Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.
Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!
Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.
Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.
Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.
Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.
Kontaktní rodičovství je pro mě především o tom naladit se na potřeby mého dítěte. A vzhledem k tomu, že každé dítě je jiné, neexistuje univerzální rada, jak to udělat. Cokoliv se doslechnu, mě může jen inspirovat (kladně, ale i záporně). A pokud se inspiruju, měla by ta myšlenka především rezonovat v mém srdci. Pokud chcete vědět, co tím myslím, tak si přečtěte dva články, na které nyní odkazuji. Ten první je můj článek JAK JSEM SI MUSELA ZPRACOVAT JEŽÍŠKA, který vychází z toho, o čem tady píšu. A teď si přečtěte tento článek, který jsem včera našla v nějaké skupině na FB a nevěřícně při čtení kroutila hlavou. Maminka, která ještě vloni dětem tvrdila, že dárky nosí Ježíšek, jim letos kápla božskou takovým způsobem, že jí samotné z toho bolelo srdce (už to by pro ní mělo být varováním). Proč? Protože praktikuje výchovný proud, který to po ní vyžaduje a akceptuje jej jako dogma! Soudíc podle komentářů pod článkem, jsem jediná, které to přijde přitažené za vlasy. Anebo si ty ženy poklepávají vzájemně na rameno a navzájem se ubezpečují, že dělají dobře? A to, že děti byly v této situaci až na druhém místě, nikomu z nich nedochází.
Jediný princip, který má pro mě smysl je být rodičem s otevřeným srdcem. A ať si pod tím každý představí, co sám potřebuje.
Nosím své děti, když o to stojí. Dám je do kočáru, když chtějí a já si můžu klidně poběhat po hřišti s ostatními. Použiju klidně i dudlík, pokud není berličkou mezi mnou a dítětem. Položím je do prázdné postele, když vidím, že se potřebují v klidu a nerušeně samy vyspat. Protože i takovou potřebu můžou děti mít. Vlastně si můžou klidně dovolit mě chvilku nepotřebovat. Děti, jejichž potřeby jsou naplněné, nevyžadují neustálé důkazy maminčiny lásky a opravdu můžou být spokojené, aniž by byly 24 hodin uvázané v šátku. Toto je můj názor pramenící z vlastní zkušenosti, nevyčtené, procítěné a hlavně prožité. A jediné, co díky němu riskuju je, že mě nebudou pilné studentky kontaktního rodičovství považovat za dostatečně kontaktní matku. Což dost dobře přežiju, protože nepotřebuju být v nějaké škatulce. Za těch 8 let, co jsem matka, jsem poznala, že není důležité umět vyjmenovat body, které jsem si s pijícím dítětem u prsa nastudovala na internetu, důležité je umět ve vazbě s dětmi žít a zkoušet reagovat s láskou na jejich potřeby a na ty svoje. Neupřednostňovat je před sebou samou, ale snažit se vytvořit rovnováhu mezi nimi, mnou a Martinem tak, jak to nejlépe jde.
A ještě jedna věc, mám právo selhat a možnost poučit se. Stejně jako každý jiný rodič!
zdroj:http://www.sebevedomarodina.cz/kontaktni-rodicovstvi-myma-ocima/
Ano, presne! Ale ono to prapuvodni kontaktni rodicovstvi ma vychazet z potreb ditete a souzneni s rodicem. Neznamena to nutne dite celodenne preventivne v satku s prsem v puse, zadny kocar, zadny dudlik, postylka je sproste slovo, v posteli s rodici az do puberty, jak tvrdi ty dogmaticke zeny na internetu. Jsem teda matkou o rok min nez ty. Ale uz pred prvnim porodem jsem mela svoji terenni porodni asistentku, ktera me na spoustu veci pripravila. Treba mi rozmluvila cist jakekoli knizky o vychove a peci o dite, abych si nenarusila svoji materskou intuici, nemela pak ze sebe treba spatny pocit, ze nekonam podle knizky atd. Taky mi vysvetlila, co se deje s miminkem, kdyz se necha vyrvat. Stejne jsem ale casem musela dospet k tomu, ze jsem jedinecna matka svych jedinecnych deti a ze jako v jinych vecech, ani v rodicovstvi nepojedu v nejakem proudu, ale pujdu cestou spokojenosti deti a sebe.