Když jsem byla mladší, říkávala jsem,že by bylo dobrý mít dvojčata,aspoň by to bylo při jednom. Nicméně s prvním manželem bylo jedno dítě a než jsme se odhodlali na druhé, rozvedli jsme se. Až jsem pak za nějaký čas poznala svého druhého muže a že teda jednou bude i miminko. Jenže jak to tak bývá a člověk něco chce,tak miminko prostě nešlo a nešlo. Takže návštěvy genetiky, CARu,první inseminace,první IVF a druhé IVF a stále nic. Až jsme si řekli,že zkusíme jine centrum a pokud bude dostatek embryí, zkusíme dát 2 a uvidíme. A bylo!!!

Listopad 2018 - a ano, potvrzeno,že se chytla obě dvě embrya. Nadšení? Smutek? Co bude? Jasně,že jsme byli nadšeni,že TO konečně vyšlo a pokud bude vše ok, zvládneme i dvě miminka. Čas utíkal, vše bylo relativně v pořádku (jen odběr plodové vody, těhotenská cukrovka), děti se statečně držely. Z plodové vody v lednu bylo i již stoprocentní,že čekáme páreček,takže opět nadšení. A já začala přemýšlet,jakým způsobem se dostanou ty dvě děti ven? První porod jsem zvládla taky klasicky, syn měl 4,1kg a pravda,že půl roku po porodu mi ještě tekly slzy při vzpomince na ten strašný zážitek. Ale čas vše napravil... A teď jako mám rodit dvojčata? Ne,děkuji. Začala jsem přemýšlet,že pokud to půjde,jdu do císaře a hotovo. Na kontrolách bývalo jedno dítko hlavou neustále dolů a druhé dítko si tam tak jako plavalo,přetacelo se,že už už to vypadalo,že císař by opravdu byl. Jenže od 31tt najednou obě dítka hlavou dolů a přirozenému porodu nic nebrání. Cože??? Ve čtvrtek 23.5. jsem byla na kontrole ve FN, vše bylo v pořádku a já si začala zjišťovat, co bude,pokud by se nerozhodly samy ven...ok,nejdýl 38+0 bych byla hospitalizována a vidělo by se... Jenže co člověk nechtěl. Vím,že v sobotu 25.5. jsem byla doma děsně protivná, chtěla jsem někam na výlet - bylo hezky,a moji dva kluci mi nadávali,že kam bych jako chtěla jezdit, když nedojdu pomalu ani naproti do obchodu, sranda...no nic, tak zalezlý doma. V neděli ve 3 ráno se vzbudím a rikam si,že mám nějak divne mokré kalhotky? To asi není výtok,ne? Tak se zvednu a nez dojdu na WC se podívat,zda tam nemám krev, tak najednou zase maličko jak kdyby "lup", ale nic strašného. Manžel se taky vzbudil a že co jako je - no já nevím,ale mám podezření na plodovku? Cože,ve 3 ráno?? V neděli??? Já chodila po bytě,co jako bude, co dělat...manžel šel na WC a pak si šel lehnout. Milacku, já být tebou,tak už do té postele nelezu. Tak jsem šla dobalit tašku, hodila sprchu a že teda pak pojedeme. Ještě vzbudit staršího, že musíme do nemocnice,tak bude doma sám. Do porodnice jsme dorazili cca 4:30 ( máme ji naštěstí 5min autem od baráku), příjem, a že teda máme jít na porodní sál. Sestra na nás nekoukala zrovna nadšeně, že jako v 5 má příjem,když v 6 půjde domu. No já si to nevymyslela. Takže natočení monitoru na půl hodiny, napíchnutí kanyly, odebrání krve, dali mi kapat ATB ( stěr na streptokoka se dělal ve čtvrtek a neměli ještě výsledky). K tomu sepisování těch všech kravin okolo. V šest se vystřídala směna a pak si mě přišla převzít jiná porodní asistentka. Zrovna TA z "reality show", ale tak moc hodná 🙂 Přišel mě vyšetřit mladý doktor, nic moc neřekl, pak si přivezli utz a obě děti hlavou dolů,takže opravdu splňuji vše na přirozený porod. No fajn, já tam skoro omdlivala... (sranda). V 7:30 přišla as.me vyšetřit, a že jsem na 4-5cm. Jako už jo? Nevím proč, ale hrozně jsem se všemu divila. Jako to jde nějak rychle,ne? As. mě uklidňovala,že to nebude na dlouho, že tělo si pamatuje,že už jednou rodilo a ví, jak se připravit. A to jsem doma ještě manželovi říkala,že bůhví kdy to bude, třeba pojede ještě domu spát. No jasný... V 8:30 vím,že přišla znova a jee, už jste na 8cm. Zhruba od těch půl 8 už prichazeli bolesti, nebylo to nic strašného, stačilo dobře prodychavat. Snažila jsem se pořád chodit po pokoji sem tam,na záchod. Nicméně sprchu jsem nestihla,vanu taky ne. Chtěla jsem sedět na míči, ale byl tam moc velký, tak jsem radši chodila,plazila se apod. Manžel vykulený a smál se mi, jak dýchám. Chvilku po deváté přišla znova,že už je to 9cm,chybí kousek a ať slezu z lehátka po monitoru a drepnu si,že to pomůže. Jo jasný, jsem si říkala,ať mi teda řekne,jak z toho lehátka mám slézt. Jak sundám nohy? Mně v tu chvíli nešlo absolutně nic. Ona si začala předtím připravovat věci k porodu, na miminka...a že už bude čas se zas přesunout na lehátko. Sedla jsem si na něj, ale nebyla jsem schopná se svalit na záda a ještě k tomu dát si nohy nahoru? Takže as.i manžel mi pomáhali. A klidně si můžete zkusit přitlačovat v kontra. Pak vím,že se tam seběhlo tolik lidí a najednou můžu tlačit. Nevím přesně na kolik kontra, asi dvě,tři a byla venku Linda. Uff,to byla úleva. Pak vím jen od manžela,že dr propichoval vodu Samikovi a dvě sestry mi tlačily na břicho,že byl ještě vysoko, pripichovali oxytocin, ale stejně se Samík narodil 6 min po Lindě. Takže se narodily 9:52 Linda 2200g a 9:58 Samík 2250g. Když to shrnu, tak porod výborný, vzpomínám na něj ráda, klidně bych šla hned domu. Zřejmě tím,že děti byly malé, nebyla jsem ani nastřižena ( u prvního ano a 6 stehů), jen jsem měla asi 2 kosmetické stehy. Všechen personál naprosto vynikajici, profesionální,nemám nic co bych jim vytkla. Neměla jsem žádné požadavky a nechávala to vše na nich ( já na ty porodni plány nejsem a ono s dvojčaty se celkem blbě něco plánuje). Jsem na sebe fakt pyšná,že jsem porodila dvojčata a přijde mi,že jsem jako nějaký přírodní úkaz? Tak ono asi proč ne, zvlášť dvojvaječna dvojčata. Jsem pyšná,že jsem porodila 3 děti. A víc už opravdu nemám v planu. Takže jestli se některá z vás bude rozmýšlet,tak neváhejte a dvojčata si poroďte. Hlavně je ženská pak hned v pohodě, nic nebolí, může chodit,vše. Jasný, třeba zavinovani dělohy bylo docela nepříjemný,ale tak dva dny a pak byl pokoj. A jsem ráda, že to proběhlo hladce a rychle. A teď mi tu leží 2 dětičky, kterým zítra budou 2 měsíce. Jsou to Miláčkové, i když trápení s nima jsou,ale zdá se mi,že se to vše zlepšuje. Začátky pro nás byly dost vyčerpávající,hlavně noci,ale už i ty noci jsou klidnější a celkem se i vyspime (4h v kuse...). Tak uvidíme, co si na nás ty dvě zlatíčka přichystají dál.

V pondělí 15.7.2019 nám přišel balíček od Modrého koníka s třemi produkty, první byl bryndák, druhý dudlík s motivem koaly od 6 do 18 měsíců a třetí magic cup s medvídkem v neutrální barvě.

Dudlík je silikonový, ze řady Space a umožňuje jemné dětské pokožce dýchat. Speciálně určen pro citlivou pokožku dítěte a má robustní, znovu použitelný box pro uskladnění, přepravu a hygienickou sterilizaci v mikrovlnné troubě. Výhodou silikonu je to, že je bez zápachu a lehce se čistí. Myslím že je cenově přijatelný.

VÝHODY

* Pití je možné ze všech stran 

* Odolný proti vylití 

* Jednoduše ovladatelný

V priebehu prvých týždňov po narodení vytúženého bábätka sa asi každá mama stretne so situáciou, kedy jej malé klbko neutíšiteľne plače a nech robí čokoľvek, plač neustáva a trvá aj celé hodiny. Stáva sa to večer alebo nadránom, často vnímame stonanie a pučenie bábätiek, ich nepokoj, a rána s milovaným malým človiečikom tak začínajú vo veľmi skorých hodinách a vôbec nie príjemne..

Matka – hlavne prvorodička - zúfalo googli a je konfrontovaná s kvantom informácií o dojčenskej kolike a o tom, že je to bežný jav, spôsobený predovšetkým nezrelosťou tráviaceho traktu a v podstate z väčšiny informácií jej zarezonuje, že to treba len pretrpieť, nanajvýš skúsiť nejaké z komerčne dostupných kvapiek, olejov, probiotík....

Na poradni pediater pravdepodobne v obdobnom zmysle sucho skonštatuje, že to býva, že deti bolí bruško, deti plačú a že je normálne, keď nespia dlhšie ako 35 minút. A vy si možno v istý moment poviete, že ste zrejme len ďalšia precitlivená hysterka.... nie je to vylúčené, no môj príbeh, ktorý som sa s Vami rozhodla prostredníctvom týchto článkov zdieľať, je práve o tom, že v spleti všetkých detí s ubolenými bruškami je možno nádej, že toto obdobie nie je nevyhnutne potrebné len pretrpieť, ale že vo veľa prípadoch sa dá bábätkám pomôcť a nájsť riešenie pre podstatné zlepšenie tohto stavu.

Niekedy stačí načúvať viac materský inštinkt a zo strany lekárov rešpektovať a počúvať aj mamičky, pretože si dovolím povedať, že empatický lekár by mal vedieť matku za použitia elementárnej logiky nasmerovať na riešenie problémov bábätka bez väčších ťažkostí prakticky okamžite. Žiaľ, nedeje sa tak, aspoň zväčša.

V dnešnej dobe čoraz viac zapĺňajú bábätká čakárne gastro- a alergo ambulancií s diagnózami potravinových alergií a intolerancií, ktoré sa prvýkrát objavujú už po pár dňoch života bábätka. Je teda možné, že aj keď pretrpíte prvé 3 mesiace života svojho bábätka v nádeji, že sú to 3-mesačné koliky, ktoré treba len vydržať, ani 4. či 5. mesiac života Vášho uzlíka nemusí problémy s bruškom zázračne vyriešiť. Žiaľ, až po tomto období bude už pediatra nejaký ten diskomfort bábätka zaujímať a keď budete v ruke s nádejou na zmenu stavu držať lístok na odborné vyšetrenie zistíte, že sa na rad dostanete tak najskôr o 3 mesiace... To, že vy máte doma utrápené uplakané klbko nikoho nezaujíma, také sú tam na dennom poradí.

Ak sa ani vy nechcete zmieriť s tým, že s Vašim dieťatkom je všetko v poriadku, lebo cítite, že to tak nie je a Vaše bábätko potrebuje naozaj pomoc, možno bude môj príbeh pre Vás inšpiráciou.