Strach z řízení auta. Překonala z Vás některá?

@martina468 ano, já překonala strach z řízení. Papíry mám sice od devatenácti, po získání řidičáku jsem jezdila cvičně s mým dědou, ktrý si k důchodu přivydělával jako instruktor, ale pořád strach přetrvával ,sama jsem nikdy nejela a pak to postupně vzdala. Kolem 27. roku jsem znovu začala zkoušet jezdit, tantokrát to bylo s mým bráchou, a bylo to úplně o něčem jiném, u mně byl klíč v sebevědomí - pochopilajsem, že já jsem ten, kdo to auto ovládá a že to auto dělá jen, co chci já...a hlavně že já to zvládnu. Pak jsme si pořídila vlastní auto a vyjezdila jsem se, naučila jsem řídit i svého budoucího manžela. Takže - hlavně zamakat na sebevědomí - ty jsi ta, která to zmákne🙂 Moc držím pěsti!

@loylii taky bych si přála maličké auto ale můj muž říká že je auto jako auto.Máme peugeota 307 v kombiku.Bojim se s tím couvat a s parkováním mám taky problem.Chybi mi odhad.Myslis že si na to větší auto zvyknu?

@martina468 ahoj. Já měla prisernej strach. Vůbec jsem nezvládala jezdit sama. Řidičák jej měla 6 let než jsem si k tomu zase vlezla. A když už jsem řídila tak s manželem... Což bylo taky dost hrozny 😀 Jednou jsme byli sami s kamarádama a potřebovali někam dovézt. Kámoš mi vrazil do ruky klíčky, že řidičák mám, tak ať jedu. Že to zvládnu. Tak jsem jela. Od tý doby se to nějak zlomilo, vyjezdila jsem se, a řízení a auta miluju. 🙂 Je důležitý jezdit, pořád. Kamkoliv. Jakmile si zautomatizujes ovládání auta, budeš se moct věnovat provozu, získas přehled nad situaci a strach bude fuč . jen to chce opravdu pořád jezdit. Co se týče velkýho auta - my měli prvně prtavyho megana, pak combi Mazdu a teď jezdíme Galaxy. Určitě se dá ten odhad naučit. Manžel má pravdu. ;) Tak chutě do toho. A myslí na to flexibilitu a nezávislost když se budeš moct odvézt kdykoliv kamkoliv 🙂

@martina468 Ahoj, já jsem si udělala v 18 řidičák, od té doby jsem nejezdila,až před pár měsíci jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Našla jsem si kondiční jízdy vyloženě pro ženský, jako jsem já. A i když je to v Písku(jsem z Č.B.),jsem ráda, že jsem do toho šla. Teď už jezdím sama. Ne, že bych se nebála, ale chce to prostě čas. A automat 😂

@odula děkuji za povzbuzeni.Právě bych strašně moc si chtěla dojet na nákup sama abych nemusela říkat mužovi.Doufam že se to ve mě zlomí a dokážu to

@martina468 určitě!! 🙂

@martina468 já jsem vcelku v úzkých, 15 let jsem za volanten nebyla a manžel od pondělí neřídí z důvodu operace, tak mě tak trochu nutí a prej má víc strach, že se mi to zalíbí a k volantu ho pak nepustim.to určitě a strach a obavy velké

Ja bych si bez ridicaku nedokazala predstavit ani jediny den.. Porad byt na nekom závislá, otravovat manzela a vsechny pribuzne, kdo me kdy kam odveze jako cirkusoveho medvěda, to by me teda nebavilo...

@martina468 já musela mít maličké autíčko. Prave kvůli velkým autem jsem se bala řídit. Úplná fobie.. a když jsem se naučila jezdit maličkým, tak jsem si pořídila SUV😉

@jjasmina no má strach, protože ví jak je to skvělý ;)

Manzel me naucil poradne ridit.Cim vice casu tomu das,tak strach je mensi a mensi..ridicak mam uz 17 let,ale musim rict,ze se stale snazim jezdit opatrne! Ale ted kdyz to shrnu,tak jsem se ucila jezdit,kdyz jsem se to naucila,tak jsem si to uzivala, a ted?? Nikdy nevite,jestli se vratite domu! To co se odehrava na silnicich, je opravdu jen pro silne povahy! Takze bacha na to! Jezdim kazdy den do prace,takze kruty...

Já si řidičák udělala v čerstvých 18ti a potom 8 let nesedla za volant. Výjimečně řídím, když jsme na chalupě, ale je to jednoduchá jízda. Neumím se pořád slušně rozjíždět (trvá mi to) a při zastavení v kopci to buď chcípne, nebo tůruji. Nicméně na venkově bych se asi sama nebála, jedině toho hypermoderního auta, co si vymýšlí (jednou se mi nešlo pořádně rozjet a hle, manžel zapomněl limitér na 50 km/h). Ještě jsem teda sama nejela, ale nějak bych to dala.
Ovšem bydlíme v širším centru Prahy a tady bych se bála teda hodně. Mega aut, zaparkovat se nedá nikde, šílená změť značek, reklam, sebevražedných chodců, kol. Musela bych se hodně naučit určitou trasu, abych se mohla soustředit na řízení. Navíc parkujeme ve společné garáži a než bych vyjela ven, omlátila bych všechna auta a udělala dvě díry do stěn, je to tam dost stísněné. A výjezd na hlavní je přes úzkou silnici, kde se auta musí složitě vyhýbat a na konci je pořádný kopec nahoru, což je ideální pro mou neznalost rozjezdu do kopce 😀 A cestou zpět bych zase neuměla do té garáže zaparkovat, jedině zastavit uprostřed 😀
Takže kdekoli jinde klidně, ale tady na určitých místech Prahy teda ne.

Já mám Renault Twingo, taková kabelka,tank pro děti ( baví je jak se do toho leze). Říkám že se vejdu všude,ale taky nerada parkuju couváním, natož podélně. Kam můžu čumákem parkuju tak. U obchodů klidně dál a dojdu si. Řidičák mám 6 let,ale řídím tak jako sezónně. Musela jsem začít kvůli práci a odvozu dětí, po asi 2 letech co jsem neřídila. Pauzu jsem měla v těhotenství, málo řídím v zimě. Ale lepším se. Jezdím do obchodů,po příbuzných, už zvládám i dálnici. Včera jsem musela jet pro dceru které ujel bus, do města,kam jsem ještě nejela. Štěstí že existuje navigace. Vyhýbám se zatím ježdění po městě ( velké město, velký provoz) a velké vzdálenosti. Snad to časem taky pokořím.

Strach z řízení jsem měla obrovskej. Ani touha nebyla. Nepotřebovala jsem to. Do práce jsem jezdila vlakem (nejrychlejší řešení, levné). Názor jsem změnila až byla na světě dcera, tedy po 15 letech od řidičáku. Domluvili jsme se s manželem, který pracuje s auty a koupil malé osobní auto v automatu. Trvalo to asi měsíc až dva, než jsem se rozjezdila. Hlavně jsem chtěla. Všechno pro mě byla výzva. A dodnes je. Manžel navrhnul, že pojedeme tam a tam, chtěla jsem řídit, on byl rád, že se po letech veze. Obzvlášť když ze začátku seděl vedle mě on, cítila jsem se jistější. No a teď je to přesně rok co jezdím, malé autíčko na naučení je pryč, mám káru jak prase (na můj vkus), ale i to jsem se naučila a jsem velmi spokojená. Jedu s dcerou do plavání, za kamarádkami a jejich dětmi, nakoupit. Jediné co, bydlíme kousek od Brna, ale do Brna bych nejela, to se ještě bojím, toho velikého provozu, že bych zazmatkovala třeba.

@daisymaminka no právě, já autoškolu dělala před 15 lety v malém městě a teď Brno.zítra sedam za volant, tak se uvidí

Holky dnes jsem jela delší trasu,skoro 20km ,samozřejmě vedle mě muž.No nevím jestli mám strach z toho řízení a nebo s našeho auta,ale snad to brzy překonám.Tim že jsem moc nejezdila po autoškole ,je to jak na začátku furt se mam co učit .Zítra razim směr školka.

Ahoj holky tak se snažím jezdit do skolky. 🙂 bojím se než nasednu.Co mi teda ,,vadi"že si připadám jak když jedu s limuzínou 😀 Nemám odhad a přijde mi to auto velké,doufám že se to co nejdřív zlepší

@martina468 jak už jsme psaly všechny výše, chce to jen čas a trochu trénink. Hlavně že se nebojíš sednou za volant 🙂 Taky jsem ze začátku válčila s odhadem. Manžel mě učil se starou Astrou v kombíku, délka auta snad 3 metry. Teď už bez problému zaparkuju s čímkoliv a malá auta mě trochu děsí

@martina468 mě to čeká zítra, po 15 letech za volant, no jaaaaj. Nebojte jdem zatím na cvicak 🙂

Ahoj, já v Praze vůbec neřídila, ale když jsme se přestěhovali na vesnici - nebo menší město - už jsem jezdit musela začít. Zezačátku to byla hrůza, tůrovala jsem do kopce tak, že na mě všichni koukali, parkovala jsem tak, že okolo sebe na každou stranu 3 metry, když někdo zaparkoval blízko mě a za mnou taky bylo auto, nedokázala jsem vyjet, byla jsem v autě úplně strachy zpocená, ani jsem při řízení nedýchala, o rádiu ani slovo - musela jsem absolutně slyšet motor, nahodila jsem dům blátem z příjezdové cesty, jela strašně pomalu oproti ostatním atd. atd. Nyní si již docela věřím, dojedu do menšího města, stíhám značky atd. Ale jet do velkého krajského města nebo do Prahy sama tam, kde to neznám, to bych ani dnes nedala ☹

@jjasmina držím palce

@jancabr věřím že to dám 🙂 hlavně to nechci vzdávat,pro můj ,, lepší"pocit jsem si tam nalepila zetko.jsem zvědavá za měsíc jestli to bude lepší

@martina468 jj taky mám zetko a ještě nálepku s miminkem

@martina468 Určitě se to zlepší. Měla jsem stejné pocity, přesto že jsem měla mini vůz Toyota Yaris. Maličké autíčko. A taky jsem neměla moc odhad. Po tolika letech. Ale sedlo si to. Chce to fakt jezdit. Začala jsem řídit, když jsme jeli ke tchánovcům, na výlety, nakupovat... Všechno byla výzva a zkušenost navíc = každý km navíc je prostě plus. Teď jezdím mnohem větším autem. A trvalo to pár jízd a už jsem se taky rozjezdila. Takže i u vás se to zlepší. 🙂 Jo a ta nálepka nebo magnetka "Z" a dítě v autě - o tom se manžel vyjádřil, že pro klid řidičů za mnou, ať to na tom autě mám. Jezdím s tím už rok.
Jo, jediné co opravdu neumím, je podélné parkování mezi auta, to nedám. A pak některá mini parkoviště mi dělají problém.
Přeji hodně štěstí, sebedůvěry a šťastně odjetých kilometrů. 🙂

@daisymaminka Jooo tak to já začnu s dlouhým Combíkem, no parkováni podélně nedám určitě, obdivuju jak muj tam vždycky zašupne hned 😀

@martina468
@jjasmina já mám též Z a Dítě v autě, plus jsem blond a mám kapesní starší auto. Celkem to i funguje, i když blbci se najdou tady vždy.

Jak dlouho vam trvalo, nez jste si zvykly na velke auto - suv? A hlavne Jak na parkovani?

@joygiorgo mam kameru a parkovaci senzory. To pak jde skoro samo🙂

Na to nepomáhá nic jiného než jezdit.. já měla vždycky stažený zadek a první dva roky jezdila jen s nekym nebo svoje tři trasy (k našim, tchánům a do krámu). Pak mě manžel opustil a já najednou byla hozená do vody. Hned první ráno po rozchodu jsem zaspala a prostě jsem si musela vzít auto. A od té doby jezdím. Jako dva další roky mi trvalo, než jsem přestala mít stažený žaludek a troufla si i " do neznáma", ale čím víc jsem jezdila, tím menší byl strach. Pořád mám velký respekt a třeba Praha je level, který jsem ještě nepřekonala, ale jinak už jsem v pohodě.