„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

 Máme velikou radost, že vám můžeme představit nového patrona programu “Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku” - Lukáše Krpálka. Lukáš společně se svou rodinou podporuje Felixe z Guineje ve školní docházce již 3 roky. Jak sám říká, považuje vzdělání za jeden z nejdůležitějších pilířů v životě mladého člověka, bez kterého se jen těžko dítko v životě posouvá dál. Lukášovi každopádně patří naše velké poděkování, protože i přes nejvyšší pracovní nasazení, si na nás našel chvilku a pověděl nám, jak to celé vlastně bylo 🙂

Dobrý den Lukáši, můžete nám prozradit, proč jste se rozhodl podpořit někoho, kdo bydlí tisíce kilometrů daleko?

S tímto nápadem přišla moje žena. Její rodina již roky podporuje a umožňuje studium chlapečkovi jménem Saliphou z Guineje, kterému je dnes 16 let (začali ho podporovat v jeho 6 letech) a my chtěli také alespoň jednomu děťátku takto na dálku pomoci ke vzdělání.

V České republice je mnoho organizací, které se touto formou pomoci na dálku zabývají. Proč jste si vybral Centrum Dialog?

Centrum Dialog nám doporučila maminka manželky. Má s touto organizací zkušenost a peníze a dárky vždy dorazí tam, kam mají. Centrum Dialog pravidelně zasílá fotky dítka ze školy i s malými dárky, které mu jsou zaslány. Organizace pravidelně předává i vysvědčení a obrázek, nebo dopis, který dítko svým adoptivním rodičům napsalo.

Podle čeho jste se rozhodoval, když jste si dítě k adopci vybíral?

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

„Od psycholožky vím, že strach je první negativní emoce, kterou miminka cítí. Bohužel, i když si dítě vědomě tyto zlé zážitky nepamatuje, zůstanou uložené hluboko v podvědomí a vrací se.“

O tom, že mateřská intuice funguje velmi dobře u biologických maminek, tak nějak nepochybuji. Vztah a napojení k tomu vedoucí vznikne již v děloze a po porodu plynule přechází do toho pouta lásky a důvěry, které každé dítě tolik potřebuje. Tak je to v ideálním případě.

Samozřejmě je škoda, že jsme se tuhle intuici nějak odnaučili používat a věřit jí. O to víc je pro mě úžasné a fascinující to, že existuje a funguje také u rodičů náhradních. I přes to, že právě adoptivní maminky si věří v tomto směru ještě o něco méně než maminky biologické. Inspirací a dodáním odvahy v tomto směru může být následující příběh adoptivní maminky pětiletého chlapečka.

Kouzelný telefon

Když zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli se žadatelé, že v kojeneckém ústavě na ně čeká čtyřměsíční chlapeček, který strávil první měsíce svého života v nemocnici, kde se léčil se silným abstinenčním syndromem. Chlapeček byl nádherný, vůbec se nebál lidí, naopak snažil se navazovat kontakt a na každého se usmíval.

Maminka neměla s dětmi žádné zkušenosti, ale i přes to jí přišlo zvláštní, že je maličký stále jakoby v napětí. Nevydržel chvilku v klidu, stále se ošíval a hýbal. Lékařka v kojeneckém ústavě už v té době vyslovila podezření na hyperaktivitu.

V některých směrech své rodiče vlastně vůbec nepotřebovala. Když ji něco vylekalo nebo rozzlobilo, nejlépe se uklidnila sama, ne v náruči mámy, tak jak je to běžné. Sama usínala a sama se probouzela. Po probuzení nevolala mámu, prostě jen seděla v postýlce a tiše čekala.

Nikdy bych nevěřila, jak moc důležité pro celý budoucí život je to, jak jste citově navázaní na své rodiče. Jak jim důvěřujete, věříte jim, že tu budou v dobrém i zlém a můžete se na ně vždy a za všech okolností spolehnout.

Teorie pevného pouta

První roky života, především kojenecký věk, je v tomto ohledu opravdu zásadní. Dítě přichází na svět bezmocné, odkázané na pomoc a péči svých nejbližších. Maminka v ideálním případě reaguje vnímavě a citlivě na jeho potřeby, ať už fyziologické nebo potřeby blízkosti, obětí, lásky a něhy. Přesně na tohle je mozeček malé bytůstky připraven a v takových podmínkách se rozvíjí optimálně. Z miminka pak roste člověk plný důvěry v sebe, ale také ve svět kolem.

Cítí, že je přijímán, že on jako takový je dobrý, protože jeho rodiče ho milují takového, jaký je, dále cítí, že svět je bezpečné a krásné místo - jsou tu přece rodiče, kteří ho ochrání před nebezpečím, a později to přece zvládne sám.

Co když je ale vše jinak?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

Naše děti mají jen tu smůlu, že neznalostí, v tomto případě bohužel neznalostí odborníků, dochází k záměně pojmů. Zranění duše, které utrpěli díky pobytu v kojeneckém ústavě, je zaměňováno a velmi fatálně za projev „špatných genů“.

O špatných genech slyšel nějakou nehezkou historku snad každý adoptivní rodič. Mně se to stalo v době, kdy jsme nad náhradním rodičovstvím teprve uvažovali.

Osobně jsem poznala jinou adoptivní maminku s více dětmi - s nejstarším dítkem na prahu dospělosti. Dítko přijala rodina z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko. Maminka o dětech mluvila s láskou a hrdostí a také takovou tou moudrostí těch, co ví a mají něco za sebou ...

            Puberta

Napadlo mě zeptat se, jak zvládli ten pomyslný mezník dospělosti, mezník, kterého se my rodiče velmi bojíme – pubertu.

„Jak jsme ji přežili? Puberta byla absolutní hrůza! Ani nevíš, kolikrát byla zrazena naše důvěra! Museli jsme začít zamykat peníze a cennosti a tiše doufáme, že škola, ve které zrovna je, bude tou, kterou už opravdu dokončí ...“

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty