ČLOVĚK MÍNÍ, MATEŘSTVÍ MĚNÍ aneb Jak mateřství zcela změnilo můj pohled na svět
"V okolí mám spoustu známých, které nekojí" povídá má kamarádka dřímajíc svého téměř půlročního synka na prsu. Já se tehdy nacházela na začátku třetího měsíce těhotenství a se zaujetím jí přitakávala. Také jsem měla v okolí spíš nekojící kamarádky a tak jsme si říkaly, jak to nechápeme. Musím se přiznat, že jsem je i trochu odsuzovala. V té době by mě nenapadlo, že i já budu jedna z těch žen, která bude mít dítě na umělé výživě.
Cesta k miminku začala v listopadu 2017 a po roce neúspěšného snažení jsme s manželem navštívili reprodukční kliniku na doporučení mého gynekologa. Manželovi zjistili špatný progresivní pohyb spermií. Po tomto zjištění nám byly doporučeny vitamíny, které manžel začal hned brát. V únoru se konečně na těhotenském testu ukázaly dvě čárky a pro nás s manželem začalo období největší radosti a zároveň i největšího strachu. Celé těhotenství bylo víceméně bezproblémové až na menší peripetii po druhém screeningu, kdy se objevilo riziko Downova syndromu. Naštěstí vyšetření plodové vody vše vyvrátilo a my jsme se dozvěděli, že čekáme zdravou holčičku.
Tímto "posvěcením" jsem začala přemýšlet nad výbavičkou, zařizováním pokojíčku, přemýšlela jsem nad porodem a samozřejmě jsem také přemýšlela nad tím, jak vlastně chci své dítě vychovávat. Mnohokrát jsem četla i komentovala různé diskuze ohledně porodu, výchovy, výživy, kojení apod. Přesvědčena o své vlastní neomylné pravdě jsem horoucně komentovala a diskutovala s ženami, které měly názor opačný a kolikrát si bohužel pomyslela - "nekojí z vlastní pohodlnosti", "jak může dávat bonbony a párky ani ne ročnímu dítěti", "epidurál, vážně??" a jiné a jiné. Myslím si, že touto "mateřskou naivitou" prochází každá těhotná prvorodička. Já byla samozřejmě přesvědčená o tom, že budu plně kojit, porod bude bez jakékoliv medikace a "oblbováků" na bolest, v rámci minimální ekologické stopy budu používat látkové pleny a místo vlhčených ubrousků obyčejnou vodu a nastříhané látkové ubrousky, zkrátka jsem si vše malovala na bílo-růžovo. Při porodu a v prvních dnech s miminkem mi pomalu začalo docházet, jak hloupá jsem vlastně byla.
12.10.2019 nastal den "D". Večer v 19. hodin jsem si dala horkou vanu a všimla si, že se malá v břiše až moc nezvykle vrtí. Poté, co jsem vylezla z vany jsem si vypila šálek maliníkového čaje. Přišel za mnou do obýváku manžel s tím, že si pustíme nějaký pěkný film. Tak mu říkám, že ano, ale předtím si ještě dojdu na záchod. Jakmile jsem se zvedla z gauče a udělala pár kroků ozval se zvuk jako když vám na podlahu vyšplouchne lavor vody, manželův úhel pohledu. Ano, praskla mi voda a to tedy ve velkém stylu. Začal porod. Vyděšený manžel pobíhal po bytě, tváříc se jako ztracené štěně, a shromažďoval všechny věci, které byly potřeba sebou do porodnice. Já se mezitím šla obléknout, ale protože ze mě tekly hektolitry zelené plodové vody, bylo to značně obtížné. Aby toho nebylo málo tak jsem do toho všeho začala zvracet. Nikdy bych nevěřila, že té plodové vody je v děloze tolik. Zaneřádila jsem dva ručníky, sedačku v autě a ještě v porodnici se za mnou táhla mokrá cestička. Po přijetí na porodní sál mě PA napojila na monitor a po příchodu lékařky následoval ultrazvuk a vaginální vyšetření, které tedy já hodnotím jako horší než celý porod. Bohužel porodní cesty byly úplně zavřené a kontrakce byly velmi slabé a nepravidelné. Vzhledem k zelené plodové vodě lékařka doporučila zavést vyvolávací tabletu. Toho jsem se bála, protože jsem byla samozřejmě plná informací od strejdy Googla, kdy jsem se dočetla, že vyvolávaný porod má mnohem vyšší riziko komplikací a následné zakončení porodu císařským řezem. Zavedení tablety bylo, mírně řečeno, velmi nepříjemné. Bylo 22:00. Asi dvacet minut po zavedení tablety se rozjely opravdu silné kontrakce po dvou minutách. Tímto začalo postupné porušování mého plánování. První kontrakce začala a nabírala na intenzitě jenomže uběhla minuta, dvě, tři a kontrakce stále trvala. Upřímně jsem myslela, že se v tu chvíli raději dobrovolně utopím v záchodě. Manžel zavolal PA, která přinesla injekci na úlevu. Neprotestovala jsem. Po píchnutí injekce kontrakce sice na intenzitě neubraly, ale alespoň začala být pravidelné po těch dvou minutách. Dvě minuty oddychu mezi kontrakcemi hodně pomohly. Po pár hodinách jsem byla svolná také k rajskému plynu, ale ten pomohl jen občas. Malá se narodila před třetí hodinou ranní. Byť jsem byla po porodu unavená, nešlo mi usnout a navíc jsem samozřejmě musela blízkou rodinu a přátelé zpravit o skutečnosti, že jsem se již stala matkou. Byly to poslední hodiny, kdy jsem se mohla ještě normálně vyspat a já hloupá toho nevyužila. Kolem 8. hodiny ranní mi sestřičky přivezly ten krásný uzlíček štěstí. A já se těšila až se probudí a přisaje se mi k prsu. Tedy alespoň tak jsem si to představovala. První pokusy o kojení zbortily moje veškeré představy. Malá se přisávat nechtěla i přes pomoc sestřiček a laktační poradkyně, ale vypadalo to, že prostě jen zatím nemá hlad, protože u toho usínala a vůbec neměla snahu se přisát. Nicméně přišla noc a také přišel hlad. Noc jsem strávila věčným přikládáním a řevem. Malá by i sála, ale nebylo, co sát. Vytékalo jen pár kapek mleziva a toť vše. Nakonec jsme se na to se sestrou nemohly dívat tak přinesla dokrm ve stříkačce. Malá to zhltla jako nic a spinkala do rána. Proces se avšak opakoval následující den. Byla jsem zoufalá z toho, že nedokážu nakrmit své miminko, byla jsem unavená, chtělo se mi plakat. Nakonec nám lékař naordinoval dokrm, protože malé šla váha dolů. Pořád jsem přikládala, zkoušela kojit, ale byl to skutečně boj. Mléko se mi plně udělalo až 4. den po porodu, tedy při propuštění z nemocnice. Při propuštění mě lékařka informovala, že mám nakojit a poté dokrmit umělou výživou. První noc doma byla opravdu horor. Opět jsem pořád malou přikládala, ale přesto, že mléka bylo dost, tak se nechtěla přisát. Bylo na ní vidět, že je hodně hladová. Bohužel po několika hodinách řvaní jsem to vzdala, udělala UM a dala jí láhev. Vypila to a usnula. Poté jsem to ještě několikrát zkoušela z prsa, ale vztekání a řvaní se opakovalo. Zkoušela jsem tedy odsávat. Dávala jsem jí odsáté mléko z láhve a popřípadě ještě dokrmila UM. Takto to šlo cca týden jenomže mléka ubývalo, dle lékařky potřebují prsa stimul od dítěte, a s kojením byl nadobro konec.
Skutečnost, že zrovna já mám dítě na umělé výživě byla pro mě opravdu velmi deprimující a měla jsem pocit vlastního selhání. O to horší bylo, když se mě příbuzné ptaly zda kojím a poté, co jsem odpověděla, že ne se samozřejmě ptaly proč. Nechtělo se mi o tom mluvit a ani to vysvětlovat. Opravdu musím říct, že to pro mě bylo velmi bolestné téma. Viděla jsem na nich, že si myslí své, vlastně asi to samé, co jsem si o nekojících matkách myslela i já. A tohle vše byl moment, kdy jsem si uvědomila, že já sama jsem soudila člověka na základě několika vět mnohdy i jen z doslechu. Netýká se to jen mých názorů ohledně mateřství, ale i jiné mé odsuzující a vysmívající názory, které jsem vypustila z úst v průběhu života. Tehdy jsem se posunula dál ve svém osobním rozvoji. Zkrátka nelze jiného člověka soudit na základě svých zkušeností a někdy ani ne zkušeností, ale svých domněnek. Každý člověk je jiný, každý vnímá různé aspekty života úplně jinak a každý má jiný úhel pohledu na to, co je, a co není správné. Každý máme samozřejmě na něco názor a chceme, aby ho ostatní respektovali, ale tím pádem musíme i my respektovat názory druhých a samozřejmě respektovat i jejich styl života.
Dnes jsou mé dceři 4. měsíce. Tak nějak jsem se s tou skutečností, že nekojím již smířila. Brzy budeme začínat s příkrmy a já jsem také zatím pořád přesvědčená o tom, že malé párky ani sladké dávat nebudu minimálně do toho roka a půl jenomže kdoví, jak to vlastně bude. Zkrátka člověk míní, život (mateřství) mění.
PS: Zatím jsem dodržela akorát to, že nepoužívám vlhčené ubrousky, ale opravdu jen vodu a nastříhané kousky látkových plen.
Svatá pravda! Tak jsem si to představovala úplně jednoduše (dítko m narozené 14.10.2019), proč bych jako nekojila..kolem Vánoc ale přestala malá přibírat a Dr. doporučila dokrm, hrozně dlouho jsem nechtěla..brala jsem to jako selhání..kór když já mléko mám, ale malá odemne nechce.. no každopádně teď je to tak, že když je v polospanku snažím se kojit, v noci to jakžtakž kojim..ale jinak jedem láhev..je teda pravda, že cítím, že jsem se s tím ještě úplně nesrovnala..Ze začátku jsem se fakt snažila, jenže ona tak plakala, až z toho usnula a pak nechtěla ani z lahve 🤦ale spokojenost mimca je pro mě důležitá. A musím říct, že dneska bych se už nikoho nezeptala zda kojí nebo ne.. všechny ty dotazy babiček a tetiček..a vysvětlovat proč nekojim (kor když s tím sama nejsem srovnána) a ty jejich pohledy..jo a na párky a bonbóny mám stejný názor, tak uvidíme 😊
Mluvíš mi z duše. Jak já byla chytrá, jak jsem měla ve všem jasno 🙂 A jak jsem pochopila, že věci nejsou černobílé. Malé jsou dva roky a já se za tu dobu naučila, že žádny můj názor není svatá pravda.
Add kojení... já to vydržela tři neděle. Tři neděle pláče, hubnutí... bez příkru. Malá byla dobrá sosinka, jenže ze mě toho prostě dost ne a ne dostat. Prisata téměř bez přestávky. Možná bych se časem rozkojila, ale malá by mezi tím nejspíš vyhladovela. Ne, není pravda, že může kojit každá a škoda, že má člověk tohle nacpane v hlavě. Měla jsem to utnout dřív.
Používáme vlhčené ubrousky, jednorázové plenky (ted už jen na noc)...
Ale víš co? Malé jsou dva roky a s jídlem jsme to zvládli 🙂 Jí maso, ryby, zeleninu, ovoce, přílohy, jogurty, čerstvé sýry... ale žádné sladkosti, nesolim atd. Takže to jde 🙂
Naprosto souhlasím. Syn má teprve 3 měsíce a už teď mám spoustu ideálů zbořených (viz látkové pleny, dudlík atd.), já sice kojím plně, ale kojím s kloboučkama, které se nám prostě nepodařilo odbourat i přes veškeré snahy. A teď si "užívám," když se mě zatím bezdětné nebo těhotné kamarádky ptají co jako celý den dělám, že nestíhám uvařit teplé jídlo a proč se mi dítě budí po hodině, že dělám něco špatně a jak je možné, že používáme jednorázové pleny. Vždycky si v duchu říkám - povíme si, až to bude i u vás aktuální.😅
Měla jsem tušení, že kojit nebudu. Mám vpáčené bradavky. Už druhý den jsem měla prsa do krve, 4.den brutální zánět a atb. Celkově 5 týdnů probíhala snaha, někdy to prostě nejde. Svět se kvůli tomu nezboří.
@pipi_puncocha kloboučky jsem začala, když byl dceři tyden, kvůli poranění bradavek. Bylo to pohodlné. Časem jsem zjistila, že už to bez nich neumí. V šesti měsících jsem to zkusila bez a šlo to. Asi tím, jak už je velká, jí z různých lžiček a flašek
U prvni jsem taky hned po porodu nespala, ja hlupacka 😀 mliko se mi u obou udelalo 4.den a taky jsme uz na UM... A u prvni nebyl, ale u treti rikam...nechci epidural...nez doslo na lamani chleba 😀 chtela jsem cokoli!
Jj, člověk snadno odsoudí nebo si mele svou pravdu, přestože to jiné nezažil, neví o tom nic. Je to snadnější, než se zkusit vcítit. Ale o to víc je takové přiznání důležité.
Také jsem byla plná ideálů a představ, jak snadno a hezky to všechno půjde. Půl roku řevu naší princezny mě přivedlo k myšlenkám, že největší chybou bylo vůbec myslet na dítě. Postupně se vše vyladilo, ale naučila jsem se, že každý si to udělá, jak to jde, ne, jak chce. S nejlepším úmyslem.
Kojení u nás dopadlo, ale vůbec se nedivím ženám, které to vzdají. V rámci zachování zdravé psychiky matky a dítěte mi to leckdy přijde rozumnější. Nelátkuji, vodu jsem střídala s umělými ubrousky. A dcera žije. 🙂 S jídlem je to taky tak napůl. Je jí 2,5 a zná sladkosti velmi dobře, ale ví, že to není normální jídlo. A to mi nakonec přijde důležitější. 🙂
Jo a dnes se ptám na kojení jen z jednoho důvodu - zda mám koupit kojící čaj nebo lahev vína. :D
Měla jsem to stejně, jen s tím rozdílem, že se mi mléko neudělalo vůbec. Tlak okolí byl strašný, kecy tchýně a švagrové která měla mléka pro půl porodnice... Co já se naplakala. Ale mléko nebylo. Po pár měsícich mi manžel řekl ať jdu ven mezi lidi, že malou pohlídá. Tak jsem šla poprvé od porodu s kamarádama do hospody. No nenašla se tam bezdětná 🐐, která mi nepřímo řekla, že nekojim jen abych mohla pít pivo? Teď má dcera 4 roky, je úžasná a je zdravější než tři plně a dlouho kojené děti švagrové. Aspoň tak, ne že bych jim něco zleho přála, ale být to naopak, stoprocentně mám na talíři, že za kašel a nachlazení můžu já, páč jsem nekojila. U druhé dcery jsem mléko měla, ale na toho našeho extrémního žrouta to nestačilo, takže jsem zase minimálně na půl dokrmovala a bojkot kojení ve třech měsících byl konečná. Kašlu na to, udělala jsem co jsem mohla. Taky jsem si představovala chvíle souznění při kojení. Realita je jiná.
Krásně napsaný a čtivý článek. Jen bych u článků všeobecně ocenila spisovnou češtinu – tím myslím skloňování typu "moje veškerý představy".
Taky jsem si malovala na růžovo, jak budu krásně kojit a mrňousek bude sát jako divý... no holka mi u toho taky spala, nechtěla se přisávat, málo přibírala... No naštěstí jsem to vyřešila tak, že jsem odsávala, protože MM bylo nakonec dost (odsávačka si mákla) a holka byla do 4 měsíce jen na MM. Odsávat jsem vydržela do 16 měsíce, pak pramen nadobro vyschl... byl to každodenní opruz, ale naštěstí jsem měla takové podmínky, že to šlo takhle v pohodě odsávat. Jsem zvědavá na případné druhé 😀
@teckadvojtecka souhlasím 😊 snažím se dávat si pozor při psaní každého příspěvku nicméně přes všechny mé snahy a přečtení článku několikrát za sebou jsem tuto maličkost přehlídla
Kdyz se matky navzajem soudi, je to vzdycky problem. Moc hezky naosane
Tohle bych mohla téměř do puntíku podepsat, měla jsem to všechno stejně. Až na to, že Kubík se prisal, tahal krásně, ale asi tak minutu, než u toho usnul. Laktace se nerozjela a i když jsem pravidelně prikladala a snažila se až do 3. měsíce, stejně byl už od porodnice na dokrmu. Po třetím měsíci jsem to vzdala, ale nesla jsem to taky dost těžce a brala to jako své selhání. Já teda nikoho za UM neodsuzuju, ale nikdy mě ani nenapadlo, že zrovna já nebudu kojit. Mělo to tak být. Hlavně, že jsme všichni spokojeni. 😊☘️
Supr, že o tom tak hezky, otevřeně a ještě čtivě píšeš. 🙂
Moc diky za tento clanek. U nas taky to kojeni nedopadlo a me to hodne mrzi, uplne zpracovane to nemam a to uz dcera ma 16 mesicu. Tech duvodu, proc zeny nekoji / nemohou kojit je x a casto je to souboj s casem, aby miminko uplne nevyhladovelo ci souboj s psychikou, kdyz silime strachem o dite a vime, ze um je efektivnim resenim. Ocenuji, jak se ted podporuje kojeni, ale zda se mi, ze uz to obcas zachazi do extremu a obcas to dokaze i docela uskodit. Takze tyhle nahledy na vec hodne vitam...
S tím kojením se nedá už nic dělat, ale co se týče ostatních věcí jako látkové pleny, vlhčené ubrousky a nedavani toho či onoho dítěti atd.. to není nic, co by změnilo mateřství, ale jen o tom, nakolik je člověk pohodlný. Určitě jsem taky měla spoustu pomýlených představ (jako třeba, ze dítě přece nebude brečet, ha ha 🤦), ale u ostatních věcí, které jsem mohla ovlivnit se skutečnost shodovala s tím, jak jsem to plánovala během těhotenství. Je to jen o tom si za tím stát. Což není vždy jednoduché.
I já patřím mezi ty, co se pod tvůj článek klidně podepíší. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. 🙂 Během těhotenství jsem měla o porodu a mateřství naivní a zkreslené představy. Představa č. 1: Porod bude bez "chemie" a nástřiku. Realita: Vyvolávání, oxytocin, opiáty, nástřih. Představa č. 2: Kojení je přirozené a snadné. Realita: Mléko ne a ne se spustit a když se spustilo, tak se synovi nedařilo přisát a to málo co vysál, zase vyblinkal. Pomohli kloboučky, se kterými nakonec plně kojím, ale už kojení nepovažuji za samozřejmost a nikoho bych si za umělé mléko netroufala soudit. Představa č. 3: Dudlík nikdy. Realita: Dudlík jsem dala synovi už v porodnici. Představa č. 4: Dítě nebude spát v posteli. Realita: Tato představa vydržela krušné dva měsíce, teď spíme spolu a jsme šťastní. Když si vzpomenu, jak jsem to před pár měsíci v nějaké diskuzi odsuzovala... Určitě je toho víc, ale teď si nevzpomenu. 🙂
@antiquecz moji malé budou taky dva roky, nabízím ji vše, ale ovoce a zeleninu téměř neji, až na občasné výjimky. A nemyslím si, že by to byla moje chyba, od začátku se snažím dodržovat zásady, nedávám ji žádné sladkosti a zbytek jídelníčku je myslím docela zdravý. Ale proste to do ni nedostanu. Takže si myslím, že i když říkáš, že to jde, tak to do značné míry záleží také na dítěti a pokud to u někoho nejde, tak to není hned vinou matky 🙂.
Článek je výborný, také jsem se v něm našla a mám i takové kamarádky, jejichž reakce mě občas mrzí, ale potom si řeknu, že si to časem nejspíš taky teprve uvědomí🙂
@tonicka16 Naprosto s tebou souhlasím. S chutemi našich drobečků někdy prostě nehneme. To, že to jde, jsem myslela spíš tak, že jde to, že před okolím udrzime stravování (a i spousty jiných věcí) tak, jak si myslíme, že je to správné. I když je to někdy boj 🙂 Prostě jde dělat věci po svém. Tedy, pokud spolupracuje dítě 🙂
@tonicka16 u nás to samé. Minulý týden chtěla babička naší malé smažit vdolky. A když jsem jí řekla, že smažené nee, tak mě přesvedcovala, že to je v pořádku. Tak jsem se jí zeptala, jestli by jí to dala k obědu. To prý ne, ke svačině 🙂 Tak jsem se jí zeptala, jestli dopoledne místo oblíbeného bílého jogurtu, nebo odpoledne místo čerstvého ovoce. No, vdolky nebyly 🙂
Začni psát komentář...
na párky a cukr se vybodni, to je moc složité, kup hambáče a cukrovou vatu 👍😘 Sice jsem kojení a ani nekojení nikdy neodsuzovala, nicméně Tvou situaci plně chápu. Taktéž jsem ani jedno dítě nekojila a do toho se mi u těch pokusů o kojení rozjela deprese, čili to bylo záživné. Taktéž nenávidím otázky typu kojíš? A proč ne? A to není tím, že bys neměla, jen Ti to nikdo pořádně neukázal... no, z těchto vět většinou kvetu. Nicméně, abych to dokončila. Po menších peripetiích s výběrem mléka (starší měla Sunar Nutradefense a bylo to super a ta mladší holt musí mít něco extra) jsme skončily na Sunaru AR, je jí přes půl roku a je skvělá 🙂