SOUTĚŽ UKONČENA 

Krásný den.

Je to tady! Už dnes si v rámci týdne s ambasadorkami můžete zasoutěžit se mnou a Femibionem.

Jako výhru jsem dostala přislíbený hodnotný balíček, který bude obsahovat Femibion dle vlastního výběru na tři měsíce, Stérimar Nosní hygiena + Stérimar Na ucpaný nos a ještě nějakou drobnost jako překvapení 🙂

A jako bonus jsem pro další dvě z vás zařídila ještě po jednom balení Femibionu (můžete si vybrat, jestli Femibion 1 nebo 2). Takže celkem bude náš malý notář losovat tři výherkyně! A to už stojí za pokus, co říkáte?

Po delším přemýšlení jsem pro Vás vymyslela soutěžní otázku, která je trošku k zamyšlení a zní:

Nový Zéland, severské země, Maledivy, Bali, Kuba, nebo i sousedné Slovensko či moje oblíbené Španělsko. Na všechna tato místa jste mě včera zavedly. Malinko jsme si spolu zasnily a teď už zpátky do reality.

Letenky do vaši vysněné destinace pro žádnou z vás sice nemám, ale zpříjemnit den jedné "pětistovkou" na nákup v PEPCO taky není špatný plán.

A generátor náhodných čísel rozhodl, že se z něho bude těšit komentář s pořadovým číslem 109.

GRATULUJI uživatelce @pavlk. 

Ostatním přeji krásný zbytek léta! 

Katka a PEPCO

Jednou z dovolených, na které s manželem rádi vzpomínáme, byla určitě dovolená v Izraeli a Palestině. A rozhodně to byla dovolená, která v nás rezonovala nejdéle ze všech našich cest, následně ovlivnila "novinové" (internetové) články, které jsme si četli, osoby a reportéry, které jsme sledovali na sociálních sítích, filmy, na které jsme se společně dívali... Proč to všechno? Protože je to území, kde už desetiletí (a střídavě vlastně už po dlouhá staletí) panuje dramatická atmosféra plná problémů, nenávisti, utlačování, osočování a bojů. Takhle to zní jako místo, kam by člověk rozhodně jet nechtěl, ale na druhou stranu je to i místo, které vás může silně oslovit, ta staletí lidských osudů a vývoje událostí na každém kroku vnímáte, historické budovy zdůrazňující svůj náboženský původ a důvod existence vás nabádají k zamyšlení a při vykročení z města i v nehostinné krajině najdete zajímavá historická místa a artefakty, ke kterým se váží neuvěřitelné příběhy. A proč jsme se na tuhle cestu vydali my? Dost možná vám ten důvod bude připadat úplně pitomý, ale my to takhle prostě máme 😀 Jednou večer jsme se dívali s mým pubertálním synovcem na film Světová válka Z, kde Brad Pitt zachraňuje svět před zombí apokalypsou a sice byl ten film úplná katastrofa, ale byly v něm úžasné záběry z krásného historického města (když jsem si tedy odmyslela ty zombie 😉 ), a tak jsme zjistili, že to město je Jeruzalém a ještě než film skončil, vygooglili jsme si, že letenky stojí pár tisíc a měli jsme rozhodnuto o naší příští dovolené 🙂 

Stěžejní pro nás tedy byla cesta do Izraele a přímo Jeruzaléma, ale nakonec nás velmi oslovilo také území Palestiny. Popisovat takovou cestu slovy je na dlouho a proto vám to doplním i mnoha obrázky, tak snad jste na wifi a nevyplýtváte si na moje fotky všechna data 😀 

To hlavní, proč jsme se na cestu vydali, tedy bylo město Jeruzalém. Město je opravdu zajímavé a stejně jako my, jej většina turistů vyhledává zejména kvůli tzv. Starému městu, kde vedle sebe stojí významné budovy hned 3 světových náboženství a to křesťanské, židovské a muslimské. My s manželem nejsme věřící, takže jsme se zajímali o místa všech náboženství (do Jeruzaléma ale jezdí celé zájezdy i z Česka zaměřené výhradně na křesťanskou historii v Izraeli a na místa různě spjatá zejména s Ježíšem Kristem). 

Staré město je rozděleno na části podle náboženství a vede do něj také několik bran, které jsou kvůli častým problémům a útokům hlídány ozbrojenými hlídkami. Ostatně ozbrojené hlídky jsou v celém Jeruzalémě a to opravdu na každém kroku. Mnoho lidí nám říkalo, že by to v nich vzbuzovalo strach, ale na nás to působilo spíš obráceně, že je všechno tak hlídané, že se není čeho bát. Ke všemu vražedné útoky, ke kterým zde dochází (ano, to je realita, která vás prostě ovlivní a nás navedla k většímu zájmu o izrelsko -palestinský konflikt), nejsou zaměřeny na turisty, ale jsou vedeny mezi Palestinci a Izraelci. 

Většinu turistů určitě zajímá židovská Zeď nářků, ta zde samozřejmě je a Židé se u ní opravdu modlí a čtou svaté texty. Co jsem dříve nevěděla je, že zeď, respektive prostor u ní, je rozdělen na mužskou a ženskou část, takže k ní jít můžete, ale pouze do odpovídající části (mužská část je mnohem větší než ženská).

Hned nad Zdí nářků je muslimská část - Chrámová hora, kde se nachází mešita al-Aksá pro tisíce muslimských věřících a také asi na pohled nejvýraznějsí budova Jeruzaléma - islámská svatyně s ikonickou pozlacenou kopulí Skalní dóm.

SOUŤEŽ BYLA UKONČENA.

Jako malá jsem měla jeden velký cestovatelský sen. Vidět zblízka pyramidy. Vlastně jsem byla docela okouzlena všemi antickými civilizacemi a vidět jakoukoli ze starověkých památek by bylo tenkrát pro mě zážitkem. 

Postupně se ale moje zamilovaní v antice začalo vytrácet. Moje cestovatelské sny se měnily a postupně se stávají reálnější, splnitelnější. Vlastně mě návštěva Egypta už vůbec neláká. 😂 

Nedávno jsem si na fotkách zamilovala místo v Itálii, na které se určitě bezpodmínečně musím jet podívat. Nebo, lépe řečeno, jet se vykoupat. Je ním Grotta della poesia. Přírodní koupaliště v Roca Vecchia. Konkrétně tady:

Na tohle místo se prostě MUSÍM dostat. A čím dříve, tím lépe! Já myslím, že to je docela reální sen, žádná nesplnitelná fantazie,proto věřím, že se mi jednou splní.

Jasně, navštívit Island, Nový Zéland, Moskvu a Havanu by se mi líbilo taky, ale to jsou zatím přání více-méně nesplnitelná z různých důvodů. 

    Ležela jsem na operačním stole a dívala se okolo sebe. Poslední myšlenka, co mi bleskla hlavou, než jsem usnula, byla, že tohle je jen zlý sen, to nemůže být pravda. Že se ráno probudím a budu rodit v termínu s Laďkou. Ale sen to nebyl.

    Byl čtvrtek a já se probudila bez bolestí zad, které mě od úterý trápily. Mohla jsem se zase narovnat a i když jsem cítila, že nejsem úplně fit, bylo to o 100 % lepší. Čekala mě poslední kontrola u mého gynekologa. Byla jsem docela unavená, přeci jen jsem předchozí den moc nespala. Všechno jsem ale přisuzovala bolavým zádům. Sestřička mi naměřila vysoký tlak, říkala jsem jí, že jsem nervózní a navíc jsem v noci moc nespala. Za 5 minut mě přeměřila a hodnoty byly o trochu lepší, i když pořád vysoké. Uklidnila jsem ji, že se budu doma měřit a kdyby byl nějaký problém tak se ozvu, eventuálně bych zajela do nemocnice. Šla jsem k mému gynekologovi a pověděla mu o bolesti zad, potvrdil mi, že se mi vlivem toho může i špatně dýchat, že zablokované lopatky tohle umí. Můj lékař mě tedy oficiálně “předal” do porodnice, popřál hodně sil na poslední týdny a taky na porod, který ale podle něj „zvládnu jako profík”.

    Odpoledne jsem šla na milované cvičení pro těhotné ve vodě. Uteklo to moc rychle a já se těšila na další lekci, která vycházela až na začátek února, týden před termínem. Po cvičení jsem ještě spěchala k fyzioterapeutce, se kterou jsem cvičila od poloviny těhotenství. Tentokrát mi měla cíleně pomoci od bolestí zad. I když už to bylo o 100 % lepší, když projížděla jednotlivé body na těle, cítila jsem, jak se mi bolest řetězí až do kyčlí nebo dokonce až do chodidel. Aby mi fyzioterapeutka trochu ulevila a záda podepřela, nalepila mi na ně a na břicho tejpy. Vypadalo to, že už bude líp, prý můžu ty tejpy pár dní víc cítit, ale nemělo by to bolet. Při nejhorším ty tejpy můžu vždycky sundat.

    V pátek jsem se probudila a hned jsem věděla, že je zle. Bolest byla zpět. Zase jsem se nemohla narovnat a chodila shrbená, snažila jsem se cvičit různé pozice a ulevit si od bolesti. Vzpomínala jsem na protahovací cviky z cvičení s fyzio a se svou PA. Poprosila jsem svojí maminku, aby k nám přijela, protože manžel měl celý víkend noční a já jsem nechtěla zůstat sama. Bolest mě tak moc paralyzovala, že jsem se ani nemohla pořádně postarat o dceru. Domluvili jsme se, že u nás přespí a další den kdyžtak pojedu radši k rodičům. Protože bolest byla velká, rozhodla jsem se sebe co nejlépe utlumit a dceru zabavit tak, aby po mně nic nechtěla. Dala jsem ji svůj mobil, zapnula pohádky a sama jsem si vzala paralen. S bolestí to ale nic neudělalo. Jediná poloha, ve které jsem mohla být, byla klečet opřená o hromadu polštářů, takže jsem měla záda neustále zakulacená.

Čekala jsem na příjezd mamky jako na smilování. Psala jsem kamarádce gynekoložce dotaz, kolik prášků si můžu maximálně vzít. Dvojitá dávka už zabrala a já se konečně mohla narovnat. Myslela jsem si, že mám od bolesti pokoj, ale byl to teprve začátek velmi dlouhého a bolavého víkendu.

    V sobotu jsem fungovala jen díky „oknům”, kdy jsem si mohla vzít prášek a mít na chvíli od bolesti pokoj. Většinu dne jsem klečela na posteli a snažila se relaxovat nebo cvičila na uvolnění. Když už jsem nevěděla co dělat, vlezla jsem do vany, ve které jsem se ponořila až po krk. Nic moc ale nepomáhalo a vana byla vyloženě kontraproduktivní, protože po tom, co jsem vylezla, byla ta bolest snad ještě horší. V neděli mi ke všemu začalo tvrdnout břicho. Byla jsem přesně 3 týdny před termínem, takže miminko už by bylo považováno za hraničně donošené. S těmi poslíčky to bylo ještě daleko horší, protože na ty pomáhalo jen ležet na boku, což jsem zas nezvládala kvůli zádům. Poslíčky vždycky nějak uvolnilo magnezium a masáž břicha pod sprchou. Odpoledne jsem psala svoji PA, aby mi poradila, co s těmi zády. Poradila mi bolavé body masírovat tlakem, případně použít tvrdý balonek. Za 2 hodiny mi volala, aby se zeptala, jak mi je. To už jsem měla několik hodin bolesti do břicha, které nešly ničím rozehnat. Když slyšela, jak dýchám, zeptala se mě jak „daleko” jsem. Když jsem řekla, že konec 37. týdne, tak mi řekla že to může být klidně už porod a že by mě radši viděla. Já jsem do nemocnice jezdit nechtěla. Minule jsem tam strávila 20 hodin, i když jsem jela s kontrakcemi po 3 minutách. Pořád jsem opakovala: „To nemůže být porod, nemůžu rodit s blokovanými zády.” Na to mi PA povídá: „Měla bys ale přijmout tu myšlenku, že nejsi ta, která o tom rozhoduje.” Tak jsem se tedy rozhodla, že pojedeme na kontrolu do porodnice a pokud bych nerodila, tak přijedu zpět. Rozloučila jsem se s Berunkou, která zůstala doma s mou sestrou.

Bílý písek, palmy a spousta dětských atrakcí. Reálně si myslím, že pro zakončení naší minidovolené jsme si nemohli vybrat lepší místo, než italský aquapark Caribe Bay.

Aquapark Caribe Bay je vůbec největší a nejmodernější aquapark v Itálii. Nachází se na severu Itálie, jen malý kousek od Benátek u městečka Lido di Jesolo. Na 80 000 metrech čtverečních najdete uměle vybudovanou karibskou pláž, 27 atrakcí pro milovníky vody i suchozemského dobrodružství a každý den zde probíhá 7 různých live show (popravdě, navštívili jsme 2, protože nic jiného bychom asi jinak nedělali🙂).

Hurá na atrakce! Protože těch je tady opravdu požehnaně! Jako první jsme šli otestovat “suchozemské” atrakce, protože ještě nebylo úplné vedro a říkali jsme si, že až bude, tak už se nám nebude chtít. Hned první co uvidíte po pravé straně za šatnami je takový malý dětský park - Funnyland. Vyblbnou se v něm děti od úplně těch nejmenších až po ty starší, odhadem do prvního stupně základní školy. Vyzkoušeli jsme lodičky a auta, obojí s nadšením. Pro větší děti a dospělé je v této části také rýžování zlata a naopak pro ty nejmenší domeček s hračkami. Ve Funnylandu najdete také cirkus, kde se každý den koná představení. Bohužel jsme se nedostali dovnitř, protože tam bylo opravdu hodně lidí. Pokud ho budete chtít vidět, jděte si sednout dostatečně předem, 5 minut je málo 🙂.

Kompletní povídání najdete na www.hola-sova.com, kde můžete zadat svou emailovou adresu a my vás informujeme o každém novém článku😊. 

Sledovat nás můžete také na instagramu, kde najdete tipy i na menší výlety🔝. Mrkněte na profil holasovi a sledujte nás 😊.