Více dětí. Proč vlastně? Máte rády všechny stejně?

Chtěla jsem vždycky 2 děti (sama mám sestru), připadá mi, že je to pro dítě lepší než být jedináčkem - není samo středem pozornosti, má parťáka na své věkové úrovni atd. Nakonec máme děti 3, jako druhá se nám povedla dvojčata. Hlavně když byly děti menší, to byl dost záhul (jsou dva a čtvrt roku od sebe, tj. máme prakticky 3 děti během dvou let), někdy je to psychicky náročné i dneska, ale přes to všechno bych neměnila.
Až budeme staří, tíha případné péče o nás nebude jen na jednom dítěti, a až tady jednou nebudeme, budou (kromě partnerů a vlastních rodin) mít sebe navzájem.

Nikdy mě nelákal jedináček, i když to jednu dobu vypadalo, že možná bude, protože jsem měla problém donosit dítě a pokud by to zase nedopadlo, nechtěla jsem už další těhotenství pokoušet a viděla jsem pozitiva i v tom - moje práce, lepší finanční situace, cestování. Sama jsem jako dítě škemrala, že chci sourozence. Vlastně jsem netoužila po dalším dítěti ani tak primárně kvůli sobě, protože první miminko pro mě bylo náročné, navíc předčasně narozené, nespavec, nespokojený, pozdě chodil, ale chtěla jsem druhé kvůli synovi, protože si myslím, že mít sourozence je do budoucna hodně, sama jsem za bráchu ráda. Navíc mi přijde mít další dítě mnohem jednodušší, protože člověk už jede druhé kolo a ty zkušenosti jsou k nezaplacení, starší dítě baví to mladší jen tím, že je poblíž a hraje si, navíc naše mladší od mala krásně spala a uměla se zabavit, strčila jsem si ji do šátku a prostě fungovala, víc se to pak už přizpůsobovalo staršímu a i když jsem zastánce režimu, neměla jsem problém z toho občas vybočit a přizpůsobit právě staršímu na úkor mladší, ona je už přizpůsobivější v mnoha ohledech. Hlídání máme daleko, ale zvykla jsem si a jde to dobře, manžel se snaží, nejhorší pocit pro mě je, když odpadnu já ze zdravotních důvodů, což naštěstí není často. Je to zajímavé, jaká je mateřská láska a osobně si myslím, že je možné a mám to tak, že je vám třeba i jedno dítě bližší - povahou, chováním, ale miluju je oba stejně. Nemyslím si, že by některá máma mohla litovat, že má další dítě, i když možné to je, ale snad takových bude menšina.

@herminka Vážně jsi nechtěla tři? Já žila v tom, že vy jste jako stvoření pro tři děti. 🙂 Mě to třetí furt nepřešlo, ale více toho hraje proti a muže už by asi odvezli do blázince, má dost těch našich dvou kousků 😀

Já mám asi blbé zkušenosti co se týče sourozenců... Když si to ale uvědomím, tak za to mohli ti rodiče... Třeba ta moje máma, měla mladší sestru, pro všechny byla ta mladší zlatíčko, nemusela nic, a moje máma naopak. Bratranec dostal od rodičů barák, a jeho sestra nic. U mě zas můj starší bratr byl a je ten respektovaný, šel na střední školu, a že bude mít maturitu? To zvládne levou zadní. Ale já i když měla stejné známky, tak já přece musím na učňák, na střední nemám... Naštěstí jsem je neposlechla. V očích mých rodičů je brácha ten nejlepší, nejchytřejší, všechno co řekne je pravda. Ale mně se nevěří, moje názory jsou k ničemu...A že by mě trochu respektovali? Nesmysl.

@inkheart já jsem jedináček a pocity,.co popisujes, mám taky... Akorát mi nenapadlo, že je to tím, že jsem jedinacek

Jeehento kdybych měla vyprávět. Jak rodiče dokážou všechno zku*it a ještě se tváří, jako by to vše bylo v pořádku a tak mělo být.

@lennus Já jsem chtěla 2, muž 3. Potom jsme se domluvili, že zatím 2 a tak za 5 let se uvidí 😀 Tak jsme třetí dostali rovnou, vsadím se, že už bychom se k němu později nerozhoupali 😀

@te_reza jedno dítě, žádné dítě 😉ale to si řekneš až budeš mít to druhé a uděláš s ním 2x víc práce než u prvního.

@klea81 Tak nemám žádný, no. Mě je konkrétně takhle hláška úplně víš kde.

@klea81 Přesně to si říkám a taky jsem tu hlášku nesnášela, a co teprve maminky s více než dvěma 😂 Ale to jsou prostě nepřenositelné zkušenosti a první je nejtěžší, protože prostě nevíš, učíš se, je vše nové.

Takoví lidé jak popisujes,by fakt neměli mít víc jak jedno dítě. Takhle se k dětem když jich je víc přistupovat rozhodně nemá. Vůbec to nechápu,že takhle se může někdo chovat. My máme s mužem dohromady čtyři děti, záleží nám na každém z nich, ke všem se snažíme přistupovat stejně, ač individuálně,a podporovat je.

@lennus no a jak ta hláška souvisí s tím, že někdo chce jen jedno? mě to nějak uniklo.

@klea81 Možná někdy, ale že jde o "žádné" vidí člověk vždycky až zpětně... Za sebe říkám, že moje první dítě mě toho nejvíc naučilo, bylo to všechno nové... se zkušenostmi by člověk některé věci dělal jinak, na něčem třeba tolik nelpěl... A mít jedno dítě přece nutně neznamená, že máš dvojnásobek volna než se dvěma nebo trojnásobek než se třemi. Jen se naučíš dělat víc věcí zaráz... Sice s jedním nezašíváš troje tepláky, ale jedny, nicméně ani to jedno dítě se nedá vypnout a strčit do skříně 😉 Proto dítěti rodiče pořizují sourozence, aby si od něj odpočinuli 😀

@te_reza Zbytečně se tu urážíš, já vůbec nemluvím o druhých, to je každého věc a pro mě osobně bylo jedno dítě fakt náročnější než teď dvě, mluvím o sobě, že to přesně teď takto vnímám sama za sebe. 😉

@korin Přesně a i když jsou ti naši po 4,5 letech, teď už si i pohrají.

@krasna_neznama86 taky mě to doteď nenapadlo, jen teď..

A s tím jedno dítě, žádné dítě mám chuť matkám dvou dětí, které mi tohle často samolibě říkají, jednou říct, dvě děti, žádné děti, až budu mít víc než ty dvě (což se snad povede). Fakt tuhle hlášku nesnáším, přijde mi, že se ty ženy snad chlubí tím, jak toho mají hodně. Takhle se pak můžeme srovnávat donekonečna (v Británii měla nedávno nějaká paní 20.dite nebo tak 😂) a co z toho? -to, že je pro někoho první dítě velká změna a někdy nestíhá a pod neznamená, že matky víc dětí mají hned začít říkat, jak vlastně nemá žádné dítě 🙄 fakt na palici

@inkheart "až budeš mít druhé" je úplně nejvíc, protože všichni vědí 💩 jak to člověk má. Já třeba druhé nechci a rozhodně to není proto, abych náhodou nebyla moc busy.

@inkheart Souhlasím...to asi nezažili náročné dítě! A to třeba moje dcera je...od narození je nespavec a první rok života neustálý uřvanec. Nemohla jsem si pořádně ani doběhnout na záchod atd... v současné době (jsou jí 3,5 let) je to trochu lepší. Neustále musí být středem pozornosti a musím se jí věnovat (nebo někdo z rodiny). Sama si nehraje, to už je co říct. Začala chodit do školky a říkala jsem si, že se to zlepší, že se naučí hrát si sama...no prdlajs 🙂...teď čekám druhé (v únoru rodím) a ten poslední trimestr je fakt náročný s ní (mám dost velké bříško jako bych snad čekala "dvojky", takže fyzicky vyčerpávající 🙂).

Jinak k dotazu autorky: původně jsem chtěla dvě děti, ale tím jak dcerka je náročná, tak jsme si řekli s manželem, že nám bude stačit jedináček. Navíc sama mám "blok z dětství" - se sestrou jsme o 7 let a rozdíly nejen v povaze, ale hlavně ve výchově! Maldší sestra byla vždycky ten miláček, zatímco já "outsider". Neustále jsem byla shazována a pořád dokola jsem slýchávala větu od rodičů:" Ty jsi ta starší, ty máš mít rozum!!" apod...No ejhle zadařilo se neplánovaně 🙂 (dr.nám nedával šanci, že už asi děti mít nebudeme) - jsem za druhé dítko ráda, ale zároveň mám strach, abych neopakovala chybu svých rodičů, protože ty následky si děti ponesou celý život..

@te_reza
@inkheart
@miki19 tuhle větu jsem vždycky nenáviděla. Není to o počtu dětí, ale o jejich povaze. Můj starší byl daleko náročnější a hlučnější než 3 děti od švagrové.

@gracinka7 ale tak, za jiné situace, dimenze a celkově při všem, bych možná i to druhé dítě měla, za dané situace jsem ráda za to jedno a rozhodně bych neměla druhé jenom proto, že bych pak mohla prohlašovat tuhle větu.

@miki19 já mám nejstaršího takového,že jsem mu to snad ani nikdy říct nemohla, že je starší a proto...V podstatě je teď beru jako dvojčata,resp v některých věcech je ten mladší i napřed.

No a u mě to sedělo, nejstarší byl jako miminko do 1 roku poměrně v pohodě, sice třeba v půl roce přes den vůbec nespal,a potom zas vstával v 5, ale měla jsem jen jeho,tak mi to nepřišlo. Že má nějaké problémy se zjistilo až když už mladší byl na světě. No a u těch dvou jsem si fakt říkala,jedno dítě žádné dítě. Naopak dvě a tři mi přijdou úplně stejný. Ale to je i tím věkovým rozdílem

S manželem jsme si naplánovali 4-5 dětí snad na třetím rande 🙂 . A protože vše nám hrálo do karet, máme teď 4 děti. Kdybychom měli jen jedno, tak ho strháme, resp. měli bychom taková očekávání, která by jedno dítě (u nás ani dvě děti) nedokázaly naplnit. Takhle se to rozdělí mezi všechny čtyři a každý dělá něco. Jedno dítě je ambiciozní, druhé šikovné, třetí průbojné, čtvrté ochotné atd. Jedno hraje na klavír, druhé hraje šachy, třetí dělá gymnastiku atd. Nejstarší nám ráno chodí do vedlešího obchodu pro čerstvé pečivo k snídani a když mi to časově nevychází, chodí předškoláka vyzvedávat ze školky. Druhé dítě vezme to nejmladší tříleté a jdou spolu k prarodičům (10 minut pěšky). Prostě teď už je to fakt skvělé a úplně si s manželem vrníme blahem, že jsme se nenechali odradit okolím a ty čtyři děti máme. My bychom jedináčka fakt mít nemohli. Hrozně nás baví pozorovat ty děti, jak jsou rozdílné, každé úplně jiné. Rádi máme všechny stejně, ale každé jinak a hlavně s každým jsme se museli naučit jednat podle jeho naturelu. Co platí na jedno dítě, neplatí na druhé. A jsme vděčni i našim rodičům , že to dělají stejně jako my - žádné rozdíly mezi vnoučaty, přesto je pro ně každé vnouče jedinečné.
A ještě jeden rozměr: děti jsou pro nás nejlepší možná investice do budoucnosti a hlavně na stáří. Snad máme s více dětmi i větší šanci na hezké stáří. Moji i manželovi prarodiče všichni dožili doma až do své smrti, nikdo z nich neskončil v domově důchodců ani v LDN. Všichni zemřeli doma ve své posteli, do poslední chvíle obklopeni velkou rodinou. Moje babička se dožila 21 pravnoučat. Tohle všechno mohlo být jen proto, že prarodiče měli víc než 2 děti, takže když bylo potřeba jim na stáří zajistit komplexní péči, zvládlo se to díky velké rodině. Jo, možná to zní sobecky, ale ráda bych to měla jednou stejně. Nemůžu chtít po jednom nebo dvou vnoučatech, aby starou babku navštěvovali každý víkend, ale když těch vnoučat bude třeba 10 a každý přijede jednou za dva až tři měsíce, bude to super 😀 .

@inkheart možná jo, mám to fakt stejne...

Já mám dvě holky. Můj švagr jednou řekl, že jedno dítě je málo, tři jsou moc, dvě jsou akorát. S nadsázkou s ním souhlasím. Jedináčka jsem nechtěla, i když jednu chvíli jsme s manželem uvažovali, že to tak necháme. Všechny peníze, prostor, energie můžou jít do toho jednoho dítěte a nemusí se řešit všechno dvakrát. Ale osud tomu chtěl a přišla druhá dcera. Jsem strašně ráda, že jsou dvě. Až tu nebudem, tak nezůstanou samy. Parťák v dětství je k nezaplacení a doufám, že i v dospělosti budou mít hezký vztah. Jsou to dvě různé věci. Já s bráchou jsme byli super dvojka tak do sedmnácti let, pak se to začalo kazit a je to blbý dodnes. Ale ty vzpomínky z dětství jsou perfektní a nevyměnila bych to. Neviním z toho rodiče, jsme dvě hodně odlišné povahy a právě při tom dospívání se to projevilo.
Třetí dítě už nebude. Sice mi už teď chybí to malé voňavé miminko, ale z praktického hlediska by to pro nás bylo těžké.
Obě své dcery mám ráda stejně, láska se v případě dětí násobí. Je možné, že s každou budu mít jiný vztah, ale milovat je budu určitě obě nastejno.

@te_reza to taky není hláška pro bezdetne, ti ji ani pochopit nemohou, není na ní nic zlého, jen životní zkušenost, že jedno dítě je pro matku na posrani a u druhého zvládneš např cvičit či brigádu (prostě o mnoho víc, protože už si víš rady a neresis nepodstatné věci)

@inkheart myslím, že jsi vůbec nepochytila pointu této hlášky 😉

@lennus má to tak většina. Já kdysi nezvládala jedno a teď když někdy hlídám kamarádce 4, nemám žádný problém. Protože děti se naopak zabaví spolu než to jedno samotné.

Už jako malá jsem věděla, že nechci jen jedno dítě. Každopádně,když jsem čekala první, bylo mi jedno, co to bude a narodila se holčička. U druhého jsem též chtěla holčičku a čekala jsem kluka (těhotenství atd, bylo to dost náročné a já se vůbec netěšila). Teď bych si za to nejraději nafackovala, protože obě děti miluji nejvíce na světě.... Určitě chci ještě jedno dítě, ale ne tedy v nejbližší době, ale třeba za pár let... A proč? Jednoduchý... Jsme 3 děti. Mám bráchu a ségru a když jsme byly malý, zemřeli nám oba rodiče. Když si představím, že nemám sourozence a jsem sama, ufff... Takhle jsme na všechno byli my 3. Máme se rádi, navštěvujeme se a jsme za sebe vděční. Doufám, že moje děti se budou mít rádi tak, jako my se máme rádi s mými sourozenci. 🙂