Že to mateřství není zrovna jen a pouze o šťastných momentech, to víme asi všechny.
Poslední rok se učím, jak se na svůj život koukat s nadhledem a dělat si srandu i z událostí méně vtipných. Abych se tak trochu narcisticky pochválila, celkem se mi to daří. Ale jsou věci, které prostě nejdou hned brát sportovně. Některé věci potřebují čas a velmi těžko se vstřebávají.
Dřív jsem z některých příspěvků na MK měla dojem, že nemám dostatečně úžasné a modrokoníkovské manželství, když mi manžel nenosí pravidelně bonboniéry, pugéty růží nebo nekupuje luxusní auta. Trvalo mi dlouho než jsem se tomu zasmála a hodila to za hlavu.
Teď mě ale trápí něco jiného. Vždycky když mě soužil nějaký ten trabl v životě, měla jsem zároveň někoho, komu jsem kdykoliv mohla zavolat nebo napsat. A ten někdo mě nikdy nenechal ve štychu. Tomu někomu se říká kamarádka. A to je přesně to nedostatkové zboží, které mi teď chybí nejvíc ze všeho. Proč? Protože mám splín a nemám komu to zavolat. Tudíž mé nové heslo zní: "Když nevíš co bys, opruzuj Koně" 😀
Je celkem tristní, že všechny dřívější kamarádky jsou vzdálené buď psychicky nebo fyzicky, názorově v důsledku hormonálních nebo jiných životních změn. Uklidňuju se ale tím, že je to normální vývoj. Zkrátka lidé se mění a opouštějí pole působnosti druhých, působí zase jinde a tak dále. Co myslíte, je to normální? Asi jo, ale je sakra kumšt se s tím smířit...
Dřív jsem nechodila na MK a měla jsem reálné kamarádky, i když jsem s nimi byla ve spojení skrz moderní komunikační technologie a na skutečná setkání nebyl čas. Teď mé kamarádky sestávají z nul a jedniček a ty skutečné se tak trochu vypařily. Co bych dělala nebýt MK to vážně netuším. Asi už bych se buď někde houpala na šňůře z punčocháčů, šňupala sunar nebo kouřila fenyklovej čaj.
Určitě tu nejsem jediná, kdo má občas depku, strašně nutně by se potřeboval svěřit někomu a ejhle - ono není komu. Nakonec je z toho ještě větší depka, nemůžete si spravit náladu ani Sexem ve městě, protože to přátelství (byť fiktivní) jakožto ústřední motiv vás dovádí k šílenství a nakonec je vám tak strašně smutno z toho, že zrovna vy ty kámošky nemáte a nějaká vyzáblá Jessica Parker jo (a k tomu ještě Božskýho i s těma kytkama a autama a tak), i přesto, že vy SAMOZŘEJMĚ vypadáte tak milionkrát líp. Je to prostě na pytel. Sama jsem ještě nepřišla na to, jak tuhle chvíli elegantně překlenout. Za případné tipy jak na to bez užití omamných látek předem děkuji.
Za co jsem ale hrozně vděčná, je Koník a to, že jsem tu potkala pár skvělých maminek, kterým se to mlíko na mozku neusadilo a přes všechny prdíky a rýmičky zůstávají samy sebou, dokážou podpořit a podržet.
Díky, díky, díky!
šňupala sunar nebo kouřila fenyklovej čaj... 😂 Brecim smichy