Aneb je tu další z mých historek z nutriční poradny 😉

Začalo to asi takhle... Zazvonil mi telefon, na jehož konci byla jedna osoba O. z příbuzenstva, která mi sdělila, že by náctiletá dcera (říkejme jí třeba N. ) chtěla sestavit jídelníček, aby zhubla. A že mi za to samozřejmě zaplatí. Než jsem se stihla nadechnout a zapojit se do hovoru, monolog pokračoval slovy: "...ona to ale stejně nevydrží a nebude ho dodržovat".

Co na to mám asi tak říct? No nic, nejlepší bude upřímnost. "Jestli to nehodlá dodržovat, tak je úplně zbytečný, abych sestavovala jídelníček. Nemám moc volného času a nebudu jím plýtvat na něco, co je zbytečný." "Dobře, já jí řeknu, že nemáš čas." "Řekni N., ať mi zavolá a já si s ní o tom promluvím." "Jojo, já jí řeknu, že nemáš čas." "Řekni N., ať mi zavolá."

Tohle vážně nevypadalo na dobrý začátek a čekala jsem, že se N. vůbec neozve. Ozvala se. Přišla na návštěvu, naměřili jsme jí nadváhu, probrali jsme, čeho chce dosáhnout a jak bych si to představovala já. A teď opět na rovinu: "Hele, N., mluvila jsem s O., a už na začátku jsem o tobě slyšela, že to stejně nebudeš dodržovat. Bohužel bez podpory rodičů to nebudeš mít jednoduché. Musíš zvládnout si sama nakupovat a připravovat si jídlo. Zvládneš to?" "Zvládnu. Já ti za práci zaplatím." Hmmm, ta holka vypadá docela odhodlaně. "Já od tebe žádné peníze nechci a myslím to naprosto vážně. Domluvíme se tak, že ty peníze, co bys dala mně, použiješ na nákup jídla. Třeba takového, které ti přijde drahé a bylo by líto ti dát za něj peníze. Ale aby bylo jasno, nebudu dělat zbytečnou práci. Nebudu se snažit jen já. Pokud to budeš flákat a vymýšlet výmluvy, končím." "Dobře."

Náhoda? Osud? Následující den jsme se s N. potkaly v jedné sámošce nad regálem se zeleninou 🙂 Po porovnání obsahu košíků N. říká: "Tys mě včera tak motivovala, že jsem šla hned ráno běhat.  Běžela jsem asi hodinu, bylo to hrozně fajn." "To jsi mi udělala velkou radost, N.".

Mám z ní vážně radost. Když jsem si pak šla sama zaběhat, přemýšlela jsem nad tím, že trochu závidím její mámě, že má doma dceru, která chodí ráda běhat a jí ráda zeleninu a cizrnu, zatímco se mnou nikdo z dětí běhat nechce a cizrnu odmítají strčit do pusy. Že je škoda, když rodiče shazují snahu svých dětí už v počátcích. Že je důležité děti podpořit, i když se třeba vydají takovou cestou, kterou bychom si my sami nikde nevybrali.

    Je ráno. Včera večer jsem přijela z Olomouce, kde žiju, za přítelem do Prahy a čeká mě celodenní školení. Jdu za přítelem do koupelny a zatímco se sprchuje, ukazuju mu dvě čárky na počuraném papírku, nevím co říct a nemám žádné pocity. Raději zalezu zase zpátky na chodbu a vstoupím znovu do koupelny až po tom, co mě zavolá. Ani nevidím, jak se tváří, ale říkám mu, že jsem těhotná. Ani si nepamatuju, co mi řekl, protože jsem asi v šoku.

    Je poledne, klienty z mého nesoustředěného školení vedu na oběd a ani tady se s nimi moc nebavím a raději píšu příteli zprávu, že jsem sice v šoku, ale ráda a že se asi budu i těšit. Píše mi to samé. Uf.

    Objednávám se na vstupní vyšetření v Praze na soukromé gynekologické klinice a hned první otázka sestry je, zda-li je těhotentství chtěné. A já jí nerozumím a musím se zeptat, co že to po mě chce za odpověď. Urazila jsem se a přišlo mi to příšerné a vysvětluju jí, že miminko chci a těším se na něj, takovým tónem, aby se mě už na podobné kraviny neptala. (Tak takhle to chodí v Praze?)

    Strašně se těším!!!

    Na prvním vyšetření mi ukazuje doktor na ultrazvuku šmouhu a já si vzpomínám, jak jsem se vždy smála těm rozmazaným flekům, co mi ukazovaly kamarádky. Ale teď se už nesměju, protože jsem hrozně dojatá a najednou to chápu.

    Hrozně to chci někomu říct. Hrozně to chci říct své nejlepší kamarádce - své sestře. Ale bojím se, protože ona o svoje miminko přišla a žádné další už mít nemůže. Volám jí a s obrovskou obavou jí všechno vysypu. Je šťastná! Je šťastná jako já!