Můj bráška o víkendech vstává za rozbřesku, aby si užil volné dny. Vyspat se přece může v týdnu... Vždycky jsem nad tím kroutila hlavou, to já si naopak ráda přispím. Ale když čtu o tom, že mateřská a rodičovská je všechno, jen ne dovolená, dochází mi, že jsem mu podobnější, než jsem myslela. Tak o tom na výzvu @gradan napíšu víc.


Na dovolené s cestovkou jsem byla jednou. Nechali jsme se dovézt do resortu, odtamtud pak každý den vyjížděli na výlety po okolí. V bazénu jsme se vykoupali dvakrát (brzy ráno před odjezdem na výlet) a na pláž se šli projít poslední den před odjezdem. To byla má poslední dovolená s rodiči.



Pak jsem začala jezdit s kamarády s batohem do hor. Všechny věci na třítýdenní dovolenou v batohu na zádech, vážil skoro polovinu mojí váhy. První dva až tři dny jsme se jenom škrábali do kopce. Večer mě bolavá záda nenechala usnout a nad ránem jsem se často budila zimou. Celé dny jsem šlapala v promáčených botách a vodu jsme si odměřovali po douškách, protože k další studni bylo daleko. Jedli jsme brkaši z pytlíku se špekem nebo rýži s cibulí. K obědu byl chleba posypaný kořením, a když se nám kvůli špatnému počasí cesta o pár dnů natáhla, jen jsme z chleba oloupali plíseň a jedli ho také. Na hřebenech nebylo z čeho rozdělat oheň a soukromí při konání potřeby zajistil leda větší kámen. Myli jsme se jen občas, v ledovém potoce nebo v horském plese — mimochodem, nikdy jsem už nezažila takový pocit svobody a čistoty, jako když jsem si na skále po takové koupeli rozčesávala vlasy. Do spacáku jsem každý večer lezla absolutně vyčerpaná, ale plná zážitků a svobodná jako víla. 


Zažili jsme hodně věcí, které by si člověk nenaplánoval - úraz v rumunských horách daleko od civilizace, útok divokých psů, nebezpečné bouřky jen kousek pod horským hřebenem.Hlad, zimu, vyčerpání. Ponorku, hádky kvůli hloupostem, chvíle, kdy jsme se chovali jako blázni. Ale sílu z těchhle dovolených čerpám dodnes a nikdy nezapomenu. Zážitky nemusí být jenom pozitivní, hlavní je, aby byly silné, nezapomenutelné, dechberoucí.


A taková je rodičovská. Ráno si v klidu uvařím kafe a pak ho v klidu večer studené vyliju do dřezu. Spím pár hodin denně a občas se ani nestihnu najíst. Pořád někoho a něco nosím, a i když moje záda zoufale prosí o masáž, nemám hlídání, takže mají smůlu. Občas jsem tak unavená, že se mi pletou slova, a když mám chuť na salát, požádám manžela, aby mi podal jogurt...


Ale ráno mě místo budíku budí teplé tělíčko, které mi vleze pod peřinu. Místo tlačenice v ranním metru peču vafle, místo ranní porady skládám puzzle a místo nemožných řešení pro klienta hledám nejhezčí cestu kolem potoka k hřišti. Pak si sednu na lavičku a čtu si nebo lezu po stromech a stavím iglů. Nečtu výkazy, výroční zprávy, briefy a katalogy požadavků, ale encyklopedie a vzrušující knížky s nádhernými ilustracemi. Místo PR zpráv píšu pohádky o princeznách, co se jmenují jako mé dcery. Každý den se naučím něco nového a prožiju něco vzrušujícího.


Občas vzteky tluču do zdi a vyčerpáním pláču na záchodě. To k tomu patří. Ale když večer usínám, úplně každý večer, i kdyby se za okny už rozednívalo, já nemohla udržet oči otevřené a mé miminko dávalo mručením najevo, že se probouzí, úplně každý večer před usnutím děkuju. Za co všechno, to už si nechám pro sebe. Ale vím, že na tuhle dovolenou nikdy nezapomenu.


Toužím jet na Maledivy, Island a vidět Ohňovou zemi. Ale i kdybych procestovala celý svět první třídou, lepší než tahle dovča to nebude.


Jak to vidíte vy? Možná úplně naopak a nad tím, jak jsem trávila své prázdniny, kroutíte hlavou jako já nad víkendovým programem mého brášky. Ale to je úplně fuk! Ať už zrovna prožíváte parádní jízdu nebo nervydrásající galeje, společné máme to, že děláme tu nejdůležitější a nejužitečnější práci na světě. Tak ji dělejme co nejlíp, ať to, co jednou sklidíme, vydá za tisíc fotoknih z drahých destinací.