Kdyz se "to" stalo, převrátilo nám to životy vzhůru nohama.Už bojujeme společně téměř dva a půl roku. Jednou si ale u uvědomíte, ze se chováte trochu jinak, tak nějak automaticky...někdy bez emocí,jindy extrémně přehnaně. Že máte stavy,které nejsou normální. Pokud někdo nekdy mel panickou ataku,tak ví,o čem píšu.
Přišlo to ke mě pomalu. Pomalu me to uvnitř užírá a já mam vlastně pocit, že nemám právo něco cítit.
Co se Maty narodil, žiju ve strachu a hrůze. Nemohu plánovat ani tyden dopředu,natož měsíce. A panika mě přepadá poměrně často. Přidaly se k ní výčitky, že nejsem dobrá máma, žena..že jsem nedokázala donosit syna, že zdravotní potíže má kvuli mě..že jsem dovolila peg a zavinila tak tracheotomii...že že že...a tak bych mohla pokračovat dál...
Já se bojím i pokroků,protože čekám nějakou ránu...
Vlastně se asi nejvíc bojím sama sebe a toho co bude.Uvědomila jsem si, vlastně i diky skvěle paní psycholožce, že se nejvíc bojím toho,vo bude,až mě nebude potřeba...bojím se toho, že zo nezvládnu a moje tělo mi to dá sežrat...bojím se dívat dopředu,bojím se ... Vlastně se bojím normálního života.
A proto jsem se rozhodla pracovat na sobě s psycholožkou, která mi naslouchá a vede. Zatím bez medikace,snad svou postraumatickou stresovou poruchu zvládnu!
🍀