptivního dědu, který si užívá být s našimi dětmi a milují se navzájem a já si znovu potrvzuji, jak moc to miluju a jak moc mi to dělá dobře. Dokonce můj muž, asociál, který nepotřebuje lidi, se cestou z práce zastaví s dědou a půlhodinky pokecají. Já se urvu od jakékoli práce, abych si s ním zašla vypít kafe. Je to první člověk za moře let, který se mě ptá, jak se mám, a nechce slyšet nic o dětech ani o práci, ale zajímám ho já. A děti? Celé hodiny s ním sedí na houpačce a povídají si. A připadá mi, že pro dědu ještě víc bolestivé než pro mě, jak jsou naši rodiče lhostejní. Miluje každou chvilku s našimi dětmi a to, že jejich vlastní prarodiče o ně nestojí, je pro něj hodně nepochopitelné.

@rebe Ta situace je krásná i bolavá zároveň.

@anakolut Ano. A vlastně nevím, co z toho víc...

Podle mě je to s cizími lidmi jednodušší v tom smyslu, že jsme si s nimi neprošli výchovou a nemáme v sobě křivdy, nezažili jsme s nimi to negativní a nikdy jsme jim nemuseli říct, že máme trojku z diktátu, třídní učitelka si nikdy nestěžovala, že Honzík je drzý a pořád se pere, nikdy jsme od nich neslyšeli poznámku jak je sousedovic Hanička šikovná, jak má jiné dítě hodné, nikdy jsme nemuseli na rodinou oslavu, kde teta vynášela do nebes své děti a my vedle nich vypadali jak loseři, nikdy nás nesrovnávali se sourozencem, nepreferovali sourozence, nevnutili nám školu, kroužek, který nás nebaví, neměli výhradu k našemu partnerovi, práci, výchově, dovolené atd. Tak je ta komunikace jednodušší, není zatížená minulostí.

@aedoss To, že ti máma doma začne uklízet může být dáno tím, že ti chce pomoct, abys měla čas na sebe, to je ten typ lidí, co nezná odpočinek, má vštípené povinnosti před zábavou. Nemusí to myslet zle, problém je, že to jinak neumí a když něco řekneš urazí se, jede si svou.

@levandule_k to asi jo, jak to píšeš, že to myslí dobře, aby mi pomohla s domácností. Já jí to nevyčítám. Mě jenom pak mrzí, když za námi přijedou jednou za čas, že se nevěnuje vnoučatům, když pak říká, jak je málo vidí.