Dneska je to týden od smrti mého táty. Týden veliké životní transformace a naciťování nového světa bez přítomnosti toho, který mi dal z půlky život. Týden ticha a piety. 7 dní bez potřeby veřejného sdílení, za to pohroužení se do hlasu nitra. A ten ke mně velmi jasně promlouval, že nechce, aby na pohřbu mého otce mluvil někdo cizí, kdo jen dosadí výrazné události tátova života do vzorové smuteční řeči. Mé srdce mi říkalo "Je to to poslední, co pro něj můžeš udělat." A tak i přesto, že rozum mě odrazoval, že před smutečními hosty propuknu v pláč a bude to trapas, jsem se rozhodla, že to udělám a že na pohřbu zazní řeč mého srdce.
Má mladší sestra doprovodila tátu na druhý břeh, starší setra jej s mámou šla zkontrolovat před uzavřením rakve a já se včera postavila před ty, kteří se přišli s tátou naposledy rozloučit a promluvila k nim, k sobě a hlavně k tátově duši. A uzavřela tak jeho bytí mezi námi skutečným a prožitým rituálem přechodu života na věčnost.
Už sedm dní cítím tátu všude a ve všem. Ve vzduchu, který dýchám, v jídle, které jím, ve věcech i lidech a mé srdce zalil klid, který jsem dosud necítila.
Vzpomenu si na něj a nevidím jej jako nemocného člověka, který poslední týdny svého života trpěl. Vidím v něm silného sexy chlapa, kterého si máma vybrala jako svého muže a mého otce. A usmívám se, že už je v nebi, že je doma.
A já se cítím po včerejšku zase o kousek moudřejší.
jsi moc statečká že jsi to pro taťku i pro sebe udělala ..... mě moc trápilo, že mamka zemřela v dovomě důchodců, že jsme se o ni nepostarali doma a pak asi měsíc po smrti mamky, jsme měla o ní sen, jak mě seděla na posteli a usmívala, byla krásná, taková jakou jsem se jí pamatovala z dětsví, nemluvila jen z ní šla pozitivní energie...doufám, že mě mamka přišla říct, že se má dobře
@pavuska to si piš! My jsme také neměli tátu doma, ale měl svůj byteček v soukromém seniorcentru, kde o něj pečovali. Asi 20 minut cesty od nás. Myslím, že když duše vystoupí z těla, je schopna se velmi rychle napojit na to, co pozůstalí cítí a je velmi milosrdná. Nemusíš mít výčitky, máma moc dobře věděla, jak jsi ji měla ráda.
Naprosto rozumím tomu, co píšeš. A nechci nic prezentovat a nebo něco vymlouvat. Tvé cítění je krásné k člověku, který Tě miloval, staral se o Tebe a byl pro Tebe tím, kým měl být - tátou, tatínkem.
Jediné, co mě trochu mrzí je, že píšeš, že se konkrétní data vepisují do připravené verze smuteční řeči. Nevím, jak je tomu jinde, ale tam, kde jsem já, tomu tak není. Každý se tady bere jako individualita. Jedno se ale naučit nedá a to je to, co jsi pro svého tatínka udělala. Cizí člověk může přečíst cizí slova plná lásky, porozumění a citu, ale nikdy cizí člověk nedá do toho to, co Ty, protože s Tvým tatínkem nebyl a neměl k němu citovou vazbu.
Ale věř mi, že si každý váží toho, co jsi udělala, co jsi dokázala a že a to je hlavní - jsi to dokázala pro sebe. Jak jsi sama napsala, jsi zase moudřejší.
A taky vyvedu ještě jeden omyl - na pohřbu city, slzy nejsou trapasem, jsou odrazem toho, co jsi k němu cítila. A na druhou stranu není ani trapas, když lidi nepláčou, každý neumí dát svůj stesk na odiv veřejnosti a zvládne to udržet až do chvíle, kdy je sám.
Osobně mám ráda psaní, napíši cokoliv, ale když si to napíše rodina (a nejsou tam některé opravdu až moc nepříjemné věci), je to o to cennější.
Takže děkuju a toliko pohled z místa člověka, který na oněch obřadech je v roli pracovníka.
@katynka78 to je super, že píšeš smuteční řeči s citem a individuálně, ale jistě se nevyhneš ustáleným obratům. Dívala jsem se na net, dají se stáhnout vzory nebo inspirace, ty jsem měla na mysli. Nechtěla jsem se tě dotknout. Věřím, že děláš svou práci, jak nejlépe dovedeš. A není to zrovna lehké. Nemyslím si, že by měl každý stejný proslov, spíš mi šlo o obsah. A pláč? Plakala jsem na konci, a kdybych tak plakala na začátku, nedočetla bych. Obdivuju ty, kteří dokáží pracovat na tak smutném místě fakt, zvláště po včerejšku.
@dexin neberu to jako dotknutí se mě, jde spíše o zavedenou představu. V ČR je smrt dost tabu a tudíž tabu je i ohledně pohřbů co a jak se dělá, co by tak či onak mělo být. Je to ale omezené téma, takže ustálené obraty a postupy, tomu se nevyhne nikdo, zvlášť, když po nás chce rodina opravdu obecné pojetí mluveného slova. Pokud je tam ale něco, co nám toho člověka přiblíží, tak je to naprosto to, co nás převede z pozice cizího na pozici cítícího. A to na tom miluju. Snažím se, aby to bylo pokaždé trochu jiné. Ze začátku to bylo opravdu co obřad, to nové pojetí. To se ale nedá v tom režimu, v jakém je to nastaveno. Ale vždy je to jiné, je to jiné tím, pro koho to je a kým ten člověk byl. Osobně moje zápisy by vydaly už na tlustou knihu. 🙂
Nečekala jsi, že tady Ti napíše někdo, kdo to dělá, viď? Moc to tu neprezentuju, ale musela jsem Ti napsat, pochválit, složit poklonu a poděkovat, co jsi učinila.
Je to krásné.
@dexin budu moc ráda a já Ti na oplátku hodím do ip, co jsem vymyslela dnes během pracovní doby. Je to napsáno obecně, píšu si věci i dopředu, když mě zrovna napadne. Aby jsi třeba trochu pocítíla, jaké to může být z mé strany. Bude to takový výměnný obchod🙂
Moc ráda se na Tvou řeč podívám a určitě mě to dojme. Ale neboj, nebudu z toho nic využívat. Ale určitě z toho ucítím to srdcové, co jsi chtěla, aby na tom obřadu bylo.
@dexin Jako opravdu máš potřebu psát toto na sociální sítě? Každá jsme asi jiná, ale znáš tu všeobecnou poučku o té plytkosti prožívání? 😕 Mám už dost, musím si tě už opravdu odebrat z oblíbených, protože co příspěvek, to velká slova s nulovým obsahem a volba témat... škoda mluvit.... nechceš to raději prožívat se svou rodinou?
@orchidis já poučky nečtu a už vůbec nečtu lidi, kteří mi nemají, co dát. Klidně si mě odeber, vlastně, proč jsi si mě přidala, když ti mé sdílení života není blízké? Narozdíl od spousty lidí, já píšu naopak o osobních prožitcích, které provází můj život. Opravdu je mi jedno, co si o nich myslíš, ke čtení mých příspěvků tě přeci nenutím. Musela jsem ti někdě ale pořádně brnknout na strunu, když jsem tě tak nadzvedla ze židle.
@orchidis mě by jenom zajímalo, co by na ty sociální sítě měla psát, když ne o svém životě a o tom, co cítí? Od toho to je, ne? Aby člověk, když tu potřebu má, mohl napsat, co chce. Ale dle mě děláš správně v tom, že pokud Ti to vadí, tak její příspěvky nečti. Bude to oboustranná výhoda. Taky razím heslo, že pokud mi ten člověk není příjemný, není podobného ražení a navíc když mě to obtěžuje, tak se s ním nestýkám a pod.
A nemyslím si ale, že její slova byla plytká. Ani trochu. Ale to je zase můj pocit.
Držím pěsti v nalezení Tobě milých lidí.
Upřímnou soustrast! Mně odešel tatínek před 9 měsíci... Ve věku 47let, naprosto zdráv, odešlo mu ve spánku srdíčko. Není den ,kdybych si na něj nevzpomněla... Byl to vzorný táta, děda...teď už ale cítím ,že bude lépe, čekáme přírůstek do rodiny a to nás drží nad vodou. Dalo mi to takový nový impuls do života a vím ,že by si to táta přál abychom byli šťastní ... Přeji moc síly a odvahy, protože je potřeba a říká se ,že čas je lékař,ale rád také připomíná ... Držte se !
Oceňuji tvou odvahu. Určitě to bylo těžké loučení a rozhodnutí, ale osobní! Upřímnou soustrast...