Jako dítě jsem prý mívala rukavičky, abych se nerozškrábala. Zhruba kolem jednoho roku se u mne začaly projevovat sklony k alergiím a astmatu. Celé dětství až do maturity jsem zápasila s úpornými stavy, buď mi tekla vodová rýma, jezdili jsme na pohotovost, když jsem se dusila nebo jsem škrábala ekzém. Přinášelo to takové chvilkové uspokojení. Léčebna nezabrala, o zdravé stravě se toho moc nevědělo. O to víc mne zabolelo, když mi řekli v několika měsících dcerky o atopickém ekzému.

Okamžitě jsme se obě vrhly na eliminační dietu. Já už tedy na dietě byla kvůli histaminové intoleranci, ale bylo nutné to ještě zpřísnit. A to hlavně, aby přes kojení dcera nedostávala zakázané potraviny. Něco jako dvojitá dieta. Dieta po dietě. Trošku psycho. 

První flíček se jí objevil krátce po prvním očkování. Nato jsme se ocitly v nemocnici s bronchitidou. To mne tolik vlastně neděsilo, protože to je jako můj stín z dětství. Bylo mi líto dcerky, protože si vzpomínám, kolik úsilí mne stálo jít do školy po noční laryngitidě. Začala jsem tedy koukat po heslech jako "netoxická domácnost", začala prát v octu a pracím gelu, když se začaly zavádět příkrmy, první ovoce, babičky dostaly instrukce k tomu, co mohou malé vozit na mlsání a pečlivě to dodržovaly. Viděly, co to stojí úsilí číst v obchodě seznamy, obcházet lékaře. V té době jsme také cvičily Vojtovku, já rehabilitovala ochrnutý lícní nerv (následek prochlazení po porodu v nemocnici) a v té době jsme také hodně řešili výsledky z imunologie, kde se ještě objevila v první měsících jejího života také trombocytopenie. Je vám asi jasné, že trvalo zhruba rok, než jsme vybředly z toho všeho. Naučily jsme se vařit, odmítat na návštěvách "zakázané věci". Nyní po třetí dávce očkování, které jsme kvůli zdraví rozložily do období zdraví a klidu, se zase objevilo cosi jaterního. Takže nyní zkoumám Gilbertův syndrom a jak podpořit imunitu. 

Do budoucna mám obavy ze dvou věcí - jídlo ve školce a MMR, které budeme na jaře doočkovávat. Všechny tyto věci, včetně alergie na bílek, aj. jsou jen dočasnou kontraindikací. Takže nezbývá, než věřit celostní medicíně a doporučením naší pediatričky (díky Bohu za ni!). 

Bude to znít divně, po týdnu nevyspání ze střevní chřipky, ale zázraky se dějí zejména v detailech. Třeba, že nám babičky vozí borůvky a maliny místo jiných produktů. Že zkouším různá mléka, nemléka. Že už skoro nepeču, protože to vlastně nemůžeme. A to, co můžeme, že si vychutnáváme vklidu. Bez výčitek. Že jíme spoustu věcí, které jsme neznali (quinou, tapiokové dezerty) a chroupeme mrkev. Čerstvou, drobnou, protože jí dělá dobře, ikdyž je na seznamu zakázaných potravin. Je to alchymie, každému atopikovi totiž to tělíčko funguje jinak. 

A protože psychika je také velmi důležitá, snažíme se naší "posádce" udržovat přiměřeně dobrou náladu. Ikdyž to není vždycky snadné. 

Rýma, kašel, bolest v krku, teplota ... Pokud jste nemocná vy sama, je to na nic. Pokud je nemocné vaše dítě, je to ještě horší. Lomcuje s vámi nejen únava, ale především strach a beznaděj. Protože není nic horšího, než starost o nemocné dítě.

Po probdělé noci se pokusíte vstát. Vypadáte spíš jako chodící mrtvola než jako dobře naladěná maminka. Hrnek s kávou máte v ruce dříve než otevřete oči. Při pohledu do zrcadla, s kruhy (spíš s pytli) pod očima a nevyspalou tváří zhodnotíte, že lepší to nebude, a zrcadlům už se radši vyhýbáte. Oblečete sebe i dítě a vydáte se do jámy lvové – do čekárny. Pěšky. Autem. Autobusem. Je to jedno, protože přesun je únavný a náročný nezávisle na způsobu přepravy. Před vstupem do ambulance v duchu vyslovujete modlitbu, hned po ní zaklínadlo a nakonec vzýváte všechny přirozené i nadpřirozené síly, aby ta čekárna nebyla plná. Samozřejmě, jako vždy vás nikdo nevyslyšel. Proklínáte všechno popořadě a říkáte si, že příště si budete radši přát jednorožce. To bude reálnější přání. Co se dá dělat, vcházíte do přeplněné čekárny plné kašlíků, rýmiček, virů, bakterií.

Nevnímáte tváře dětí, vidíte pouze choroby, které může vaše dítě chytnout. Při vašem štěstí je jasné, že si domů nějaký ten suvenýr odnesete celkem určitě.

Spojení CRP test jste asi už u lékaře v ambulanci slyšeli. Tento šikovný test z kapky krve zjistí, jestli vám v těle zuří virová nebo bakteriální infekce. Pokud se ve vašem těle usídlily bakterie, pravděpodobně bude třeba nasadit antibiotika. Nyní si ale takový test můžete udělat i doma. V pohodlí a bez čekání v přeplněné lékárně plné různých bacilů.

A jak tato věcička funguje? Jednoduše. Rychle. Stanoví hladinu C-reaktivního proteinu, který je významným indikátorem probíhající infekce a zánětu.

Běžná viróza přijde rychle a rychle také odejde. Tělo bojuje a poradí si s ní. S bakteriální infekcí je to však horší a složitější. Prvním krokem k tomu, abyste zjistili, zda utíkat okamžitě k lékaři, je tento praktický pomocník.

Samotné mateřství je pro ženu tak náročným životním úkolem, který se projeví na tváři i zdraví nejedné maminky. Když tělo “vyrábí” nový život, který je zakončen porodem, stojí ho to mnoho sil. Stejně tak i pozdější péče o miminko, domácnost, postupná výchova dětí a péče o ně je minimálně v některých okamžicích vyčerpávající i pro odolné a zdravé ženy.

Mezi ženami, které si přály mít vlastní rodinu, jsou i ty, kterým plné zdraví nebylo dopřáno. Mnoho z nich, které bojují s fyzickým postižením nebo chronickou chorobou, si po dlouhých úvahách a dávce statečnosti svůj sen o rodině splnilo.

Z příběhů mnoha odvážných žen si můžete přečíst rozhovor se dvěma z nich, které se navzdory svému fyzickému handicapu rozhodly, že se nechtějí podřídit své nemoci a pokusí se být dobrými mámami, i když často potřebují samy více péče a pomoci.

Eliška, která od dospělosti trpí roztroušenou sklerózou a mnoha dalšími potížemi, které se k RS přidaly, je v důsledku poškození nervů na vozíku a velmi se jí zhoršil zrak. Svého prvního syna porodila až ve 35 letech, po deseti letech čekání na okamžik, kdy byla poprvé schopná vysadit své léky a otěhotnět.

Anička trpí od dětství neurologickým onemocněním, které je pojmenováno jako fibromyalgický syndrom. Trápí ji silné bolesti, svalová ochablost a nedostatek energie. S onemocněním, na které doposud neexistuje účinná léčba, chtěla bojovat i tak, že si přála mít možnost stát se mámou a žít jako zdraví lidé.

Jaké to je, být máma, která má zdravotní omezení a jen málokdy jí je dobře, nám obě ženy vylíčily v rozhovoru. Povídaly jsme si hlavně o boji s osudem a touze po lásce.