Měli nás rodiče rádi?
Asi vám bude tahle diskuze připadat praštěná, ale mě to leží v hlavě.
Snad všichni naši rodiče nás měli brzo (klidně v 18-20 letech). Podle mého to vyžadovala tehdejší doba. Kdo nebyl v 25 vdaný a neměl děti, byl "divný". A mě napadá otázka, chtěli nás naši rodiče doopravdy, nebo že "museli"? Nelíbí se mi, jak se naši chovají k mému 3 měsíčnímu miminku. Trochu zapláče, a hned jsou nervózní, dnes dokonce na malou zvýšili hlas. To jsem se hned ozvala, ale prý si musí malá zvykat od mala, že se s ní život nebude mazlit. To jako fakt??? Když je malá nervózní nebo mám prostě chuť, nosím ji v náručí a ťapkám s ní po bytě. A naši hned že ji rozmazluju, že za jejich doby se mimino nakrmilo, hodilo do postýlky, a hotovo. Mohla bych pokračovat dál, co mi je divný. A tak si říkám, jestli mě měli, a mají doopravdy rádi?
Já jsem měla krásné dětství a dřívěji doba měla i výhody. Matky neměly v ruce mobily, tudíž se víc soustředily na děti a ty pak mnohem méně potřebovaly logopeda, učily se od mala básničky a písničky a nekoukaly na pohádky. Rodiče byli mladí, měli hodně elánu a i prarodiče čtyřicátníci byli ještě ve formě, nás třeba brali i na různé dovolené, sporty...
Víc se chodilo ven, bylo méně aut a méně zničená příroda. Stát podporoval výstavbu bytů, dostupnost školek, byli menší sociální rozdíly.
Nechci tu idealizovat socialismus, totality z duše nenávidím, jen tak uvažuju, co bylo dřív lepší. Já mám opravdu krásné vzpomínky a jejich lásce nepochybuju a o raném dětství moc nevím, ale už i miminko pozná, když se o něj pečuje dle nejlepšího svědomí.
@antoinet Děkuji za rozumnou odpověď. Měli jsme vás rádi, i když jsme neřešili s každýn okolo každý váš prdíček, přistupovali jsme k vám klidněji a bez stresu a myslím, že i přirozeněji. Váš vývoj byl hlavně v našich rukách a myslím, že jsme to jako rodičové většinou zvládli velmi dobře. Tak neřešte hlouposti , nesdílejte své problémy na netu a věnujte se dětem. Tím jim tu lásku dokážete nejlépe.
Materska laska je myslim jedina vec na kterou muzeme prisahat, ze tu byla vzdycky... To by lidstvo vymrelo uz v jeskynich, kde by placici mimco mama s chuti zakousla... A to se tam s detmi tuplem nikdo neparal 😆
Souhlasim co uz tu zaznelo... Jina doba, jine zazite metody, jine prostredky a tuna jinych veci. Az nase deti budou mit deti, budou si pokladat podobne otazky "Proc to nasi rodice delali zrovna takhle? Hrabalo jim ci co?"
Za me je dobre nesrovnavat nase detstvi s tim jak se maji nase deti. To akorat vede k temto otazkam. Moje mamka me milovala uplne stejne jako ja ty moje i kdyz jsem byla v ohradce ci me v roce posazovala na nocnik nebo v pul roce prestala kojit a nepamatuji si, ze by si se mnou povidala ci hrala. A ted spolu mame paradni vztah, piseme si denne. Co treba ty nase samostatne, respektovane, opecovavane deti... Taky doufam, ze az budou mit svuj zivot, ze si na me vzdechnou a budou chtit se mnou byt v kontaktu.
Asi jak kdo. Stejně jako dnes. M
Matějíček udělal studii, studoval dvě skupiny rodin. Rodiny, kde děti byly plánované a pak rodiny, kde byly neplánové, ve smyslu opravdu neplánované až nechtěné. Sledoval je 30 let! Jak rodiče, tak děti. A ty výsledky byly překvapivé. Byly hrozně velké rozdíly, ale projevovaly se až po několika letech od narození dítěte. Ze začátku všichni rodiče popisovali své pocity podobně: radost z narození dítě, láska atd. Ale kolem 4. roku začaly velké rozdíly a ty se stupňovaly až do nějakých 25 let věku dětí. Rodiče, kteří je nechtěli si na ně víc stěžovaly, popisovaly je (viděly je) horší než byly, jejich nedostatky nafukovaly. Děti chtěné, byly naopak viděny mnohem pozitivněji. Ve školním věku měly nechtěné děti bez ohledu na výši IQ daleko horší prospěch. Později u nechtěných dětí bylo výrazně víc deliktů, kriminálů, vztahových problémů, rozvodů. Chtěné děti žily mnohem pohodlněji a hladčeji, s lepším prospěchem ve škole, bez konfliktů s okolím. A mezi 25-30 lety dětí, se obě skupinky začaly najednou vyrovnávat. Matějíček to uzavírá, jako dozrání, vymanění se z rodičovského vlivu a důkaz toho, že i tyto děti byly stejně životaschopné, jen žily ve velmi těžkých podmínkách. A studii doplnil slovy, že rodiče nechtěných dětí, kterým nebyl umožněn potrat (z jakého- koliv důvodu) ty děti vraždí pomalu 30 let. ten potrat, ke kterému nedošlo, že je symbolicky rozložen do celého jejich dětství a mládí.
Z toho vyplývá, že jak kdo. Někdo děti miloval, někdo ne, jako dnes, ale velký vliv má, zda dítě je opravdu chtěné a ideálně plánované. Pokud ne a převládají u těhotné negativní pocity, že čeká dítě a averze k tomu dítěti, že to asi přetrvá. Přesto má význam, že se ty děti narodily. Kolem 30mroku byly obě skupinky dětí vyrovnané a kvalita života byla podobná.
@1772 proč bychom neměly své problémy sdílet? Pro spoustu lidí je důležité se o starosti podělit, někdy se nejde i dobrá rada. Pokud to ušetří nervy v rodině, jen ať lidi sdílejí. Taky nevím, zda byla lepší doba, kdy jsme malí trávili čas v ohradkach, aby naše matky mohly prát, uklízet a vařit, nebo třeba dnešní děti v herně, jejichž matky koukají do mobilu. Tak i tak se tomu dítěti nevěnují.
Ja jsem rocnik 88, no, moje rodice me miluji, rikaji mi to doted a verim jim to, ale nekdy necitim, nebo ani nechci citit. Nekde behem detstvi se toho dost pokazilo, ci nereklo. Oni jedou na materialni vlne a asi malo vnimali moje pocity, moc jsme si nepovidali o zivote a tak, to az v me dospelosti. Otec cizi nazory moc neuznava, takze jednu dobu me jen shazoval, vadilo mu, ze mam vlastni sny a pohled na zivot, me to hodne ranilo. Meli jine priority. Treba rodicum nevadilo, ze chodime porad ve stejnem obleceni, i kdyz uz muselo byt jety, nebo s mastnymi vlasy do skoly. Kdyz to vidim zpetne, uplne me mrazi. Od puberty se oblikam sama, z brigad. Proste nam tata nechtel obleceni kupovat, mel furt kam cpat jinam a mamka na to nemela. Musela pred skolnim rokem, to jsme ji ukecali a ona tatu. Nebo se u nas varilo porad dokola to same jidlo, imunita vcudu a oni se nikdy nezamysleli, ze je neco spatne. Doted tomu neveri a nerozumi... Takze se svym detem venuji vic, nez sobe, snazim se jim dat to, co jsem nemela moznost se svymi rodici zazit, tak si to uzivam s nimi. Je toho vic, co nebylo v poradku a nemam z toho dobry pocit. Meli me kolem 23,chteli,milovali,pecovali,jak jim rozum dovolil. 🤷♀️ Moc informaci nemeli, nemeli je kde brat a doted to vidi jen pozitivne, ale budiz no. Jiny svet. Ja si ted do vychovy kecat nenecham, ani mi do toho nemluvi, vybojovala jsem si svou pozici. A kdyz se mi neco nelibi, tak jim to hned reknu, nekdy tvrde i nahlas... Berou to, vidi, ze to sami lip neumi.
Myslím, že toto bylo i režimem! Ženy byly nucené jít do práce v 6 měsících dítěte..Taky je na to připravovali a "nevymazlovaly" je. Stejně tak jesle, všechny děti byly už od toho prvního zařízení vedeny nějak stejně, vhodně k režimu! Moje mamka toto nenesla nejlépe, chtěla s miminkem být (moje nejstarší sestra)..Když se pak narodil brácha, ten už do jeslí nemusel a mamka ho nedala ani do školky a pak byla doma semnou, když jsem se narodila..Když jí lákala sousedka učitelka, ať mě dá do školky už před 3 narozeninami, říkala že ne, že si chce semnou doma užít co nejdéle. Pak se vrátila do práce, když jsem ve 3,5 nastoupila do školky. Vnoučata miluje, nikdy to nebylo o tom nechat je brečet nebo nám říct, ať děti necháme brečet, at si zvykají..
I dneska jsou ale rodiče, kteří se s dětmi "nemažou".
Určitě tě rodiče milovali, jen každý má jinou výchovu, povahu, priority, je to i v dnešní době. Moji rodiče byli hodně zaměstnaní, pořád hodně práce, koníčky neznaly a mi proběhaly celé dětství po vsi, nikdo se s náma nijak nepáral, neučil, mamka je cholerik, takže když toho měla dost tak třískala hlava nehlava, klečení s vařečkou, vyházený celý pokojíček, nutno říct že na nás byla sama, táta pracoval třeba 20 hodin denně a v dětství jsme ho moc nevídali. Ale jinak nás opečovávala, jen prostě nad určitými věcmi nepřemýšlela do důsledku, myslím že na to nemá kapacitu, ani ted to nepobírá u vnoučat. Moje děti jsou pro ní rozmazlený, ano možná jsou, mají všechno co chtějí, s manželem se jim pně věnujeme protože jsme s nimi rádi, naplnuje nás to a baví, přispěcháme kdykoliv nás volají a potřebují. Ale říkám si, že lepší je mít než nemít 🙂 Ale taky někdy řvu na děti, párkrát dostali plácnuto, protože už prostě nevim jak dál, po dobrým nepomáhá, vysvětlování nepomáhá, nervy na dranc, tak člověk udělá něco, i když vím, že to nepomůže a pak toho lituji dlooouho. Možná jsou vaši jen trochu hrrr, mám takovou babičku, mile mluvit neumí a na děti snad od mimina taky hařtusila a moji výchovu nechápala, protože dle ní ona přijela z porodnice, dítě dala do postýlky a šla ven, aby neslyšela jak řve, děda hlídal o otevřenýho okna, no přece aby si zvyklo že nebude podle něj a že se řvát nebude, tož tak .... pocházela ze sedlácké rodiny z hodně dětí, kde měla asi dětství pěkně kruté, takže ji to samozřejmě takhle poznamenalo, pak i mou mámu a i mě, a i když se moc snažím, tak dělám chyby. Řekni jim, že takhle není správný se k miminku chovat a ostatní už neposlouchej, jen bych si mlela svoje, malou dala do šátku, nuchnala a muchlovala a hotovo, důležité je jak se k ní chovás ty.
Rodiče nás měli rádi, proto si nás pořídili a vychovávali tak, jak uznali za nejvhodnější. Občas z legrace s mámou porovnáváme, jak to dělala ona a jak to dělám já, jistý posun tam je, ale to je dáno dobou a možnostma.
Jediná věc, kterou máme vytýkám, je "nedostatek dialogu v životně důležitých otázkách, jako například volba účesu a oblečení". Ono to vypadá jako prkotina a vlastně to prkotina je, ale já si od dětství vláčím takový traumátko, že mě stříhali podle hrnce pomalu až do mých 12 let (máš řídký vlásky, oni zhoustnou-hehe, bude mi 40 a dodnes mám ty vlasy děsný) a navlíkali do hader po bráchovi a nikoho ani nenapadlo se mě zeptat, jak bych si to přála. A já tak toužila po culíku s beruškovejma sponkama 😀 😀
Clovek proste musi pocitat s tim, ze nasi rodice si nesednou k internetu a vygoogli si “jak se dneska vychovavaji deti?” ;) Navic, vetsina matek ma v sobe takove to presvedceni, ze jeji metoda byla nejlepsi, ji to fungovalo, tak proc by si mela myslet, ze je to jinak? Takhle to alespon vidim ja.
Dnes vidim, jak moji rodice aplikovali to, co se naucili od svych rodicu. A sami mi rekli, ze to jako deti nesnaseli. A Kdyz jsem se zeptala proc, tak rekli, ze to tak proste je. S rodici se nediskutuje a maji vzdycky pravdu.
A taky mi prijde, ze je mnohem mensi tlak na zenu v domacnosti. I se nabada, aby partner pomohl s domacnosti a ditetem. Neni to jenom na zene. Driv musela zenska uklidit, navarit, vyprat. Tohle vsechno se samozrejme odrazelo na peci o deti. Ja si radsi pohraju se synem a budu mit doma bordel, nez si ho “nevsimat” cely den
@mariegroth Ty jo, Maru, já mám pocit, že je naopak na ženu vyvíjen čím dál větší tlak ☹ Tedy ne úplně jen v domácnosti, ale minimálně v mé sociální bublině je ten tlak takřka k neustání: šťastné, opečovávané děti, naklizeno, navařeno, spokojení manželé, slibná kariéra, sport, koníčky, úsměv na tváři. To by jednoho položilo. A co tak vidím, tak taky pokládá ☹ Ale myslím, že s tím schématem bojujeme, jak jen to jde 🙂
@bramarfi to je iluze která je vytvářena sociálními sítěmi. Když matka vidí prezentaci jiné matky, jak má doma naklizeno, navařeno, denně napečeno, děti jako ze škatulky, xx kroužků, zábavy, výlety ob den...pak se může jiná matka cítit pod tlakem, že to tak nemá, že to co dělá ona je málo..Takže se velká spousta žen takhle trýzní v podstatě dobrovolně 🤷🏼♀️ Já si myslím, že dříve opravdu chlap jen chodil do práce a domácnost byla 100% na ženě. Navíc nebyly vymoženosti jako sušička, myčka, automatickou pračku taky neměl dříve každý. Nebylo běžné objednat si jídlo, když už se Vám fakt nechce vařit..To bylo určitě náročnější než to máme my dnes. Manžel s manželkou jsou si plnohodnotnými partnery, o domácnost a péči o děti se víceméně dělí (teda samozřejmě neříkám že je to pravidlo ve všech rodinách!)..
Zalezi jak kdo.. Mamka byla se mnou tehotna kdyz se vdavala, bylo ji necelych 30let 🙂 me je 28let.. Po 8 letech ae zadarilo a meli segru.. Musim rict, ze my obe jsme byly plánované a ocekavane mimca 🙂
Jenze v te dobe, materka max dva roky takze dite "osamostatnovali" co nejdriv.. Tenkrat se s nikym nikdo nemazlil, ale i pres to jsem mela perfektni detstvi a myslim ze i babicka a predchozi generace v me rodine byly deti vzdy chtene a ne jen protoze se to tak cekalo
Jen bych chtěla dodat, že ono v každé době se “něco očekává” 🙂 když jsem čekala naše první miminko, plno lidi okolo nás padalo do mdlob, že jsem nejdrive nedodelala VŠ. Dodelala jsem ji a pak ještě jednu, už s dětmi. Ale proste se očekávalo něco jiného 🙂))
Moje bývala spoluzacka dělá vysněnou práci, teprve nedávno potkala chlapa, se kterým jsou šťastní a poslední dva roky už se vyhýbá rodinným oslavám, protože některé dotazy na to, kdy už si pořídí dítě, ji hodně ubližují. Pokud je člověk sám se sebou srovnany, zařídí se podle sebe a ne podle známých 🙂
Ale každá doba má svoje vžité normy. Problémem jsou lidé, kteří si pletou upřímnost s neslušností.....
@bramarfi Asi je to tim, kde ziju. Mas pravdu, ze urcite zalezi na bubline kolem nas. Moji rodice treba nechapou, ze Muj muz take pecuje o syna a take uklidi. Delame vse napul.
Ja jsem 86 a rodiče mě jako první dítě měli až v 27, resp 28 letech. Nicméně moje dětství bylo poznamenané bohužel nenávisti rodičů k sobě a šíleným chováním tatovy matky. Takže se mi to blbě obecně hodnotí. Nicméně těžko lze srovnávat ty dvě doby. Vždyť dneska mají ženský tolik pomocníků, co dřív nebylo. Ať v domácnosti nebo skrz péče o dítě. To přece nemůžeme mamkam zazlivat, prostě neměly na ty děti tolik času.
Na druhou stranu dneska mě většina matek přijde strašně "zpovykanejch a rozmazlenejch". Co člověk čte dnes a denně na koni, tak se řeší kolikrát šílený blbosti a nesmysly. A osobně taky nejsem moc příznivec aktuálního módního trendu výchovy....za mě nějakej průsečík mezi.
Ale jinak si myslím, že každej pricetnej člověk má svoje dítě rád. :/