Tak jo... Chtěla jsem dneska napsat, jak má Mariánek přesně půl roku, jak zkusil svou první lžičku mrkvičky a zhnuseně ji vyplivnul, ostatně jako všechny moje děti potřebuje pár týdnů než přijme fakt, že jej nebudu mít věčně u prsa. No a to slovo věčně se tady dneska hodí. Nebudeme tady totiž věčně, nikdo z nás. Až se naplní pohár našich dní a překulí se přes něj první kapka, odejdeme. Naše svíčka dohoří a my zhasneme s ní. Vlastně jen naše těla, duše se vrátí ke zdroji, odletí domů a možná že ještě chvíli jako strážný anděl pobude při zemi, aby dohlídla na to, že ti, které miluje, jsou v pořádku.
"Táto, haló, volám na tebe! Věz, že jsem v pořádku, jen si musím trochu poplakat! Prosím odpusť mi, že jsem byla dcera hubatá. Omlouvám se, že jsem měla vždy svou hlavu. Miluji tě a moc ti děkuji za život.
A teď leť, tatínku, už jsi volný!
PS: Všem koníkovkám děkuji za nesmírnou podporu a tunu srdíček. A víte, co, ono to tady patří, protože všechny nás to jednou čeká a stejně jako zrození, tak i smrt je součástí našeho života.