Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....

Barefoot

Tučně jsou zvýrazněny značky (resp. některé modely dané značky), které jsou vhodné do terénu: do nečasu, na tůru, do lesní školky. 

Kurzívou jsou označeny typy, které jsou vhodné spíš do sucha (nejčastěji kvůli kožené podrážce).

Malý kompromis

Velký kompromis

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....