Bylo mi 32 a čekala jsem své 3dítě. Předchozí těhotenství a porody naprosto bez problémů. 

Hned v začátku posledního těhotenství mě lékaři upozorňovali,že mám vcestnou placentu totalis(nejhorší varianta). Pořád bylo vše ok a já do 20tt chodila do práce. Pak na těhotenském screeningu mi sdělila paní doktorka,že se placenta nehla ani o kousek a měla bych ihned na neschopenku,což sem také udělala.

Můj obvodní gynekolog mi řekl,ať se šetřím a zakázal nám sex.Jenže co znamená se šetřit......Doma jsem fungovala vcelku normálně,jen jsem netahala nic těžkého a polehávala. Občas mě jen pobolívalo v podbříšku a sem tam tvrdlo břicho. Všechny kontroly ok.Pak přišel 31tt a já z ničeho jic večer začala dost krvácet(podotýkám bez absolutní bolesti nebo nějakých příznaků).Okamžitě jsme vyrazili do nemocnice,kde si mě samozřejmě nechali. Udělali veškerá vyšetření,monitor,uzv a nasadili léčbu k zastavení krvacení. Nařídili absolutní klid na lůžku a vyprazdňování na podložní míse. Po třech dnech v nemocnici krvácení přešlo a já mohla na záchod a do rychlé vlažné sprchy. První co bylo na vizitě jsem žadonila,kdy půjdu domů,že už přece nekrvácím a nic mě nebolí. Na uzv a na monitoru byl maličký úplně v pořádku. Pan primař rozhodl,že v žádném případě domů nepůjdu a musím zůstat alespoň do 34tt. Byl to pro mě šok,odpor k nemocnici doma manžela a dvě dcery. Představa tří týdnů na tvrdé nemocniční posteli ,v největších letních vedrech, s příšernou stravou upoutaná na lůžko byla pro mě natolik deprimující,že jsem to tam víceméně probrečela steskem po dětech  a rodině ( i když za mnou každý den jezdili). Jejich odchody byly vždy stresující. Na pokoji se mi střídaly maminky,které vždy odcházely po pár dnech domů a já pořád zůstávala. Při každé vizitě jsem opakovala,že chci domů. Vždy mi bylo sděleno ,ať vydržím a jsem trpělivá,že praevia není sranda a že umí zlobit opakovaně a další krvácení by mohlo být fatální.pořád jsem to zlehčovala,že přece bydlím 8km od nemocnice,že by jsme přece stihli dojet. Pak nastal den D a mě ve 34tt pustili( přesně 33+5). Byla jsem šťastná jak malé dítě,že můžu domů za rodinou. Doma jsem opravdu jenom ležela a chodila jen do sprchy a na WC. Za 6 dni pobytu doma (34+4) jsem doma mírně zašpinila. Byla jsem vystresovaná,tak jsme zase vyrazili do nemocnice-opět hospitalizace,zase pláč,že přece nekrvácím jen jsem jednorázově zašpinila. Byla sobota. Opět jsem musela ležet a nesměla chodit ani na jídlo. Ve středu jsem řekla paní doktorce na vizitě,že bych mohla i domů,řekla,že uděla ještě uzv a ve čtvrtek půjdu domů. Uzv ok mimi v pořádku odhad váhy 2600g. Z uvz mě přivezli a já ležela a těšila se na manžela,jak přijede na návštěvu a budeme se těšit na zítřek,jak pojedu domů.Pak to přišlo hodinu po uzv jsem z ničeho nic začala MASIVNĚ krvácet. Ihned byla v posteli obrovská kaluž krve a pak to šlo už rychle. Přišel pan primař a řekl,že není na co čekat,že jedeme na sál a těhotenství ukončíme ihned bylo 15hod. Bandáž nohou,infuze,velmi rychlé oholení a zacévkování. V okamžiku,když me vezli na sál se objevil na chodbě manžel,který přišel na návštěvu, jestli chce na sál,ať jde s náma,byl hodně překvapený,co se stalo,když mám přece jít zítra domů. Ten strach,který sem zažívala nejde ani slovy popsat. Děkovala jsem pánu Bohu,že jsem v nemocnici a ne doma,protože ani těch pár km by jsme přijet nestihli a mohlo by umřít buď mimi nebo já hodně vykrvácet. Po spinální anestezii se nám v 15.50hod.narodil Matýsek 2370g  a 45 cm. Byl v pořádku,jen musel do inkubátoru,byl malinký. V inkubátoru 5dní,pak v postýlce a nyní jsem 10den po cisarskem řezu a čekáme,kdy nám maličkého propustí.Zatím se mu nechce papat,jinak je naprosto v pořádku.Narodil se o měsíc ďřív,tak má na to právo.

Trochu jsme se rozepsala,ale přišlo mi ro důležité popsat,proto až se budete v nemocnici ptát,,  KDY PŮJDU DOMŮ". Poslechněte lékaře,vědí,co dělají,nemyslí to s Váma špatně.  další krvácení může být fatální-na ty slova v životě nezapomenu.....Naštěstí vše dobře dopadlo.držím palce všem vcestným placentám,maminkám a miminkům,aby jejich příchod na svět nebyl tak dramatický.

Jestli v neděli nevyjde test, pojedeme na nějakou pěknou dovču! Co jiného taky dělat, že? Mohla bych využít svého "jiného" stavu a vnuknout manželovi myšlenku na nějakou pohodovou válecí dovolenou u moře. Kondička se někde ztratila cestou do CARu a v posledních dnech mám problém vyjít i schody k bytu. Ale do obchoďáku, kam si manžel dnes jel pro nějaké komponenty k bicyklu, jsem se statečně doplazila a zakoupila úžasnou kabelku. Na podvečerní korzo po nábřeží jak stvořenou....

Zatím jsme každé léto trávili někde ve vysokohorském terénu, v lepším případě jako pěší turisté, v horším jako cyklisté... I když je pravda, že vrcholové fotografie se na Facebooku velmi pěkně vyjímají, zejména když se mi podaří změnit útrpnou grimasu na ležérní úsměv "jakože brnkačka, večer si ještě zaběhám". Díky těmto snímkům se můj šéf už několik let mylně domnívá, že jsem sporťačka a každoročně se mě snaží zlanařit do týmu volejbalistů. Vzhledem k tomu, že z míčových her umím jen vybíjenou, protože mám fobii z míče a velmi hbitě uhýbám, nebyla bych tou pravou posilou.

No jo móře... Poprvé jsem se v něm smočila jako desetiletá, když naši získali přes ROH zájezd do Bulharska. Bydleli jsme v podnájmu v oprýskaném paneláku a ráno, dřív než se maminka probudí, jsme chytali šváby. Kdyby se spolu setkali, jeli bychom hned domů. Klidně i stopem.

Podruhé coby čerstvá dvacítka, když jsme se s kamarádkou rozhodly, že si vyrazíme na dámskou jízdu do Itálie. Kamarádčina maminka měla známou a ta měla známou, která měla známou vlastnící "báječnou cestovní kancelář".

Zájezd nepatřil k nejlevnějším, ale my byly rozhodnuty užít si ho na 150%, tak jsme zainvestovaly. Nabídka autobusu s klimatizací, toaletou, pravidelnými zastávkami s nabídkou teplých nápojů, rodinný hotýlek v blízkosti pláže a domácí kuchyně nás přesvědčily.

Autobus sice na místo určení dorazil s mírným zpožděním, ale natěšení účastníci zájezdu takovou prkotinu neřešili a hned začali nastupovat na palubu. Kamarádka se dlouze loučila se svým přítelem, a tak jsme nastupovaly jako poslední. Kamarádka nastoupila, ještě se otočila a poslala svému milému vzdušný polibek. Já jsem natáhla nohu, abych ji následovala. Načež se dveře autobusu zavřely a autobus se rozjel. Přítel i já jsme se rozběhli za vozem a zuřivě mávali. Delegátka si to vysvětlila jako rozverné loučení, stáhla okénko a rozverně mávala bílým ručníčkem. Po chvíli si rozněžnělá kamarádka všimla, že chybím a autobus se vrátil. Nasedla jsem a hurá k moři. V dalším městě jsme přibírali další účastníky. Volání přírody přinutilo jednoho z přítomných pánů využít blízké křoví. Delegátka se šarmantním úsměvem zašveholila: "Ale jen si v klídku odskočte. My na vás počkáme, nebojte se, hihihi." Dvě minuty poté se dveře zavřely a autobus vyrazil. A za autobusem nešťastník, s trenýrkami na půl žerdi a gatěma u kotníků...Jestli stihl vykonat, co měl v úmyslu, nevím.

Nech ji chvilku brečet. Neběhej za ní hned. Spaní v jedné posteli není zdravé. Doufám, že si druhé naučíte na postýlku a kočárek. Nemůžeš ji pořád tahat, zničíš si záda ....

Tohle a mnoho dalších mouder poslouchám poměrně často. Nicméně se postupně učím pouštět je jedním uchem tam a druhým ven. Ze začátku jsem měla pocit, že všem "odpůcům" naší výchovy musím vysvětlovat, proč věci děláme tak a ne jinak. Postupem času jsem pochopila, že to nemá cenu. Kdo nechce, neposlouchá a stejně mi dál vtlouká klíny do hlavy. Navíc jsem měla pocit, že to, jak s malou funguju vlastně musím obhajovat. A v tu chvíli jsem si řekla dost. Nemusím se nikou obhajovat, protože nedělám nic špatného. K malá se chovám tak jak já (a také můj partner) považuji za správné. Nikomu neříkám, že mám patent na výchovu. Ani z daleka ne, ve spoustě věcí tápu, někdy se musím držet, abych nezklouzla k tomu, jak jsem byla vychovávaná já (mimochodem, měla jsem pěkné dětsví, ale jsou věci, které chci dělat úplně jinak).

Proč vlastně tohle píšu? Přemýšlela jsem (ano, občas se tento pozoruhodný jev vyskytne i v mé hlavě) nad nesmrtelností chrousta a najednou mě napalo tohle ... často slyším, jak je dnešní mládež, potažmo společnost zkažená. Jak jeden druhému nepomůže. Pokud někdo na ulici volá o pomoc, zůstává na svůj problém sám a nikdo mu nepomůže. Ale my se tomu vlastně nemůžeme divit, protože jsme tomuto vzorci chování učení už od narození. Vždycky, když nás někdo nechal vybrečet, udělal to samé - nechal nás samotné, volající o pomoc. Jsme učení, že si musíme "poradit", zvykali nás na to, že na naše volání o pomoc nikdo nepříjde ... a proto vždycky reaguji na každé zaplakání své dcery. Nechci, aby si vštěpila, že bát se a na svůj strach zůstat sama je normální. Chci tu pro ni být - vždy, za každé situace, ve dne, v noci, kdykoli. Nechci bý ovcí v davu s klapkami na očích co nevnímá volání o pomoc ... 

Cesta k mateřství bývá občas posetá trny "tak trochu jinak" a mně docela vadí, že se o tom nemluví dostatečně nahlas. Jak to vypadalo a vypadá se mnou? (Článek jsem původně zveřejnila na svém blogu.)

Všichni víme, že teorie a praxe jsou dvě rozdílné věci. Málokdy se shodují. Většinou jedna více či méně pokulhává za tou druhou. V případě dětí to platí dvojnásob. Je to jako jing a jang - před a po. Ať už se jedná o těhotenství, porod nebo následné soužití s tím malým člověkem. Pokud převažují příjemná překvapení, můžete si tiše gratulovat. Tomu se říká štěstí. A pokud máte pocit, že tomu tak není a přímo před vámi se právě cokoli hroutí jako domeček z karet... nezoufejte. Dobrý konec nemusíte nutně obejít obloukem. Něco o tom vím.

Upřímně? Nikdy jsem nechtěla mít děti. Neplánovala je. Nepočítala s nimi. Při pohledu na nahé těhotenské břicho se mi lehce zvedal žaludek. No... a nakonec mám syna, jak víte. V průběhu těhotenství jsem si ovšem nejedenou říkala, že jsem otěhotněla za trest a vetřelec, který uvnitř roste, mě má snad zabít nebo co. Vážně. Když je vám totiž zle takovým způsobem, že se nedokážete ani otočit na posteli, není vám jednoduše do zpěvu a už vůbec nemáte chuť oplácet radostné úsměvy okolí... Například potvrzení těhotenství u gynekologa a vlastně veškerá následující vyšetření až do porodu jsou samostatnou kapitolou. Vzpomněla jsem si tenkrát na seriál Sex ve městě, kde Miranda vykládá, jak předstírala radost na ultrazvuku. This is it!!! 

Pravdou je, že málokdo chce slyšet o bolestech, strachu nebo depresi. Automaticky se očekává úsměv, souhlasné pokyvování hlavou a ruka položená na břiše - středobodu vesmíru - bez ohledu na viditelnost či neviditelnost těhotenství. Jenže tak tomu vůbec být nemusí. Já jsem si těhotenství opravdu neužívala, respektive netušila jsem, co že si během něj mám užívat. Bylo mi zle a štvalo mě to. Ve chvíli, kdy jsem na tom byla líp fyzicky, upadala psychika. Rozčilovaly mě všechny komentáře, reakce a poučky okolí. Nejednou jsem byla nepříjemná i na ty, kteří si mé protivné chování ničím nezasloužili. Věděla jsem to, ale nedokázala jsem s tím - se sebou - nic udělat. Jako bych neovládala ani tělo, ani mysl.

Děsilo mě mateřství. Zodpovědnost za celý lidský život. Asi milionkrát jsem se ptala sama sebe, jestli jsem se rozhodla správně. Jestli to zvládnu. Jestli můžu. Jestli  chci. V hlavě mi pořád dokola běžel jeden krátký scénář. V blíže neurčenou dobu mi rupnou nervy, prcka nechám v postýlce na pospas osudu, vezmu tašku, odejdu a o umřu s obrovským pocitem viny. Hysterický pláč byl pak už jen zanedbatelným vnějším projevem vnitřní úzkosti a strachu. Nedokázala jsem mnohokrát s pravou radostí říct: "Těším se, až bude ten prcek s námi."

Mohlo tohle všechno přinést něco dobrého? Mohlo. A taky že přineslo. Člověk není komunistická pětiletka, aby musel splňovat všechna kritéria vyžadovaná okolím a odškrtávat si položky v tabulce. Jsme stejní a přitom úplně jiní. A nejspíš proto jsem se během těhotenství s klidem napila coly nebo snědla nivu. Neabsolvovala jsem předporodní kurz. Nešla jsem se na prohlídku porodnice. Neřešila jsem hodnoty v tabulkách a grafech. Přispěl k tomu i můj gynekolog, který mě nezahrnoval konkrétními hodnotami ani v závěru. Čísla, která probíraly budoucí mámy (nejen) v internetových diskuzích, byla pro mě španělskou vesnicí. Znala jsem pouze svou váhu, tlak, datum příští kontroly a teoretický termín porodu. To poslední mě děsilo dostatečně, bylo tedy zbytečné se zatěžovat něčím dalším.