Pokud Vám to ještě dnes nikdo neřekl a já vím, že zřejmě ne, jste úžasná a musíte si to teď říct hlavně sama sobě.
Protože i když se nám občas chvály od ostatních dostane, stejně se na sebe při pohledu do zrcadla ani nepodíváme.

Odvracíme zrak, protože co v něm občas vidíme, se nám nelíbí. Léta stejně jako smích, pláč a všechny okamžiky se nám do našich tváří vpisují rychleji, než bychom si snad přály. A najednou stojíme u zrcadla, díváme se na tu osobu v něm a chceme se zeptat, co se s ní stalo? Kam se ztratila?

Přitom ona je pořád tady. Vy jste pořád tady.
Pod rozcuchanými vlasy. Pod legínami, které v koutku duše možná proklínáte. Pod unavenou tváří bez make-upu.

Pod tím vším nádobím ve dřezu. Pod tím vším pláčem a záchvaty vzdoru. Pod tou kopou prádla, které se trčí v rohu. Pod každou hádkou mezi nimi, pod každou probdělou nocí, pod každým dojetím i svraštělým čelem, když Vaše ruka zabloudí na teplé čelo.
Všude tam jste. Vím, že tam jste. A chci, abyste se dnes do toho zrcadla podívala. Ne, na tu osobu tam. Ale na sebe. S láskou, s vděčností, s maličkou pýchou. Protože máte být na co pyšná.
Já na Vás jsem. Na nás všechny. ❤
Dobrou noc.💋

Krásnou třetí adventní neděli,🎄

doufám, že si tento předvánoční čas užíváte s lidmi, kteří jsou Vám nejbližší a cítíte se mezi nimi krásně.🌸

Říká se, že jsou to ženy, které tvoří Vánoce. Pohodu, hřejivou náruč a teplo, že jsou takovým srdcem domova.
Aby ale ženy mohly takové místo vytvořit, kde se ostatní cítí řekněme "královsky", musí se nejprve samy jako královny cítit. A mít po svém boku toho správného Krále, ke kterému vzhlíží.
Protože i když je to královna, která tvoří domov, bez pocitu, že je milována a v bezpečí vedle svého krále, by nikdy takové místo nemohla vytvořit.

Nedávno jsem jela po jezdících schodech v obchodním centru a přede mnou stála dvojice muž a žena. Muž měl na sobě slušivý svetřík, šálu a žena vedle něj pod kabátem šaty temně zelené barvy. Stáli u sebe pevně nakloněni jeden k druhému a něco si šeptali. Moji pozornost ale upoutali ve chvíli, kdy se muž k ženě naklonil a něžně ji políbil na čelo. Takové romantické gesto. Plné lásky, ujištění. "Jsem tu pro tebe, jsi v bezpečí."

Shodou okolností jsme měli společnou cestu do garáží, takže jsem opatrně, abych nebyla za nějakou čumilku 😃 šla za nimi. Když jsem je míjela u jejich auta, nemohla jsem si nevšimnout, jak muž automaticky přešel ke straně auta, otevřel dveře, počkal, až se jeho žena usadí a pak je zavřel. Opět, takové gesto. Drobný výraz respektu a úcty. Bylo mi jasné, že tak jak se ke své ženě choval na veřejnosti, tak stejně s respektem se k ní chová i řekněme, za dveřmi ložnice. Tam, kde všechna ta drobná gesta navazují v hluboké intimní spojení.

A to mě přivedlo k otázce, kdy jsme my ženy přestaly chtít být královnami? Kdy jsme přestaly chtít taková drobná gesta, která přitom znamenají hodně?
Otevření dveří, počkání, než se žena usadí, pomoci do kabátu i z něj s naprostou samozřejmostí. Pokleknutí při žádosti o ruku. Tohle gesto je řekněme oblíbené a neoblíbené, přitom nemusí zahrnovat západ slunce na útesu v Karibiku s hejnem racků, kteří tvoří srdce nad hlavou. Je to čisté, jemné gesto respektu.

Ano, můžeme si otevřít dveře samy, všechny dobře víme, že máme schopné obě dvě ruce a také většina z nás sama řídí auto, takže otevřít si dveře nejen u něj zvládneme. Stejně tak si můžeme kupovat květiny samy, ale otázkou je, proč bychom to dělaly? Teď si jistě říkáte, že jde o samostatnost, nezávislost. Ale pocit nezávislosti s tím nemá nic společného. A než namítnete, že muži z dob jako Oldřich Nový existují stejně pravděpodobně jako jednorožci, nu, já pár takových mužů znám, mám štěstí.
Láska a respekt, to jak se muž chová k ženě i jak se ale žena chová ke svému muži je hlavně o těch drobných gestech.

Letmé políbení, nabídnutí rámě, otevření dveří, počkání, až se žena usadí. Ano, pokud jste to ještě doteď nepochopili, tak já jsem velká romantička. Všechna ta drobná gesta jsou pro mě celý svět. Mám ráda, když lidé kolem mě jsou pěkně oblečení, hezky voní, zejména na vůně jsem hodně citlivá. Pečují o sebe, základy hygieny jako svěží dech a sprcha asi není nutné zmiňovat. Všechno je měkké, krásné, květinové, muži voní jemně po kolínské s dobře střiženým vousem a kolem krku mají uvázanou kašmírovou šálu.
Moje babička mi v tomto dala do života dost jasnou představu, však také ještě žila v dobách, kdy ženy milovaly být ženami. Takže od útlé puberty u sebe vždy nosím v kabelce nejen lesk na rty, pudřenku a malý parfém, ale také peprmintky.

Stejně jako muži mají rádi, když jejich ženy o sebe pečují, hezky voní a mohou se jimi chlubit, měly by i ženy chtít takového muže vedle sebe. I když si musíme přiznat, že Oldřich Nový byl jen také obyčejný muž, zde to dělám s těžkým srdcem, a doma pravděpodobně v obleku nechodil, není nutné mít vedle sebe někoho, kdo krká s pivem, drobí chipsy pod sebe a ještě se k tomu škrábe na zádech vidličkou. Držme se svého standardu, protože žena, která o sebe pečuje a chce se líbit, vidí vedle sebe muže, který se své ženě chce také líbit.

Takže milé ženy, královny, myslete v tomto šíleném předvánočním shonu, kdy seznam povinností nikdy nekončí i na sebe. Dopřejte si pleťovou masku, pusťte si k tomu šíleně romantickou komedii a nechte také svoje okolí a svého Krále, aby pečovali o Vás. Protože to, jak výjimečně se budete cítit, tak výjimečně a s láskou dokážete vytvořit místo pro své blízké.

S láskou,
Monika💋
#maminka #maminkacz #rodina #spisovatelka #cititsekralovsky #adventnicas

Moje babička měla šmrnc, styl a její rady do života mám v paměti, jakoby to bylo včera.
Zvlášť ty pro dospělé dávají rok od roku větší smysl. 😀

Ahoj holky 🙂

Nu udál se zázrak a konečně jsem našla recept na perníčky, které nemusím posílat do vězeňských zařízení jako munici. Budu teda muset vymyslet jiný dárek, kterým obšťastním vězeňské zaměstnance, ALE, ještě není všem dnům konec. Čeká mě ještě linecké a zkouším nový recept, který při mé schopnosti jako zbraň poslouží. Já vím, že recepty nejsou důvod, proč tu jste, ale blíží se Vánoce a chtě nechtě musím opustit spisovatelkou slinu a přiložit ruku k dílu.

Ale nebojte, food blog se tu z toho nestane. Na to jsem málo odvážná a schopná 😀 Kromě toho bych ráda oslavila, že perníčky, které jsem letos upekla, jsou ihned měkké a vláčné. Teda pokud je nespálíte, jako já první várku 😀 Ta poputuje jako minulý rok 😀
Doporučuji těsto válet na silnější tloušťku a péct pomalu.

Suroviny:
500g hladké mouky
150 g moučkového cukru
100g změklého másla
3 lžíce medu
2 vejce
1 lžička jedlé sody
2-3 lžičky perníkového koření
1 lžíce kakaa (používám z dmka)

Máslo a med necháme povolit k kastrůlku, odstavíme. Mouku prosejeme s cukrem, sodou, kořením a kakaem a postupně vmícháme do směsi medu a másla. Přidáme vejce a těsto prohněteme. Zakryjeme fólií a dáme uležet do lednice aspoň na 2 hodiny, nejlépe přes noc. Když chceme perníčky péct, těsto si vyndáme a necháme maličko povolit. Na pomoučeném válu rozválíme těst, vykrajujeme tvary a pečeme v předem předehřáté troubě na 170 stupňů cca 10 minut. Ale řiďte se vlastní troubou, aby se Vám perníčky nespálily.
Nakonec je vychladlé uložíme do krabice a pak už jenom zdobíme 🙂

#perníčky #vánočnípečení #pernicky #dnespecu #vanoce2025 #christmasrecipes #gingerbread

🧡Vím, že to není tradiční vánoční recept, ale dýňové koření podle mě patří k celému zimnímu období. A protože jsem dlouho nemohla najít recept, který by nám vážně chutnal a nakonec se to povedlo, chci ho s vámi sdílet. Třeba vám zbyla ještě doma dýně nebo dostanete jenom chuť 😉

Recept na dýňový chlebíček🎃🍂:
• 270g hladké mouky
• 5g prášku do pečiva
• 5g jedlé sody
• spoustu koření, já dávám od oka skořici a dýňové koření
• 2 velká vejce
• 140 g hnědého cukru světlého
• 2 lžičky vanilkového extraktu
• 120g rozpuštěného másla
• 300g dýňového pyré

Na polevu:
• 210g smetanového sýru
• 50g moučkového cukru
• 2 lžíce mléka

Smíchejte suché ingredience, v další misce prošlehejte mokré ingredience s cukrem a dýňovým pyré a vše dohromady promíchejte. Vymažte si formu, nebo vyložte pečicím papírem, přelejte směs a dejte péct na 180°C na cca 35 minut (vždy píchnu do těsta špejlí a když ji vytáhnu suchou, je hotovo, je ale lepší, když je vláčný a ne úplně suchý). Chlebíček nechte vychladnout a mezitím si rozmixujte smetanový sýr s cukrem, případně přidejte 2-3 lžíce mléka, pokud je poleva moc tuhá . Chlebíček potřete polevou, poprašte skořicí a hotovo. Nebo si můžete pohrát a dát nahoru sušené ovoce a oříšky. Napište mi, jak vám chutná a jestli pečete s dýni celou zimu🧡 #recept #dynovychlebicek#dnespeciem #dnespecu #maminka #vanoce2025 #pumpkinspicebread

Holky moje,

před námi víkend, pro mě trochu pracovní, i když jsem ráda, že moje práce je vlastně i moje vášeň. Ale nic to nemění na tom, že kuchyň pojede nonstop 😀
Takže mě napadlo, pokud nevíte, co péct nebo třeba na pondělí, nasdílím recept na jednoduchý perník. Je to vážně hrozně jednoduchý recept, ale moc dobrý. Pekla jsem poprvé včera a rozhodně bude v oběhu.
Omlouvám se za prezentaci fotek, ale jsem ráda, že jsem vůbec něco stihla vyfotit, protože ať tu doma upeču nebo uvařím cokoliv, skoro hned je to snězený 😀 Což mě na jednu stranu těší, ale pak nemám co sdílet. Tak jsem ještě ukořistila pár kousků na fotku, koukám, že už dva zmizly 😀

A jestli pečete i Vy, napište co, ať se inspirujeme navzájem. Krásný víkend holky!

Monika❤

P.S. v neděli ještě nasdílím recept na rychlé ovesné sušenky s jablky, protože jak jsme teď ráno v běhu, holky nechtějí snídat doma, ale berou si vždy sebou.

Holky moje,

nevím, kdo to teď čte, možná nikdo, protože už je docela pozdě, ale chci Vám říct jednu věc. Vlastně i sama sobě. Jestli máte taky teď náročný období a nevíte, co dřív, tak nemusíte mít všechno perfektní.
Mám taky často takovou představu, že bude doma naklizeno a ke svačině udělám něco děsně roztomilýho, protože to ty moje holky prostě mají rády. Ale někdy se vážně musíme rozhodnout, co má větší prioritu, protože Vy i já, jsme jenom jeden člověk. A i když často fungujeme minimálně za dva, tak jsou chvíle, kdy prostě musíme dělat kompromisy, protože jinak bychom se zbláznily.

Mě se to teď teda pěkně sešlo.
Moje dvě holky-jedenáctiletá a sedmnáctiletá mají obě souběžně berle a ortézu. Takže jezdím sem a tam, vyzvedávám odvážím, do toho samozřejmě doma jsem taky potřeba, kroužky, svačiny, večeře atd. a musím říct, že i když se vážně snažím, tak prostě přijde den jako dnešek a to se musím zastavit a slevit ze svých nároků. Hlavně teda sama na sebe.

Takový období prostě máme čas od času všechny a i když většina z nás vede děti k samostatnosti, stejně jsme prostě u toho potřeba a i to se počítá.
Takže zkuste na sebe a já to zkusím taky, být hodnější, něco si odpusťte a když se zítra ráno vzbudíte a bude před Vámi další náročný den, zvládnete to. Možná nebude k večeři nic jiného, než chleba ve vajíčku a ke svačině do školy rohlík v ubrousku, ale i to se počítá. Jsem na Vás pyšná, na každou z Vás.

Tak a teď už dobrou noc nám všem a držím Vám palce, pokud máte stejně jako já, náročnější období.
A posílám velkýýýý virtuální objetí, protože ho potřebujete nejen Vy, ale i já.

Monika
P.S. pošleme si objetí navzájem a napište do komentáře někoho, kdo ho dneska taky tak moc potřebuje❤

Když podzim šeptá🍁

Stébla trávy se již klaněla pod těžkými kapkami rosy, když Eliška vyšla z lesa. V rukou svírala hrst kaštanů a javorový list rudý jako úsvit. Cesta domů voněla spadaným jehličím– vůně, která jí vždy připomínala dětství.

Kousek od potoka usedla pod starou Olši na mechový koberec prošitý pavučinami třpytícími se jako rozsypané diamanty. Nad Eliškou kreslil Jeřáb popelavý do blankytné oblohy nekonečna, pod nohama jí šustily listy žluté jako med.

Elišku z rozjímání vytrhl podivný zvuk. Dva ježečci jen malý kousek od ní, si z listí a mechu stavěli ložnici na zimu. Takovou malou pevnost naděje.
Eliška se opřela o mohutný strom, zavřela oči a trochu se zasnila.

A pak to přišlo – tanec padajících listů. Jako zlaté, rudé a měděné motýly se točili ve vzduchu. Veverka nad Eliščinou hlavou cupitala s oříškem v tlamičce, vyrušený bažant vylétl ze křoví jako plamen a za vsí hejno špačků rozehrálo svou píseň podzimu.🪹🍁

Eliška otevřela oči a usmála se. Vydržela by tady sedět celé hodiny a pozorovat měnící se přírodu. Ale protože se již začalo v dáli smrákat, Eliška se zvedla a zamávala ježkům stavějící si svůj malý příbytek. Ten tajemný okamžik... kdy se příroda rozloučí barvami tak zářivými, ten jí v paměti vydržel nejen celou cestu domů, ale usmívala se při vzpomínce na něj, i když ulehla večer do postele. Za znavenými víčky se nechala unášet do říše snů, kde mávala do koruny stromu cupitající se veverce a kde příroda kouzlila tak, jak to umí jen ona sama.🍂🍄

#podzim #pohadkanadobrounoc #podzimnipohadka #milujupodzim #říjen #pohadka

Tak dobrou noc 😅

#materskyhumor #zachrannykafe #maminka #mamablog

Krásný první školní týden, všem prvňáčkům, středoškolákům a hlavně rodičům pevné nervy a vykročení pravou nohou 💛Nevím jak Vy, ale u mě ruku v ruce s podzimem jde pečení. Kromě oblíbených skořicových šneků nebo jablečných muffinů, jsou to i rychlé moučníky jako třeba bublanina. A protože začal nový školní rok a u nás to znamená jedna osmačka, první rok na jedné střední škole, druhý na druhé a k tomu také nástup do primy pro šesťandu (do primy), recepty, které jsou nejen rychlé, ale hlavně zmizí bez protestů jsou vítány.
🥮A bublanina jako od babičky je jeden z nich. Zrovna dneska ráno přišla perfektně vhod. A tak pokud nevíte, co upéct na zítřejší snídani nebo svačinu, možná se Vám dnešní recept bude hodit.🍂
Ingredience 📝
3 vejce (pokojová teplota)
1 hrnek cukru krupice (200g)
2 hrnky polohrubé mouky (200g)
1 vanilkový cukr( já používám vanilkový extrakt cca lžičku)
1 prášek do pečiva
Špetka soli
400g čerstvého ovoce (maliny/jahody/třešně, švestky)
Mouka na posypání formy
Máslo na vymazání nebo olej

TĚSTO:
Vejce vyšlehejte s cukrem a vanilkovým cukrem extraktem do nadýchané pěny (5–7 min).

Prášek do pečiva smíchejte s moukou a solí. Lehce vmíchejte do vyšlehaných vajec s cukrem.

OVOCE:
Těsto nalijte do vymazané a moukou posypané čtvercové formy (20x20cm).
Ovoce zlehka zatlačte do těsta (ne promíchávejte!).

Pečte v předehřáté troubě na 170°C cca 35 minut. Propečení zkontrolujte špejlí.
Posypejte moučkovým cukrem!

Co dáváte do bublaniny vy?🍁

#homesweethome❤️
#pečeme #sladko
#peceni#bublanina #bublaninastřesněma🍒

Měsíc za měsícem, téměř bez povšimnutí, se z mých malých holčiček staly dívenky, a postupně mladé ženy s vlastními světy a názory.
A doba, kdy jsem několikrát do hodiny malovala sluníčko, ohřívala kafe zas a znovu a toužila po troše ticha, ta už se pomalu chýlí ke konci.
Někdy stojím uprostřed chodby a poslouchám to zvláštní ticho.
A pocit úlevy někdy střídá zvláštní pocit prázdnoty.

Pryč jsou ty chvíle, kdy jsem si přála popohnat čas, aby byly trošku větší, samostatnější.
Teď si často přeju čas zastavit. Ptám se sama sebe, opravdu jsem si to všechno užila dostatečně? Neprošvihla jsem nějaký důležitý okamžik? Neměla jsem si ten všechen chaos užívat víc?
Tehdy mi to tak nepřišlo. Když hodiny na zdi odbíjely půlnoc nebo tři hodiny ráno, a já seděla se svou maličkou dcerkou v náručí a vnímala jen její dech. Přála jsem si, aby usnula a já mohla spát taky. Ty noci se zdály nekonečné, přišlo mi, že už nikdy se nevyspím. Už nikdy se nepodívám na žádný film, už nikdy se v klidu nevysprchuju.

Zatímco hodiny odbíjely na zdi minuty, z minut se staly týdny, měsíce a roky. A dnes si už jen matně pamatuji, jak nervózně jsem spící novorozeně přenášela po bytě do dětské postýlky. A jak s každým zavrznutím podlahy se mi zastavil dech.

Pokud jste tam, kde jsem dnes já, zkuste si na chvíli vzpomenout, jaké to bylo. Držet v náručí to bezbranné miminko, cítit, jak je křehké a tolik Vás potřebuje.
A pokud jste na začátku, a bezesné noci, které se zdají, že nemají konce Vás teprve provázejí nebo očekávají, věřte, že to zvládnete. Každá taková noc jednou skončí. A období, které se zdá tak neskutečně těžké pomine.
I když jste unavená, a hodiny na zdi odbíjejí půlnoc zatímco držíte v náručí své dítě, zkuste si jen dnes ten moment užít. Přivonět si k němu, vnímat tlukot toho malinkého srdíčka.

Protože zítra, zítra bude zase o kousek větší.

S láskou,

Monika❤
FCB: Blog mámy
IG: bymonicarose

Hurá do papírnictví na nákup školních potřeb aneb jak si ten konec prázdnin pěkně užít.

Přiblížila se chvíle, kdy všichni rodiče školou povinných dítek v závěru léta plného smíchu, s divokým výrazem v očích a seznamem, který neměl ani pán Bůh, když tvořil svět, dobývají regály papírnictví.
Připravte se na bujarý pochod napříč všemi velikostmi sešitů, nepadnoucích obalů, tužek číslo 150 a nutnou blikající propiskou s tučňákem na konci, která dopíše přesně za dvě hodiny po příchodu domů.
Co už, polovina věcí v tašce stejně nedává smysl.

"Mami, potřebuju sešit A4 s linkama." Zní to jako brnkačka, ale je to omyl.
V následujících minutách mě čeká rychlokurz v identifikaci školních pomůcek a naprosto pochopitelných rozdílů (jak pro koho) mezi sešity 440, 524 a 625 zakončený proslovem, že ty trapácké s krajinkou nebo duhou nosit nebude.
5x A4, 40 listů čtverečkovaných, tři malé sešity, sedm velkých nelinkovaných a ideálka je samozřejmě Oxford sešit, který podle ceny rozhodně museli tisknout přímo na dané Univerzitě.

Jako zkušený rodič se snažím alespoň naoko tvářit, že s přehledem rozlišuju větší formát, tužší desky, linka vs. čtvereček.
V regálu samozřejmě sešit, který potřebuju a ideálně s netrapáckým motivem na přebalu není. Opatrně se zatajeným dechem sahám do vedlejšího, a už se ho chystám vzít, když mi probleskne hlavou otázka:
"Koupit ten sportovní s fotbalistama pro tiché dítě, které má trauma z míče?"
Začínám se ale dostávat do stavu, kdy ze všech těch plnících per, náhradních tuh číslo 0.8 nebo 0.5 a modelín fosforeskujících 36 barvami, které jsou samozřejmě lepší, než ty jen se 25, budu mít trauma sama.

Cestou míjím zoufalé rodiče, kteří se dostali do pasti kornoutů naprosto netušíc, že jediný, kdo bude po večerech užírat pracně nasypané bonbóny a lízátka, budou oni sami. Chce se mi ušklíbnout, protože toto období mám již zdárně za sebou, ale humor mě přejde hned vzápětí. Dostáváme se do sekce "OBALY".

Ano, ano, vím. Za nás byly jen dva typy obalů. Ty co padly a ty co byly úplně na..však vy víte. Ovšem dnes je jiná doba. Zatímco se potím a lezu regálem plným lesklých, matných a poloprůhledných nesmyslů (jakoby to nebylo jedno, když za měsíc budou všechny buď počmárané nebo popraskané), všimnu si prodavačky u pokladny, která se potutelně usmívá.
Začíná přeměřování.
Učebnice Dějepisu je vyšší, než učebnice Chemie, ale nižší, než Atlas světla. Takže vidina 3 stejných obalů se vytrácí v dáli stejně jako moje příčetnost a zachování lidské důstojnosti. Jsem jen kousek od toho, kdy nechám narvaný košík uprostřed prodejny.

Pomalu se přesouvám k regálu s pravítky. Lidský rozum nařizuje vzít sadu, koneckonců, když nějací myslitelé udělali sadu pravítek, asi věděli, proč.
Chyba.

Pravítko průhledné, klasické a s délkou 30 cm je dneska nuda. Dnes jsou školní pomůcky víc, než nesmysly, za které rodiče utrácejí své vydřené výplaty. Jsou totiž módními doplňky.
Puberťačka koulí očima, ze kterých létají blesky, protože ona mít nějaký hnusný, průhledný pravítko ještě z dob vašeho děství(rozuměj středověku) ani náhodou nosit nebude, když Mařka odvedle má barevný a ještě ke všemu ohebný.

Říkáte si, co stojí za námahu a předem prohraný boj a co už ne. Sada nudných avšak praktických pravítek jde do košíku ovšem také. Tak nějak tušíte, že ohebné, svítivě růžové pravítko bude puberťačce na houby a když se dost nařehtá se spolužačkou, kam až pravítko lze ohnout, bude potřebovat taky něco narýsovat.

Naprosto vyčerpaná diskuzemi o nutnosti gumy ve tvaru K-pop idolu, která sice negumuje, ale je trendy, se doploužím k pokladně, kde se na mě stále usmívá prodavačka a moje příčetnost zasáhne ranou své otázky:" Obalíme?"
Mám chuť jí skočit po krku a naschvál koupit 60 obalů na úkolníček jenom, abych jí dokázala a celému světu, že padnou na všechny sešity a učebnice, ale zmůžu se jen na přikývnutí.
Prodavačka se zaraduje a začne z podpultu tahat jeden obal (samozřejmě perfektně padnoucí) za druhým a já jen přemýšlím, jestli tesání do kamene nebylo přeci jen efektivnější.
Na částku svítící na pokladně ani nekoukám a vleču se s puberťačkou domů i s nadějí, že to nejhorší, už mám za sebou.
Školním pomůckám zdar.💋

Závěr: na tuhle absurditu zapomeneme všichni ve chvíli, když se večer zjeví v Bakalářích zpráva od třídní učitelky: " Na zítra prosím donést vylisovaný květ růže damašské, kelímek od řeckého jogurtu 1 kg balení a staré tričko."
P.S. Jdu narvat holky kilovkou jogurtu, abych to měla už připravené.

FCB: https://www.facebook.com/blogmamy/
IG: bymonicarose

S hromadou krámů a jiskrou v oku se nadšeně přesuneme na idylické místo, kde jak doufáme, strávíme dny plné smíchu a slunce.
Jako rodič jsem nikdy nebyla víc naivnější.😀

Chlapci okolo našich holčiček musí mít kromě několika dost podstatných povahových vlastností, hlavně odvahu 😀

Někdy na to zapomínám, když jsem unavená a potřebuji se nadechnout. Protože jako máma jsem tu pořád pro ně nebo se o to alespoň snažím. Musí vědět, že jsou mým světem a to se nikdy nezmění. Ve chvílích, kdy nejsem tou nejlepší mámou, jakou jsem si slíbila, že budu, mě to hrozně mrzí a dlouho o tom přemýšlím. Měla jsem reagovat jinak, měla jsem zpomalit….protože ony nezpomalí, ani na vteřinu. A každým dnem jsou větší, samostatnější a já je miluji víc, než kdy jindy. Jen doufám, že ví vždycky, že jsou moje všechno 🧡

#ceskemaminky
#ceskemaminky #zivotmamy #maminkycz #maminka #maminkacz #maminkamaminkam #promaminky #mamaadcera #nejstevtomsamy #citat #citatycz

Dnes oslavujeme sílu, odhodlání a krásu každé ženy. V tento Mezinárodní den žen si připomínáme, jak důležité jsou všechny ženy v našem životě - matky, sestry, dcery, přítelkyně i kolegyně.

❤Každá z nás má svůj jedinečný příběh, své sny a své výzvy. A přesto nás spojuje něco společného - odvaha čelit každému dni s otevřeným srdcem, schopnost milovat bezpodmínečně a síla znovu vstát, i když padáme.

Jsem vděčná za všechny ženy, které mě inspirují, podporují a ukazují mi, že není nic, co bychom nedokázaly překonat. Vážím si moudrosti těch, které kráčely před námi, i odvahy těch, které dnes bojují za lepší zítřky.

❤Ať už dnes slavíte v tichu nebo ve společnosti, pamatujte, že i Vaše sny jsou důležité. Že jste vidět i slyšet.

Šťastný Mezinárodní den žen ! ✨💜 #mezinarodnidenzeny #mdŽ #silažen #spolu

Krásné předvánoční ráno.
Blíží se konec roku a já stejně jako jako každý jiný, i tento reflektuji a přemýšlím co bylo dobré, co se nepovedlo a co chci změnit.
Tentokrát je to ale jiné, stalo se toho tolik, že pouhá reflexe nestačí, musí nastat změny, já je musím udělat, stejně jako moje okolí.

Tento článek jsem měla v rozepsaných skoro rok, postupně do ně připisovala a věřila, že jednou přijde doba na to stisknout "vydat", kdy sice nebudu na konci té hodně těžké cesty, ale budu alespoň už vědět, kam se vydat a jaké první krůčky podniknout. První, nejisté, nesmělé a trochu troufalé. Přidávám ho i sem s vědomím, že se do něj někdo pustí, ale pokud to ten někdo udělá měl by vědět, že tentokrát se to vážně nehodí.

A tento článek dnes věnuji všem z Vás, kteří truchlíte, kteří procházíte žalem tak silným, že Vám láme srdce na tisíce kousků bez sebemenší naděje na slepení. Všem, kteří máte pocit, že stojíte uprostřed oceánu na potápějící se lodi, okolo Vás jede záchranný člun a vy máte jen zvednout ruku a mávnout na něj. Ale nedokážete to. A tak, jak postupně voda plní loď a táhne Vás ke dnu, plní se i Vaše srdce žalem, bolestí a vy nemůžete dýchat.
I Vám, kteří máte pocit, že se Vám srdce žalem až zastavilo a možná už nikdy znovu nezačne bít.
Všem rodičům, které ztrácí nebo ztratili své dítě.

Před rokem jedna z našich dcer, ta nejstarší, ta, která byla mou nejlepší kamarádkou, ta, se kterou jsem měla pevné pouto a myslela, že ho nic nezlomí, ta pouto zlomila, zpřetrhala a já se s tím snažila bojovat celý rok.
Bojovala jsem slovy za některé z nich se stydím a budu stydět do konce života a bojovala jsem činy, které byly jen planou nadějí ze zoufalství.
Každá máma, která si prochází tím samým a ví jaké to je, ztrácet své dítě, bojovat o něj a nemoct mu nijak pomoct, ví, to co dnes vím i já.

Můj muž mi několikrát řekl, že bych si o tom měla promluvit s odborníkem, ale já to odmítla. Přeci nebudu řešit rodinné problémy s cizím člověkem, přeci to zvládnu sama.
Už jako malá jsem byla vychovaná tak, že rodinné problémy se řeší doma a špinavé prádlo se na veřejnosti nepere. A také, že musím být silná a všechno překonat.
Překvapením pro mě samotnou je, že jsem to nejen nepřekonala, ale nakonec sedím před prázdným kalendářem terapeutky a svítí na mě volné termíny. Vím, že potřebuji mluvit s někým cizím, sama ani nevěřím, že to říkám, ale potřebuji náhled někoho, kdo je mimo mě a mimo to, co se dělo a děje.

Můj muž i mimo jiné před pár dny řekl věci, které jsem nebyla schopná pochopit, nerozuměla jim, neviděla jsem je. Až dnes mi postupně dochází, že měl z části pravdu. To je na tom asi to nejhorší. Když máte celou dobu pocit, že je všechno v pořádku, že jen najednou radši vyhledáváte samotu, že se najednou bezdůvodně uzavíráte do sebe a nemluvíte, že najednou nechcete nic podnikat, s nikým mluvit a s nikým být. Ani sami se sebou. Protože uvnitř sebe bojujete s tak silnou bolestí, že často ani nedýcháte a nemáte sílu na nic. Nevidíte, že ta náhlá potřeba samoty, když se z extroverta stane introvert, když Vás rozčilují lidé v obchodech a radši zíráte doma do zahrady, že je to vlastně jen volání o pomoc. Protože to, že se takhle měníte není normální. To, že se najednou zlobíte na všechno a na všechny, není v pořádku.

Když jste uvnitř víru emocí, když máte pocit, že se Vám svět boří před očima a vy nemůžete najít žádné pevné místo, je těžké vidět věci, tak jak jsou.
Ani já jsem je neviděla.
Myslela jsem si, že moje špatné nálady, to, že se v noci budím, to, že mě najednou nic nebaví, nic mi nechutná, nic mě nezajímá, je normální, že je to jen stav v životě, kterým si projde každý.

Uvnitř mě se čas od času ozval hlásek, který mě nutil zase začít mít z něčeho radost...koupit si pro sebe něco pěkného, něco dobrého sníst, vidět nějaký pěkný film, jít si zacvičit, projít se....vždycky to ale bylo jen na chvíli a ta bolest uvnitř mě zvítězila a hodila mě do temnoty zas a znovu.
Celý rok jsem strávila bojem o dceru, která o to nestála, abych nakonec bojovala o sebe samou. Abych začala bojovat sama za sebe a pro sebe.
Nikdy by mě nenapadlo, jak hluboká bolest a pocit rozervanosti, samoty, selhání a ještě hlubšího smutku, můžou mě samotnou změnit.
Přestala jsem se zajímat o všechno, o sebe a jela na autopilota. Děti, škola, kroužky, narozeniny, tábory, letní program, návrat do škol, příprava na zkoušky, oslavy, dýně a nakonec jsou před námi Vánoce.
Dnes je 12.12. a já si ještě nepustila žádný ten otřepaný vánoční doják, neudělala ani jednu horkou čokoládu, kde by se topily ty malé, měkké bonbónky pod tunou šlehačky a nezabalila jeden, jediný dárek. Jedu na autopilota a dělám to, co musím. Občas se ve mě ozve staré já, nadšené pro Vánoce, které mě nutí vzít si na sebe vánoční svetr a tančit kuchyní za doprovodu Franka Sinatry a jeho "Let it snow". Někdy to mé staré já vyhraje, někdy ho to mé nové já prostě přehluší.

Nejhorší to ale musí být pro mé okolí, protože i když jsem si myslela, že je vše v pořádku a nic se nezměnilo, tak mi dochází, že jsem se změnila já. Začala jsem být podrážděná úplně zbytečně a ze zoufalství často na ty kolem mě, kteří si to nezasloužili.
Uzavřela jsem se do sebe a utíkala do samoty jen abych nemusela o ničem mluvit. Protože v hlavě a v srdci se mi honilo pořád to samé. A neměla jsem sílu řešit už nic navíc, než běžné věci. Tu sílu jsem totiž potřebovala proto, abych mohla zvládnout další den. Nejlépe, jak jsem to dokázala.
Stejně hrozné je i to, že to okolí a mí nejbližší nemůžou nikdy pochopit, že jim nedojde, že některé moje činy a slova prostě byly jen zoufalstvím, smutkem, voláním o pomoc, které jsem ani nedělala vědomě.

Dělala jsem všechno možné, abych to překonala. Dokonce jsem hledala příznaky bipolární poruchy, protože se u mě střídaly dny radosti, deprese, apatie a smutku.
Změnila šatník z barev na neutrální béžovo-šedou a černou a myslela si, že je konečně elegantní, než mi došlo, že bych tyhle barvy nikdy nenosila. Být v pořádku, být šťastná, nemít zlomené srdce, nemoct popadnout dech.
Můj muž to nechápe a ani nemůže a myslí si, že jsem najednou začala propadat církvi, čemuž se teď musím usmát. Ano, obrátila jsem se k víře v něco tam nahoře, v někoho, netuším, protože ve stavech největší úzkosti a bolesti, kdy jsem se nemohla ani nadechnout, to pro mě byla záchrana. Jenom ta myšlenka, že tam nahoře je něco, co mi pomůže, že mi odlehčí a vyřeší to za mě. Že když tomu budu věřit, tak se to stane.
Ten, kdo mě zná ví, že jsem sice občas snílek, ale také realista a věřím jen podloženým věcem. Tak ten ví, že jsem rozhodně nepropadla Bohu(i když na tom není nic špatného), že nechodím nikde s křížem, nemodlím se k němu, ani neplánuji vstup do církve.
Místo Boha, Bible si můžete dosadit králíčka s růžovou mašličkou a vyjde to na stejno. Také hned nekupuji králíkárnu a nechystám se jich doma chovat tisíce.

Vím, že mám naději, vím ale, že to nezvládnu sama. Vím, že moje úzkosti z toho všeho se ještě prohloubily a i když jsou tyhle slova prvním krokem kupředu, nesmím se zastavit.

Mylně jsem si myslela, že tahle bolest sama odejde, že se jednou ráno prostě vzbudím a bude pryč. Že dokážu překonat ztrátu pouta mezi mnou a dcerou snadno, že to nic nebude.
Že když se mnou nebude jako každý rok v Londýně na moje narozeniny, že se nic neděje. Užiju si to i tak. Přeci si to nenechám zkazit.
Hlava je chytrá, ale bohužel není chytřejší, než srdce. A tak Vám ani nemusím říkat, kolikrát jsem se v Londýně vrátila v myšlenkách zpět a kolikrát mi tam moje dcera chyběla.
A fakt, že jsou před námi Vánoce, kdy s námi nebude, je pro mě ještě těžší.

Dnes už ale vím, že bude líp, že to má naději, že já ji mám, i když jsem si celý rok myslela, že ne. Dávala si za vinu všechno, co se děje a hledala ji jen uvnitř sebe. Asi jak každá máma.
Nelituju toho, že jsem bojovala, lituju jen toho, jak (občas) a jak dlouho to trvalo. Ale i tady vím, že to nešlo uspěchat, že jsem si celým tím rokem žalu, nepochopení, bolesti, ztráty a uvědomění na konci prostě musela projít.

Ať už jste tam, kde já, začínáte nebo jste už na konci téhle cesty, která je pro každého rodiče neskutečně těžká.
Ať už jste ztratili dítě z jakéhokoliv důvodu.
Ať už jste ztratili sebe a znovu se hledáte.
To, co cítíte je v pořádku.
Ta bolest, která vám láme nejen srdce, duši, ale občas i žebra tak, že se nemůžete nadechnout, je v pořádku.
Dny, kdy ráno vstanete a fungujete na autopilota, bez emocí, bez radosti, jsou v pořádku.
Dny, kdy se najednou radujete a smějete a máte pocit, že bude líp, jsou v pořádku.
Dny, kdy chodíte jen v béžové a černé, i když jste předtím milovali barvy. Protože to neutrálno je pro vaši polámanou psychiku tak uklidňující.
Dny, kdy zapomenete na lidi kolem sebe, i na sebe, kdy máte pocit, že jste v prázdnotě a není z ní cesty ven. I takové dny jsou v pořádku.
A pokud se obracíte k víře ať už v toho nahoře, dole nebo uprostřed, i to je v pořádku.

Vy jste v pořádku, jen se topíte, voláte o pomoc, ale nedokážete ji přijmout, i kdyby přišla.
Tak Vám všem chci říct jednu věc.
Nebudu Vám říkat, že bude líp, vy to překonáte a na vše zapomenete. Některé věci lze překonat jen částečně, ale jizva po nich zůstane. Jizva, která časem sice vybledne, ale vždycky zabolí, když to budete nejméně čekat. Ale i to je v pořádku. Protože to neznamená, že jste selhali, že jste slabí a že nestojí za to bojovat za ty dny, kdy jizva tiše spí nebo jen šeptá.

Ale co chci, abyste věděli je, že o tom musíte mluvit. Nejen sami se sebou a okolím, ale i s někým, kdo Vám pomůže. Kdo z praxe ví, jak temné místo je to, kde právě jste. Kdo Vám poradí, nasměruje Vás a kdo Vás nakonec donutí zvednout, i když plaše, tu ruku a mávnout na záchranný člun, než ještě zmizí za obzor.
Mávejte, křičte a bojujte, protože stojí za to žít. Každý další den s těmi, kteří Vás milují a vy milujete je. I když máte pocit, že teď nemáte rádi nikoho, ani je, natož sebe.
Držím vám palce a z celého srdce Vám přeji, ať na konci odplujete v záchranném člunu, ale hlavně s nadějí.
Protože naděje je často to jediné co nám zbývá. A proto je tak těžké ji najít.
Posílám Vám sílu.

S Láskou,

Monika <3

Krásné ráno 🙂
u nás ode dneška místo zvuků přírody jedou zbíječky 😀 neb se nám dělá další koupelna, takže je to náročné. Do toho nemocné doma čtyři holky, co Vám budu povídat. Kávovar jede v permanenci.
Mějte krásný a poklidný den <3
P.S.- budu přidávat hodně pečení na podzim, kdybyste někdo chtěl recept, tak napište, já nevím, jestli je to o vůbec zájem 🙂

Miluju podzim, i když se mi občas zasteskne po letních večerech, ty podzimní dny u nás mají svoje kouzlo. Tím, že bydlíme u lesa, slyším každé ráno jeleny v říji, pravidelně potkáváme zajíce, kteří hopkají přes náš pozemek a když se opravdu hodně, ale hodně poštěstí, vidíme i stádo srnek, které cupitají kousek od domu.🍂

A k podzimu kromě sychravých rán a kouzel matky přírody patří pečení. Jablíčka a skořice na sto způsobů. A tak jsem letos začala s recepty dříve a zkusila obměnit naše oblíbené skořicové šneky za jablečno skořicové. No, dopadlo to tak, že jsem mále neměla co odfotit😂

#skoricovesneky #applecinamonnrolls #jablkaskorice #maminka #dnespecu #podzimnirecepty

Podzimní inspirace🍂

SOS pokračování-nechala jsem si před časem udělat barevnou typologii od slečny z UK a chtěla bych se tu s vámi podělit o výsledky, protože jste mi některé radily, abych přidala barvy, čehož si moc vážím 🙂 a proto tady přidávám další fotky-na některých jsem v teplejších barvách, na jiné ve studených, a jiná neutrální+ přidávám i tu analýzu od slečny a budu ráda za každý komentář, máte totiž vážně smysl pro detail a díky tomu jsem si některé věci uvědomila! Moc děkuji. Jste zlaté <3

❤HOLKY SOS, ale prosím jen opravdu ty, které jsou ochotné mi poradit.
Mám dlouhodobější krizi v oblečení, to už jsem tu psala, že mám pocit, že mi nic nesluší a hlavně teda moderní oblečení, no třeba mi to jen přijde.
Chtěla bych Vás poprosit, jestli byste napsaly do komentáře číslo fotky, kde si myslíte, že mi to "sluší"? Na některých jsem nemocná, tak berte s rezervou 😀 Ale asi neumím být objektivní a dětí se ptát nemůžu, pro ně jsem krásná i v pytli do popelnice, což je krásné <3 ale víme 😉 děkuji všem, kdo si udělal čas, moc mi to pomůže 🙂

Skanzen Pribylina na Slovensku. Místo, kde se zastavil čas a i když původní obyvatelé už svoje skromné příbytky dávno opustili, přesto stále cítíte, jakoby tam byli.
A tak si určitě zaslouží samostatný článek. Tohle místo si totiž zamilujete, pokud historie a staré časy jsou to, co milujete tak moc jako já❤

Procházíte se po obchodu plném módních kousků, prohlížíte si ladné figuríny, které si Vás prolíží nazpět. Rukou ukazují Váš směr i cíl a v duchu se smějí, že nerozeznáte lodičkový výstřih od čtvercového.
Ramínka a stojany jsou ověšené kousky oblečení a seřazené podle barevného spektra napříč celým obchodem. Dokonce jsou jednotlivé kousky již napárovány s vršky i spodky tak, abyste v mžiku měly celý outfit najednou.
Už jste se někdy mezi tím vším ptaly samy sebe: " Co tady vůbec dělám?!"

Já jsem totiž asi nějaký anti-fashion úkaz, jinak si neumím představit, proč módě vůbec nerozumím. Na ostatních ženách to vypadá vždycky tak krásně a elegantně, mám nakoukaná videa, na pinterestu moodboardy, teorii mám v malíčku, ale jakmile vkročím do obchodu a valí se na mě ze všech stran pruhovaná trička, pak zase černá tílka, zvonáče, capri kalhoty, sukně, šaty, vůbec nevím kdo jsem.

Nikdy jsem módu moc neřešila, to se přiznám. Nosím co se mi líbí a rozhodně bych žádnou módní policií bez ztráty kytičky neprošla, ale já fakt nevím, kde dělám chybu? Přijdu si vážně jako úplně jediná, kdo prostě nechodí trendy, nekombinuje ladně béžové odstíny a nepáruje boty s kabelkou. Nerozumím délkám, jsem prcek a navíc s figurou přesýpacích hodin, takže mi Bůh nadělil křivky i s větším zadkem a krátkýma nohama, což znamená, že většina kalhot je mi buď dlouhá, úzká a nebo těsná přes zadek a sedí v pase a nebo velká přes zadek a odstává v pase...to zase bude září fakt. Není divu, že druhým rokem nosím jenom šaty👎

Krásnou sobotu 🙂
všem moc děkuji za hlasování a teď bych ráda udělala druhý průzkum 😉
Kolik z Vás by naopak ocenilo obsah pro mámy, který by zahrnoval i tu přípravu jídla pro sebe, péči o pleť vzhledem k věku, nějaké to povídání, ale zároveň i více rodiny. Takže i recepty na svačiny-zdravé, které pro holky dělám, věci, které pro ně kupuji a celkově režim mámy, která pracuje z domu, ale má na starosti kromě sebe také pět holek, domácnost a dvě kočky 😀
Hezký víkend všem <3

Holky, ženy 😀
udělám si tu takový research a budu ráda za každý komentář i od těch, které mě nesledujete 🙂
kolik z Vás by ocenilo příspěvky s tipy na zdravá jídla včetně přípravy na týden, péči o pleť i make-up zejména pro ženy v našem věku čili-že 35+ a obecně nějaké povídání o životě ženy a mámy?
Jde mi o běžný život, ne žádný hyper, super moderní fitness blog, i když ráda cvičím a nutně potřebuju pár kilo shodit kvůli rodinné anamnéze a také se chci ale cítit líp, takže to nechci dělat jen kvůli číslu na váze, ale hlavně pocitu sama pro sebe.
Ráda bych ale svoji cestu ke zdravějšímu já sdílela hlavně se ženami v mém věku, zvlášť pokud jste někdy měly nebo máte špatný vztah k jídlu...o tom jindy 😉 a také bych ráda motivovala ženy a mámy, že věk je jenom číslo a že o sebe můžeme pečovat a cítit se krásné v jakémkoliv věku. Samozřejmě pleť moje ve 39 letech je už jiná, než maminky ve 20, i o to by to mohlo být zajímavější...a hlavně jsem máma pěti holek, celý den na nohou, kroužky, atd. takže bych chtěla sdílet i jídlo, které si chystám dopředu včetně nějakých vloček, chia pudingu, zeleniny, obědy, atd....tak mi prosím napište do komentu, kdo byste takový obsah uvítal, stačí jenom dát LIKE a nebo ❤ případně nějaký nápad a postřeh..budu moc ráda a děkuji!

Už více než rok se chystám tvořit obsah pro mámy nebo ženy, které pracují doma a nebo jsou v domácnosti.
Pokaždé, když chytím směr a inspiraci a už už se chystám jít na světlo, se stáhnu.
A tak stále jen sedím, vyčkávám až bude lepší příležitost, až zhubnu nabraná kila, až omládnu, až budu míc energie, až bude ta správná chvíle.

Pravdou je, že to, co mě drží zpět je strach. Ať se podívám na kteroukoliv stranu kolem sebe, vidím úspěšné, mladé ženy, které mají život dokonale srovnaný, ráno začínají jógou, vodou s citronem, pak cvičí, připravují zdravá jídla, mají krásný make-up a dokonalé fotky. A mezitím někde se mihnou děti buď sporadicky a nebo jsou bezdětné.
A to nemluvím jen o sociálních sítích, které už dávno nejsou na můj dosah.

Zatímco ony pečlivě plánují svůj content, chystají oběd do krabičky na pět dní dopředu a hodiny vybírají outfit, aby měly co postovat, až přijde jaro...podzim...zima.... já svůj čas trávím na farmářských trzích, nadchne mě další přístroj na výrobu těstovin, trhám s holkama šípek u nás na zahradě, nadšeně tancuju kuchyní, když se mi povedou muffiny a vyhlížím veverku, která každý rok přichází s podzimem k nám.

Můj den je plný rodiny, lásky k ní a vděčnosti, kterou cítím s každým nádechem...byly doby, kdy jsem byla nevděčná, nevážila si toho co mám, ale dnes je to naopak...vnímám změnu přírody a těším se na podzimní vůně, na cinkání rolničky, na těšení.
Sbírám anglický porcelán a sním o možnosti vrátit čas pár desítek let zpět.

Sama jsem se ztratila někde uprostřed toho "jsem máma" a "chci dělat, co mě baví." Nosit volné šaty a přes ně hřejivý svetr, který mi upletla babička...ano, jiný svetr by mi určitě líp seděl, mojí postavě, ale už by nebyl od ní...mám spojené vzpomínky s vůněmi, chutěmi, zážitky, doteky a tím vším se chci pochlubit a povzbudit každou mámu, která nemá chic život plný luxusní kosmetiky a kabelek, protože sama sebe vidí spíš u krbu s knížkou a čajem...mámu, která miluje, která tápe, která dělá dobrá i špatná rozhodnutí..častěji ta špatná...ale která vytváří teplo domova.
Místo, kde všechno opadá a zůstává jen vůně právě dopečených muffinů na plotně.

Snažím se tuhle mámu v sobě přijmout a mít ráda, i když bych měla být úspěšnější, rozhodně štíhlejší, s titulem za jménem i před a vědět, co je in a trendy, ale nevím to.
Už nikdy mi nebude 20, ani 30 a za dva roky ani 40.
ten čas je teď. Nezastaví se, ani když si to v hloubi duše někdy přeju.
Stejně jako si přeju, aby bych byla oblíbená, aby mě lidé vyhledávali, abych měla co nabídnout.

Mnohem častěji se ale cítím pravým opakem a nabídnout nemám co.

Ale jsem tady a věřím, že tohle někdo čte...jste tam někde? někdo? Kdokoliv...

Jednou možná najdu dost odvahy sednout před kameru a svou vášeň předvést světu...natočit podcast, začít zase psát blog..založit kvásek a sdílet svou lásku k přírodě...jednou možná...

Pokud i vy jste někde uprostřed tohoto světa, který se zběsile žene dopředu a nestačíte mu, nejste sami.
Počkejte na mě, já Vás dojdu a půjdeme společně.
A až nám bude pod nohama šustit listí a vánek do obličeje...až cestou sníme ty muffiny, které jsem dopekla a schováme se před deštěm pod strom, pak možná bude naprosto jedno, že nejsme trendy, ani chic...ale mnohem důležitější bude, že "jsme".

S láskou,

Monika <3