Někdo se možná bude divit (já už se nedivím), ale většina matek se v tom jistě najde!

Pěnové puzzle - dostali jsme jich několik. Barevné čtverce, které do sebe zapadají, jsou měkoučké, hřejí na podlaze a jsou vyrobeny z …,  Bůh ví z čeho. K nim jsme také dostali větu NEBOJ, TO NEMŮŽE NIKDY UKOUSNOUT. Věřte, že může. Pořád dokola jsme s Lukášem lítali po bytě, hledali ty minikousky a rvali mu je z pusy. Jestli existuje peklo, bude vystavěné právě z tohohle!

Časopisy - když poprvé snědl kus stránky, volala jsem hystericky našemu pediatrovi, jak moc ho to ohrožuje na životě. Zeptal se, o jaký časopis šlo. Byla to Epocha. Pan doktor měl radost, že to nebyl žádný bulvární plátek a prý máme inteligentní dítě, které ví, co je dobré. Tak alespoň tak. Už jsem úplně klidná. Jen ho nenechávám žvýkat Cosmopolitan. Těžko říct, co by to s ním udělalo.

Odpadky – v případě, že přijde světová válka, zombie apokalypsa nebo jiná událost, která nás donutí žít na skládce a živit se odpadky bude naše dítě jediné z rodiny, které přežije. Není přeci nic lepšího, než si do pusy narvat směs použitých vlhčených ubrousků, česnekových slupek a to vše zalité mlíkem, které zbylo v krabici. Jo, vlastně je…. Rozbalit posranou plínu a hezky se v ní pomatlat!!!!

Krémy a sprchové gely – nejvíc mu chutná Rybilka (pro neznalé se jedná o krém na prdel – jeho), ale nepohrdne ani douškem olejíčku po koupání (Hipp je prý nejlepší). Když se do sebe snaží vyprázdnit sprcháč, při škytání z něj vychází bubliny. Jednou bude zapsán do Guinnesovy knihy rekordů jako největší chodící bublifuk!

Více na KYSMONTE.BLOGSPOT.CZ

Dnes je to přesně půl roku od chvile co jsem se stala Matkou na plný úvazek. Každodenní péče začínala kolem půl deváte přebalením a nachystáním na vizitu. Já jako prvorodička jsem byla vždy ještě v pyžamu, pokud jsem se nějakým zázrakem neprobudila dřív,což se stalo málokdy. Takže vizita, kontrola hlavičky, nožek, jestli správně kakáme, čůráme atd...., a tak to bylo každý den. Po vizitě krmení a po krmení 3 krát týdně velká vizita v čele s panem přimářem, který do pokojů vždy vstupoval jako herec v hlavni roli na jeviště Narodního divadla 🙂. Poté následoval zasloužený odpočinek a sledováni hodin na stěně, abychom nepropáslí 3 hodinové intervaly v krmeni. Vždy po 12 hodině začínaly naše chvilky svobody- oběd, zastávka v lékárně a zpět za našimi zlatičky, dalši krmení a pak vytoužený kontakt s realným světem- návštěvy. Moje návštěva- můj manžel- další účastník kurzu rodičovství. Užival si každou chvilku a nejvice ho bavilo přebalování, hodně jsme si povidali, psali dennik naši maličké a já jsme zkoušela přikládat k prsu a byl to fajn strávený čas. 5 hodin uteklo jako voda a manžel už musel domů:( ale ani my jsme se nenudily- výměna desinfekcí,večeře, koupání, krmení a hurá do sprchy a na kutě. Nezapomenout nastavit budik a vyspat se aspoň chvili než nám zase začne noční šichta. Ta začínala mezi 10-11 večer a končila v 6- 7 ráno 🙂 prostě realita mateřství.

Mé dva předchozí porody, ač z nich mám 2 krásné zdravé děti, nebyly podle mých představ, vždy to probíhalo tak nějak mimo mně, mimo mou kontrolu, a tak když jsem potřetí otěhotněla, chtěla jsem zažít krásný a přirozený porod tak nějak více podle sebe. Shlédla jsem spoustu videí o porodech bez bolesti, hypnoporodu, přirozeném porodu a nabývala jsem sebevědomí pro krásný zážitek ze zrození. Těšila jsem se,že porodím v nejbližší, celkem vyhlášené, zlínské porodnici, potmě, s dulou, případně s manželem, ale tomu se k porodu nechtělo a já ho nenutila, chápala jsem ho. Ovšem v 23.týdnu na velkém UTZ byla objevena u naší holčičky vrozená vývojová vada na srdíčku, od té doby jsme byli sledování se srdíčkem i v Brně, a taky mi bylo doporučeno rodit právě v Brně, kde by v případě komplikací byli po ruce specialisté. 

U našeho miminka byla objevena špatně tvarovaná chlopeň a zúžená plícnice. Naštěstí se v průběhu těhotenství tato vada nezhoršovala, srdíčko jinak mělo dobrý tvar i funkci, ale i tak jsem byla velmi nervózní z porodu, aby vše bylo v pořádku a aby srdíčko, až se mimi narodí, začlo dobře pumpovat a pracovat. K tomu jsem byla nervózní z cesty do porodnice, přeci jen je od nás Brno vzdáleno 100 km, k tomu to je třetí porod a už ten druhý byl velmi rychlý, od prvních bolestí 4,5 hodiny. A navíc ještě, manžel pracuje v Praze a jsem většinu času s dětmi doma sama, naštěstí se nabídli i milí sousedé s hlídáním dětí apod.

Termín porodu byl dle poslední MS 26.2.2016, ale dle všech UTZ bylo mimi o týden větší a UTZ ukazoval termín 19.2.2016. Jelikož nevím přesně, kdy jsme miminko počali, tak jsem se spíše vnitřně upínala na dřívější termín. 

Od konce ledna jsem dojížděla na kontroly do porodnice do Brna na Obilní trh, kde jsem měla i porodit. Někdy jsem jela s manželem, ale několikrát jsem cestovala i vlakem, po Brně tramvají. Byly to náročné výlety, hlavně fyzicky ke konci, ale i jsem si to užívala. Poslední takový výlet vlakem do Brna na kontrolu byl v pondělí 15.2., kdy doktorka, jako už po několikáté, říkala, že čípek volný pro prst a jinak vše uzavřeno a nejspíš se zatím nic nechystá.

V úterý 16.2. byl velmi uběhaný den. Ráno mě na WC mírně zaskočil růžový hlen, tedy odchod hlenové zátky. U předchozích porodů to vždy značilo začátek porodu. Dopoledne jsem s Johankou jela na kontrolu k doktorce,pak pro Vládíka do školky, pak jsme se vydali na kroužek břišních tanců Johanky, jsem si říkala, kdoví jak to bude příští týden, tak at ještě dnes jde.... Když  jsme se odpoledne v pět vrátili, pobolívalo mě trošku břicho. Napadlo mě, že první termín je v pátek a Johanka se narodila 3 dny před termínem, že by i tato holčička možná chtěla vykouknout dříve. Tak jsem se pustila do úklidu. Uklidila jsem si skříň s oblečením, dorazí švagrová hlídat děti, tak at mám uklizeno.Uklidila jsem ledničku, aby i to bylo v pořádku. A ještě jsem potřebovala si nabarvit vlasy! Tak si jdu napatlat hlavu barvou, hezky hnědo-černou, a zase mě pobolívá podbřišek, tak píšu manželovi, ráno mi asi odešlo kousek zátky a bolí mě břicho, zůstaň na telefonu, co kdyby náhodou. Pak byl večer, kolem osmé hodiny, Vládík nám usnul u pohádky na počítači, tak ho přenesu do postýlky. S Johankou si píšeme s tatínkem přes WhatsUp, ptá se, jak je mamince, a zrovnu mu píšu, že dobrý, že se nic neděje a v tom jsem ucítila, jak ze mě něco teče,kouknu pod sebe,byla jsem jen v tričku a kalhotkách, a kape ze mě na zem krev..... Johanka se rozplakala, já jí povídám, to nic zlatíčko, asi maminka začíná rodit, letím na wc, kde si dám ručník mezi nohy a volám manželovi, že krvácím, že se něco asi tedy děje, at zavolá souseda k dětem a já si jdu volat sanitku a dobalit se. Volám 112 s tím, že asi rodím a že potřebuju odvézt do Brna pro srdeční vadu miminka. Dobaluju poslední věci do tašky, papuče,mobil, foťák..... a letím do sprchy, kde smývám krev a barvu z vlasů! obleču se a už je tu sanitka, loučím se s johankou, která povídá, maminko, já jsem plakala štěstím, to je nejkrásnější den, ty rodíš! ..... ach.... Děti hlídá soused a později přijede hlídat švagr a ráno babička.....tak mě nabírají, lehám na lehátko, 5 min mě ještě vyslýchají, a vyrážíme na cestu do Zlína.... Mám bolesti, ale jen slabé, po 10 minutách... doktorce cestou povídám, že potřebuji do Brna, jestli to vědí, a ona že musíme nejprve do Zlína do nemocnice...tam mě vezou na lehátku na vyšetřovnu porodního sálu, monitor, vyšetření dvou doktorů, kteří rozhodují, zda dojedu do Brna, jednomu se to nezdálo, kor když porodní asistentka řeší, že už v pátek mám termín, že jakto, že si mě v Brně už dávno nenechali....mají strach, že porodím cestou.... Nakonec uznají, že bolesti jsou zatím slabé, mimi má ozvy v pořádku a tak čekáme na volnou sanitku..... Na 112 jsem volala z domu kolem 20.30. A asi až ve 23hod jsme vyrazili sanitkou do Brna, kde jsem byla něco po půlnoci. Manžel už byl dávno v Brně z Prahy, zatímco já čekala na sanitku ve Zlíně. Mazec. 

Dojeli jsme do Brna tedy po půlnoci, stále s bolestmi po 10min. Cesta utekla rychle, doktorka byla příjemná, cestou píšu sms kamarádkám a rodině, že rodím. Haha, kdeže kdeže. Z Obilního trhu nás přeposílají rovnou do Bohunic, protože další den mají plánovanou opravu plynu, či co. Příjem, vypisování papírů, monitor...vyšetření, 1 cm otevřená, mírně krvácím, ale nejspíš jde jen o hlenovou zátku. Necháme si vás tady (kam bych taky šla! po té cestě dlouhé!) a jdeme pak i s mužem na porodní pokoj. Stále s úsměvem, procházím se po pokoji, klystýr, pročištěná, osprchovaná, bolesti stále mírné a po 10min. Nad ránem se pauzy prodlužují a do rána se to vše zastavuje a bolesti jsou stále mírné a nepravidelné. Ráno rozhodnuto, nerodí se 😀 Domů jet nechci, tak se domluvíme, že mě ubytují na oddělení a budeme čekat, případně další den, ve čtvrtek, porod vyvoláme. Manžel odjíždí zpět do Prahy si dodělat práci. Já se přesouvám na pokoj, kde strávím celý den a půlku další noci.Jen odpočívám, nabírám sílu, spím, bolesti stále jsou a stále nepravidelné a slabé, spíše takové menstruační. Ale věřím, že se to rozjede a že se to všechno prostě zatím jen chystá.