Moje těhotenství bylo jedním slovem nádherné, strašně moc jsem si užívala ten pocit, že v sobě nosím malého človíčka a paradoxně byl ten pocit nejsilnější v době, kdy jsme o miminku věděli jen my dva s manželem🙂 Bylo mi prostě krásně, všechny problémy se mi naštěstí vyhýbaly a intuitivně jsem věděla, že všechno bude v pořádku. Okolo 30. týdne jsem si však začala podle pohybů uvědomovat, že miminko má pořád nahoře hlavičku - říkala jsem si však, že je na otočení ještě spousta času. Na posledním velkém UTZ ve 32. tt mi doktor moje podezření potvrdil a začal mi vyprávět o tom, jak se nemám bát, že mi miminko vyndají císařským řezem, pokud se náhodou neotočí (místa má prý mraky a je velká šance, že se otočí). Už tehdy jsem však tušila, že se žádný veletoč konat nebude a začala si zjišťovat co nejvíce informací o porodu KP. V té době jsem si ještě naivně myslela, že nebude problém najít porodnici, která rodí takto uložená miminka normálním, přirozeným způsobem.

Po prostudování všech možných i nemožných materiálů jsem byla rozhodnutá pro přirozený porod, nebo alespoň pro to jej zkusit. A v tu chvíli začalo to správné drama - vybrat porodnici. Naše jičínská porodnice bere všechny KP bez výjimky na císaře, tak jsem začala zjišťovat informace o okolních dostupných porodnicích. Přes stránky Aperio jsem vyčetla, že spontánní porod KP umožňují v Jablonci nad Nisou, tak jsme s manželem vyjeli na obhlídku porodnice, kde jsme se však k našemu velkému překvapení dověděli, že to tak bylo dříve, ale dnes už to nedělají. V tu chvíli jsem začínala propadat zoufalství - ve všech knihách a učebnicích jsem se dočítala, že porod KP je normální fyziologický jev a není potřeba se ho bát, nechápala jsem tedy, proč všude ženou maminku na císaře.

Tak jsem začala zkoušet všechno možné, aby se prcek otočil - cvičila jsem všechny krkolomné cviky, které se mi jen podařilo najít, pouštěla jsem Eliáškovi hudbu, svítila mu baterkou a ukazovala mu cestu, s budoucím tatínkem jsme malému domlouvali, ať se otočí, nic nepomáhalo. Jedna známá tady z koníka mi pak ještě doporučila vyzkoušet moxování a "dohodila" mi jednu lékařku z Orlickoústecké nemocnice, která se zabývá otáčením miminek KP právě moxováním ,a to se ukázalo jako zásadní zlom v celém našem "případu" 🙂 Domluvili jsme si schůzku a vydali se naučit moxování - to sice vůbec nezabralo, ale musím uznat, že jsme si při tom užili s manželem spoustu legrace. Když už jsme byli u paní doktorky, provedla nás pořádně porodnicí a vysvětlila nám, jak to u nich funguje. A světe div se, jejich porodnice se přiklání při splnění několika podmínek raději k přirozenému vaginálnímu porodu. Ten den jsme tam strávili spoustu času a po vysvětlení všech možností a eventualit jsme se dohodli, že přijedu za 14 dní na ultrazvukové vyšetření a pokud bude vše tak, jak má být, budu u nich moct rodit normálně. Mně se tak strašně ulevilo...

Od té chvíle jsem opravdu začala počítat s tím, že budu rodit KP a vykašlala jsem se na všechno možné přemlouvání k otočení. Nejhorší však bylo, jak mě od toho každý odrazoval (nejvíce lidé, kteří o tom věděli kulové) a když jsem chodila na monitory do jičínské porodnice, vždycky se mnou hned chtěli domlouvat císaře - jaké zděšení u nich však nastalo, když jsem je seznámila s tím, že budu rodit normálně - sestry na mě hned začaly mít spoustu řečí a začít mě strašit těmi nejhoršími scénáři. Naštěstí jsem to ustála a po konzultaci s jednou PA, která pracuje v Německu, kde se KP rodí běžně, jsem se dokonce začala dostávat i do psychické pohody. Přestala jsem se bát (v rámci možností) a začala se na porod těšit. Rozhodla jsem se, že udělám všechno proto, aby měl Eliášek cestu ven co nejjednodušší a začala se na porod připravovat - masáž hráze, cvičení s aniballem, homeopatika, lněné semínko, čaj z maliníku, plavání,... Čím dál víc jsem věřila tomu, že to společně dokážeme a to dokoce i bez nástřihu a co nejpřirozenějším způsobem bez urychlování, léků, atd.

Na konci 37. týdne jsem pak absolvovala UTZ vyšetření s podrobným přeměřením miminka, kde se mělo rozhodnout, zda splňuji podmínky pro svůj vysněný porod. Ukázalo se, že miminko mělo dle odhadů již 2890 gramů, čímž se rozhodlo, že můžeme rodit normálně. S lékařkou jsme ještě prokonzultovaly můj porodní plán, vyjasnily si pár situací a domluvily kontrolu za 14 dní, kde miminko znovu přeměříme a pravděpodobně se domluvíme na vyvolání porodu, aby se zvládl ohlídat váhový limit. Paní doktorka mě úžasně povzbudila a říkala, že pokud se dodrží podmínky, není porod KP o nic "nebezpečnější" než porod hlavičkou dolů. Nemám se pý ničeho bát, kdyby se zjistilo u porodu, že není cokoliv v pořádku, udělá se akutní císař a miminku se nic nestane. Opravdu mi dodala hrozně sil...

Podmínky pro přirozený porod KP:

Porodní plán

Jakmile jsem zjistila, že něco takového existuje, bylo mi jasné, že si ho určitě napíšu také. Podle mě je hrozně důležité zamyslet se dopředu nad eventualitami, které mohou u porodu nastat a promyslet si, jak vlastně chci, aby můj porod vypadal. Mnohokrát jsem četla a slyšela od mnoha budoucích maminek, že je porodní plán zbytečnost - "lékaři přece vědí, jak mají dělat svou práci", ale s tím si dovolím nesouhlasit. Ano, lékaři to samozřejmě vědí, ale porod se přece netýká jenom jich - alespoň já porod chápu jako intimní a osobní rodinnou událost, která by měla probíhat (alespoň v mezích) podle přání rodičky, samozřejmě pokud je všechno v pořádku.

Hrozně důležité ale je, jak se k porodním plánům staví porodnice, kde chce maminka rodit. Když jsem byla na prohlídce jičínské porodnice, tak nám lékařka, která nás provázela porodnicí říkala, že některé maminky si hrozně vymýšlí a jednou tam měli dokonce rodičku, která měla porodní plán(ach ta drzost🙂 ) - po chvilce dodala, že tam měla samé kraviny, takže se na celý plán v podstatě vyprdli. Hned mi bylo jasné, že tady teda rodit nebudu.

Kvůli tomu, že byl malý KP, dalo mi hodně práce najít porodnici, kde by mě nechali rodit normálně, ale zadařilo se a bylo rozhodnuto, že Eliáška přivedu na svět v porodnici v Ústí nad Orlicí. Tam se k porodním plánům stavějí velmi přívětivě - dokonce mají každý týden stanovené hodiny pro konzultace porodních plánů. Svůj porodní plán jsem konzultovala s úžasnou lékařkou Mudr. Bederkovou, která se ukázalo jako velice chápavá a přístupná mým přáním. Nicméně mi vysvětlila, že celé respektování PP stejně nejvíc záleží na tom, koho konkrétně budu mít u porodu - jednalo se především o otázku epiziotomie a volby porodní polohy, s ostatními body prý nebude mít problém nikdo.

Pro ukázku sem dávám celý text našeho porodního plánu (odstranila jsem pouze hlavičku s RČ a osobními údaji). Když jsem si porodní plán tvořila, bylo pro mě velmi přínosné podívat se na porodní plány ostatních, tak tedy plním svůj dluh a dávám k dispozici pro další těhulky🙂

Porodní plán