...rozhodne nieje o klasickom drtení malej a veľkej násobilky, vybraných slov, de-te-ne, prítokov Labe, predstaviteľov romantizmu v literatúre, hlavných miest štátov, gotickom štýle, chemickom vzorci kyseliny sírovej, naspamäť hymna, 3x za sebou kotrmelec, skok znožmo, rozdiel medzi hinduizmom a budhizmom, a milión ďalších encyklopedických dat, ktorými som odmietla nechať svoje deti naplniť.  Oni sú potvorky vynaliezavé, a dávno zistili, kde tie data sú. (Naposledy Sněžka a Aboriginci.)

Vzdelávanie doma v mojom poňatí znamená, že dieťa sa - samo - učí žiť život podľa svojich predstáv. Určuje si ciele, vytyčuje scestu, dosahuje podciele, napĺňa svoje vízie. (My sme dnes preberali afirmácie).

Že sa učí zodpovednosti za svoj život, za svoju prácu, že sa vie naučiť to, čo potrebuje k dosiahnutiu svojho cieľa. Že si vie rozvrhnúť čas svojho dňa tak, aby stihlo prácu, zábavu, učenie, i lelkovanie, že si je vedomé a dobrovoľne vykonáva svoje povinnosti, pretože vie, prečo, že je motivované a vie sa motivovať samo, že cíti radosť z tvorivej činnosti a dobre vykonanej práce a vie ju i oceniť u druhých, že sa vie hrať i odpočívať, že si vie obhájiť i svoje lelkovanie, že si je vedomé svojich práv a slobôd, a práv a slobôd druhých, že netrávi čas bezducho pred obrazvkou, že je zvedavé, že je tolerantné k názorom iných, i keď s nimi nesúhlasí, že vie diskutovať alebo naopak čušať keď treba.)

A milióny iných vecí, ktoré sa deti učia napodobňovaním svojich rodičov. Tak, ako všetky mláďatá. Pretože keď tie deti rodím, chcem ich i vychovávať, a to podľa seba.

Hoci mi tá kniha prišla do rúk neskoro, predsa len, pár zaujímavých myšlienok som si z nej vzala, čiže zapísala so svojho denníka. )) Túto konkrétne som však uviedla do provozu v deň, keď som sa stala optimistkou, len som to nevedela takto pekne formulovať.

"Život podle dizajnu spočívá z velké části ve vyzařování vděčnosti za to, co máte, a touhy po tom, mít víc. Patří sem i poděkování za to, že je náš život zrovna takový, jaký v daném okamžiku je. Pokud budeme každý den žít s pocitem vděku za to, co máme, a nezaměřovat se na to, co nám chybí, budeme disponovat silnou zbraní, která nám bude donekonečna dodávat sílu. Většina lidí stráví mnoho času tím, že si dookola připomínají, co jím chybí, místo toho, aby se porozhlédli okolo a počítali, co jim dělá radost."

Pesimistom a optimistom - začiatočníkom odporúčam prečítať. Sic trocha instantná, ako každá z usa, ale na začiatok stačí, na ten štart. Ja už i viem, komu ju darujem.) Jednej pesimistke, sťažovateľke, dáme, ktorá má všetko, okrem problémov, a tak si ich musí sama vyrábať, dnes sa to volá depresia.

OMLOUVÁM SE, PROSÍM, ODPUSŤ MI, DĚKUJI TI, MILUJI TĚ.

S radosťou vám predstavujem vašu novú Ambasádorku, http://www.modrykonik.cz/blog/zuzmenda/. Bude prezentovať značku Jamieson.

Kanadská firma Jamieson je firma s poslaním. Vždy prichádza na trh s inovatívnymi produktmi najvyššej kvality, čistoty a bezpečnosti. Záleží im na tom, aby všetky ich produkty boli vášmu zdraviu prospešné. Keď som sa stretol s ľuďmi, ktorí distribuujú Jamieson v Českej republike a na Slovensku, cítil som, že aj oni veria v toto poslanie. Cítil som radosť z toho, že môžu ponúkať vitamíny a výživové doplnky z prirodných zdrojov. Značka Jamieson bola založená pred viac ako 90 rokmi a veštím jej žiarivú budúcnosť.

Ambasádorkou Jamiesonu je Zuzana

Zuzana je veľmi zaujímavá a zvedavá (v tom krásnom zmysle slova) mamička s ktorou sa veľmi dobre komunikuje. Má na Modrom koníku úžasnú skupinu o nosení a verím, že jej skupina o značke Jamieson bude rovnako prínosná pre celú stránku. Zuzana, už sa úprimne teším na všetky tvoje príspevky 🙂

O všetkom ostatnom sa dozviete v Zuzaninom blogu http://www.modrykonik.cz/blog/zuzmenda/.

Môžete sa hneď pridať do jej skupiny: Jamieson - cesta ke zdraví.

Moje malá holčičko,

dnes slavíš narozeniny a jsou to přesně tři roky, co jsem tě poznala. Tři roky co jsem poznala sama sebe. Tři roky štěstí, slz, lásky, únavy, plánů, slibů, strachu, úžasu a vděčnosti. Vděčnosti za to, že tě můžu mít. Že jsi moje, že jsi naše.

Ani nevíš, jak moc jsem na tebe hrdá! První rok ve školce jsi zvládla levou zadní a bez sebemenšího zaváhání nebo problému. Naučila ses spoustu věcí (i těch, co ses zrovna učit nemusela 😀). Poznala jsi, co je přátelství (i když to pravé přátelství přijde asi až o pár let později, ale kdo ví). Zjistila jsi, že i když nejsme celý den jen spolu, vždycky se k tobě vrátím a že tě neopustím.

Tím vším jsi spoustu věcí naučila i mě a za to ti nikdy nepřestanu děkovat. Každý den rostu s tebou. Díky tobě se učím být lepším člověkem (a také lepší mámou) a pevně doufám, že se mi to hlavně v tvých očích daří…Holčičko moje, jsi pro mě neustále tím nejvzácnějším darem, co mám. Nikdy mě nepřestane udivovat to, jaká jsi. Pro mě prostě dokonalá!

Za ten rok jsi mi zase hrozně vyrostla… A né jen co se centimetrů týče, ale i tak nějak lidsky. Je s tebou stále větší sranda. Ty jiskřičky v očích, když tě napadne nějaká lumpárna a ta radost, když ti to projde… To, jak se tváříš hrozně důležitě, když někomu něco vyprávíš a vysvětluješ. To, jak poznáš, když mě něco trápí a přijdeš…úplně beze slov… obejmeš mě a já vím, že bude dobře… že je dobře, protože jsi se mnou! A i když zlobíš, až si občas říkám, že jsi snad měla být kluk, tak tě prosím, zůstaň taková! Nevyměnila bych na tobě ani vlásek ♥

Holčičko moje, asi se budu opakovat, ale jsi moje všechno. Miluju tě nadevšechno na světě a jsem pyšná na to, jaká z tebe roste slečna. Krásné třetí narozeniny, lásko moje.

Moje babička s dědečkem mají opravdu vybraný vkus. O tom se koneckonců přesvědčuji již od dětství.  Za svůj krátký život jsem musela nesčetněkrát řešit, kam s párem kvalitních německých bot po své pratetě, s látkou na závěsy, ubrusy a jiné doplňky do domácnosti (co kdybych se třeba náhodou nudila, koupila si šicí stroj a naučila se šít?) či s fungl novými šaty z dovozu.

Abyste tomu dobře rozuměli –babička svou sestru nikdy v lásce neměla a nijak se tím netají. Jinak tomu ale bylo v případě, když jí sestra emigrantka poslala nějaké luxusní zboží. Tím nás pak průběžně obdarovávala a dokonce i teď, víc než 10 let po její smrti, sem tam nějaký ten exkluzivní kousek vytáhne.

Ano, mí prarodiče mají vybraný vkus. Jen škoda, že se ani za mák neshoduje s tím mým.

Babiččiným darům jsem už téměř odvykla, ale dnes mi opět připomněla, jak umí být s dědou štědří. Jeli jsme k nim po dlouhé době na návštěvu. Už do telefonu mi sdělovali, že pro nás všechny něco mají a já se měla brzy přesvědčit, že tentokrát je to doopravdy bomba.

Po obvyklých uvítacích ceremoniálech jsme se přesunuli k darům. Děti dostaly hračky, kterými se kupodivu zabavily a děda mě potutelně táhnul do pokoje. V tu chvíli jsem ještě nic netušila. Z pokoje se ozývalo zlověstné ticho a to už mi bylo podezřelé. Můj jinak hlasitý a neustále hlaholící manžel tam seděl a mlčel! Děsivá představa!

Vtom vejdu do pokojíku a vidím velmi zvláštní obraz; manžel zkroušeně sedí a evidentně neví, jestli se má smát nebo brečet, babička na mě vyčkávavě a nadšeně zírá a já bych odpřísáhla, že nebýt jejích umělých kloubů a operovaného srdce, skákala by nedočkavostí do stropu. Před nimi na zemi leží dva perské koberce. Nejsou to ale obyčejné koberce. Jsou to zaručeně ty dva úplně nejhorší a nejodpornější koberce, jaké si vůbec umíte představit!