Možná to znáte taky.

Potkáte člověka – a ani nevíte jak, ale víte, že ho znáte. Není třeba slov. Stačí pohled, gesto, ticho. A to ticho mezi vámi není trapné – je naplněné. Je to ticho mezi dušemi, které si pamatují.

Možná jste spolu už kráčeli v jiných dobách. Možná jste si tehdy něco slíbili. Možná jste se zranili – a teď to léčíte. A možná si v tomhle životě už nemusíte nic dokazovat. Jen si znovu dovolit být spolu. V lehkosti. V důvěře. V přijetí.

Když vztah není lekce, ale dar

Dlouho jsem věřila, že vztahy musí bolet. Že musejí být „karmické“.

Že musí člověka rozlámat, přetvořit, otřást. Že láska, která nebolí, je povrchní. Že musím růst jen přes bolest.

vím, jaké to je.

Být potichu. Šoupat nohama. Ustupovat.

Nezabírat moc místa – ani ve světě, ani v sobě.

Možná sis kdysi zkusila zazářit.

A někdo tě tehdy zhasl.

Slovem. Pohledem. Posměchem.

Jsem čarodějnice, když miluju bouřku?

Nevím. Ale vím, že když se obloha zatáhne, když se nebe roztrhne jako stará jizva a z jeho hlubin vytryskne světlo a zvuk, něco se ve mně probudí. Něco, co v běžných dnech spí. Co se nedá vytáhnout meditací ani vůní kadidla. Ale bouřka – ta mě otevře.

Ten příval energie, radosti, štěstí... Jako by průtrž mračen zářila mou vlastní silou.

Miluju být venku, když to přichází.

Vítr mě ohýbá jako vrbu. Lámal by mě, kdybych se bránila. Ale já se nelámu – já tančím. Nechávám se jím kolébat. Tělem i duší. Možná to zní bláznivě. Možná to vypadá nebezpečně. Ale v té vichřici jsem nejvíc doma. Jsem to já. Má duše. Mé nitro.

A když udeří blesk...

Říkám věci na rovinu. Neomílám je dokola. Vím, co chci. Neztrácím čas řečmi, které nikam nevedou. Nepotřebuju si na nic hrát. Prostě pojmenuju věci pravým jménem. Syrově. Jasně. Bez zbytečných oklik.

A právě proto se občas stane, že mě někdo označí za „drsnou“. „Tvrdou“. Nebo dokonce „nepříjemnou“.

Ale… je to opravdu o mně?

Ne. Je to o nich.

Lidé často zaměňují sílu za krutost. Přímost za neomalenost. Zdravé hranice za aroganci. Někdo se celý život učil mlčet, přizpůsobovat se, být „milý“ za každou cenu. Protože ho to tak naučili. „Teď mlč. Buď hodná. Neříkej, co chceš.“

A pak přijdu já. A řeknu:

vím, jaké to je probudit se do rána, které nepoznáváš. Jako by to nebyl tvůj život. Nevíš, co máš vlastně ráda. Co vůbec chceš. Díváš se na sebe do zrcadla a ptáš se: Kam jsem se poděla? Kdo je ta cizí žena, co se na mě dívá?

Děláš věci, které „se mají“. I když jdou proti tvému přesvědčení. Usmíváš se, i když uvnitř je pusto. A všechno kolem jede dál… jen ty máš pocit, že ses z toho ztratila. Jako bys uvnitř umřela, zatímco kolem tebe proudí život. Příliš rychlý. Příliš hlučný.

Ale víš co? Neztratila ses. Jen ses na chvíli vzdálila. Ztišila. Možná jsi byla dlouho pro ostatní – a teď je čas být zase pro sebe. To není sobectví. To je návrat. A každý návrat začíná od nuly.

Tvoje duše tě celou dobu tiše volala. Někdy šepotem. Někdy křikem. Ty jsi ji jen neslyšela. Ale teď možná přichází chvíle, kdy ji znovu uslyšíš.

Začni maličko. Jedním hlubokým nádechem. Jednou věcí, kterou uděláš jen pro sebe. Úsměvem na sebe v zrcadle. A uvidíš – kousek po kousku se začneš vracet. Možná jiná. Ale celistvější. Opravdovější. A silnější než kdy dřív.

Vím to. Protože jsem tam byla. A někdy se tam zase vracím.

vím, že je těžké to přiznat nahlas. Že i když spíš, neodpočíváš. Že i když sedíš, pořád v sobě něco neseš. Těžké, nepojmenované, neviditelné. A přitom tak znatelné.

Možná už tě unavuje být ta, která drží všechno pohromadě. Ta, která ví, která vnímá, která cítí za všechny. Možná jsi jen chtěla chvíli ticha. A místo toho přišla další vlna.

Unavená… to není slabost. To je znamení. Že už bylo dost. Že tělo i duše chtějí změnu. Ne útěk, ne konec – ale návrat. K sobě. K pomalosti. K dechu, který není nutnost, ale dar.

Dnes nemusíš být produktivní. Dnes nemusíš být inspirativní.

Dnes stačí, že jsi. A že to slyšíš.

Jsme tu. My, co to známe. A nezapomněly jsme, jaké to je. Ale víme i to, že se dá najít světlo. Ne skrz výkon – ale skrz pravdu.

Dneska jsem vzala dceru na HafYogu. A víš, co jsem tam viděla? Emoci štěstí. Syrovou. V přímém přenosu. U puberťačky, která se tváří, že ji nic nerozhodí. Že je jí všechno jedno. Že „to má na háku“. A přitom tam byla – čistá radost. Upřímná, nenucená. Emoce, která mluví víc než slova. 

Možná ti někdy říkali, že jsi moc.

Moc citlivá. 

Moc náladová. 

Moc smutná. 

Moc veselá.

Milá Ty,

vím, jaké to je. Když se ráno vzbudíš a celý svět visí na jediném nádechu, který tě bolí. Když se snažíš fungovat, protože „musíš“, i když v tobě všechno křičí, že už nechceš dál. Znám ty dny, kdy i čisté vlasy jsou výkon roku a úsměv? Ten nosíš, aby se nikdo moc neptal.

Ale slyš, něco Ti povím – tohle není konec příběhu. Ani slepá ulička. Je to jen jedna ze zatáček na cestě, kterou kráčíme my, ženy, co si sáhly na dno a rozhodly se odrazit. Pomalu, po svém. Bez návodu. Někdy s pády, ale vždycky znovu srdcem.

Nepotřebuješ být silná pořád. Stačí být pravdivá. A když už nevíš kudy kam – ozvi se. Jsme tu. My, co víme. Co prošly, co přežily, co našly v sobě nový dech. A teď ho dáváme dál.

S pokorou a vděčnost, já 😊

Už nepřebaluju miminko. Nemám od krku až po kolena mrkvičku ani kaši. Už nebojuju s batoletem, které nechce plínu.

Teď mám na ramenou občas její slzy. Tíhu jejích prvních zklamání. Chaos jejích emocí. Dospívání.
Vedle mě stojí člověk. Vyšší než já. S vlastním názorem, ostrým jazykem a pohledem, který umí říct všechno – beze slov.

Když jsem si kdysi stěžovala, že mi mizí boty, netušila jsem, že jednou mi začnou zůstávat – protože má větší nohu než já. (Což je jediná výhoda jejího růstu. Konečně mám boty jen pro sebe. Ale výběr se dost zúžil.)

Už neuklízím kostky z podlahy.
Uklízím nálady, tichá dramata, poházené talíře a ponožky v peřinách.
Snažím se být blízko – i když mě nechce nablízku.
Snažím se nesdílet nevyžádané rady – a přesto být připravená, když přijde.

Nečtu pohádky na dobrou noc.
Čtu mezi řádky.
Mezi výkřiky: „Ty mi nerozumíš!“, „Neřvi na mě!“ a tichým „Mami?“, které zazní od srdce.

Neřešíme pohádky.
Řešíme tón hlasu.
První lásky. První slzy.
A taky vztah k tělu, ke světu i sama k sobě.

aneb štěstí není odměna – je to tvoje právo

Dlouho jsem si myslela, že štěstí je něco, co přijde až potom.

Až budu mít uklizeno.

Až budu mít hotovou práci.

Až budou děti zdravé.

Až si všechno sedne. Až bude klid. Až si to zasloužím.

Někdy pozoruji svého psa a říkám si, jak je vůbec možné, že jsme z vlka vypiplali tohle. Tohle cecka. Flegmatika s kožichem. Milovníka gauče, co se sotva zvedne na venčení, natož do nějakého boje. A přitom když někdo slyší jeho plemeno, hned přichází otázky typu: „Nebojíte se? To je ten bojový?“

Tak se na to podívejme z jiného úhlu – z úhlu ohniště a pradávné intuice.

Kdysi dávno, v časech, kdy byly jeskyně trendy a pazourek vrchol techniky, si jeden z prapředků člověka všiml, že některý vlk je méně plachý než ostatní. Neutíká. Možná se přiblíží. Možná se nechá nakrmit. A v tu chvíli se stalo něco důležitého: mezi vlkem a člověkem vznikl tichý pakt. Ty mi pomůžeš, já tě nakrmím. Ty mě budeš chránit, já ti dám místo u ohně.

Takhle to začalo. A potom? Léta, staletí, tisíciletí selekce. Ne na agresi. Na spolupráci. Na ochotu následovat člověka, vnímat jeho nálady, přizpůsobit se mu. Psi byli hlídači, pastýři, lovci, později dokonce terapeuti. A teď?

Teď leží u mě na gauči, chrápe tak, že rezonují rámy oken, a když slyší podezřelý zvuk, zvedne obočí a otočí se na druhý bok.

Takzvané "bojové plemeno".

aneb když nevíš, jestli se zbláznil svět… nebo jen ty

Občas se ráno probudím a připadám si… jinak. Jako bych spadla z planety, která ještě neslyšela o Excelu, small talku a bezkontaktním platebním styku.

Cestou do práce by mě nepřekvapilo, kdyby u silnice tančili neandrtálci kolem ohně. (Upřímně – jedna lokalita, kterou míjím, od toho nemá zas tak daleko.)

Někdy prostě nevím, jestli nerozumí svět mně, nebo já jemu. Lidi se smějí věcem, u kterých mi tuhne krev v žilách. Říkají „v pohodě“, když mi srdce hoří. A já přemýšlím, jestli mají vypnutý mozek – nebo ho omylem vypínám já? Anebo jsem cestovala časem a zaspala pár epoch?

Světlo, prosím. A taky manuál.

Stojím v obchoďáku, kolem mě hučí davy a já mezitím přemýšlím o cyklech, bylinách a o tom, co dneska cítím.

aneb když už se nechceš zalíbit, ale raději patřit sama sobě

Jedna z nejčastějších vět, které jsem za život slyšela, nebyla „Máš krásné vlasy“ nebo „Tahle sukně ti fakt sekne“.
Byla to spíš věta, co mezi řádky skrývá víc než jen pozorování:
„Změnila ses. Jsi nějaká jiná. Co se s tebou děje?“
A za ní následovala starostlivá nabídka: „Trápí tě něco? Je něco doma? Svěř se mi.“

A já jsem dlouho nevěděla, co odpovědět. Protože ano – něco se dělo.
Začala jsem být víc sama sebou. A to nebylo všem příjemné.

Najednou jsem nebyla tak pohodlná. Už jsem neříkala automaticky „ano“. Neusmívala jsem se ze zvyku. Nepřikyvovala.
Přestala jsem se snažit vejít do škatulek, očekávání – a do velikosti 34 z roku 2009. (Ano, tehdy jsem se do ní vešla. Dneska už se radši vejdu do klidu.)

Růst bolí. Ale zůstávat bolí víc.

Změnila jsem se, protože mě už nebavilo žít jen pro ostatní.
Protože být „ta hodná“, „ta tichá“, „ta vždycky připravená pomoct“, je krásné… ale jen dokud se tím nevymazáváš sama sobě.
Začala jsem si vážit svých hranic. Svých „ne“. Svých vnitřních kompasů. I těch dnů, kdy jen mlčím a potřebuji být sama.

aneb když ti včerejší dítě řekne „trapná“ a odejde s patkou přes oko

Puberta. To magické období, kdy tvoje dítě není ani dítě, ani dospělý – ale něco mezi. Jako párek v rohlíku, kterému utekla hořčice. Trochu klouže. Trochu smrdí.

Ráno ti řekne, že tě miluje. Odpoledne tě ignoruje. Večer ti pošle meme, na kterém se směje, že jsi „typická máma“. Emoce jak horská dráha bez pásu. A ty? Sedíš v první řadě s rohlíkem v puse a rozmazanou řasenkou.

Fáze přežití s puberťákem

1. Popření: „Tohle u nás nebude. Moje dítě je v pohodě.“
   (Spoiler: není. A nebude.)
2. Vztek: „Co to jako mělo být?!“
   (Nikdo neví. Ani on sám.)
3. Smlouvání: „Když teď vyneseš koš, přísahám, že přestanu zpívat nahlas.“
   (Neučinné. Ale zkusit to můžeš.)
4. Deprese: „Kde jsem udělala chybu...?“
   (Nikde. To je příroda. Ty jsi dokonalá. Jen… hormonálně zkoušená.)
5. Smíření: „Je to fáze. Přejde to. Možná. Snad. Prosím.“
   (Anebo ne. Ale stejně ho budeš milovat.)

Domácí realita s puberťákem

Všichni známe ten mýtus: pondělí = nový začátek. Čerstvý dech týdne. Den, kdy se staneme lepší verzí sebe sama, pustíme se do detoxu, ranní jógy a pozitivního myšlení.

Realita? Aha... Ráno v šest odcházím z domu – bez kávy, bez snídaně, bez jediné myšlenky na afirmace. Nový týden začíná až v práci, kde se konečně zhluboka nadechnu… nad hrnkem kafe. Moje pondělní realita má fleecovou bundu, špinavé boty a hlavu plnou tabulek a telefonátů ještě dřív, než si stihnu sednout.

Z práce odcházím v 16:30. Unavená, ale s výrazem profesionálky, co zvládla všechno – kromě vydechnutí. Produktivní den? Ano. Tak produktivní, že bych nejradši uvařila večeři ze sušenek a zalehla mezi prádlo. Ale místo toho vařím, peru a v hlavě lovím zbytky energie mezi tím, co zůstalo na klávesnici a mezi špagetami na podlaze.

Moje dcera už se mi dávno nevejde na klín. Je vyšší než já. A úkoly? Ty si dělá sama. Já dělám, že odpočívám. Ale ve skutečnosti jen zírám do prázdna a přemýšlím, co dřív: vypnout mozek, nebo pověsit prádlo. (Tip: ani jedno se nestane.)

A víš co? Tenhle den nebyl žádná katastrofa. Prostě byl... skutečný. Funkční. Plný obyčejných momentů, co na první pohled nevypadají jako úspěch – ale jsou.

Protože pondělí není o tom, že zvládneš celý vesmír s úsměvem. Ale že přežiješ první den týdne s aspoň částečně čistým tričkem, nezapálíš kuchyň a někde mezi tím si vzpomeneš, kdo jsi.

(aneb proč nejsem dokonalá – a ani nechci být)

Někdy mluvím moc nahlas.
Někdy moc rychle brečím.
Někdy reaguju dřív, než myslím.
Někdy si připadám jako výbušná směs v těle, co má na sobě pyžamo třetí den a v ruce kafe, co už dávno není k pití.

A někdy… mě i tak někdo obejme. A řekne, že jsem ta nejlepší máma, žena, přístav.

Nedokonalost jako každodenní rutina

Dřív jsem si myslela, že „správná máma“ má:

• napečené muffiny,
• připravené tvoření z ruliček,
• přehled o termínech,
• oběd na čas,
• čisté dítě,
• vyžehlené vztahy.

Co mi říkají bolavá záda, nateklé nohy a kruhy pod očima

Tělo není jen schránka. Je to domácnost. A ne, nemyslím tím ten moment, kdy si do něj něco „uklidíš“ a pak to už nikdy nenajdeš. I když... vlastně i tak se to občas chová.

Moje tělo je kredenc

Poctivý, dřevěný, vrzající kredenc. Co nevyřeším, to si do něj odložím. Na později. Až bude víc času. Až přestanu hasit požáry.
Jenže – ono se to neodloží. Jen se to hromadí. Emoce jako staré hrnky bez oušek, myšlenky jako pokličky bez hrnců. A pak v jeden čtvrtek v 10:23… bum. Vyletí to ven. V hlavě, v zádech, v duši.

Když záda nejsou jen záda

Bolí mě záda? Jasně. Ale není to z nošení tašek. Je to tahání viny, výčitek, očekávání.
Nateklé nohy? Možná jen dlouho stojím na místě – nejen fyzicky.
Kruhy pod očima? Nejen z dětí a psů. Ale z toho, že už dlouho nevidím sebe.

Riky je kus psa. Třicet kilo živé váhy plné svalů, radosti a nevyčerpatelné energie. Byl vždycky všude. Buď on sám – nebo aspoň jeho chlupy. Osm let čisté lásky, osm let plných pohybu, smíchu, ale taky trénování trpělivosti, dokazování si, kdo je pán a kdo je tvrdohlavější. (Tip: není to člověk.)

Pro cizího vypadá jako trhač. Pro nás je to nešikovný ňouma, co se přidá ke každé lumpárně, co vyluxuje zbytky pod stolem, s noblesou smete dekorace z konferenčního stolku a večer se k nám přitulí jako plyšový medvěd.

Jenže včera...

Včera vyžral odpadkový koš. Staré pečivo, kdo ví co ještě. A od té chvíle? Leží. Od půlnoci se střídáme ve venčení. Venku pláče. Bolí ho bříško. Smutně kouká, nejí, netahá po bytě deky, netočí se na gauči jako větrník. Jen tiše trpí.

A mně se vkrádá do mysli, kolik toho ti naši čtyřnozí společníci unesou.

Kolik bolesti si odnesou. Kolik nálad z nás přejmou. Kolik slz vysají z našeho ticha. Kolik lásky dávají – úplně, bez podmínek.

Když jsem se poprvé stala součástí rodiny mého manžela, byla jsem plná obav. Mladý pán T., můj nevlastní syn, mě ale přijal hned – mohl mi ukázat své poklady: autíčka všech odstínů, autodráhu, a samozřejmě mě provést svým světem plným fantazie.

Občas se přistihnu, jak stojím na tenké hraně. Hraně, která odděluje chvíle, kdy můžu být pro T. „máma“ – tedy macecha – a kdy už překračuju neviditelnou linii, kterou je lepší neporušit. Tahle hranice se neustále posouvá a já se ji učím vnímat, chápat a respektovat.

Chtít pro dítě, které jste nenosila pod srdcem, to nejlepší, je jednoduché. Znám jeho rytmus, jeho obavy i radosti, ale zároveň respektuju ženu, která ho nosila pod srdcem, která zná jeho tep z dob, kdy byl součástí jejího těla. Ta žena je jeho první domov, jeho bezpečné místo, a já si uvědomuju, že tohle místo nikdy nenahradím.

Tenhle paradox je někdy těžký. Občas si kladu otázky, jestli dělám dost. Jestli jsem dost „teta“, dost „macecha“, nebo jestli jsem jen někde mezi tím, na té hraně, která bolí. Co když udělám krok, který bych neměla? Co když zase nestačím?

Přesto vím jedno: všechno je to o lásce. O trpělivosti, kterou každý den sbírám. O pochopení, že rodina není jen o krvi, ale o vztazích, které společně tvoříme, opravujeme, někdy i rozbíjíme – a pak znovu milujeme.

Je v pořádku mít pochyby. Znamená to, že nám na tom záleží. Že nechceme zůstat stát na místě, ale snažíme se být lepší verzí sebe sama – pro T., pro svoji dceru, pro všechny, kdo jsou pro nás důležití.

- aneb rušení rodinných, generačních vzorců s kafem v ruce a dítětem v náručí (i když za chvíli bude dítě nosit v náručí mě). 

Dětšké jizvy v dospělém těle

Trauma z dětství nevypadá vždycky jako dramatická scéna z filmu. Někdy je to tichý šepot, co tě ničí víc než křik. Věty jako:

„Neřvi, nic se ti nestalo."

„Když nebudeš hodná, nikdo tě nebude mít rád."

„Musíš se snažit víc, ostatní to zvládají."

aneb ticho, ponožky a čaj s příchutí rebelie 

Už pár dní (dobře, týdnů) se cítím jako na horské dráze. Jeden den zářím: směju se, zpívám, tančím, rozdávám úsměvy a pochopení. Druhý den brečím, protože náš seniorský pes spinká jako miminko, manžel hlasitěji chrápne, králík mi okouše ramínko od podprsenky... nebo se mi prostě jen chce brečet.

Ne, nejsou to hormony. Už to trvá celý měsíc – bez ohledu na fázi cyklu.
Je to únava. Čistá, hluboká, chronická. Drží se mě jako žvýkačka v pramenu vlasů.

Nové projekty v práci. Pracovní víkendy. Výstavy.
Dcera s opakovaným zánětem močového měchýře.
Pes sežral čokoládu.
Spím hůř než Wi-Fi v lese.
Přecházím z roční vibrace 9 na 1.
Šéf bručí, protože ho bolí kyčel. Já bručím, protože mě bolí koleno.
A tak nějak... prostě všechno.

Máma na baterky

Dneska ráno jsem si řekla, že pojedu v úsporném režimu. Hlava už nedokázala korigovat tělo ani myšlenky.
Restartováno. Prosím nerušit. Program se aktualizuje.

Než jsem se stala mámou, slyšela jsem spoustu věcí:
„Budeš unavená, ale šťastná.“
„Mateřství je ta největší láska.“
„Dokud spí dítě, spi taky.“
(Odpoví mi někdo, jestli to platí i u puberťáků? Protože to by teď znamenalo, že mám legálně právo na 14hodinový spánek.)
„Už nikdy nebudeš sama na záchodě.“
(To poslední je mimochodem naprostá pravda. Bez ohledu na věk. Pokud se mě manžel neptá, jestli jsem neviděla kečup – na záchodě opravdu nebude, mluví na mě dcera nebo u mě sedí pes jako sfinga, aby mě během potřeby nesnědl nějaký predátor.)

Ale o spoustě jiných věcí mi nikdo nikdy nic neřekl. A tak jsem je musela objevit sama.
Mezi plínkami, probdělými nocemi, mokrými pusinkami a svačinami, které občas „omylem“ skončí v mém žaludku.

1. Dalo mi nadlidské smysly

Slyším otevření obalu bonbonu na tři kilometry.
Tuto schopnost má i moje dcera, pes, králík…
Můj pan božský má tuto schopnost výhradně, pokud jde o maso. A jeho pivo.

Poznám, že je něco špatně, i když dítě tvrdí: „Je to dobrý,“a v očích má ticho.
Cítím podezřelé ticho dřív, než vůbec nastane.
Jsem mateřský sonar.

2. Dalo mi silné paže

Byl to úplně normální den. Ráno chaos, opět nestíhám dorazit do práce včas, pes ucpal dveře a já se snažím do kabelky dostat polovinu domácnosti.

Při balení věcí jsem si všimla jednoho krásného, svěže zabaleného rohlíku se sýrem. Pěkně udělaný. Dokonce posypaný. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Ty jo, jaká já jsem úžasná, že dělám takové svačiny! Takový rohlík si fakt zasloužím.“

A tak jsem si ho vzala.

A snědla.

Bez výčitek.
Tedy – než jsem přišla domů.

„Mami, pes mi ráno snědl svačinu. Ani se netvářil provinile.“
„Co?“
„Rohlík se sýrem.“

Nezačalo to najednou. Byl to soubor událostí, které se na sebe vršily jako těžké vrstvy bahna, až už jsem nedokázala dýchat. Ten nejbolestivější okamžik přišel, když se otec mé dcery rozhodl odejít z tohoto světa. Sám.

My už jsme spolu dávno netvořili pár – měl svůj nový život, jinou rodinu. Ale spojovalo nás to nejhlubší: naše dítě. A místo, které si pro svůj odchod zvolil, bylo malé zákoutí v lesíku, kde jsme spolu jako mladí randili. Možná tím chtěl něco říct. Možná si jen přál být na místě, kde jednou byl šťastný. Každopádně zanechal prázdno, které nejde zaplnit v srdci naší dcery. Otázky bez odpovědí. Ticho, které nejde utišit. A bolest, kterou se učíme nést – každá jinak, ale vedle sebe.

Krátce poté odešla i moje babička. Moje sluníčko. Rytířka s duší plnou tepla. Odešla po dlouhém a statečném boji s nemocí – v lednu. A já vím, že odešla s klidem. Ale ten klid nechala ve mně rozbouřený. Už mi nikdy nezazpívá na narozeniny. A přesto ji cítím každý den. Její teplé ruce, medvědí objetí, její smích, který dodnes slyším ve chvílích, kdy ho nejvíc potřebuju.

Po jejím odchodu jsem přestala docházet jako dobrovolník do domova důchodců. Nešlo to. Měla jsem pocit, že jsem zklamala. Že jsem opustila i ty ostatní. Ale moje adoptivní babička by to pochopila. Ona vždycky chápala. Její úsměv mě hřeje dodnes.

A pak přišel den. Den nula.

Dítě bylo ve škole. Pes spal. Polévka bublala.

Před těhotenstvím jsem v osmnácti vážila 45 kilo. Malá, lehká, skoro víla. A pak přišlo těhotenství. A spolu s ním... +38 kilo při výšce necelých 160 cm. Vážně. To nebyla váha, to byla nadpozemská expanze. Jako bych za celé těhotenství pojmula do sebe celý vesmír. V té době jsem mohla směle konkurovat menšímu planetárnímu tělesu.

Po porodu jsem měla chvíli naději, že se tělo vrátí „do původního stavu“. Nevrátilo. Vlasy začaly padat rychleji než moje nálada v šestinedělí, břicho změklo, objevily se strie jako umělecké tetování od života a moje prsa... no, řekněme, že si do nich dneska dokážu kopnout kolenem. A ne náhodou. Naštěstí – vlasy dorostly. Silnější. Hustší. A s nimi i trochu sebevědomí.

Tělo jako deníček mateřství

Dneska je mi přes třicet. Bříško? Povislé, ale věrné. Celulitida? Vzorek pravidelný jako venkovní dlažba. Prsa? Mají svůj vlastní vztah se zemskou přitažlivostí. A přesto – začala jsem to všechno milovat. Ne proto, že bych musela. Ale proto, že tohle tělo je moje kronika. Můj deník. Moje paměťová stopa života.

Co mi pomohlo přežít a nezbláznit se (úplně)?

1. Pulsatilla.
Moje konstituční homeopatická spása. Jemná, ženská, přesně ta, co rozumí přecitlivělým dnům, hormonálním výkyvům a slzám bez důvodu. Pomohla mi znovu najít rovnováhu – a přijmout samu sebe, i když se legíny v pase rozcházejí s realitou.

Tento květnový úplněk ve znamení Štíra přináší výjimečně silnou energii – hlubokou, transformační, očistnou. Štír je znamením smrti a znovuzrození, a tak není divu, že se nás tento úplněk dotýká na těch nejcitlivějších místech. Obzvlášť žen. Obzvlášť matek. Obzvlášť těch, které nosí život pod srdcem nebo o něm zatím jen tiše sní.

Co přináší úplněk ve Štíru?

• Emoce na povrchu: Můžeš cítit intenzivní výkyvy nálad, přecitlivělost, potřebu stáhnout se do sebe. To není slabost – to je síla hloubky.
• Očistu a uzavření: Staré křivdy, bolest, pochybnosti o sobě jako ženě, matce, partnerce… vše teď může vyplout. A být konečně puštěno.
• Volání po proměně: Tělo, vztahy, vize – kde už přerůstáš samu sebe? Kde se rodí nová verze tebe?

Pro ženy, které jsou maminky:

Tento úplněk může přinést pocity přetížení, výčitky, ale i náhlé vlny lásky.
Dovol si nebýt dokonalá. Stačí být. Stačí milovat.
Můžeš provést očistný rituál – třeba jen tím, že si večer sedneš, vezmeš papír a napíšeš, co už dál nechceš nést.
A pak ten papír symbolicky spálíš. Uvolníš. A obejmeš samu sebe.

Pro ženy těhotné:

Nevím přesně, kdy se to stalo. Ale najednou jsme já a moje třináctiletá dcera začaly mít téměř stejný cyklus. Sladily jsme se tak dokonale, že sdílíme nejen dny, ale i nálady. Když jedna mlčí, druhá zpívá. Když jedna brečí, druhá hledá důvod. A když obě zatouží po čokoládě? No… vyšleme mého manžela. Jsme přece tým.

Z trestu se stal rituál (a z dcery průvodce)

Menstruaci jsem dlouho vnímala jako nepříjemnost, skoro trest. Ale s věkem – a hlavně díky své dceři – jsem v ní začala nacházet něco víc. Sílu. Hloubku. Čas pro sebe.

Vlastně bych řekla, že právě ona mě naučila přestat menstruaci ignorovat a začít ji vnímat jako měsíční zastávku vnitřního klidu. Jako restart. Jako návrat k sobě.

Moje dcera to tak zatím necítí. Pro ni je to pořád spíš trest. Něco, co ji omezuje, bolí, mění. Ale pozoruju, jak si k tomu postupně hledá vztah. Jak si dovoluje odpočívat. Jak začíná chápat, že i „špatná nálada“ má své místo. Že být cyklická není slabost – ale dar.

Kdo je Riky a kdo Bobek?

Ráno začíná tichým „dobré“, které ve skutečnosti znamená: nemluv na mě. Moje třináctiletá dcera vstává z postele jako stínový ninja emocí – nikdy nevíš, co z ní ten den vyleze. Může to být zasněná víla, která maluje veselé obrázky, nebo malá sopečná erupce, která tě sežehne pohledem jen proto, že jsi použila její oblíbený hrnek. A nechybí ani depresivní výjevy – čím víc černé, tím líp.

Jsou dny, kdy má v očích smutek celého světa. Jindy mě vítá ve dveřích smíchem tak nakažlivým, že se i pes rozštěká radostí a králík začne běhat po stropě. Někdy si všimnu, že vnímá jen svůj vnitřní vesmír – a jindy její pohled doslova říká:
„Ještě jedno slovo a sežeru tě.“
Puberta. Krásná, divoká, nevyzpytatelná puberta.

Ztracená mikina

„Mami, kde je moje černá mikina?“
„Nevím, asi tam, kde sis ji naposledy odložila.“
„To mi fakt pomohlo, díky.“
(za tři minuty)
„Mami, promiň, měla jsem ji ve skříni. Už ji mám. Mimochodem, mám tě ráda.“
A takhle žiju na emocionální houpačce. Často bez pásu.

Scénka č. 2 – Sebeláska po pubertálnu

„Dneska vypadáš pěkně, M.“
(pohled do zrcadla) „Ne, vypadám jak pavián v plavkách!“
(pět minut nato) „Hele, udělala jsem si hustý make-up, nechceš, ať tě taky nalíčím?“
No jistě. Proč ne. Hranice mezi „jsem hnusná“ a „jsem bohyně“ je v tomhle věku tenčí než moje trpělivost v pátek odpoledne.