Nošení miminek v šátku je úžasný počin v péči o dítě, protože plně respektuje specifické potřeby novorozence a kojence. Těmito potřebami jsou tělesný kontakt, kterého není nikdy dost, rytmus předávaný prostřednictvím houpavých pohybů při chůzi maminky a tlukot jejího srdíčka. Vždyď experimenty ukázaly, že pokud miminkům v nemocnici pouštěli hudbu v rytmu tepu lidského srdce, prospívali lépe. A to jim chybělo tělesné teplíčko od maminky.  

Někdy se bohužel stane, že miminko při vázání do šátku pláče a pláče. Maminka tedy logicky usoudí, že není kontaktní, blízkost mu nesedí, ale to je omyl. To by přeci bylo proti jeho základním potřebám, protože maminka v blízkosti, čím větší tím lepší, představuje pro novorozenečka pocit jistoty a bezpečí. Když maminka zmizí z dohledu, jako by nebyla. Dětem totiž zatím chybí časem získávaná zkušenost. Po půl roce již ví, že maminka sice odešla, ale když bude plakat, může ji přivolat.

Tak proč tedy pláče? Ptáte se. Vždyť jste ho přebalila, nakrmila, je odpočaté, do této chvíle bylo v pohodě. Myslím si, že u starších miminek může být pláč protestem, protože s ním náhle děláte něco, co nezná, tak se mu to nelíbí. Protože jistota miminka pramení z toho, že se může spolehnout na očekávané. Pro něho je do této doby očekávané, že jej pouze chováte a nebo ukládáte do kočárku. Dalším důvodem pro pláče, je teplo. Když uvážete miminko na své tělo a v místnosti je již tak vedro, miminku se to nelíbí. Ale během praxe lektora kurzů šátkování a zejména individuálního poradenství v této oblasti Vás mohu ujisit, že když se dáte do pohybu přestane plakat. Mé děti při vkládání do šátku brečely, vzpínaly se a když jsme vyšli ven, během chvilky se uklidnily a usnuly.

Šátkováním beze spolu zvyšujeme komfort prvních měsíců života našeho drobečka. Tak proč tedy pláče? Důvodem může být nejisota maminky a tatínka, zda je to šátkování přece jenom v pořádku. Neublížím mu? Zvládnu zkrotit tak velký kus látky a omotat jej kolem svého těla? Dítko tuto nejistotu cítí a pláče. Nechce někam, kam vlastně ani neví zda chce a dokáže jít rodič. Dítko insitinktivně cítí, že je na rodičích závislé a potřebuje jejich oporu. Představte si, že Vás bude divokou přírodou provázet průvodce o němž záhy zjistíte, že se tam také moc nevyzná, co budete v tu chvíli cítit vy. Pr, budete chtít jít s ním?

Tak že prvním krokem je získat sebejistotu ve vázání bez miminka. Zkoušíte vázat s panenkou, až si jste plně jistí, že úvaz zvládáte. K nošení miminka potřebujete opravdu pouze jeden úvaz, tak že se nic nestane, když neovládáte úvazů více. 

Rodiče často znejistí pláč miminka. Proč ke mně nechce? Taková dobrá věc to šátkování a drobečkovi se to nelíbí. Je dobré zaujmout k pláči správný posotj. Protože když jste si vším ostatním plně jistí, že úvaz je v pořádku, což  cítíte. Miminko má všechny potřeby momentálně naplněné, nemá důvod plakat, tak teď asi protestuje vyslověn proti úvazům. Ale vy jste ten sebejistý rodič, který ví, že vázání miminka do šátku je výborná věc a rozhodli jste se ji praktikovat. Tady jste tím průvodcem vy. A provázené miminko, které se na Vás musí spolehnout,  se může zlobit, ale dejte mu šanci, ať pozná to dobré, před čím se tak vehementně brání a zároveň mu ukažte, že je provázíte a vedet správným směrem, kterým jste vy sami jistí.

Ve  chvíli, kdy dítě slézá  z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/)   slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby,  aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.

 A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho  spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama? 

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád.  Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže.  Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?

 Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE,  NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním...  Jsem unavená...

A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a  věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání. 

8. 5. 2015, den před očekávanou menstruací, tři týdny po svatbě a měsíc před tím než začneme se stavbou domečku sedím na záchodě a ruka se mi rozklepe, když vidím dvě čárky. Řekli jsme si, že to zkusíme, i když máme zatím jenom prozatimní bydlení, co my víme, může to trvat klidně rok dva... Prdlajz, hnedka první pokus. Manželovi s pozitivním testem musím ukázat ještě návod, aby mi věřil, že dvě čárky znamenají, že v domečku fakt nebudeme jen dva... 

Někdo první trimestr prozvrací, já se spíš potýkám s tím, že se to seběhlo tak rychle a emoce se ve mě jenom bouří. Miminku se daří skvěle, první screening absolvujem na moje narozeniny. Všechno je v pořádku, jen miminko je stále pan Inkognito. Přes ty šílené vedra mám naštěstí dovolenou, trápí mě jenom nízkej tlak. V srpnu se konečně dovíme, že naše miminko má mezi nohama to, co tam holky rozhodně nemívaj 🙂 Od září chodím zase do práce, a skončím 10 týdnů před porodem.

Nemohla jsem se dočkat, až budu konečně doma a budu se moct soustředit jen na miminko. Nebyl den, abych se nepodívala na MK nebo nepřečetla deníček na emiminu. Pomalu se mi doma začala rýsovat látkovací výbava, a další zbytné i nezbytné věci pro miminko.

Samozřejmě jsem se snažila načerpat co nejvíce informací o porodu. Hodně mě ovlivnila knížka Hypnoporod. Na kurz jsme se bohužel nedostali, tak jsem si aspoň pouštěla Afirmace na posílení šťastného a zdravého těhotenství. Každé pondělí jsem chodila na těhotenské cvičení na míčích a díky mým dvěma jack russelím miláčkům jsem prakticky denně chodila na procházky s myšlenkou, že miminku pomůžu gravitací. Před Vánocema jsem začala pít maliníkový čaj, a 14 dní před porodem jsem brala dvakrát denně pět kuliček Arnica Montana 9CH na doporučení PA z předporodního kurzu. Snažila jsem se co nejvíc naladit na to, že porod je něco, co je moje tělo připravené zvládnout beze všech oblbováků. Po otřesu z dokumentu Pět zrození jsem byla připravená "urazit" ruky každému, kdo by mi chtěl porod nějak urychlovat a bezdůvodně do něj zasahovat. Snažila jsem se myslet pozitivně, na všecky dotazy typu: "Bojíš se?" jsem odpovídala: "Já se těším 🙂". Pořád jsem si říkala, že zkušenost bolesti je nepřenosná a každý ji popíše jinak.

Podle ultrazvuku jsem měla terímín 13. 1. podle MS  16. 1. a podle druhého screeningu 12.1. 2016. V úterý 22. 12. jsem byla na poslední kontrole u mého gynekologa, a pak už mě převelel do porodnice. Na každé kontrole byl vidět nějaký posun. Na silvestra jsme se místo chystání na nějaké kalení pustili do přeorganizování ložnice, a tím jsme byli na miminko nachystaní. 6. 1. na kontrole mi doktorka do zprávy napsala "nález bez progrese" a to jsem doufala, že mi řekne, že je to tam nachystané a do příští kontroly za týden už se neuvidíme. To sice nepotvrdila, ale říkala, že na prvorodičku to vypadá dobře. Takže jsem pokračovala v režimu jako předtím, každý den jsem chodila s pejskama ven.

11. 1. 2016 jsme večer zase vyzkoušeli vyvolání s manželem. Bylo to dost intenzivní, a hned potom, prakticky celou noc jsem cítila bolesti, ale většinu v polospánku, dařilo se mi to zaspat. Následující ráno 12. 1. jsem mu pro jistotu cpala tašku, ať si ji veme s sebou do auta. Byla jsem domluvená se švagrovkou, že se mnou pojede na kontrolu, kterou jsem měla v 10:00. Říkal mi ať neplaším, ale nakonec si ji vzal a odjel do práce. Já jsem si vzala do postele čtení a zalehla jsem. Za chviličku jsem chtěla vstát, a když jsem se zvedala z postele tak najednou čvách a bylo mi jasný co se bude dít. Bylo 7:39 a já jsem volala manželovi do práce ať se teda zase vrátí 🙂 Akorát si tam stihl uvařit kafe, ale vypít už ne. Takže se mi začalo plnit moje přání, že se na další kontrolu už neukážu.

Je to tady. Náš Prďánek má poprvé narozeniny. Chtěla jsem dělat oslavu jako blázen, ale vzhledem k tomu, že by z toho měl asi tolik jako z oběda, který mu připravím (tzn. nic), rozhodla jsem se to pojmout jinak. Vztáhnu to k sobě. 🙂 (Ostatně i ten oběd po něm dojedu.)

                                                    Moooooc oběda jsem snědla.

Jaký byl tedy první rok mateřství? Turbulentní, netušený a plný. Amplituda mezi naprostým štěstím a hlubokým zoufalstvím oscilovala bez jakýchkoliv upozornění a nadmíru svižně. Byl to surový život prvomatky, ze kterého jsem se snažila vybruslit jako začínající krasobruslařka. Počet pádů a povedených piruet se téměř rovná. Nuže, konec jinotajů, pojďme konkretizivat:

                                                    Čerstvě vylíhnuté neviňátko

- už chápu, proč matky na mateřské začínají podnikat. Mimo jiné proto, že se naučí využívat volný čas na plných 100%. Efektivita ženy díky mateřství dosahuje obdivuhodných výšin.Je snažší žít tady a teď, je snažší plnými doušky relaxovat kvůli vědomí omezeného času.
- v životě jsem neměla horší pocit zbytečné cuchty a také jsem v životě necítila tolik ženské síly, pokory a sounáležitosti. Mateřství dovede vyhranit.

- byly dny, kdy jsem si večer při usínání nemohla vzpomenout, co jsem za ten den vlastně dělala, ale byla jsem totálně vyřízená a potřebovala jsem dovolenou (přestože jsme na dovolené třeba zrovna byli).
- jindy byly naopak dny, kdy jsem čekala, že se slétne komise pro udělení Novelových cen a já za celosvětových ovací obdržím ceny hned tři. Bohužel, asi zrovna měli důležitější honorace než mně, přestože se mi v rekordním čase povedlo zlikvidovat pohromu v jídelně, v plíně a ještě do toho byl dobrý oběd a moučník by taky zfleku mohl vyjít ve F.O.O.D.u. Malá velká vítězství.

Tak, vím, že někteří už vědí a někteří si všimli, ale pro jistotu... Už jsem trojnásobnou matkou. A někteří stáli o podrobnosti, tak něco málo k tomu teda napíšu.
V pátek odpoledne jsem měla kontrakce co čtvrt hodiny, to jsem byla akorát naštvaná, že toto už tu bylo 100x a nic z toho, jen víc otevřená a víc na nervy, že o to rychlejší bude samotný porod (pro neznalé - bydlíme docela na zapadákově, v zimě hůře sjízdné cesty a do porodnice cesta minimálně půl hodiny - to za předpokladu, že je nulová doprava a skvělá viditelnost a čisté cesty, atp.). Večer jsem si tady psala ještě s jednou maminkou zprávy přes IP a už to bylo častější, tak jsem začala doufat, ale neměla jsem odvahu tomu moc věřit. Každopádně tak po 10. večer jsem šla manželovi říct, že jsem pojala podezření a váhám, zda se jít umýt - protože kdyby to bylo už konečně ono, tak nemám nejmenší chuť to popohnat, abychom vůbec stihli dojet... Dala jsem si asi 3 minuty na rozmyšlenou a pak jsme se rovnou oblékli a raději jeli s tím, že radši ať jedeme zbytečně a vrátí nás než rodit doma. Konec konců i otočit auto opačným směrem můžeme kdykoliv, pokud by to zase ustalo.
Po cestě už jsem měla kontrakce co 3 minuty a byla si čím dál jistější, že nás asi domů zpátky nepošlou. Zrovna začalo sněžit, jak jsem si ten den přála, tak to bylo takové hezké, jen jak z rádia Krokodýl říkali každých 5 minut, že nám hrajou písničky do pelíšku, tak mi to trošku žralo nervy, protože já si zrovna v žádném nehověla ani si moc neužívala...
Do porodnice jsme dojeli asi před 11 (?) - netuším přesně, sledovala jsem intervaly mezi časy, ne samotné hodiny. Řekla jsem jim, že mám pravidelné bolesti, tak mě vzali na ambulanci. Bylo to trošku chaotické, byly tam ještě další dvě rodičky, nejprve mě chtěli vyšetřit, prý ať počkám jen co dovyšetří tu první, tak jo. Pak teda ta druhá, co zrovna byla monitoru, tak začala krvácet, tak že vezmou ještě ji. Tak jsem čekala další chvíli. Ale pak si to rozmysleli, tak že by mi teda natočili ten monitor. Tak všichni byli klidní jak želvy, já konec konců taky, tak jo, hlavně, že se něco děje. 20 minut jsem si pobyla v křesle s tím, že ke konci už mi teda bylo jasné, že jde do tuhého, řekla jsem jim, že už je to hodně nepříjemné, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Tak prý mě teda vezmou na to vyšetření, ať jdu do kabinky, že mi pomůžou se převlíct. Cesta do kabinky a převlečení zabralo další cca 3 kontrakce, při kterých mi praskla voda a tak tak mě přesunuli na kozu, kde doktorka rezignovaně a trošku naštvaně konstatovala, že rodíme... A že snad po kontrakci by mě rychle přesunuli na porodní sál, kde bychom odrodili, ale já už se nemohla ani pohnout a řekla, že to teda nepůjde :D. Na pár zatlačení jsem jim pak teda porodila přímo na křesle na ambulanci (mezitím proběhl shon, prý tam začali běhat a nosili asi všechny věci, co byly potřeba k porodu a neměli je po ruce, tak lítali mezi sálem a tou ambulancí - manžel stál na chodbě (upozorňuji, že z vlastního rozhodnutí, bylo mu nabídnuto, jestli chce být u toho... ale nechtěl) a všechen ten šrumec a pobíhání viděl. Porodní plán mi byl na nic a bylo mi to vlastně docela jedno. V té rychlosti nebyl opravdu na nic čas, ani o něčem přemýšlet. Malý se narodil 23:30. Nemohli mi ho ale nechat na břiše dlouho, na ambulanci byla docela zima, takže jen na přestřižení pupečníku a odebrání krve na otestování Rh faktoru a pak ho hned přemístili na sál, kde s ním už šel i tatínek. Těsně než jsem odrodila byla doktorka dost nepříjemná a naštvaná (ne však na mě), ale neměla jsem udělaný ani ultrazvuk, nevyplnili ke mě jediný papír, věděli jen jméno a pár údajů z papírů, co jsem jim dala do ruky na začátku (vlastně jim je dal do ruky manžel, protože já už jsem v té době měla dost časté kontrakce, takže jsem jen řekla, že jsou v tašce a manžel je našel). Souhlas s hospitalizací a lékařským zákrokem jsem podepisovala asi až po hodině na porodním sále, kde mě přemístili až po šití, které bylo tentokrát docela snesitelné (i když stále nepříjemné, ale na rozdíl od minulého porodu jsem měla pocit, že to umrtvení aspoň trošku zabralo a že mi to nešijou zaživa). Manžel tam teda mezi tím byl s malým, tak to bylo dobré, mohl si ho i vyfotit a trošku v klidu užít 🙂.
Sama jsem se na ambulanci třepala jako osika, neboť jsem zimomřivá, lili na mě (kvůli šití) studenou dezinfekci, pořádně jsem nevečeřela (takže pěkně hladová) a byla jsem samozřejmě vyčerpaná náročným večerním výkonem. Nakonec mi nedali ani tu krupicovou kaši, na kterou jsem se moc těšila, protože na sál mě přesunuli až po půlnoci a to už prostě kaše nebyla a další nedělali. To pro mě bylo asi největší zklamání.
Ještě si pamatuju, jak mě vezli pryč, že doktorka říkala, ať to tam okamžitě uklidí (na té ambulanci po tom mém porodu), protože tam mají už na monitoru další rodičku, navíc prvorodičku, tak aby to s ní nešvihlo, kdyby to viděla :D.

Když mě konečně přesunuli na šestinedělí (až kolem 2. hodiny ranní), tak jsem si musela doslova vydupat malého, protože se domnívali, že si budu chtít odpočinout. Dostala jsem ho k sobě na pokoj až skoro ve 4 hodiny ráno (!) a jak říkám, na vlastní žádost (nechápu, druhého mi dovezli prakticky hned jak mě převezli z porodního sálu).
Minule to bylo na Obilňáku celkově lepší, teď to bylo o stupínek horší, ale dalo se to. Měla jsem nakonec milou spolubydlící (neznáte někdo Lucii Svobodovou z Blanska s lednovým děťátkem Vítkem 🙂? Kontakt uvítám, v tom spěchu domů jsem nakonec měla myšlenky někde úplně jinde). Mezi personálem jsem nenarazil na nikoho vyloženě protivného nebo špatného (v tom tedy obrovský posun kupředu, přišli mi vesměs všichni buď normální nebo spousta z nich dokonce velmi milá a vstřícná). Jen ty obstrukce při dřívějším odchodu jsem moc nechápala (jak je možné, že u 2. dítěte to šlo naprosto hladce a s úsměvem a u 3. dítěte za prakticky totožných okolností se chtěli cukat... to mi prostě nejde do hlavy, jestli jako s více porody jsou ženy méně schopné nebo méně inteligentní matky nebo co?). Gynekologové chtěli nejprve, ať jim podepíšu reverz, pak tedy ustoupili - kupodivu na základě informací od sestry, která lékařku poučila, že po 48 hodinách už reverz netřeba (dle info nevím od koho, ale rozhodně někoho výše postaveného než paní lékařka). Dětský lékař byl také poučen sestrou, nicméně jsme s tatínkem museli podepsat Nesouhlas s dalším poskytováním péče (nebo tak nějak), protože nás pouštěli o celých 7 hodin dříve než je zvykem. V textu bylo mimo jiné uvedeno, že syn byl porozen přirozeně, je zcela zdráv, nerizikový, prospívá má hotova všechna vyšetření, atd. Jen prostě jde domů dříve o těch 7 hodin. Prostě pakárna :D. Měla jsem obavy, jestli se manžel nebude cukat, ale ani to nečetl a podepsal to, lezlo mu na nervy, že doktor ten papír chystal skoro hodinu a my tam museli se všemi třemi dětmi čekat na chodbě, což nebylo vůbec příjemné. Oba starší ufňukaní a unavení, že mají hlad a chtějí domů, propouštění trvalo teda opravdu hodně (a zbytečně) dlouho...  Dětská estra byla na lékaře taky naštvaná, neboť doktor chtěl znovu malého ještě převážit a znovu změřit žloutenku a zkrátka se snažil, jestli náhodou nenajde něco podezřelého, že by mě přesvědčil, abych zůstala... "Bohužel" jak malý ráno přibral, tak do odpoledne přibral ještě více a zkrátka bylo jasné, že se jde domů 🙂. (Jo, mimochodem, dětská sestra pochází z naší obce, to jsem se dozvěděla ale až těsně před propuštením, možná i proto tak se mnou sympatizovala a vojovala za nás 🙂).
V kombinaci s obědem, který mi ten den donesli a který jsem nemohla jíst, neboť v něm byla paprika, ze které mám silné křeče trávicí soustavy (což jsem při příjmu hlásila a v papírech to samozřejmě bylo a je uvedeno), si myslím, že byl nejvyšší čas prchnout. Doma to není ideální, manžel je milejší jen o trošku, takže žádný extra posun, ale sprcha je tu mnohem komfortnější, jídlo vždy konzumovatelné, z postele nevstávám jako stará babka a vůbec mě z ní vlastně nebolí záda jako z té nemocniční (ještě 1 den a nechají si mě tam kvůli neschopnosti se pohnout!). I ten počet dětí... myslím, že 3 je prostě tak akorát. Jsme spolu, jako rodina a prostě takhle to má být 🙂.

(P.S. pragmatici odpustí mírně sentimentální závěr, já vím, že tady na MK je to "in" 🙂)